Proč jsme tak negativní?
Proč se tolik hádáme na sociálních sítích?
Proč je tolik lidí v odporu vůči čemukoliv novému?
Vedle společenských, technologických a další důvodů je tu jeden hodně podstatný faktor, který mi spoustu let unikal.
Slon v místnosti, kterého nevidíme
Pamatuji si, jak jsem se v začátcích svého osobního rozvoje a spirituality snažil změnit svůj přístup na pozitivní. Plno lektorů a lektorek mne vedlo k pozitivitě a hezkému náhledu na život. Před nějakými dvaceti lety jsem poctivě četl Louise Hay a opravdu jsem se snažil… Pozitivní afirmace, meditace, EFT, NLP, CBT terapie… Všechno klouzalo po povrchu. Nic dlouhodobě nefungovalo. Stále jsem propadal negativitě a náhledu na život, kdy je každá sklenice poloprázdná. Když přišlo cokoliv nového, byl to pro mne problém.
Měl jsem pocit, že chyba musí být ve mně. Dělám to určitě blbě. Jsem úplně marnej a nikdy se to snad nezmění.
Až postupem let jsem začal do terapie zapojovat také tělo. Konstelace. Tantra. Dearmouring. Kranio. Uvolňovaly se staré bolesti, někdy jsem ani nechápal, co to je. Jen jsem vnímal, jak něco dlouho zadržovaného odchází a spolu s tím se dostavuje velká úleva. Na tělesné, psychické i mentální úrovni.
Pomalu se začal měnit i můj celkový přístup k životu. Začal jsem se uvolňovat, vlastně po desetiletích snahy o něco.
Začal jsem vidět hezké věci v sobě a kolem sebe, aniž bych se o to snažil.
Po letech a hlavně při práci s vámi na seminářích „Dotek těla, dar bytí“ a pak „Procitnutí do Života“ se to začalo celé skládat.
Uvědomil jsem si, jak naše životní nastavení není jen v mysli a psychice. Je doslova vepsané v našem těle – v naší fyziologii.
A dá se to změnit zase jen když se věnujeme tělu.
Když jsem začal prakticky pracovat skrze polyvagální teorii a praxi, tak vše „zapadlo na místo“.
V polyvagální praxi pracujeme s bloudivým nervem a poznatkem, že nervový systém je víceúrovňový.
Je to dané postupným fyziologickým vývojem organismů za 500 milionů let a každá úroveň se hodí na jiné životní situace.
Když nemohu změnit svou životní situaci, nebo se děje něco, co mne zahlcuje a z čeho nemohu odejít tak se jednoduše „odpojím“. Navenek jsem nepřítomný, situaci přečkám, snížím spotřebu energie, jsem prostě „dole“, dokud ohrožení nebo problém neodejde. Jsem odpojený od pocitů, od prožívání….čekám. Jsem nastavený na monitorování problémů, sleduji, kde číhá nebezpečí, soustředím se na negativní. To je spodní příčka nervového systému, nejstarší vývojová větev.
Pak jsou tady situace, kdy mohu něco dělat. Mohu utéct, mohu zaútočit, mohu se bránit. Sami to znáte, kdy taková situace přišla a vy jste najednou byli zaplavení spoustou energie, kterou jste mohli rychle využít. I tady vidím ohrožení všude kolem, doslova za rohem, jsem aktivovaný a připravený jednat. Mám strach z neznámého a je to tak dobře, protože tenhle strach mne chrání, když na mne vyskočí „šelma“. To je střední příčka nervového systému.
Když se cítíme v bezpečí a v pohodě, tak jsme v propojení s ostatními. Tady se dějí ty dobré věci. Jsme v souladu se životem, vidíme to krásné kolem sebe. Chceme tvořit něco, co má smysl. Máme chuť se seberealizovat a navzájem si pomáháme. Je tady důvěra. Vnitřně jsme ukotvení, v klidu… To je nejmladší vývojová větev našeho nervového systému, který je nastavený na to, abychom v tomto stavu přebývali většinu času. Tady jsme přirozeně pozitivní.
Co se stane v situaci, kdy jsme prošli něčím traumatickým a na úrovni těla jsme to nedokázali zpracovat? To znamená, že naše tělo se dále cítí ohrožené, neví, že nebezpečná situace už pominula a hlavou si to nenamluvíme, že je vše ok? Pak mnohem víc času přebýváme na spodních příčkách svého nervového systému, se vším, co k těm úrovním patří. Včetně negativity. Jenže naše těla na tohle nejsou stavěná.
Teď pravděpodobně zažilo a ještě zažívá trauma řada lidí kvůli velké vodě. Jenže stále žijeme ve společnosti, která není dostatečně informovaná, jak s traumaty pracovat. Když mi voda vezme půl baráku, tak se nějaký čas třeba soustředím na praktické záležitosti, snažím se fungovat, dříve nebo později se potřebuji podívat, co potřebuji na úrovni duše a těla.
A co když žijeme ve vztahu, kde už dva roky řešíme, jestli se rozejdeme? Nebo máme existenční problémy? Máme velká tajemství, která nás zatěžují na duši? Pro někoho to může být z hlediska těla v pořádku, pro jiného to bude stále obnovované trauma, špatné zažívání, neschopnost spát. Dlouhodobá zátěž těla pak vede k chronickým zdravotním záležitostem.
Naše tělo také vnímá ohrožení, které není přímo reálně v našem životě, ale my si jej stále dokola přinášíme do života skrze média, sociální sítě, katastrofické zprávy, konspirační teorie, apod. Čemu hluboce věříme, tomu věří naše tělo.
Je to vlastně začarovaný kruh. Když jsem fyziologicky nastavený na to, že se soustředím na nebezpečí, tak si nebezpečí opakovaně přináším do života a dál se retraumatizuji. Doslova to přitahuji. Někdo by řekl, že si v tom libuji, ale já nemohu jinak. Mohu být v panice, jak je ten svět hrozný a venku je přitom krásně, svítí sluníčko a objektivně mi skoro nic nechybí. Dva lidé vedle sebe, jeden může být v pekle a druhý v ráji.
Psychoterapeuti, psychologové, psychiatři a terapeuti, léčitelé, bodyworkeři a další odborníci na duševní zdraví v mainstream i alternativní sféře vnímají, že společnost je stále více traumatizovaná. Je to dané i hodnotově, tím, jak se přerušují mezilidské vztahy, vztah k přírodě, mizí staleté tradice a rituály, které měly svůj smysl.
Změnit se to dá jen individuálně. Od sebe. Obzvlášť pokud jsem sám v pomáhající profesi. To nejlepší co mohu udělat pro svůj blízký kruh rodiny, přátel a své klienty je to, že upřímně dávám pozornost tomu, co se děje v mém nitru a uvolňuji staré bolesti a zadržované energie. Tím se vracím do přirozeného života, mám větší energetickou kapacitu, spojuji se s vnitřními zdroji, svou moudrostí. Pak mohu být inspirací druhým, hlavně tím, kdo jsem. (Ne tím, že druhé přesvědčuji stále dokola o své jediné pravdě. Tahle potřeba odpadá, když si uklidíme v sobě.)
Když jsme traumatizovaní, tak často nedokážeme poznat, kde by měly být naše osobní hranice. Nevíme, kde končí náš prostor a začíná prostor druhých. Vyčerpáváme sebe, necháváme se vyčerpávat, vyčerpáváme druhé. Tělesná trauma práce nám pomáhá, abychom zase našli sebe a zdravé nastavení svých hranic. Pak můžeme druhé přijímat, protože nejsme v trvalém ohrožení, že nám někdo vezme naši energii, náš čas, naše zdroje.
Poznávám, že se to daří, když se přeskládají mé životní priority, lidé kolem mne mi „zrcadlí“ tu změnu. Cítí se se mnou příjemně a uvolněně, protože já mohu také být uvolněný. Když jsem „zazdrojovaný“ v sobě a spokojený v životě, tak nemám problém s tím, že někdo má jiný názor, než já. Dokážu s tím být, dokážu vnímat druhého člověka jako hodnotného a vážit si ho, ať už vidí svět jakkoliv. Protože sám jsem hodnotný, protože si vážím sebe…a nejsou to jen slova.
Je to nekončící proces. Stále se učíme, zacelujeme a uzdravujeme. Staré bolesti se mohou uvolňovat, ať už nám je dvacet, nebo osmdesát.
Ten dar je v tom, že směřujeme k životu, ať už jsou naše životní a vnitřní podmínky jakékoliv.
Než jsme se dali do vnitřní práce, tak jsme vlastně neměli volbu. Život byl o odporu, vymezování se, problém jsme viděli hlavně ve druhých, v systému, v minulosti..
Když přijmeme osobní zodpovědnost za svůj život a za bolest, kterou si v sobě nosíme, tak máme možnost volby.
—
Procitnutí do Života (7. až 13. října) je kontinuální tvořivostí. Každý rok přichází něco nového, esence se prohlubuje, obsah se skládá jinak, do hlubšího celku. Je to bezpečný a léčivý prostor pro všechny, kteří upřímně chtějí poznávat sebe sama, své tělo, své srdce, své hranice a zdroje energie. Tento retreat je esencí tantry a polyvagální praxe. Skupina do 20 lidí. Krásné prostory. Výborná strava. Více na rudolforsag. cz pod kalendářem.
