Jak je možné, že některé páry vypadají velmi zamilovaně, nedokáží od sebe odtrhnout ruce, je tam velká přitažlivost, všechno vypadá idylicky a harmonicky… a pak je najednou (celkem brzy) konec?
Jiné páry působí obyčejně. Umí se pohádat i před ostatními. Partneři často mají odlišné názory a pohledy na svět. Tyto páry vypovídají, že jejich protějšky mají svoje chybičky, nebo i velké chyby, které je i po letech umí vytočit. A přesto jsou tady tyhle páry stále i po desítkách let.
Vztahy jsou celkem komplexní záležitost, je v nich spousta faktorů, které rozhodují o tom, jestli vydrží. Velkou roli v nich hraje minulost obou zúčastněných.
Jeden faktor je však klíčový.: láskyplná vztahová vazba (vazebný vztah)
O vazebném vztahu krásně píše Gabor Maté v knihách „V říši hladových duchů“ a „Roztěkaná mysl“. Tenhle faktor je nesmírně důležitý také ve zdravé výchově dětí. Víc než jakékoliv výchovné techniky.
Výchova funguje, když máte s dítětem vztah, když jej nemáte dostatečně rozvinutý, dítě bude usilovat o vztah, ne o to, aby naplnilo vaši představu o výchově. Nestačí, že jsme biologicky mámou, nebo tátou. Dítě potřebuje cítit, že jsme mámou a tátou.
Ve své práci vztahového terapeuta vidím, že schopnost láskyplné vazby ve vztahu rozhoduje o tom, jestli spolu vydrží i páry, které si prochází velmi těžkými obdobími. Ať se děje cokoliv, tyto páry stále dokážou mít důvěru ve vztah, velmi dobře cítí, co společně tvoří.
Jak to funguje?
Nejprve malý náhled do dětství. Protože to úzce souvisí s tím, jestli se v dospělosti budou dařit vztahy.
Jestli má z dítěte vyrůst emočně zdravý dospělý, je tady klíčový vztah s rodičem. Když jsou děti nejmenší, nesmírně důležité je tady vzájemné „naladění“ s maminkou, které představuje hlavní komunikaci a přenos emocí a pocitů.
Když je například maminka v poporodní depresi, tohle naladění nefunguje. A i kdyby to maminka sebelépe hrála, dítě to cítí, že něco není v pořádku a často se přenese na dítě ve smyslu „se mnou něco není v pořádku“.
Když tohle vzájemné naladění existuje, u dítěte se rozvíjí mozkové okruhy často násobně větší rychlostí, než u dítěte, které tento kontakt nemá. Tady se ukazuje, že pro rozvoj mozku a intelektu je neskutečně důležité bezpečné emoční prostředí.
Skrze bezpečné emoční prostředí se můžeme měnit na úrovni mozku, srdce a těla v jakémkoliv svém věku, i když to v dospělosti trvá o něco déle.
Dítě může vyrůstat v prostředí, kde se pro dosažení krátkodobých cílů oslabuje vazba mezi rodičem a dítětem.
Jinými slovy: „Pokud se nebudeš chovat tak, jak chci, tak tě odmítnu a přeruším náš vztah.“
To je něco, co je pro dítě nesmírně ohrožující. Rodiče to například praktikují tak, že dítě pošlou na hanbu, odmítají jej, dělají jej zodpovědné za své emoce a pocity. „Maminka je smutná, že se takhle chováš.“
Dítě je pak stažené strachem a dělá o to víc „chyb“.
Když je pro nás naopak důležitější vztah, než dosažený cíl, tak má dítě mnohem lepší podmínky k tomu, aby bylo šťastné, uvolněné, zvídavé a nevyhnutelně je i celkově úspěšnější v životě.
Když dítě ví, že je milované takové, jaké je.
Tak ví, že tuhle lásku není možné získat, ani ztratit, tím, že něco udělá. Dítě může projevit i velmi nepříjemné vlastnosti, ale vztahovou, láskyplnou vazbu s rodičem to neohrozí. Rodič umí dát najevo, jaké chování je nepřijatelné a když je potřeba, nechá dítě nést následky svých činů, aby se učilo ze světa. Rodič neodmítá dítě.
Děti někdy na sebe upozorňují i poměrně extrémními způsoby, jen aby se prostě ujistili, že tuto vazbu s rodiči nic nenaruší. A když se dítě ujistí, že ve vztahu s rodičem je opravdu velká bezpodmínečnost, tak se může uvolnit. To neznamená, že nevedeme děti k zodpovědnosti, neučíme je hranicím, apod. Jde to ve vzájemném souladu.
Vztahy jsou o tom samém.
Můžete být ve vztahu s někým , kdo má nenarušený vazebný vztah, zná dlouhodobou láskyplnou vazbu. Zná to přirozeně z dětství.
U tohoto člověka cítíte, že rozlišuje mezi vámi a vaším chováním. Může vám říct, že má problém s vaším chováním a vy současně cítíte, že to nijak neztenčuje jeho lásku k vám. To je velmi bezpečný prostor ve vztahu.
Může se dít spousta náročných vztahových situací, ale víte, že pod tím vším je vztah silný. Mezi vámi je často nevyslovená dohoda.: „Ať se stane cokoliv, pracujeme s tím vnitřně. Důležitější než jakékoliv cíle a výsledky je vztah, který přetrvá.“
V tomhle prostoru se paradoxně daří i v jakémkoliv tvoření, protože to je živná půda pro další oblasti života. Vztah je o vzájemném sdílení, není o hrách, kdy dva lidé bojují navzájem o energii, nebo vyžadují, aby ten druhý byl podle jejich představ, protože se tak vyhýbají svým zraněním z dětství.
„Pokud něčím vyvoláš moji nelibost, nebudeš naplňovat moje potřeby, vyvoláš nějakou moji vnitřní bolest, bez váhání přetrhám pouta našeho vztahu.“
Tohle udělá někdo, kdo byl vychováván způsobem, kde byly cíle důležitější než vztah. Udělá to někdo natolik zraněný, že nemůže než vytahovat na povrch zranění druhých. Vlastně za to nemůže. Jinak to neumí.
Takový vztah je v křeči. Vědomě, či podvědomě. Ti dva se stále ujišťují, že jsou spolu Ok, cokoliv může být problém, se kterým „padá“ celý vztah. Kdykoliv můžete „šlápnout na minu“. Stojí to spoustu energie, protože stále kontrolujete.
Dříve nebo později potřebujeme přijmout zodpovědnost za způsob, jak se vztahujeme, pokud chceme žít naplněné vztahy.
Někdy rodiče láskyplnou vazbu celkem uměli, ale dítě si prošlo zkušeností, která jej poznamenala a tak ve své dospělosti neumí udržovat láskyplné vazby a často se potřebuje „odpojovat“.
Pro Gabora Maté to bylo odloučení od matky v ghettu za války v prvním roce života, co ho vedlo v dospělosti k dalšímu odpojování se v rodině, kterou s partnerkou založili, utíkal k workoholismu a dalším závislostem.
Pro mne to bylo „opuštění“ od rodičů tím, že jsem jako dítě strávil nějaký rok a půl po nemocnicích a léčebnách. Dlouho jsem pocitově nechápal, jak vlastně zdravý vztah může vypadat.
Po letech vnitřní práce v dospělosti jsem konečně pochopil, jak vypadá naplněný, láskyplný vztah a to je něco, za co cítím nekonečnou vděčnost.
Dobrá zpráva
Dnes víme, že mozek je neuroplastický. Cokoliv můžeme měnit i ve zralém věku, i když to nemusí jít tak snadno, jako v dětství. I někdo s těžkým ADHD, nebo autista může pracovat se sebou způsobem, kdy v běžném životě funguje jako „normální“ člověk.
Moje práce na seminářích spočívá v tom, že mužům a ženám pomáhám rozvíjet stabilní, vztahové vazby. Na setkáních s muži a ženami čerpám z více jak desetileté lektorské praxe a také z patnáctiletého vědomého vztahu s partnerkou.
Na seminářích vytváříme bezpečné prostředí, ve kterém se dějí často malé, i větší „zázraky“. Ať už byly podmínky v našich původních rodinách jakékoliv, ať už se stalo cokoliv, vždy můžeme dělat prospěšné niterné změny, které mění naše životy.
Když mají ženy a muži možnost uvolnit si energetickou kapacitu, která se jinak spotřebovává ve snaze ochránit se před další bolestí, tak z této energie mohou budovat skutečné vnitřní základy. Často se nemění jen jejich vztahy, ale také celkový náhled na život.
Od základu můžeme změnit způsob, jak se vztahujeme ke druhým. Zapotřebí je bezpečný prostor, pochopení souvislostí svého života a trpělivost.
Zdravé vztahy za tu trochu námahy a péče v každém případě stojí, protože přispívají významnou měrou k radosti v našich životech.
Art: Tanya Rivals