Existuje virus, který máme všichni do posledního člověka. Bohatý, chudý, mocný, bezmocný, slavný, či neznámý. Mladý i starý. Všichni ten virus máme. Ten virus je připomínkou, že si jsme všichni naprosto rovni.
Tím virem je sám Čas.
Od narození se nezadržitelně blížíme k okamžiku smrti. Právě vědomí naši smrtelnosti nám pomáhá rozpoznat, co je v životě důležité. Tohle vědomí je plamenem, který očišťuje.
Nemůžeme se zavírat Smrti a přitom zůstávat otevření Životu.
To je iluze, kterou se pokouší žít miliony lidí. Lidé externalizovali smrt. Dívají se na ni v televizi, aby ji mohli popírat ve svých životech.
Co se týče smrti, ve většině lidí přetrvává „magické“ dětské uvažování, které našeptává: ty tomu nějak unikneš..budeš žít věčně.
Proto miliardáři dnes investují ve velkém do „technologií na prodlužování života“ a opájejí se myšlenkou na nesmrtelnost. Strach ze smrti i je připravuje o přítomný život stejně jako kohokoliv jiného.
Když se příliš chráníme před smrtí, nakonec nežijeme. Jen „trávíme“ svůj čas. A dnes se to děje na úrovni celé civilizace. Je to tak absurdní, že ještě před pár lety by tomu nikdo nevěřil, že to všechno, co se dnes děje, bude možné….a přesto se to děje. Po celém světě. Nový „normál“ není v ničem normální, naprosto v ničem.
A my, místo abychom si moudře uvědomili svou smrtelnost..
Místo abychom se podívali do souvislostí toho, proč se děje, co se děje..
Místo abychom změnili svůj přístup k životu, k přírodě, k vědomí, k našemu místu v Existenci, tak dál strkáme kolektivně hlavu do písku a snažíme se uniknout před zjevnými následky svých činů.
Když se vyhýbáme smrti, skutečně zapomínáme žít.
Změna je možná kdykoliv.
Člověk od člověka.
Mohu se – právě teď – podívat do zrcadla a říct.:
„Jednou zemřu.“
To je fakt.
Je to nevyhnutelné.
Dovoluji si to procítit se vším všudy?
Uvědomuji si to právě teď?
Pokud ano, tohle uvědomění do mne naleje život.
Uvědomění smrtelnosti je skrytý dar.
„Dnes ještě žiješ.“
V tomto těle.
V srdci.
Jsi.