Jsou dny, kdy mám pocit, jako kdyby mne podporovala celá Existence. Ona podporuje pořád. Jen to ne vždy vidím, protože se zabývám tím, nebo oním. Někdy mě život trochu obouchá (zpracuje), abych otevřel víc oči a dovolil si jen tak přijímat.
Jen tak být.
Díky Bohu za to, že dnes už to „zpracovávání“ není tak často, jak tomu bývalo. Mám svoje tělo rád a nechci mu zbytečně ubližovat. Užilo si za ten můj skoro čtyřicetiletý život už docela dost záseků. Už to nepotřebuji „na hraně“. Nemusím měnit ty směry se skřípěním kol a s rukou na ruční brzdě.
Mám raději ty oči víc otevřené kdykoliv a rád si ušetřím zbytečné výkruty.. Do toho je tady ještě ta moje výhoda, že se dokážu dívat dvěma směry naráz. 😉 Asi mě to naučili jako malého chameleoni, které jsme chovali doma..
K jednomu takovému „zpracování“ od života stejně nedávno došlo. Doslova mě to posadilo na zadek, zpomalilo. Téměř zastavilo.
Stačilo to na pár dní.
Teď zažívám velkou vděčnost. Připadám si, jako kdybych procházel posvátným rituálem někde během semináře. On to ale není seminář, tohle je „normální“ život. S Ivou, s Kubou, uklízením, procházkami, rozjímáním, v přípravě Nebe na Zemi a dalších seminářů.
Dostávám tyto dny víc, než jsem si kdy představoval, že je možné. A přitom se navenek nic moc nezměnilo. Tohle jsou momenty, kdy si uvědomuji život mnohem živěji. A taky mi dochází, co jsou jen malichernosti…
Požehnání od života nejsou sezónní záležitost. Přichází vždy tam, kde jsou dveře (a oči) otevřené. Tam, kde je zdravá pokora a spojení s celkem.
A přesto..některé dny, jak cítíme, jsou víc podpůrné..
Někde v hloubce nás tichý hlas volá: „zastav se a dívej se, co právě přichází..“