Je mrazivé ráno a venku právě vychází Slunce. Je tady Imbolc ~ Svátek Světel, jeden z nejkrásnějších keltských svátků.
Mám rád tradice, které jsou ve spojení s přírodou, protože nás vrací k sobě samým a do spojení s druhými a připomínají nám, kým jsme a čeho jsme součástí.
Během let jsme ve společenství mužů a žen zažili pěkných pár společných rituálů v tomto čase.
Svátek Světel přináší uvědomění, že si v sobě všichni nosíme světlo….a stejně tak i části, které „světlu vědomí“ vystavujeme jen neradi.
To je o to víc patrné v temné části roku a také v temných obdobích našich životů.
Pro citlivé ženy a muže tíhnoucí ke spiritualitě vzniká někdy propast mezi tím ideálním a světelným a tím každodenním a obyčejným. Je to projev nezpracované bolesti z naší minulosti. Je to projev toho, co odmítáme v sobě samých.
“Mám svůj (nereálný) ideál, vše ostatní odmítám a raději nebudu žít, budu v odporu,…”
To platí i pro mainstream společnost, která je stále ve velkém traumatizovaná a současně plná jedinců neschopných přijmout zodpovědnost za své nitro (to se bohudík mění díky trauma osvětě) a projektujících všechny své problémy na ostatní.
To není na obvinění, to je na pochopení a upřímnou sebereflexi, upřímné rozhodnutí poznat sebe sama, s radostí i s bolestí.
V mytologii se často setkáváme s postavou, která se vydává (nebo je vržena) do temnoty, padá a zase vstává, učí se skrze omyly….a když už není kam uhnout, tak „rozsvítí své světlo“, postaví se do síly. Rozvine svůj potenciál, který čekal skrytý pod povrchem, až přijde ten správný čas.
Někdy už nás prostě život dovede k tomu, že si jdeme pořádně „zamazat ruce“ a necháme bořit (omezující) představy o sobě a (rádoby bezpečné) konstrukty, které jsme často budovali desítky let.
A tak naše vnitřní světlo může přirozeně ~ postupně vystoupit na povrch a být součástí našich každodenních životů.
Předěl mizí, zůstává obyčejná lidská plnost.
Art: Daniel Burka
