Schopnost propouštět – je esencí osobního rozvoje a spirituality.
Mnoho lidí chodí na semináře, aby něco získali. Ve skutečnosti vše důležité už – v sobě – mají. Jen to nevidí. Nevidí to proto, že jsou zaneprázdnění tím, jak potřebují vlastnit a udržovat „to staré“.
Vlastní spoustu věcí, o kterých jim mysl říká, že jsou důležité: představy o sobě, stará dramata, životně nutné názory a příběhy, které často s realitou mají společného pramálo.
Čím víc vlastníme, čím víc se čehokoliv držíme…tím méně času a energie máme skutečně tady být a žít. Cítit. Vnímat. Přijímat život tak, jak je. Naslouchat. Zkoušet nové věci. Zdravě riskovat.
Naše mysl je odmala trénovaná k tomu, aby vlastnila, udržovala, vymezovala, srovnávala, plánovala a budovala.. To není problém, dokud zůstává mysl pouhým nástrojem ve službě vědomí.
Potíž je, když se naprosto ztotožníme se svou myslí. Pak tady není nikdo a nic, co by dávalo mysli zdravé hranice. Ztotožnění s myslí je skutečnou nemocí této doby. To je ta opravdová pandemie a šílenství naší doby, které je tak běžné, že se považuje za normální.
Vztahy jsou dobrým příkladem.
Vztahy by mohly být tak jednoduché.
.. Kdyby ..
Kdybychom se nebáli bolesti, kterou si v sobě nosíme.
Kdybychom přijímali zodpovědnost za svůj vlastní život.
Kdybychom se nepovažovali za myslí vytvořenou představu, kdybychom se nepovažovali za své „role“.
Kdybychom si tak neujížděli na destruktivních dramatech, kterými se definujeme už od dětství.
Místo toho ve vztazích děláme například tuto nevědomou dohodu…
„Jestli si tě pustím k sobě blízko, tak chci, abys věděl všechny oblasti, ve kterých se zavírám a otevírám…a nesmíš mě zavírat a musíš dělat věci, které mne otevřou. A za žádných okolností nesmíš vyvolat tu bolest, kterou si v sobě nosím už od doby, kdy jsem byla malá. – To je tvoje zodpovědnost, protože jsem ti řekla, že tě mám ráda..“
Potíž je v tom, že život má takovou nepříjemnou vlastnost vytahovat vše skryté na povrch. Včetně jakékoliv bolesti, protože bolest se může uzdravovat jen když je vynesena na světlo / do vědomí. Život nás stále zve…“Pojď žít…Nemusíš jen přežívat.“
Když se usilovně držíme svojí představy o světě a o tom, jak by věci měly být, tak máme také jasnou představu o tom, jak by měl vypadat náš milostný vztah.
Kdo je pro nás bezpečný partner? Ten, který bude tuto hru hrát s námi. Bude s námi v bezpečné bublince, která nemá se skutečným vztahem co dělat. Bude se potlačovat tak, jak se potlačujeme my. Další nevědomá dohoda.
Co když nás ale partner vtahuje do života tím, že je prostě sám sebou? Nepotlačuje se. To pak ohrožuje jakékoliv naše představy, domněnky, sny a vůbec všechno, co jsme si tak pracně v sobě vybudovali, abychom se chránili před bolestí. Pak je na nás, jestli budeme obviňovat naše partnery.
„Proč mi tak ubližuje?“
A nebo jestli využijeme tuto příležitost, abychom se vnitřně osvobodili.
„Život mi stále dokola posílá muže, nebo ženy, se kterými cítím vnitřně bolest. Důvěřuji životu a chci se na to konečně podívat. Chci to pochopit. Chci to už uvidět, proč to tak je..“
Je to osobní volba.
Pustím se už své vnitřní bolesti? Nebo opustím raději partnera / partnerku? Bolest je sice nepříjemná, ale je moje. Dobře ji znám. Vybudoval jsem si kolem ní mechanismy, které mi celkem dobře fungují. Ta bolest mne definuje už tolik let… až se stala součástí mojí identity, mého „já“.
Jinými slovy…
„Tohle všechno, co si v sobě držím, to je moje jediná jistota. Bude to se mnou navždy (protože to nepustím).
To mi žádný partner zaručit nemůže.“
A proto má často partner/ka zraněného člověka smůlu. Za tuhle „nedobytnou zeď“ se nedostane.
A já mám smůlu také, protože vlastně nikdy nezažiji, co je hluboký intimní vztah. Ale protože takový vztah vlastně neznám, tak to tolik nebolí. Nevím, o co přicházím.
Setkání se Smrtí
Často se mne někdo na semináři zeptá, jak má tedy pustit to nepotřebné ve svém životě. Jak máme nechat jít své představy, koncepty, dramata, abychom uviděli, kým pod tím vším harampádím skutečně jsme?
Někdy to udělá život za nás. Lidé se někdy ve svých životech dostanou do velmi náročné situace. Přijde krize, která je očistí od spousty nepotřebného.
Je to často pocit, jako kdybychom umírali.
Ať už se nám hroutí vztah, či pracně budovaná kariéra. Ať už přijde nemoc, nebo jsme dílem „náhody“ v život ohrožující situaci.
Nemusíme na takové situace čekat. Můžeme se teď hned rozhodnout a vědomě pracovat, vědomě propouštět díky velké učitelce – Smrti.
Brzy umřeme. Možná za několik let, možná za desítky let. Za nějakých 60 až 80 let tady nebude nejspíš nikdo, koho dnes znáš a potkáváš.
Tohle uvědomění je očistné. Pomáhá propouštět. Přináší lehkost. Vědomí smrtelnosti pomáhá uvidět, co je skutečně důležité. Nejde to předat slovy, je třeba se vystavit (vnitřně) riziku a prostě to zažít.
Smrt nám může ještě za života ukázat, co je podstatné a co podstatné opravdu není. Proto vystavit se ohrožení života, být v kontaktu se svou smrtelností bylo po mnoho generací součástí přechodových rituálů do dospělosti.
Často to nemuselo být skutečné ohrožení života, stačilo, když bylo skutečné pro mysl.
Protože jsme se těchto rituálů jako moderní společnost vzdali, protože jsme se rozhodli pro bezpečí, komfort, konzum a jistoty, je teď v ohrožení celé lidstvo.
Ztratili jsme kontakt se svou smrtelností a spolu s tím s přirozenými principy Života.
A tak se děje, co se děje.
Není většího daru, než si uvědomit, skutečně uvědomit a procítit, svou smrtelnost ještě za života.
Dá nám to jasnost rozpoznat, co je podstatné. Pak už neplýtváme časem.
Nezůstáváme – v neživotě – někde mezi.
Neděláme už kompromisy, které přináší trpkou pachuť.
Nepotlačujeme svou přirozenost.
Vracíme se k hloubce Života.
To se promítne do kvality našich vztahů, našeho tvoření tady na Zemi, do schopnosti být. Vrátit svou mysl a své ego do patřičných mezí.
Uvolněně a přítomně.
Jsme ve spojení sami se sebou.