Lidé si často raději nepřiznají, jaké jsou jejich skutečné potřeby.
Protože podvědomě tuší, co by přišlo potom. Například..
Mám ve svém životě potřebu cestovat, víc se milovat, bydlet úplně jinde, mít jinou práci, jinak se stravovat, jinak trávit svůj volný čas,…
Když si to přiznám. Když tuhle potřebu vezmu plně do vědomí…
Dokážu si ji také obhájit ve svém životě? S partnerem, s partnerkou, s rodinou, s okolím….a hlavně před sebou?
Mnohdy jsme sami sobě nejvíc limitujícími osobami. Míváme v sobě nesmiřitelného vnitřního soudce.
Kvůli svým představám, co by se stalo, kdybychom si konečně něco dovolili.
..
Takže teď už to vím. Vím, co potřebuji. Ze srdce.
A teď mi nezbývá než to autenticky „dát do světa“.
Naplno vyjádřit svůj postoj, svou tužbu, své přání.
Tohle je JoyFear. (Strach, který postupně střídá radost z nového spojení se Životem.)
Vím, že vyvolám reakce. U sebe. U druhých.
Možná budou konflikty. Bude to nepříjemné… Nějaký čas nebudu mít klid.
Ale jaká je alternativa?
Dál popírat sebe? Dál předstírat, že tuhle potřebu vlastně nemám?
Můžu si to dovolit? Může si to ještě dovolit moje tělo, moje duše?
Co si vyberu?
Kdykoliv se můžeme postavit za sebe a vyjádřit svou vnitřní pravdu.
Tohle je něco, čeho málokdy zpětně litujeme.
