Většinou se do tématu neprojevené, vnitřní agresivity díváme tak, aby to bylo platné jak pro muže, tak pro ženy. Pracujeme na seminářích skrze katarzní metody a přístupy, abychom nebyli doslova „užíráni“ energií, kterou se bojíme projevit ven. Energií, kterou si držíme v sobě, často po mnoho let, se zhoubnými následky pro nás, i pro naše blízké.
V tomto textu bych rád dal pozornost přímo agresivitě v mužích.
V dnešní společnosti otcové neříkají většinou svým synům, jak si poradit s nahromaděnou agresivitou a napětím. Sami to často zapomněli.
Kdysi to bylo jednodušší, existovaly přirozené ventily, které byly součástí životního stylu. Nebyly mobilní telefony, internet nebyl ještě zdaleka tak hypnotizující a propojující, počítače se teprve vyvíjely. Po škole jsme hodili školní tašku za dveře a vyběhli jsme ven – „do divočiny“, mezi ostatní děti.
Žil jsem na Marxovce (dnes Benešovce), v Hradci Králové. Byla to už tehdy jedna velká třída paneláků se spoustou rozestavěných betonových ploch. Kolem bylo dost zelených ploch, v rozježděných prohlubních po stavebních strojích se držela trvale voda. Vytvářelo to velké kaluže plné života…čolků, potápníků vroubených, hodně různé malé havěti, která mne v mých šesti sedmi letech fascinovala.
Děti se organizovaly do tlup, často podle barev panelákových balkonů. Patřil jsem z „zeleňákům“ a v blízkém lesoparku jsme sváděli velké bitvy proti „červeňákům“ z jiných ulic. Často několik desítek chlapců (semtam i dívek), proti několika desítkám na druhé straně. Byla to taková naše verze Foglarovek. Po protivnících se házelo vším možným, starou zeleninou, drny, vajíčky, ale často v zápalu boje někdo vzal do ruky kámen, nebo cihlu a pak tekla i krev.
Když jsem byl větší, s dětmi jsme ručkovali po mostcích a okrajích střech rozestavěných garážových bloků, pod sebou hloubka. Vyváděli jsme. Učili jsme se spolu odvaze. Byli jsme roztřesení adrenalinem. Provokoval jsem starší kluky, ti mne pak naháněli po schodech až k našemu bytu ve třináctém patře.
Tohle všechno dnes vyvolává spoustu vzpomínek. S mojí současnou profesí, kdy pracujeme i s vývojovou psychologií a jdeme do hlubších souvislostí našich životů, si dnes uvědomuji, jak to pro mě bylo všechno důležité.
Ve škole již tehdy bylo celkem málo mužských vzorů. Zažíval jsem přísné vychovatelky a učitelky, zdravotní sestry, které často rozuměly děvčatům, ale neměly tolik pochopení pro soustu energie v chlapcích. Dostávali jsme se v rámci předškolního, školního a zdravotního systému s dalšími kluky často do situací, ve kterých jsme pociťovali stud, hanbu, nemožnost plně se projevit. Vznikala mnohá potlačení se a nepochopení, která prohlubovala jen víc vnitřní agresivitu. Nebyli tam s námi většinou tátové, kteří by rozuměli divoké, chlapecké duši často lépe, než ženy.
Hanba je na místě, když někomu uškodíme, způsobíme bezpráví, takovou hanbu jako společnost potřebujeme. Již v kmenových strukturách sloužila k tomu, abychom nacházeli ten správný kompas a společnost mohla zdravě fungovat. Pomáhala nám rozpoznávat důležité principy a svoje místo v životě.
Pak je tady ještě „přenesená“ hanba, když máme pocit, že někam nepatříme, že s námi není něco v pořádku. Když nás někdo vmanipuluje do pocitu studu a hanby, vyvolává to vnitřní agresi. Cítíme, že tohle není správně. Řada lidí v pozici moci nad druhými tuto přenesenou hanbu používá, aby dosáhli svých cílů. Ve výchově, ve školství, zdravotnictví, kdekoliv. Narušuje to zdravé vnímání sebe sama a tak i naše další životní vztahy.
Naši vychovatelé, učitelé, často ani naši rodiče, už tady nejsou, aby nám říkali, co je správně. Spouštěče studu a hanby si však dál nosíme v sobě. Pokud je nevytáhneme na světlo světa a vědomě s nimi nepracujeme, dál žijeme pod vlivem svého vnitřního soudce. Žijeme jen malý výsek života, který bychom mohli žít.
Ženy umějí s prožitkem hanby nakládat mnohem lépe než muži. Sejdou se, navzájem si povědí o svých vnitřních pocitech. Muži tyto podpůrné struktury dnes často nemají. Muži raději mluví o vnějších věcech. Neznají mužské kruhy, berou je mnohdy jako projev slabosti. A energie uvnitř se dál v mužích hromadí. A projevuje se destruktivními způsoby vůči sobě, i vůči blízkým.
Pasivní agrese je často mnohem zhoubnější, než zdravý, otevřený projev hněvu, který proběhne jako krátká bouře a zase vysvitne slunce. „Hodní chlapci“ dokážou své partnerky trápit mnohem víc, než projeveně agresivní muži.
Muži o své vnitřní agresivitě většinou nechtějí mluvit. Přitom skoro každý muž zažil, že ho někdo bolestně odmítl, jednal s ním nepoctivě, odvrhl ho, nepřijal ho. Když to přišlo od někoho, kdo byl v pozici autority, od někoho, vůči komu byl muž hodně otevřený a měl velkou důvěru, bylo to o to víc zraňující. A vedlo to k hromadění vnitřní agresivity, pod kterou se skryla bezmoc.
Tohle je jeden z důvodů toho, že i ve 21. století jsme se nevymanili z nekonečných válek. Naše nitro odráží stav okolního světa. V mužských rodech je spousta agrese kvůli tomu, že muži se obětovali ve válkách, které často ani nebyly jejich. Stále opakujeme minulost, protože nejsme ochotni se celospolečensky konfrontovat s bolestí, která v nás je. U mužů to platí mnohem víc, než u žen.
Muži obětují své životy nejen ve válkách, ale také tím, že často vykonávají práci, která nenaplňuje jejich duši. Muži jsou zajišťovateli a obstaravateli svých rodin. Příliš často volí kompromis, než aby si dovolili dělat to, co by je opravdu bavilo. Nebo aby našli odvahu proměnit svou současnou profesi tak, aby v ní uplatnili svou vnitřní lásku, sílu a tvořivost. Obětují spousty hodin svého času někde daleko od svých rodin. A pak jsou ještě obviněni, že „nebyli tady“, když jejich děti vyrůstaly. To jen vede k ještě větší bezmoci.
Tím, jak naše současná společnost je nastavená, hromadí se v mužích nejen přirozená agresivita (kterou kdysi ventilovali například lovem a mužskými přechodovými rituály..), ale také agresivita získaná potlačeným životem v sobě. V mužích dál narůstá zlost, kterou neventilují. Podívat se v kině na hodně agresivní film, nebo to jít vyběhat, zajít na sport jako pasivní divák, vybruslit na cyklostezku, to prostě nestačí.
Zlost je v naší společnosti snižována. V západní společnosti se rozvinul neduh „cancel“ kultury, kdy když někdo překročí nějakou hranici, všichni se na něj vrhnou a raději ho „zruší“, vyloučí jej, vymažou, aby se na něj nemuseli dívat. Aby se nemuseli dívat na to, s čím je to uvnitř spojuje.
Místo aby se snažili pochopit, proč se něco takového stalo. Krásným příkladem je chování Willa Smithe na předávání Oskarů. Každý potřebuje nést zodpovědnost za své chování, to je jasné. A současně se nic nezmění, když nejdeme do hlubší vrstvy pochopení. Jen odsoudit, to vede k dalšímu potlačování se. O to větší výbuch přijde v budoucnu. Možná celospolečensky.
Některé domorodé kultury věděly, že když se někdo v jejich středu projeví hodně agresivně, je to projev něčeho nezdravého v celé jejich společnosti. Celá komunita pak vezme daného jedince do svého kruhu a poděkuje mu, že vynesl na povrch ten „neduh“ a následně vědomě pracují s hlubší příčinou, aby se něco takového nemuselo opakovat v ještě větší míře. A my máme pocit, že jsme dnes moderní civilizace.
Když my starší muži neoslovíme bolest, agresivitu, žal a bezmoc v sobě, tak nemůžeme nic naučit ani naše děti a dospívající muže. Nemůžeme jim poskytnout zralé vedení. Protože sami máme dost práce sami se sebou.
A naši mladí se pak shlédnou ve vzorech, které jsou samy plné vnitřní agresivity. Vytváříme tak podmínky pro další lidi jako Andrew Tate, nebo Jordan Peterson, kteří jsou plní agrese a místo přijetí osobní zodpovědnosti za stav svého nitra budují své kulty.
Je potřeba společně nacházet způsob, jak svou zlost pochopit, přijmout jako něco přirozeného, zdravě ji projevit. Tohle je něco, co obzvlášť v mužské skupině může být velice podpůrné a osvobozující. Pro mě to byla mnohaletá cesta a ta cesta stále pokračuje, stále přichází uvědomění, uzdravení, pochopení pro sebe, pro tátu, můj mužský rod.
Chlapi potřebují taky chráněné prostředí, stejně jako ženy. Není snadné o mužské vnitřní bolesti mluvit, protože to pro muže otevírá velkou zranitelnost a konfrontuje je to často s pocitem hanby a studu. Bezpečné prostředí je takové, kde již nehrozí výsměch a odmítnutí. Hluboké rány pod zadržovanou vnitřní zlobou potřebují naše uznání a úctu.
Vědomá práce s našimi starými bolestmi vede k naplněnému životu a přirozené tvořivosti. Bouráme zdi, které bránily naší mužské lásce, aby mohla proudit k našim partnerkám, našim synům a dcerám.
Protože jsme našli přijetí a pochopení pro sebe, můžeme dávat stejné přijetí a pochopení našim blízkým a dalším lidem kolem sebe.
Bruce Springsteen rád říká na koncertech jednu historku ze svého života, často před skladbou „The River“. Popisuje v ní svůj nelehký vztah s otcem. Bruce musel ujít dlouhou vnitřní cestu, aby dokázal tento osobní příběh sdílet s davem.
Jeho otec mu řekl: „Počkej, až půjdeš na vojnu. Tam z tebe udělají chlapa.“ Bruce jde potom k odvodu a neprojde. Když se za tři dny vrátí domů, má z otce strašný strach. Otec se ho zeptá: „Kde jsi byl?“ Bruce odpoví: „Byl jsem u odvodu a nevzali mě.“ A otec na to řekne: „To je v pořádku.“ A to je nádherný moment. Zlost je strávena. Bruce je rád, že to otec řekl a respektuje ho tak, jak je. A dnes se nezdráhá otevřeně mluvit o bolesti, kterou jeho vztah s otcem přinášel.