Někteří od svého raného věku prostě nezapadají. Mají trochu jiné zájmy, vidí svět trochu jinak. A dílem okolností jsou prostě totálně out.
Většinu základky mě doprovázel stud. Nejprve jsem se styděl za to, že nedokážu, tehdy ještě za komunismu, udržet `žákovskou disciplínu`. Ruce za zády a tak. Nedokázal jsem udržet ani pozornost na věcech, které mi vůbec nedávaly smysl. Navzdory urputné snaze. 😉
Dříve nebo později jsem tedy ve vyučování v první třídě dal přednost tomu, co se děje za oknem. Jenže to nebylo, že bych se tam jen díval, někdy jsem si k tomu oknu i přímo zašel. A uvědomil jsem si to až později..s křikem učitelky.
Skončil jsem díky tomu už na druhou třídu ve vyrovnávačce. Posudek od 20ti leté třídní odbornice: nedostatečný intelekt pro dokončení běžné základní školy. Ona mě tedy měla přímo za mentálně retardovaného.
To nebyla špatná věc. V nové třídě bylo mnohem víc zábavy. Protože cikáni a další `nepřizpůsobivé` děti měly stejně nespoutanou povahu jako já. Nenechaly se ubít systémem a tak pro ně měl systém odložiště.
Tam jsem se mohl konečně rozvíjet v celkově svobodnější a otevřenější atmosféře.
Bohužel mě asi po roce šoupli zpátky do mé původní třídy. Prozradilo mě, že jsem četl ve škole Mayovky a Foglara. A ve třídě mezitím jelo „máma mele maso“.
Protože jsem měl spoustu energie, tak jsem rád běhal. Bavil mě hlavně orientační běh po lese. Reprezentovat první stupeň naší základní školy mě přestalo ale bavit, protože se to bralo příliš vážně. A člověk musel odpovídat na stanovištích na otázky typu: kdy vystřelila Aurora, jaký je největší ruský zvon, kdo je Lenin.
V páté třídě jsem však doběhal. Kvůli záhadně rozpadlé kyčli jsem si dal na nějaký rok a půl kolečko po nemocnicích, operacích a léčebnách.
Když jsem se vrátil, odmítl jsem opakovat třídy, protože to s sebou neslo stigma, kvůli kterému bych nemohl jít na střední školu.
Začal jsem dohánět postupně učivo.
Styděl jsem se za berle, které jsem čas od času měl. Styděl jsem se za to, že nemohu cvičit s ostatními v tělocviku.
Styděl jsem se za svou oční vadu. Styděl jsem se za svou citlivost, kterou jsem považoval za velký hendikep.
Pro třídu jsem byl outsider.
Na druhém stupni jsem četl Tao te ťing a Carla Gustava Junga, to jsem ale radši tajil. Hledal jsem odpověď, proč se rozpadne sama od sebe kyčel desetiletému děcku. Doktoři neměli vysvětlení.
Moc jsem nesdílel své představy o životě. Už tak jsem byl za divného.
Měl jsem už tehdy svoje každodenní návyky, protože jsem se bál, že bych zase na tak dlouho skončil v léčebně Košumberk. Už tak přede mnou byla ještě jedna operace.
Naučil jsem se na `svoje` cvičení, na samostudium, na záměry,.. Mnohé z toho mi slouží doteď.
Vím, že v tomhle nejsem nijak výjimečný. Když se bavím s muži i ženami na seminářích, tak vidím, že řada z vás byla za outsidery. Mnozí jste to proměnili v příležitost. Uvědomili jste si, že být outsider je dar. Škola života. Objevujete zdroje sami v sobě. Má to něco do sebe, když se na některé věci dokážete dívat zvenku. Když umíte stát sami za sebe. I když vedle je celá skupina, která to vidí jinak.
Na druhou stranu. Když jste outsider, tak můžete zahořknout na celý svět. Můžete nacházet argumenty, proč se vlastně o nic nesnažit.
Jsme sociální bytosti a potřebujeme někam patřit. Mnoho lidí by raději umřelo, než aby byli vyloučeni ze svých sociálních skupin.
Když už však vyloučení jste, tak nemáte co ztratit.
A v tom je ohromná síla.