Od třinácti let intuitivně objevuji cesty, které vedou k setkání s duší.
Cest je mnoho, ale máloco otevírá brány k setkání s vlastní duší tak přirozeně, jako příroda okolo nás. V hloubce divočiny, daleko od hluku civilizace a světa nachází naše duše snáze prostor k tomu, aby vystoupila na povrch.
Když jdeme krajinou, naše oči na horizontu, dotýkáme se půdy, stromů a vnímáme slunce na tváři. Cítíme vůni lesa, deště a radujeme se ze svobody našeho spojení s přírodou. Každý strom, každá skála, každý proud potůčku může být zrcadlem našeho vnitřního světa. Když sedíme v tichu lesa, tak to není jen regenerace a doplnění energie.
Je to návrat domů – k sobě samému.
Příroda nám odnepaměti ukazuje cykly zrození a zániku. Učí nás, že každé stadium našich životů má svou posvátnou úlohu, svůj jedinečný potenciál.
Co mi přijde nejvíc magické, léčivé a osvobozující….
V divočině se rozpouští hranice mezi já a světem.
Máme možnost poznat, že naše duše není oddělená od „duše země“. Jsme součástí té stejné tančící energie života.
Když rozlepíme oči a vylezeme s probouzejícím ránem ze spacáku, tak nás každý východ slunce zve k novému zrození. Každý západ zase k reflexi všeho, co jsme během dne objevili v sobě, když jsme – často mlčky – kráčeli krajinou.
Všichni si v sobě neseme divokou část – svou divočinu srdce.
Všichni si můžeme utvářet mystický vztah s přírodou, která nás pak vede ke zralosti.
Stačí se zastavit, nadechnout se, ucítit vítr na tváři – a dovolit duši, aby k nám začala promlouvat jazykem beze slov.
Tvoje duše možná čeká na takové setkání právě teď.
—
Mužská Pouť Žďárskými vrchy / 25. až 28. září
