Nauč se přijímat druhé.
Potřebuješ druhé pochopit, abys je mohl přijmout takové, jací jsou.
Tohle slyšíme na poli seberozvoje často..
Potkal jsem spoustu lidí, kteří z přijetí dělají vrcholnou olympijskou disciplínu. Sám jsem to nějakou dobu dělal a honil si triko. Často je to celé jen hra pro ego, pro oddělené já. Je to hra, která má své limity a dříve nebo později to celé praskne.
Ale než to praskne, tak přidáváme další vrstvy chování k těm vrstvám, které už jsme nabrali od dětství. Celé je to s bohulibým úmyslem, přesto jsou to vrstvy. Další balast.
Je to dobře vidět ve spirituálních komunitách, ve kterých si nějakou dobu všichni hrají na osvícené a přijímající, ale dříve nebo později ty stíny stejně vystoupí na povrch a je třeba se na ně podívat. Nějakou dobu to bublá pod povrchem, semtam cítíte ve vzduchu nějakou pasivní resistenci a neopravdovost.
Pak to bouchne. Všem se uleví a přijetí je tady najedou samo od sebe. 🙂
Přidávání vrstev je tedy také cesta k blaženosti, protože dříve nebo později se pod tím vším každý začne hroutit a je nucený to všechno odhodit.
Setřást.
Naše podstata je tím, co je pod všemi těmi vrstvami a programy. I pod kůží, masem, kostmi. Pod myšlenkami a pocity.
Všichni jsme Vědomí.
Přirozenou kvalitou našeho vědomí je přijímat vše kolem sebe. Vědomí pozoruje. Vědomí je současně pozorovaným. Vědomí si uvědomuje své spojení s celkem a jakékoliv metody a techniky jsou nepodstatné. Ať už si to uvědomujete, nebo ne, jste také vědomím.
Je jedno, jestli se považujete za tělo, nebo za mysl.
Vědomí je tady stále. Vědomí je ten pozorovatel všeho, co se mění a vědomí je to jediné, co zůstává tiché a neměnné. Když se zeptáte sami sebe…kdo jsem já? Jsem si právě teď vědomý svého dechu, myšlenek, obrazových vjemů? Okamžitě se dostávám do spojení se svou esencí.. Důvod, proč ve spojení nejsme je naše představa, že to je něco pracného. Něco, co trvá roky snažení.
Je to tak samozřejmé, až to nevidíme a neustále se za něčím honíme.
Místo toho..nechte se vést absencí aktivity, absencí snahy, absencí cílů a metod.
Náš přirozený stav vychází z ticha, z nekonání, z uvolněnosti tady a teď. Pokud nám o nic nejde, nechceme nic, dostaneme všechno. Je těžké se uvolnit, nic nechtít, dokud jsme ovládáni svými strachy a stíny. Život nás všemu, čeho se bojíme, nakonec vystaví a je to cesta ke svobodě.
Pak se můžeme pustit.
Pak pochopíme.
To nejcennější přichází vždy a bez výjimky samo od sebe..
Neexistuje žádná technika, která by vás dostala tam, kde už dávno jste.
Technika vás ale spolehlivě odvede jinam.
Ani většina meditací nepomáhá, protože se staly postupně technikami a metodami.
Ani konstelace už pro mne nejsou technikou, ani metodou. Jsou přirozeným proudem Vědomí, které vede krok za krokem. To je cesta. Někteří potřebují slyšet, že to je metoda, ale o to zdaleka nejde. Jde o prostředí, ve kterém můžeme být vědomí a necháváme jej dělat svou práci.. Pak to celé může pomáhat, když se v tom uvolníme.
Pomáhá dýchat, pouštět se všeho, vnímat napětí ve svém těle a tím jej uvolňovat. Pomůže spojit se s živly, splynout s přírodou. Jakmile z čehokoliv ale uděláte pravidelnou techniku, efekt se začne postupně vytrácet. To je přirozená zákonitost.
Chvíli pomůže i upřímná touha, upřímný záměr, upřímné hledání. Nakonec ale i to všechno je na překážku.
Techniky a metody jsou tady od toho, abychom si něco zajistili, něco zaručili a uchopili.
Vědomí se svázat nedá. Vědomí je život a život neomezíte. Alespoň ne dlouhodobě.
Vědomí je nekonečné, absolutní, všudypřítomné, svobodné, naplněné samo sebou.
Vědomí vidí tyto řádky a usmívá se. 😉