Hodně lidí říká, že neumí meditovat. „Umět meditovat“ je protimluv, protože to je něco, co se nedělá. 
Je to něco, co se prostě děje, nebo ještě lépe..co prostě je. Co je naším přirozeným stavem, který jsme nikdy neztratili, jen si jej často neuvědomujeme mezi všemi těmi objekty – smyslovými vjemy, myšlenkami a pocity. Přesto JE to tady a stále bez ohledu na cokoliv. V těch pauzách mezi tím vším..kdy se čas zastaví. Naše paměť to však neuloží a nezůstane žádný záznam. Stejně jako není žádný záznam z fáze hlubokého spánku, ve kterém esence našeho bytí není ničím překryta…
Když se dobře vyspíme a cítíme se svěží, tak to je právě díky hlubokému spánku beze snů, kdy se naše vytvořené „já“ jakoby ztratí a zmizí. Když jsme ještě malí, je to snadné – přirozené, cítít se ráno po noci svěží a mít ještě večer hodně energie. Čím jsme starší, tím víc myslíme, řešíme a držíme se nějakých objektů a tím méně hlubokého spánku a těch bezčasých pauz zažíváme. 
Někdy potřebují věci dojít až na hranu, aby mohlo přijít uvědomění toho, že není třeba cokoliv někde hledat a čehokoliv se držet. O to nejdůležitější nemůžeme přijít.