Ničení je jednoduché a rychlé. Tvoření bývá oproti tomu pomalé a postupné. Je to někdy náročný proces, protože do skutečného tvoření přinášíme sebe a své pocity. To platí v malém i ve velkém měřítku.
Můžete desítky, nebo dokonce stovky let budovat město. A pak se přes něj za pár dní přežene nepřátelská armáda a z města je hromada sutin.
Stejné je to s ničivou kritikou. Můžete kritizovat druhé, protože je chcete zničit. Chcete zničit jejich práci. A pak je dobré dívat se dovnitř sebe sama, proč to vlastně celé děláte.
Někdo stráví desítky, nebo stovky hodin tvořením nějakého díla. Knihy, architektury, nového stolu, filmu, jiné formy.. A jiný věnuje něčemu chvíli svého času a pak to rozcupuje na kousky.
Pokud tohle je váš způsob, tak se pravděpodobně dovnitř sebe sama dívat nechcete a hledáte raději úlevu v ničení. Je to jako droga. Ničení je dočasná sebe-terapie a odpoutání pozornosti od bolavých částí svého nitra. Útočíme na druhé, protože jsme nešťastní. To je také způsob, jak vyjádřit, že nevíme kudy kam.
Je snadné shodit cizí práci.
Je těžší přijít s konkrétní, konstruktivní kritikou, protože tím odhalujeme sami sebe. Dobře míněná kritika má velký význam. Potřebujeme zpětnou vazbu, která pozvedne nás, i to, co tvoříme.
A stejně tak ničení má velký význam. Někdy potřebujeme něco beze zbytku zničit, abychom si vytvořili prostor pro něco nového, co vyroste na pevnějších základech.
Vždy je dobré upřímně se dívat do sebe.
Proč to dělám? Co mi to přináší?
Co je skutečným zdrojem mojí destrukce i tvořivosti?
Všichni si procházíme ve svých životech fázemi ničení a tvoření.
Když v tom jsme vědomě, je to cesta.
Cesta z ignorance, osobních limitů a zadržované vnitřní bolesti.