Existuje spousta užitečných technik na cestě osobního rozvoje. Techniky meditační. Techniky na práci s myslí. Techniky na uvolnění těla a odbourávání bloků. Techniky na doplnění energie. Techniky očistné.Techniky na propojení se sebou, s druhými, s bytím…
Prostě techniky, kam se podíváš.
Duchovní konzum
Vejdete (surfujete) do knihkupectví a tam je v sekci osobního rozvoje a spirituality takové množství knih, až z toho oči přechází. Můžete si vybrat cokoliv. Pro duchovního hledače je to učiněný ráj. Tak trochu jako když malé dítě přijde do obchodu s cukrovinkami.
Všechny techniky jsou do větší nebo menší míry prospěšné…dokud se nestanou překážkou. Dokud je nepřerosteme. Dokud si neuvědomíme, že nejsme stroj, který můžete naprogramovat a on bude dávat roky a roky nějaké výsledky.
Nakonec pochopíme, že s praktikováním více technik (a více intenzivně) nedospějeme dříve do ráje.
Je to nefér. Zase žádné záruky od života.
Ještě k tomu si plno těch návodů protiřečí a kdo se v tom má všem sakra vyznat. Je to celé docela matoucí. 
Duchovní cesta
Můžete si říct..tak jo, vyberu si raději jednu cestu a tu budu prohlubovat. Deset, dvacet let. Už žádný duchovní konzum. Už žádné hrabky. 🙂 Bytostně se odevzdám nějakému učení, technikám, metodám.
Nedávno jsem si v norském Trondheimu povídal s učitelem Taiči. Dělá to 15 let. Zjevně srdcař, vypadá to na dobrou práci. Teda my jsme si moc nepovídali, spíš jsme jen seděli v tichu u čaje. Mezitím do místnosti postupně přicházeli mladí lidé, jeho studenti. V prostoru byl takový ten fajn náboj očekávání. Frode (tak se jmenuje) říkal, že ani neví jak, ale celé Taiči k němu tak nějak přirostlo a celého ho prorostlo. Byl tomu odevzdaný tělem i duší.
Taková cesta má určitě smysl.
Stejně jako má smysl poznat, kdy se i něčeho takového máte pustit. To si tam ale nemůžete naimplementovat hlavou. Pokud na hlubší úrovní stále věříte v techniky, metody a jakékoliv berličky, tak je stále ještě potřebujete. To puštění přijde zevnitř a tak nějak samo od sebe. A nebo nepřijde. Kdo ví. Nejpozději na smrtelné posteli však k puštění pravděpodobně dojde.
Ona i meditace může být překážkou k životu, když jste na ní závislí, když si od ní (ne)vědomě mnohé slibujete. Když je to nějaký přístup, který opakujete stále dokola.
Když vám dává nějakou identitu.
Potkal jsem v životě pár lidí, kteří vyzařují moudrost a klid, který běžně v naší civilizaci už u lidí nevnímáte. Měli jednu společnou věc. Pustili se technik a metod. Pustili se tak nějak všeho. Pustili se dokonce i meditace. 🙂 Ty techniky se tak nějak spontánně a přirozeně pak přelily do jejich běžného života. A oni vyzařují takovou živost a vy se s nimi cítíte velmi svobodně a lehce.
Pustit se něčeho neznamená to nežít. Když se toho nedržíte, můžete to žít tím víc. Život se vám otevře se vším všudy.
Znáte to rčení. Můžeš držet hrst písku a nebo nechat skrze ruku protéct celou Saharu.
Paradox na seminářích
Některé semináře se výborně prodávají, protože kupující mají pocit, že za své peníze dostanou spoustu technik, metod a obsahu. A ještě k tomu ve velmi rozumném čase. 🙂 Tyto semináře tady mají taky svoje místo a mají svoji cílovou skupinu.
Když to prokouknete, tak se místo na obsah semináře začnete mnohem víc dívat na lektora, který to celé vede. V angličtině je krásný výraz „you gotta walk the talk“. Prostě je rozdíl, jestli běžně žiju, to co tady ukazuju, a nebo jestli to tady jen ukazuju a nežiju to vůbec. Nakonec se neučíme ani tak z těch technik, jako spíš přímo z lektora, který si zpracoval nějaká témata, předává svou energií, zkušeností.. Pak se od něj skutečně můžeme něco naučit. Jenže to není ani tak o postupech. Jsou samozřejmě určité postupy, které je prospěšné znát. A současně platí, že vám nebudou fungovat, když jste do nich ještě nedozráli. Postupy jsou totiž jen taková skořápka pro esenci.
Poznáte prázdnou skořápku.
Takže tohle je o esenci. Esence se však projeví, když se jí chce a když potřebuje. Když může. Většinou to je, když se nesoustředíme na nějaké postupy, metody (hlavou) Pak to neženeme k nějakému cíli.
Není to náhoda, že ty nejhlubší prožitky se na větších seminářích dějí, když prostě druhým vytvoříte svobodný a bezpečný prostor a tím se necháte vést. Záměr se vyjeví ve správný čas. Je to trochu paradox. Možná jste byli zvědaví na nějaké postupy a teď se to nejhlubší léčení děje, když to žádný postup vlastně není. Zas a znova vidím, jak se tohle děje u spousty učitelů.
Tohle nejde zkopírovat a zavřít do nějaké techniky. Buď jste připravení na nějaký prožitek a když projdete nějakou zkušeností, tak budete moci vy sami předávat něco dál. A nebo připraveni nejste a pak se to možná o to víc budete snažit kompenzovat učením se všemožných technik a dodáváním informačního obsahu. A i to je v pořádku. Stále vaše cesta, která má svoje fáze..
Ta nejprospěšnější technika
Takže se teď přirozeně nabízí říct, že ta nejlepší technika je žádná technika. 🙂 Techniky nejsou život a žádná technika před životem dlouhodobě neobstojí, protože mu vlastně brání. Dříve nebo později se každá stane koulí na vaší noze. To je dost pravděpodobné.
Nebo technice dovolíte, aby se mohla stále a dále proměňovat. Přetvářet se s životem. Necháte spíš své nitro, aby utvářelo, co právě potřebujete. Necháte se vést vnitřním hlasem. Až se v jeden moment všechny techniky rozpustí a vy prostě žijete..
Technika STOP
Jednu takovou výbornou (ne)techniku pro vás stejně mám. Je to něco, s čím budeme pracovat i na letošním Beltainu. 😉 U technik mám zkušenost, že když už nějakou používat, tak platí, že čím jednodušší, tím lepší. A u této to platí dvojnásob. Je to technika STOP.
Protože jsme v zásadě naprogramovatelní (jako stroje) a čím jsme starší, tím víc těch programů může v nás být (paradoxně i díky osobnímu rozvoji). A tím víc jsou jejich dráhy často vyjeté, tak je dobré je čas od času přerušit. A ukázat, že přece jen strojem nejsme.
Jsme bytosti, které nemají ve své podstatě žádné omezení. Jsme čisté bytí, které se projevuje skrze toto tělo, srdce a mysl. My jsme čistým potenciálem pro cokoliv.
Protože většinou někam uháníme, jdeme z události do události, z procesu do procesu, tak to nevidíme. Ta esence je to tiché pozadí za myšlenkami, pocity, tělesnými vjemy. Dovolte si tedy čas od času zcela zastavit. Nejlépe náhodně, nečekaně, teď a tady. Kdykoliv si vzpomenete. Před nastartováním auta, po zastavení auta. Před započetím něčeho. Nebo se dohodněte s partnerem, který vám v nějaký okamžik řekne STOP a pak se spolu zastavíte a jen jste. Tohle je zázrak bytí. Nesměrovat nikam pozornost, nechat ji klesnout do svého středu. Jen vnímat. Je tady nějaký dech, možná malý větřík, zvuky zvenku, nebo sedačka pod vašimi zády..
Vy to všechno jen necháváte procházet a tím říkáte životu…žádný dnešní cíl, žádná věc a záležitost není tak důležitá..jako moje přirozené bytí. Existence.
V existenci, ve světle teď a tady je obsažené vlastně všechno. Není, co kde hledat..
S tím vědomím přichází klid a uvolnění. Tichá radost.
A náš přirozený dar, schopnost užít si celý svět se vším všudy. Bez nároků a požadavků.
Kruh se uzavřel a jsme zase malí a nevinní. I se vší tou moudrostí a zkušenostmi, které jsme během života nasbírali.
Vše zapadne na svoje místo.