„Mám dojem, jako kdybych nežil/a. Vlastně necítím život.“
Zazní někdy od mužů a žen, se kterými se setkávám na seminářích. Nemusí to být přímo tato slova, ale podstata sdělení je podobná. Každý jsme jiný a proto ke každému, od koho zazní podobná slova, přistupuji tak, jako kdybych tato slova slyšel poprvé. Dovoluji si být v prostoru nevědění a neznalosti a pak můžeme spolu-pracovat z hlubší úrovně.
Vnímám signály od života, které mi ukáží, jestli je potřeba něco pojmenovat, odhalit, zviditelnit – v přítomném okamžiku. Někdy stačí s druhým prostě být a nesnažit se.. Dát druhému důvěru, že sám najde odpověď na otázku, kterou právě nechal zaznít. Přesto je pár elementů, které se u lidí často opakují..
Život tady na Zemi
Život na Zemi umí být o výzvách, překonávání překážek a vyšlapávání nepoznaných cest. Díky tomu poznáváme sami sebe, nacházíme svou sílu, objevujeme svůj potenciál a rozšiřujeme své vědomí. Platí to pro všechny organismy na Zemi. S tím vším, čím jsme ve svých životech prošli získáváme postupně cenný nadhled. Ten nadhled, který vidíte v očích někoho opravdu zkušeného a zralého, kdo s vámi soucítí, když vidí, že „máte problém“. Ale místo problému vidí zkušenost, která je vlastně neocenitelná. To je moudrost…vidět, že nepříjemné vede k příjemnému. Kolo života se stále točí.
Komfortní zóna
Hodně lidí se „zuby nehty“ drží své komfortní zóny. Komfortní zóna je čas od času potřeba, abychom načerpali svoje síly, mohli se úplně uvolnit, odpočinout si. Když jsme ale dlouhodobě v komfortní zóně, tak se přestaneme většinou vyvíjet. Komfortní zóna se stane stagnací a ta je nakonec smrtící. Platí to i z pohledu celých společenství. Staré civilizace by o tomto mohly vyprávět, když byly zničeny nájezdnými kmeny, které přinášely „novou krev“ tam, kde byla stagnace a úpadek.
Slýchám často od klientů, že by rádi změnili svůj život. Pokud však chceme změnit cestu, po které – mnohdy řadu let – kráčíme, potřebujeme být ochotní zkoumat nové cesty. Zní to jednoduše..
Kolik lidí je ale ochotných vyzkoušet něco úplně nového? Tohle předpokládá vydat se na neprobádaná území. Je to o důvěře. Je snadné důvěřovat něčemu, co dobře známe. To ale není skutečná důvěra. Skutečná důvěra je o tom, jestli si dovolím jít do kontaktu s tím, co je pro mne fakt neznámé.
Když stále dokola žijeme jen to známé a bezpečné, ztrácíme často kontakt se životem. Vlastně nežijeme, jen přežíváme. A ten pocit nelze dlouhodobě obelhávat, ani kompenzovat závislostmi a rozptýleními. Nakonec se cítíme prázdní. Kloužeme po povrchu.
Zralé plody
Ty nejzralejší plody jsou vysoko v koruně stromu, kam svítí nejvíc slunce, ale lézt až tam nahoru…to představuje riziko, že spadnu. Nikdy se neodvážit a přitom vědět, že život nabízí o tolik víc, to je něco, co může ve stáří vyvolat hodně smutku. Mnoho lidí na smrtelné posteli říká, že nejvíc litují toho, co neudělali, co si nedovolili.
Moje práce na seminářích je v tom, že podporuji druhé, aby se vydávali odvážně do neznáma. Někdy tam najdou ztracenou sílu. Někdy tam najdou sami sebe. Někdy tam najdou něco, o čem zapomněli, že bylo součástí jejich životů, když byli dětmi.
Je dobré udělat ten krok sám od sebe, nečekat na život, až nás do neznáma hodí. Je tady čas, který nám všem přinese mnoho osobního rozvoje. Vše kolem nás se mění a nejít se změnou znamená být v rezistenci. Můžeme dát energii do odporu, nebo do změny, je to na nás.
Tělo a mysl
Někteří lidé nežijí, protože nepřebývají v těle. Jsou skoro pořád v hlavě. Je to tak pro ně bezpečnější. Protože nemusí cítit spoustu nepříjemných věcí. Hlava nám na čas poskytuje útočiště, máme tak zdání kontroly nad životem. Čím déle jsme v hlavě, tím méně to však celé funguje. Tělo se začíná ozývat skrze různé bolístky nebo vážnější nemoci. Skryté a dlouho zadržované emoce začínají probublávat na povrch a my se přestáváme kontrolovat.
Jedna mince, dvě strany. Naše volba.
Když popřeme nepříjemné emoce, popíráme nevyhnutelně i to hezké. Nejde se zbavit jednoho, aniž bychom se zbavovali i toho druhého. Když selektivně odmítáme části našeho života, stane se z toho návyk. A vede to celkově k nežití, staženosti, odpojení.
Trauma
Někdy se stane, že před vámi sedí muž a nebo žena. Ale vlastně tady nejsou. Slyšíte, že z jejich úst vychází slova. Je tady jejich tělo, mají mnohdy hodně myšlenek.. Ale většina energie je někde uvězněná. Ta energie často zůstává v nějaké staré životní situaci, se kterou si nevěděli rady. Ta situace však dodnes určuje beze zbytku běh jejich životů. Protože dělají vše pro to, aby necítili to, co v nich daná situace tehdy vyvolala…vyhýbají se nevědomky životu.
Energie tehdy zůstala uvnitř, nebylo možné udělat krok dál. Není často možné ani sdílet, jak se tehdy cítili – vždy se jim sevře hrdlo. A dnes si ani nedokážou představit, jak bych se k tomu, co se stalo – často před mnoha lety – mohli postavit, aniž by je to zahltilo. Dokud se však neotevřu – uvnitř sebe – toho, čeho se tak bojím, tak to určuje celý můj život. Můj každodenní život, moje vztahy, moji tvořivost,..
Někteří lidé jsou schopní se bavit o svém starém traumatu racionálně. Je to dobrý první krok. To však nic moc dlouhodobě neřeší, když nejdeme dál. Více živosti a svobody do života to nepřinese.
Trauma je o energii, která byla zadržená v těle. Až když dovolím, aby proběhl celý proces, který zahrnuje tělesné vjemy, pocity, emoce, (ne)vědomé příběhy…mohu se přestat ztotožňovat s traumatem. Mohu zase objevit sama sebe. Je to jako když zmizí filtr, kterým jsem se díval na život kolem sebe. Najednou cítím, jaké to je, nemít už svázané ruce neviditenými provazy.
Najednou mohu žít život v jeho plnosti, aniž bych se omezoval na malou výseč stejných životních situací, lidí a scenérií, které mi byly vězením. Je to postupný proces, který nejde tlačit a uspěchat. Nic nejde přeskočit. Je potřebná zdravá pokora, jemnost a trpělivost.
Je to o pozvolném budování důvěry v život. Je to o zazdrojování se způsoby, které bych si donedávna nedovolil.
S čím pracujeme konstelačně a systemicky jsou rodová traumata, která jsou předávána z generace na generaci a ovlivňují naše životy nevědomými způsoby. Nepřestane mě fascinovat, jak může bolest, kterou uvolnil & propustil jednotlivec, pomáhat celé jeho rodině a dalším blízkým.
Stejně tak dáváme pozornost kolektivním traumatům, se kterými si většinová společnost neví vůbec rady (války, vyvlastňování, ničení planety, pandemická opatření,..).
Role lektora
Mojí rolí jako lektora je vytvářet bezpečný rituální prostor, kde je možné sdílet z hloubky i to, co vnímáte jako velmi zraňující. Chápu nutnost pracovat s některými tématy jeden na jednoho formou klasického sezení. A ve své praxi vidím, že to má často své limity.
Protože mnohdy ke skutečnému propuštění traumatu dojde až v těch vzácných momentech, kdy je to bolestivé odkryto před skupinou lidí, kteří chápou, vnímají a „cítí sami ze svých zranitelných míst“.
Skupinová dynamika je neocenitelná a nenahraditelná. Protože takhle to fungovalo i v domorodých kulturách po tisíce let. Intuitivně to cítíme. A pro tohle jsme si sem na Zemi přišli.
Terapeuti, kteří pracují s traumaty u lidí, kteří prošli válkou často hovoří o tom, že individuálně v sezeních se nebylo možné dostat k podstatě. A pak, když uspořádali setkání lidí, kteří prošli obdobnou zkušeností, mnohdy stačilo udržovat pro skupinu citlivě bezpečný prostor a léčení se tak odehrávalo spontánně.
Když s vámi v místnosti je člověk, který si dovolí uvolnit bolestnou energii, kterou zadržoval po mnoho let, dává to i vašemu tělu intuitivně podporu, aby udělalo to samé. Tohle je důvod, proč dnes pracuji především skupinově.
Mezi účastníky se předává mnohem víc, než často tuší na vědomé úrovni. Pokud máte pocit, že žijete jen malou část života, nemusíte na sebe tlačit. Můžete dělat postupné, malé krůčky.
Důležité je, nevzdat to.
Nepřistoupit na hru mysli, která říká, že „tohle je normální a mají to tak všichni“. Nebo: „Pro tebe už je pozdě.“ Dovolte si udělat změnu. Využít podpory. Hledejte neprobádané cesty. Nikdy není pozdě, cokoliv ve svých životech změnit. Když se pro změnu skutečně rozhodnete, život vám dá veškeré zdroje, abyste změnu mohli realizovat.