Včera jsem jel na klasické čtyřsedačce nad sjezdovkou a vedle mne seděla maminka s dítětem. Dítě ještě mělo líce červené od toho, jak plakalo. Vypadalo však v pořádku. Maminka měla v očích výraz strachu a úzkosti a důrazně vysvětlovala dítěti…“Strach a bolest ti jsou k ničemu, i když to bolí, musíš hned vstát a jet dál.“ Dítě jen otupěle kývalo hlavou.

Když rodiče říkají dítěti „Už neplač.“ koho se tím snaží skutečně chránit? Chrání sami sebe před nepříjemnými pocity.

Naše děti jsou experty na vytvoření životních situací, které se nás rodičů uvnitř nejvíc dotýkají. Když se těm nepříjemným pocitům jako rodiče nechceme vědomě vystavit, tak nevyhnutelně učíme naše děti, aby také potlačovaly své pocity.

Většinu z nás rodiče během našeho dětství milovali. Když proti synovi, či dceři stojí v konstelaci rodič, tak je přijímá s láskou, mnohdy bezpodmínečně. Alespoň zkušenost z konstelací stovek klientů to ukazuje.

Kde se tedy stala chyba? Proč si za terapeuty tolik lidí chodit „řešit“ své rodiče?

Rodiče nás naučili spoustě věcí pro život. Byli s námi, když jsme dělali své první krůčky. A často byli s námi, když jsme prožívali svou první lásku.

Naši rodiče se už v našem dětství dívali do naší budoucnosti a ve snaze nás dobře vychovat a vybavit pro život nám předávali také své strachy a úzkosti. Protože každý člověk je studnicí životních zkušeností, ale nese si také svá emoční zranění z minulosti.

A když se úzkostlivě snažíte druhé uchránit od zranění, která se vám stala, tak je to nejlepší způsob, jak ta stejná zranění předat dál.. V procesu výchovy se může stát, že předáte poselství, že strach, úzkost a kontrola jsou důležitější, než láska, empatie a přijetí.

Nevěřím, že by někde žil dokonalý rodič. Každý dělá, co umí. A nakonec to není až tak o dělání.

Rodiče nepředávají svým dětem až tak moc skrze výchovu.

Předávají tím, kým jsou. Učí svým příkladem. Žádné dítě se nenechá ošálit. Děti vždy vědí, jak to máme uvnitř. I když to je v rozporu s tím, co říkáme a děláme navenek.

Když jako rodiče děláme to nejlepší pro sebe, je to většinou to nejlepší i pro naše děti.

Naše schopnost uzdravit staré rány a být tak v kontaktu se svou celistvostí vede ke spokojenějšímu životu. Nepodléháme už tolik tlakům zvenčí. Vážíme si toho, co máme a užíváme si každodenních drobných radostí aniž bychom museli mít víc. Umíme si zdravě ocenit, kdo jsme. Jsme víc v míru sami se sebou.

Tohle je někdy běh na dlouhou trať, který za to sakra stojí. Každý kousek se počítá. Každé pochopení, každé (od)puštění něčeho starého. Stojí za to propustit stará dramata, aby nepřekrývala naši přítomnost. V tomto jsou konstelace výborné. Jakékoliv naše vnitřní změny se pak promítají do všech našich blízkých vztahů. Jestli to děláme pro sebe, nebo pro naše děti, není nakonec tak důležité.