Často teď slyším, že éra změn (transformace, narůstající chaos, zrod nového, deziluze starého, rozpad civilizace..) je tady. Není to samozřejmě nic nového. Jde jen o změnu celkového tempa a o to, jak změny prostupují víc a víc všemi oblastmi života. Naštěstí máme většinou čas na přizpůsobování se novým podmínkám, zvyknout si na to, že moře je víc a častěji rozbouřené.
Středověký člověk si mohl dovolit mnohem menší toleranci pro změny, než člověk 21. století. Pro někoho, kdo žil v západní Evropě mezi lety 700 a 1200 byla například hudba neměnnou záležitostí. Nebylo pomyšlení na změnu. Existovala jen stabilita jednoduchých chorálů a melodií vycházející z tehdejší církevní doktríny. To bylo samozřejmě vyvážené tím, že pro člověka ve středověku byla mnohem tenčí hranice mezi životem a smrtí.
Každopádně dnes se žánry v hudbě mění každých několik let a vychází z mnoha proudů a směrů. Pro mladé lidi je to, co bylo hlavním proudem před třemi lety, již dávno zastaralé.
S tím, jak se dnes hroutí víc a víc jistot, můžeme se držet zbytků toho, co tak dlouho bylo stabilní…a zůstávat změně zavření dokud nejsme svým prostředím ke změně dovedeni. A nebo pochopit příležitost pro vnitřní posun. A změně se celkově otevřít. Pro každého člověka (mě nevyjímaje), je na určité úrovni bolestné, pouštět se toho, co dlouho pěkně fungovalo. Dříve nebo později však každý potřebujeme dát na vnější i vnitřní signály a udělat další krok do neznáma.
Změny se dělají snáze, když víme, kde jsou naše stabilní pilíře. Například principy a zásady, kterými se ve svých životech řídíme…i když i ty se vyvíjejí v souladu se životní zkušeností.