Sebedestruktivní chování v našich životech a dokonce i vážné nemoci, extrémní sporty a úrazy, sebevraždy, nebo pokusy o ně.
To vše často paradoxně vychází z lásky.
Z lásky malého dítěte k někomu, kdo je pro něj životně důležitý.
Zní to možná pro někoho absurdně, jak může z lásky vzejít tolik bolesti?
Jako malé děti máme něco, čemu se říká „magické myšlení“.
Jako děti jsme se možná dívali na někoho, kdo hodně trpí. Nebo nám někdo, koho máme rádi, umřel.
Dítě magicky věří, že může někoho následovat i v jeho smrti. Bert Hellinger (zakladatel konstelací) říkával, že dítě má v sobě nevyslovené: „Půjdu za tebou, ať půjdeš kamkoli.“ „Miluji tě tak, že s tebou chci stále být.“
Tomu se v konstelacích říká „následování“.
I když vyrosteme, tak na určité úrovni jsme stále dětmi, které stále mají toto magické myšlení a nesou si v sobě někdy bolest kvůli těm, kteří měli těžký osud. A přenáší se to dál. Berou na sebe osudy partnerů a dalších milovaných osob, protože mají tento (často nevědomý) „zvyk“ z dětství. Ten kdo miluje tímto způsobem, že chce následovat, ten může být náchylný k vážným nemocem, dokonce i k úrazům.
Naši blízcí, kteří tady již nejsou, si určitě nepřejí, abychom za ně trpěli. Jejich osud to nezmění.
Jestli se na nás dívají „shůry“, tak nám drží palce, abychom žili své životy šťastně a plně.
V konstelacích a na vztahových seminářích, kde pracujeme s tématy původní rodiny a rodu nachází muži a ženy úlevu (vzdají se sebedestrukce), když uznají lásku těch, které takto následovali a respektují jejich osud.
Často je to léčivé pro všechny zúčastněné, kteří znají toto „následování“ ze svých rodů.
A tak dochází k „rozpletení“ a můžeme si mnohem svobodněji žít své vlastní životy.