Mnoho mužů a žen se vyhýbá řešení svých problémů. I když pracují terapeuticky, koučinkově, prožitkově řadu let. Děje se to často na nevědomé úrovni, protože jsou ve hře velké síly.
Pochopit, proč se tak děje, je klíčem k přijetí, svobodě a radosti v životě.
Naše vzorce chování, životní a psychosomatické problémy pochází z našich rodin. Často se předávaly řadu generací. Jsou součástí naší identity tady na Zemi.
To, že je máme, nám dává pocit příslušnosti. Někam náležíme a společné problémy jsou toho důkazem.
Pocit příslušnosti je také jednou z největších psychologických sil. To můžeme vidět v současné polarizované společnosti, ve které je pocit příslušnosti pro mnoho lidí důležitější než pravda.
I když je to trochu na hlavu, tak nám ty omezující problémy dávají značné uspokojení a pocit jistoty.
Je to hra na dobré svědomí.
Chceme mít ze sebe dobrý pocit a řešit své zjevné problémy. A současně se dovedně vyhýbat skutečnému řešení.
Proč je nalezení řešení tak nepříjemné? Protože máme strach, že s nalezením řešení svých generačních problémů (na vztahové, tělesné, pracovní rovině..) se zpronevěříme své rodině.
Máme pocit, že s rozpuštěním problémů přijdeme o svou příslušnost k rodině a to v nás vyvolává pocity viny. Bojíme se, že pak zůstaneme sami. Znovu připomínám, že to se děje mnohdy nevědomě.
Problémy a osobní neštěstí, které se v rodině opakují, nám dávají pocity sounáležitosti. A pro mnoho lidí je toto důležitější, než skutečná vnitřní svoboda a radost ze života. Málokdo si to přizná. Přiznat si. To je první krok ke změně.
Jakákoliv hlubší změna – začít si něco nového, něco vlastního – vyžaduje kus odvahy. A i když nás to, přinejmenším dočasně, vystaví pocitu viny… je to cesta sebe-uzdravení, která přinese mnohé nám i našim blízkým.