Potkal jsem za život dost bohatých lidí na to, abych viděl, že to není recept na štěstí. A teď se tady nebavíme jen o bohatství finančním a materiálním. Člověk může být „bohatý“ na tolika úrovních…. Bohatý v naplňujících vztazích. Bohatý ve zdravém těle a překypující energii. Bohatý v prožitcích. Bohatý skrze smysluplnou práci. Bohatý ve znalostech a inteligenci. A přesto nic z toho není zárukou štěstí, dokud většinu dne upínáme svou pozornost k něčemu dalšímu „za rohem“.
Mnoho z lidí, kteří zdánlivě mají vše a většina ostatních by rádi byli v jejich kůži, také stále něco hledají. „Něco“ jim chybí, aby mohli být opravdu spokojení, naplnění a šťastní.
Trvalo to spoustu let, než mi to došlo.
Nebo spíš…než to požehnáním samotné Existence přišlo. Sám bych to neobjevil.
Nejšťastnější jsem, když ve mně zmizí potřeba od světa jevů cokoliv vyžadovat. Jsou to momenty, kdy prostě nechci víc, nic nehledám, nic od Života nepožaduji. Tyhle momenty mohou přijít kdykoliv. V těch nejobyčejnějších situacích. Když stojím ve frontě. Jedu v autě. Podívám se z okna. Vidím kocoura, jak venku našlapuje trávou.
Pro mě to jsou chvíle dokonalosti. I když na světě není nic dokonalé. Dokonalost se nachází ve způsobu, jak se díváme. Ve způsobu, jak jsme.
Jsou to momenty, kdy přestane vnitřní snaha o cokoliv a tak si mohu uvědomit, že to co hledám, už ve skutečnosti mám. Těch momentů je víc a víc. Je to jako kdyby se člověk probouzel z dlouholetého spánku a teprve objevoval, co to je bdělost. Co to je živost.
K tolika věcem se ve svých životech obracíme, protože přináší příslib radosti, blaženosti, trvalé spokojenosti. A nakonec všechny jevy, všechny statky, prožitky, vztahy,… odejdou. V tom není nic fatálního. Vše v našich životech je krásné i díky pomíjivosti.
To co někdy vnímáme jako bolest a utrpení… To je ve skutečnosti trpělivé vedení samotné Existence, která nás vede k té nejhlubší životní pravdě.
Pravdě o tom, že radost, blaženost a štěstí leží hluboko v našem nitru.
Když se uvolníme, naše vnitřní blaženost může vyjít na povrch. Dokud jsme stažení, protože lpíme na tom, abychom od vnějšího světa něco dostali, nejsme si vědomi ani toho bohatství uvnitř nás.
Skutečná cesta spirituality a osobního rozvoje vyžaduje dost odvahy.
Je to o „pouštění se“ s důvěrou.
To je vnitřní proces. Často bolestný proces. Navenek může zůstat vše, tak jak je. Jde o to, pustit se uvnitř (všeho, i sebe) a nechat vstoupit Život.
Jsme teď v čase Velikonoc. „Pouštění se“ bylo i jedním z nejdůležitějších Kristových poselství. Kristus ~ Jeshua ben Joseph byl moudrý duchovní učitel. Viděl, že pomoci může jen tam, kde se je člověk ochoten „pustit“. Pouštěním se vytváříme prostor pro něco nového.
Pak může jít na povrch naše vnitřní bohatství.
S objevováním vnitřního bohatství se obnoví naše tělesnost, tvořivost, vztahy a hloubka prožívání. A především láska, svoboda, vnitřní síla, které nejsou zdaleka tolik závislé na vnějších podmínkách.