S lednem se všude rojí návody, jak být lepší, produktivnější – jinými slovy – jak se stát „někým jiným“. Cítíme nadšení i tlak. Ve vzduchu je „příslib nového“, máme chuť do změn. A současně tu bývá strach, že se zasekneme, že se ztratíme v „bludných kruzích“, které tak dobře známe z minulosti.
Můžeme mít neodbytný pocit, že něco potřebujeme změnit. Že když nezačneme respektovat svou duši, tak to bude pomalé umírání zaživa.
Ale možná to nakonec není o velkém plánování. Možná je to naopak o zpomalení. Obzvlášť v této proměnlivé době, kdy mnoho plánů „nepřežije“ ani pár měsíců.
Semtam doporučuji ženám a mužům, se kterými se potkáváme na seminářích jednu malou otázku, se kterou mám sám velmi dobrou zkušenost.
A tahle otázka je:
„Přibližuje mě to k sobě, nebo mě to vzdaluje?“
Když se vzdalujeme sami sobě, vyvolává to napětí, které se postupně „buduje“ až do bodu zlomu. Hrajeme role, které nám nepatří. Ženeme se za očekáváními druhých, místo abychom žili vlastní život. Nebo se řídíme naučenými poučkami, které jsou mrtvé a často ani nemají smysl. Je to pocit, že jsme někde „mimo sebe“ a přesně takhle na lidi kolem nás působíme.
Když jsme „u sebe“, tak to cítíme jako jasnost. Je to úleva, uzemnění, pravdivost a soulad s tím, co v hloubi duše víme, že je správné.
Přibližovat se víc a víc k sobě samému, to je vlastně tichá práce, která nějaký čas není navenek vidět. Přesto je to taak skvělý. Roste v nás odvaha, síla a vědomí, o kterých jsme netušili, že je v sobě máme. Přitom tam pod povrchem byly tyto kvality skryté vždy a jen čekaly. Čekaly na to, že přestaneme hledat venku a objevíme tenhle „poklad v nás“.
Tahle otázka funguje nejlépe, když se na chvíli zastavíme a uvědomíme si přítomný okamžik. Může nám pomoci, když se rozhodujeme v důležitých věcech, ale i v maličkostech. Když se díváme, jak naložit se svým časem. Pomůže nám uvidět, kdy se k sobě nechováme laskavě, kdy se popíráme, kdy utíkáme, kdy zakrýváme něco, co potřebujeme prožít teď a tady. Kdy aktivitou zakrýváme svou zranitelnost, která vede zpátky k životu.
Můžeme přestat usilovat. Nemusíme být víc, než již jsme.
Tohle je návrat k prožívání zevnitř ven.
Tohle je návrat k sobě.
A když se ztratíš, tak se na chvíli zastav, zhluboka se nadechni a zeptej se sám / sama sebe:
„Přibližuje mě to – právě teď – k sobě, nebo mě to vzdaluje?“