Od svých partnerů a partnerek nevědomky očekáváme, že nám přinesou vše `dobré`, co jsme zažívali v původní rodině.. A napraví vše `zlé`, co se nám v dětství stalo.. Není divu, že jsou to právě nerealistická očekávání (dětských částí v nás), která ničí naše nejbližší vztahy.
Právě proto, že od svých partnerů očekáváme příliš, nedokážeme přijímat to, co nám poskytují..
Kvůli těm zraněným, neviděným částem sebe sama vznikají v partnerských vztazích minová pole. Je pak snazší svěřovat se s hlubokými, citlivými záležitostmi přátelům, terapeutům, či dokonce náhodným známým. Ti nás dokáží v pohodě vyslechnout a chápat.
Pak nás ale nic nevede k tomu, abychom skutečně změnili svůj vztah s těmi, se kterými trávíme nejvíc času a na kterých nám nejvíce záleží.
S nejbližšími je vždy riziko emocionálních zranění největší. U nejbližších máme nejvíc představ a očekávání, nejvíc potřeb a přání. Nejvíc nadějí. Máme svou agendu. To všechno nám brání, abychom dokázali jednoduše naslouchat a vnímat, co je skutečně pod slovy blízkého člověka.
Pokud si nesete hodně bolístek z dětství, tak velmi snadno upadnete do reaktivního módu. Většinou jen (emočně, defenzivně) reagujete a vlastně neslyšíte. Váš `příjem` je zavřený. Hodně věcí, které vám druhý říká, se vás nějak nepříjemně dotýká. Přitom to nemusí být vůbec osobní, vůbec o vás. Pro vás to osobní je velmi..
Můžete dál bojovat ve vztahu o jednotlivosti. Rodinné finance, výchova, intimita, společný čas a vzájemná pozornost,… Nemá to řešení, pokud chcete po svém partnerovi, aby se změnil. Můžete to svádět (velmi spirituálně) na genderové role „to jsou prostě muži / ženy“. Deida to tady přece jasně píše..
Můžete očekávat roky, že už to ten druhý / ta druhá pochopí, protože z vaší strany jste jasně v právu..
A nebo můžete změnit to, co změnit můžete..svou stranu `vztahové rovnice`. Podívat se na ty opakující se vzorce z nadhledu a odstupu. Uvidět, že na každý tanec jsou potřeba dva. I když ten tanec je destruktivní, vy na něm spolupracujete svou částí. Jinak by nemohl pokračovat..
Jak se můžete podívat z odstupu na své vztahy? Jen když se podíváte zblízka na své emoce, své pocity. Zblízka na sebe. Dáte prostor sami sobě. Být s tím, co bylo neviděné. A neutečete do hlavy. Aspoň na čas.
Tohle je část práce, kterou s účastníky seminářů procházíme. Přinášíme více vědomí tam, kde donedávna probíhalo všechno automaticky a reaktivně. Lidé nejsou stroje, ale mnohdy se jako stroje chovají. Chodí naučenými cestičkami, opakují stále ty stejné vzorce a nedívají se určitými směry, aby se vyhnuli bolesti.
Naše snaha vyhnout se svým nepříjemným pocitům a emocím vede k tomu, že náš život je jen slabým odrazem života, který bychom mohli žít..
Paradox. Naše snaha vyhnout se bolesti vede jen k další bolesti. Může to být tupá bolest, ale trvá mnohdy roky a desetiletí.
Po pár desítkách let je totiž snadné přesvědčit sebe sama, že takto je to vlastně normální. Že většina vztahů stojí za prd. Po letech sex není už co býval. Takhle to mají všichni. Pracovat v povolání, které člověka baví je jen pro pár šťastlivců. A mít dobrý pocit ve svém těle je pro dvacetileté a ty, kteří mají dobrou genetiku.