Ty mi dáš naplnění a smysl. A já dám naplnění a smysl Tobě. Společně už budeme celiství a nic nám nebude chybět. Nesmíš mě zklamat a já nesmím zklamat Tebe.“
To je jedna z nevědomých dohod, podle kterých žije mnoho současných párů. A právě tato nevědomá dohoda dělá vztahy – alespoň v začátku – tak přitažlivými.
Podvědomě hledáme často do vztahu někoho, kdo bude protějškem pro naše nevědomé dohody. Kdo bude „hrát“ tyto hry s námi.
Hledat naplnění, celistvost a jistotu ve vztahu je dokonalý recept na zklamání. My však chceme věřit. Utvrzujeme se, že to, co vidíme v pohádkách, romantických filmech a na instagramu – je realita. 😉
A tak to tolik lidí zkouší stále znovu – když to „nevyjde“, tak hledáme někoho dalšího, kdo s námi bude hrát v nevědomém vztahu. Ve vztahu, který je často od počátku odsouzen k zániku, protože ani jeden v páru není ochoten začít žít vědomě a s přijetím zodpovědnosti za sebe sama a svou minulost.
Vědomého partnera si nevědomí lidé nehledají, protože by už nemohli hrát své nevědomé hry. Ten, s kým nemohou hrát své hry, ten pro ně doslova není přitažlivý. Když se objeví někdo vědomý, tak se ho vlastně nevědomě bojí a mysl jim dá tisíc důvodů, proč pro ně není vhodný a zajímavý.
Jediné místo, kde můžete tohle všechno – co hledáte ve vztahu – skutečně najít, je v sobě sama.
A když naleznete v sobě, tak začnou „zázračně“ fungovat i vaše vztahy.
Možná se to neposlouchá dobře. Protože najít v sobě…to také znamená podívat se zpříma a přijetím na bolesti, které jsme si v sobě uložili za spoustu předchozích let.
Když se „obrátíme k sobě“ a dovolíme si být sami se sebou…
Tak se konečně můžeme pustit svých představ a očekávání ve vztazích. A místo toho prostě začneme být s druhými přítomní. Protože už dokážeme být přítomní sami se sebou, i když se otevřou nepříjemné emoce. Pak nás přítomnost druhých už neohrožuje.
Hodně emocionální bolesti takto odejde přirozenou cestou. Víc a víc se uvolňujeme v přítomnosti a přinášíme tak lehkost do starých dramat a ta se doslova uvolňují z našeho těla. Ve svém vlastním čase. Je to o trpělivosti, je to o jemnosti k sobě a o důvěře v existenci. Je to o tom nechat se podpořit druhými, kteří jsou na podobné cestě.
V náročných momentech si můžeme říct, že „nevědomost je sladká“. A pak si přiznáme, že tento proces za to stojí, že bychom neměnili. Naše vnitřní svoboda je neocenitelná.
Tím, jak se nás „doslova pouští naše minulost“ skrze naše uvolňování se v přítomnosti, tak přestáváme zatěžovat své vztahy svými představami o tom, jak by to všechno „mělo“ být. A to dává prostor nám a našim vztahům. To umožňuje, aby naše vztahy postupně zrály do lásky a vstřícnosti, do vzájemného pochopení a respektování jedinečnosti druhých.
Stojíme ve vztahu sami za sebe. A přitom jsme v hlubším propojení s blízkými, než jsme donedávna tušili, že je možné..
A tak odchází naše nároky: „Tohle mi musíš dát, nebo budu nešťastný / nešťastná.“ A my si začínáme užívat, co nám vztah přináší v každodennosti. Užíváme si vztah, protože si dokážeme užít i to, když jsme sami se sebou. Jsme naplnění sami se sebou. Tohle uvědomění přináší do vztahu lehkost.
Poznáváme se jako esence, která je přítomna pod naší osobností, pod našimi myšlenkami, emocemi, i fyzickou formou. Přítomnost v sobě sama je to, co toto spojení s vědomou podstatou ještě víc prohlubuje.
Toto vědomí vnitřní esence umožňuje, abychom s lehkostí byli i s tím, co emocionálně velmi bolí. Nakonec zůstáváme naplnění, i když naše životní situace není právě ideální. Jsme naplnění i ve své lidské nedokonalosti.
A tuto plnost přinášíme do svých vztahů. Je to pro nás radost, když můžeme sdílet sebe ve vztahu, aniž bychom stále „natahovali ruce“, že potřebujeme to a toto. Můžeme se uvolnit a prostě zažívat vnitřní klid a tichou radost s těmi, které máme rádi.
Není to sci-fi. Toto není vyhrazené jen pro pár osvícených mystiků, je to realita každodenního života, pokud se rozhodnete a uděláte vnitřní práci. Víc a víc lidí, které poznávám, takto žijí.
Je to něco, co můžeme prohlubovat a rozšiřovat ve svých životech, v každodennosti, den za dnem.