Řada z vás se mnou v poslední době sdílela svoje příběhy. Hodně se mnou rezonují. Podobné holt přitahuje podobné.
Sdílením sebe se podporujeme navzájem. Překračujeme prahy, které jsme se obávali překročit. Odpoutáváme se tam, kde jsme se dlouho drželi nefunkčního, ale tolik známého.
To je ta ideální varianta..
Odpoutání umí být hodně náročné, když chceme, ale vlastně nechceme.
Pustili bychom se, ale vlastně nevíme, co to přinese. Vidíme, jak to staré už fakt nejde. A bojujeme se setrvačností a dlouhodobými návyky nás a našeho okolí.
A tak balancujeme na té hraně.. Víte, kolik energie to stojí, když někde balancujete. Nejste už v tom, co tady bylo, ale ani v tom, co bude. Jste v tom, co je a divíte se, že to je vůbec ještě udržitelné.
Je to někdy slušná prázdnota.
Představte si, že jste kapkou na hraně listu a třesete se už už spadnout. Skoro cítíte, jak letíte.
Mohli byste spadnout dolů. Do vody, nebo na zem. Tušíte, co to přinese. Něco skončí, něco umře. Zpátky na list už to nejde a vy to dobře víte..
A tak v tom místě na hraně je řada lidí i roky. Stojí to spoustu energie, vašich zdrojů a času. Tedy nejen vašich, ale i zdrojů vašich blízkých. Blízkým se na to někdy těžko dívá, ale mají vás rádi. A drží vám palce.
(Oni zase mnohdy utíkají před těmi svými věcmi, protože se raději soustředí na vás..)
Jaké je řešení?
Uvidět to se vším všudy. Pochopit proč. A rozhodnout se. Na to jsou zrovna konstelace skvělé. A přesto..
Buďte k sobě vlídní, pokud se ještě rozhodnout nedokážete, i když už vidíte souvislosti uvnitř, ve svých rodech, v životě.
Třeba se ještě na něco čeká.. Stejně jako u Nea v Matrixu. 🙂
Každá kapka má svůj čas.