Dotek může být nesmírně podpůrný, léčivý a příjemný. Nebo také „nenaladěný“, necitlivý a traumatizující. A pak je tu vše mezi tím.
Stále je tady rozměr, který všichni, kdo nějak pracujeme v bodyworku a tělesných terapiích známe a praktikujeme.
Když se dotýkám muže, nebo ženy, jsem tady tělesně a duševně přítomný. Dotýkám se vědomě – to znamená vím, kde se právě dotýkám a jak se dotýkám. Vnímám energii svou a energii druhých, reaguji na signály, které přichází.
Respektuji osobní hranice své i druhých. Je tady dostatek prostoru a času, aby s hranicemi šlo pracovat. Poskytuji dostatek zpětné vazby, získávám zpětnou vazbu. Nemám skryté (nevykomunikované) úmysly. Neberu si, nevynucuji si, na čem jsme se nedohodli.
Další rozměr doteku
A pak je tady další rozměr, kdy to není tak úplně o nás a kvalitě našeho doteku, kvalitě naší terapeutické péče.
V našem těle, v našem nervovém systému, jsou uloženy vzpomínky na doteky od druhých.
Váš stejný dotek může vyvolat úplně jinou vnitřní reakci v různých lidech.
V jednom člověku vyvolá pocit bezpečí, propojení a pohody. Protože v něm obnoví vzpomínku na to, jak se jej dotýkal rodič, když mu poskytoval ochranu a podporu. Může se plně uvolnit, být sám / sama sebou. Je tady otevřenost, vnímavost a lehkost.
A v jiném člověku se pod stejným dotekem aktivuje stav „útok / útěk“, nebo cítíte, jak se pod vašima rukama daný muž / žena úplně znecitliví a odpojí od sebe. Aniž by chtěl/a. Prostě se to stane. Je to mimo kontrolu naší vůle.
Nervový systém jedná automaticky – například proto, že tomuto tělu zrovna tento dotek připomněl situaci z minulosti, která byla nějak ohrožující. I příjemný dotek může být spojený s manipulací, s něčím nečekaným a nechtěným. A to dokáže v našem nervovém systému aktivovat stavy „přežití“.
Tohle by nemělo být pro dotekově pečujícího osobní. Ale potřebujeme umět reagovat, když taková situace vznikne.
Můžu být tělesný terapeut, který má pocit, jak poskytuje špičkovou službu, na které není nic závadného. V 9 případech z deseti jsou dotýkané osoby spokojené, ale v tom 10. případě spustíme v přijímajícím reakci, kterou nemusíme vůbec čekat.
A ani člověk, který přijímá dotek, nemusí absolutně vědět, která „bije“. Prostě jen cítí, že se děje něco nepříjemného, tělo dělá něco samo, čemu hlava ani srdce nerozumí.
V tomhle ohledu je pro mne jako terapeuta nesmírně cenná polyvagální teorie.
Ta je o tom, jak fungují naše vnitřní stavy – od zamrznutí a vypnutí, přes útok a útěk až do propojení, bezpečí a uvolnění.
Všichni se můžeme naučit pracovat se svým tělem (nervovým systémem) způsobem, který je ryze náš. Každý jsme jiný.
Výsledkem je život, který je o uvolnění, propojení se sebou a s ostatními, o plném rezervoáru energie.
A také o tvořivosti, protože když je postaráno o vnitřní pocit bezpečí, pohody a o další základní potřeby, tvořivost přichází přirozeně.
Dalo by se říct, že mi polyvagální přístup doplnil chybějící střípky skládačky.
Jsme lidé, kteří mají svůj emocionální a duchovní rozměr.
A současně jsme stále také „zvířátka“, která mají vyladěný, nesmírně inteligentní a moudrý nervový systém, který se utvářel nějakých 500 milionů let.
Potřebujeme se umět postarat o to nižší, aby mohlo zdravě fungovat i to vyšší.
Nic tady na Zemi neobejdeme. Všechno to patří k nám.
Pochopení našeho nervového systému a toho, jak ovlivňuje naše každodenní prožívání, naše nálady, filtry, vztahy a vnímání života jako celku, to je něco, co je nesmírně cenné.
Nejen pro lektory, terapeuty a pomáhající profese a kohokoliv, kdo pracuje s lidmi.
Je to cenné pro životy nás všech.
—
Co ve vás toto téma probouzí?
Co vnímáte – pokud jde o dotek – jako důležité?
—
Na letošním Procitnutí do Života (večer 29. dubna až 5. května odpoledne, Centrum Živá voda) budeme hravým způsobem pracovat skrze polyvagální principy. Vnitřní moudrost těla. Vitalita a energie. Radost a úleva.
Tento retreat je o vnitřním osvobození, celistvosti a přirozeném propojení se sebou, se životem, s blízkými. V čase Beltainu, s kuchyní Kuby Cígnera.