Je to dnes již klasický scénář… Přijde moc fajn chlap, nebo moc fajn ženská na některý ze seminářů, které pro lidi připravuji. A mají problém. Všechno už ví, hodně toho vyzkoušeli a prožili. Často si dokonce dovolili jít do svobody a do rizika. Opustili dlouho nefunkční vztah, nebo odešli z iluzorní jistoty nenaplňujícího zaměstnání a začínají tvořit tam, kde je to baví.
Po čase začnou přesto narážet na, obrazně řečeno, skleněný strop. Na vnější rovině už to však není na koho svést. Není tady ani omezující partner, ani omezující šéf. Dokonce ani na omezující systém se to nedá tak úplně hodit..
Skleněný strop může být frustrující. Je to bezmoc. Vidím na druhou stranu. Cítím, co všechno mohu v životě dokázat a vytvořit. A přesto klienti nechodí, není dost peněz, není dost energie a životní síly, abych mohl/a skutečně žít tak, jak žít mohu. 🙂 Proč nemohu plně využívat svoje dary?
Můžeme hledat další viníky. Dříve nebo později si člověk v takové situaci je nucen přiznat, že všechna ta omezení si neseme jen sami v sobě a vnější svět je jen odrazem našeho světa vnitřního.
Skutečná cesta vpřed začíná, když si přiznám, že sám jsem Tvůrcem svého života. Bez ohledu na to, jak často si mohu připadat jako Oběť.
Důvodů, proč se nemůžeme hnout odněkud někam může být spousta..nemá smysl to nějak kategorizovat. Každý jsme jiný a má smysl pracovat s každým z místa, kde se právě nachází. V momentě, kdy je na to připravený a kdy je otevřený a připravený na vnitřní změnu. Tlak zvenku nepomůže, věci potřebují dozrát osobní zkušeností.
Temná i světlá minulost
Moje terapeutická práce a osobní zkušenost mě během let dovedla k pochopení, že reinkarnace je realitou. Prostě nežijeme jen jeden život a znovu a znovu se rodíme. Pro mě to už není otázka víry, prostě je to fakt, který je přirozenou součástí života a smrti. Přirozenou součástí mé práce se skupinami.
Když umřeme, přicházíme o toto tělo, tuto identitu, o spoustu načtených vědomostí.. O to hlavní, prožitky a zkušenosti, však přijít nemůžeme. To vše se s naší esencí může vrátit do dalšího vozítka – nového těla. S každou další reinkarnací tak navazujeme na osobní potenciál, který jsme „vybudovali“ , spíše odžili ve svých minulých životech. A je jen na nás, jestli ten potenciál zůstane nevyužitý, nebo jestli jej vědomě, tvořivě, budeme dále rozvíjet.
Nejsem zastánce toho, abychom se hrabali v minulých životech jen tak pro zábavu. Jsou velmi dobré důvody, proč si tzv. minulé životy nepamatujeme. Nepamatujeme si z minulosti, protože pamatovat si hodně by nás snadno přehltilo. Těžko bychom pak mohli tady a teď tvořit něco nového. Naše racionální stránka by to pravděpodobně celé neustála.
Přesto se závoj čas od času odhrne a my se dostaneme k minulé zkušenosti, kterou právě potřebujeme pro svoje sebeléčení, a/nebo tvoření. Tohle skutečně není o informacích, tohle je o prožitku. Proto moje semináře nejsou přednášky, ale hluboká, prožitková práce. O prožitek skutečně nemůžeme přijít a ve správný moment se ke každému prožitku můžeme vrátit. Můžeme důvěřovat, že se vše vybaví ve správný moment a skutečně se tak děje.
I když dostaneme příležitost zdravě navázat na svůj potenciál z minulosti, tak často odmítneme. Nebo to ani nechceme vidět. Proč? Často se bojíme své síly a potenciálu ještě víc, než selhání. Bojíme se podívat na tu část nás samých, která dlouho ležela ve vrstvách nevědomí a chce již jít na světlo. 
Měsíc je symbolem našeho Nevědomí.
Potíž spočívá v našem nepřijetí, v našem posuzování toho, co je a co není správné. Jsem si prakticky jistý, že mnoho z nás už si vyzkoušelo obě strany barikády.
Byli jsme léčiteli, šamany, světicemi a duchovními. Byli jsme i válečníky, despoty, násilníky a tyrany. Prostými lidmi i aristokraty. Těmi pod, i těmi nad. Bohatí i chudí.
Člověkem, který většinu života strávil v modlitbách a meditacích, daleko od vnějšího světa. I člověkem, který se většinu dne hrabal v hnoji a ve hlíně a čerpal z obyčejných radostí života.
Dalo by se říct, že jsme byli těmi, kdo hořeli na hranici a bojovali za svobodu, i těmi, kteří tou pochodní pod hranici jiného přiložili.
Zneužívali jsme svou moc těmi nejdůmyslnějšími způsoby. Používali jsme tvrdou sílu, i jemnou manipulaci, abychom dosáhli svého. Byli jsme pravděpodobně i těmi, kteří objevovali nové cesty a způsoby a pod mocí starých pořádků sami trpěli. A pocítili tak i skutečný význam toho, co je bezmoc…
Hra na Zemi s důsledky
Zkušenost, kterou jsme si prošli, nás poznamenala nejrůznějšími způsoby. Na spirituální úrovni jsme si do tohoto života přinesli možná mnohé šrámy a jizvy. Přesto nebyla pravděpodobně jiná cesta, než to všechno prožít. Zkušenost je nepřenositelná. Když nás to táhne do prožitku, je za tím nějaké pochopení, které potřebujeme.
Žijeme stále ve světě duality. Je tu černá a bílá. Dobro a zlo. Nic v čisté, jednoznačné formě. A vše má spoustu úrovní a pohledů. Vše je v nejrůznějších odstínech a dohromady se tomu říká život. Abychom mohli pochopit dobro, potřebujeme se dostat do kontaktu se zlem. Abychom pocítili důsledky moci, potřebujeme být i těmi bezmocnými. Někdy „pomáháme“ a tím konáme z jiného pohledu zlo.
V současnosti v naší společnosti dochází k postupnému omezení našich svobod. Proč? Abychom si plně uvědomili cenu svobody a podívali se, jestli opravdu nestačila nedávná zkušenost minulého století. Současně je i ten současný stav přehlcenosti vším velkou příležitostí pro vnitřní, spirituální rozvoj.
Na určité, mnohdy nevědomé, úrovni se nepřijímáme za některé ze svých minulých životů. Některé životy zanechaly na duši tak velký otisk, že stále žijeme jejich ozvěnu…i ve formě vlastních skleněných, omezujících stropů.
Neseme si do dalších životů vlastní nevědomé zákony, dohody a přikázání, které jsou založené na naší zkušenosti a kterými se v životě řídíme.:
„Už nikdy nebudu mít osobní sílu a moc. Jen tak už nikomu, nikdy neublížím.“
„Hlavně nesmím být moc vidět, protože pak skončím opět na hranici.“
„Nebudu říkat nahlas to, co si skutečně myslím, protože by mě opět vyloučili z mého kmene a sám/ sama umřu.“
„Když budu špatný, zůstanu sám / sama.“
„Na Zemi jsem trpěl a Zemi tak v tomto životě odmítám. Nejsem nohama na Zemi a budu žít jen v úletu.“
Tato přesvědčení do nás byla často doslova vypálena. Možná skutečně, možná spíše skrze naši psychiku a silné, emocionální zkušenosti. Náš současný život je odrazem všeho, čím jsme si prošli a zviditelňuje místa, na která se potřebujeme v sobě podívat. Máme teď jedinečnou příležitost, protože..
Čas se zrychluje
Čas je z pohledu hlavy stabilní konstanta. Všichni máme přece 24 hodin denně. Na pocitové, prožitkové úrovni však víme, že to není pravda. Čas se natahuje a smršťuje podle našeho prožívání a úrovně vědomí. Hodina se může táhnout jako den a den může být v mžiku pryč. Přijde vám, že ten rok nějak uběhl a že jste to ještě před 10ti lety vnímali jinak? Současný člověk prožije, nacestuje a vidí za jeden jediný rok víc, než člověk na přelomu 19. a 20. století prožil za celý život. Současně nemusí být vlastně vůbec přítomný tady a teď.
Zkušenosti, prožitky a vjemy určují do velké míry také tempo našeho času. A aby to bylo ještě zajímavější, ve skutečnosti je jen jedno nekonečné teď a tady.
Kolo života, samsára, se prostě točí stále rychleji. Střídají se prožitky, kterým dáváme nálepky..tohle je super, tohle je pozitivní, tohle je nepříjemný, tohle je neštěstí, tohle je radost. A po pěti letech bychom těm zkušenostem mohli dát nálepky úplně jiné. S tím, jak jsme sami prošli pochopením a změnou.
Závoj, který odděluje minulé životy od naší současnosti je také tenčí. A my vidíme víc do svých světlých i temných stránek minulosti, rozkrýváme víc a víc svůj potenciál. Alespoň pokud mohu mluvit z osobní zkušenosti, zkušenosti blízkých a zkušeností přátel a lidiček, kteří přichází na skupinové semináře.
Všechno to jistě má dobrý důvod..
Respekt pro vše, kým jsem
Pravděpodobně víc, než kdy dřív můžeme teď uvidět, kým skutečně jsme. Vidíme vše, čím jsme si prošli. Tolik rolí, které jsme hráli v tomto životě, natož v životech předcházejících.. Byli jsme ti dobří, a někdy jsme byli i ti špatní. Jen z pohledu vnitřních a vnějších posuzovatelů.. Je čas se posuzovatele konečně pustit. Posuzovatel nikdy neviděl ten celý obrázek. Neviděl moudrost univerza / bytí, které nás vyslalo na cestu za prožíváním ve všech možných formách, odstínech a rolích. Ve světle i ve tmě.
Až zkušenost nám mohla ukázat, že být mocenský egomaniak, skrytá manipulátorka, nebo světec na poutní hoře, přináší určité radosti a také určité důsledky. A nemá smysl to nálepkovat. Kdybychom to však neprožili, mohlo by nás to dále lákat. To neznámo. Takhle už možná víme, že jsou mnohem zajímavější a kreativnější cesty, jak žít život.
Posuzovatel tak uvolňuje místo pro pochopení a přijetí.. Bez všech těch zkušeností, ať už jim dáváme nálepky jakékoliv, bychom nebyli, kde jsme právě teď. Nabízí se nám jedinečná příležitost dostat se za polarity. A současně uctít cenu zkušenosti a té krásné hry tady. Pochopit, že za dobrým a zlým je čiré, láskyplné vědomí, které nemá potřebu posuzovat a které nás vede tichým, jasným hlasem.
Bez nadsázky, každý jsme božstvím v individualizované formě a můžeme tvořit to nejlepší z nás. Když se podíváme i na to nepříjemné v sobě, tak je méně a méně překážek našemu tvoření a radostnému bytí.
Můžeme už možná přijmout i to, co tak dlouho zůstávalo v našem stínu, ať už důvody byly jakékoliv. Pak si můžeme svobodně vybrat, jak na Zemi žít. Hrajeme dál i své tvořivé role, v souladu se svou úrovní pochopení a přijetí. A přitom jsme ve spojení s bytím, s vědomím celku a to samo je zárukou toho, že jsme víc v souladu s životem a všemi bytostmi na Zemi.
Můžeme se s důvěrou odevzdat vyššímu a nekonečně moudřejšímu vedení a přitom se nezbavovat své síly a tvořivosti.
Je to pocit „Vím, kdo jsem“.