Až když pochopíme, že nejsme odkázáni na to, abychom získávali lásku zvenku – od svých rodičů, partnerů a dalších blízkých – tak můžeme přestat žít vztahy závislosti.
Skutečná láska je uvnitř nás. Je to otevřenost naší přítomnosti. Otevřenost samotnému Bytí. Není to něco, co můžeme ztratit. Je to něco, čemu se můžeme zavřít. A pak zapomenout.
Potřebujeme uvidět, jak to v sobě máme. Opravdu uvidět.
Jak je možné, že tolik vztahů přeskakuje mezi láskou a nenávistí? A celá naše kultura to oslavuje na televizních obrazovkách jako něco naprosto normálního?
Pokud se toto děje, není to láska.
Láska nezná svůj opak.
Když náš partner přestane uspokojovat potřeby našeho ega. Když přestane našlapovat opatrně kolem našich prastarých zranění. Vždy se ukáže, jestli se v našem vztahu jedná o lásku, nebo o závislost.
Když se vztah stane intimním, opravdu důvěrným, tak vytáhne na povrch veškerou naši zadržovanou bolest. Ta bolest už tam byla, než jsme své partnery poznali. A my si většinou nemůžeme pomoci a obviňujeme své partnery za to, že tuto naši bolest vytáhli na povrch.
Když se tohle stane, většina lidí utíká. Buď utíkají doopravdy – od svých partnerů a hledají někoho, kdo pro ně bude bezpečný – nebude vytahovat jejich starou emocionální bolest. Tedy nebude intimně blízko.
A nebo utíkají do minulosti, či do budoucnosti.
Utíkají k tomu, jak věci kdysi byly hezké. Nebo doufají v krásnou budoucnost s někým, kdo pro ně bude „ten pravý / pravá“. Doufají, že se věci nějak změní.
Pak nejsou tady. Nebýt tady znamená dál zadržovat svou bolest. Držet si ji v sobě. Nežít vztahy. Naše staré bolesti se mohou uvolnit jen v přítomnosti.
A proto není řešením, když se vyhýbáme vztahům ve snaze uniknout emocionální bolesti. Raději se mnohokrát ve vztahu „spálit“ a dostat se do kontaktu s tím nepříjemným uvnitř.
Než utíkat před životem do izolace.
Jdi do toho zas a znova.
Dříve nebo později se dokážeš uvolnit s jakoukoliv bolestí v sobě. Budeš vděčná za kohokoliv, kdo z tebe tvou bolest vytáhne. Protože to je příležitost ji uvidět, uctít, nechat jít – ve svém vlastním čase.
Proto jsou vztahy tak důležité.
Jsou nástrojem našeho probuzení.
Jsou cestou k vnitřní svobodě.