Staré návyky se nepouští snadno.
Již v dětství mnoho z nás bojovalo za svou pravdu, za svoje potřeby. Za lásku, uznání a přijetí. Možná jste si připadali jiní a nezapadali jste do běžného kolektivu. Když si připadám jako exot, ousider, trochu jako mimozemšťan, a moje představy o světě jsou úplně jiné, než „mainstream“, hlavní proud společnosti, tak hledám způsoby a cesty, jak se s takovou situací vyrovnat. A boj je jednou z možností.
Tehdy to možná nešlo jinak. Co dnes?
Někdy je „na stole“ celková představa, že život je boj. I když postupně (znovu)objevím spiritualitu, duchovní rovinu života, stále mohu být tam uvnitř hluboce přesvědčený, že se někam dostanu jen přes boj a snahu okolnostem navzdory. Jsem svázaný s představou, že je třeba těžce makat na svém spirituálním růstu. Nic není zadarmo! Potřebuji víc certifikátů, víc načtených knih a vědomostí. Současně bojuju za sebe proti té hloupé společnosti, která stále ještě nechápe, co by měla dělat, co je skutečně hluboké a spirituální.
Vůbec nevidím, že v jiných kulisách vytvářím více toho samého. Stále ten klučík na pískovišti, který bojuje o prostor pro svoje bábovičky a o uznání.
V současnosti je tolik příležitostí k boji. Společnost se polarizuje. Máme tady svobodné a otevřené proudy, máme tady i nesvobodné a manipulativní proudy. Každý dostává to, co potřebuje pro svou vlastní zkušenost, aby se mohl na cestě své duše posunout tam, kam potřebuje. Je tady nízké, je tady i to vysoké. To je však vždy jen v očích pozorovatele. Nikdo nemá právo soudit, co druhý člověk potřebuje pro svůj vývoj.
Je snadné hodnotit druhé, že skáčou na špek něčemu, co mně přijde úplně samozřejmé a na co bych se už nechytil. Nechytím se na to jen díky tomu, že jsem si prošel určitou zkušeností. Nemohu stejnou zkušenost upřít druhým. Pokud si tím potřebují projít, nemám právo, je za to soudit. Také jsem v minulosti potřeboval stejnou možnost. Každý člověk si stejně projde svoji cestu, protože je na ni neodbytně přitahován.
Volba
Nabízí se mi volba. Mohu se vymezovat, dál bojovat, dávat spoustu energie, abych přesvědčil druhé, že něco je nějak, protože z mého úhlu pohledu, z mého místa, je to přece úplně jasné. Mohu se vymezovat za veganství, za odpor proti Rusku, za MeToo, nebo proti MeToo. Facebook je médiem, kde bych mohl strávit celý den vymezováním se za něco / vůči něčemu.
A nebo mohu jít do toho hlubokého tichého místa v sobě. Jít do své duše, do místa své esence. Ustoupit do vnitřního klidu. A nechat se vést.
Najít svou vlastní velikost.
Je boj tím, co po mně moje duše chce? Možná ano. Spíš však potřebuje, abych se vyprdnul na to, jak to mají ostatní a abych to pořádně rozjel a tvořil upřímně ze svých darů to nejlepší, co umím. Nemusím to nikomu rvát, ale mohu nabídnout a nechat na svobodné volbě druhého. Mohu pozvat druhé do svého světa a inspirovat je. Respektovat však jejich svobodu názoru. Podpořit druhé, aby byli v síle a lásce. To mě samozřejmě ještě víc motivuje, abych to, čím inspiruju, sám žil podle svého nejlepšího přesvědčení. Objevujeme svůj autentický projev celý život a stále se kalibrujeme.
Dnes se odehrávají obrovské změny na vnitřní úrovni. Ať už máme pocit, že jsme někde uvízli, nebo je to jízda a my máme co dělat, abychom se drželi..často nám stačí znát jen jeden další krok.
Ten však většinou nenajdeme nikde venku. Tu inspiraci najdeme uvnitř. Když přestaneme analyzovat, kalkulovat a začneme důvěřovat životu.
Pociťte, prožijte, co je vaší pravdou. A místo abyste za svou pravdu bojovali, zkuste tvořit a nabízet alternativy k tomu, co již existuje. Všichni jsme spojeni se zdrojem, současně jsme však prošli jedinečnou, individuální cestu a díky tomu můžeme sobě, svým nejbližším, celé společnosti, nabídnout něco nového, inspirativního a obohacujícího.