Vloni na podzim jsme s rodinou byli na cestě po národních parcích a městech jihozápadu Severní Ameriky. Na zpáteční cestě jsme měli několik dní v Los Angeles. Dopředu jsem dostal tip od švagra, že bychom rozhodně neměli vynechat Getty Center, které překypuje nádherným a rozmanitým uměním. Sochy, malby, rukopisy, fotografie, dekorativní umění,..
Byl jsem uchvácený samotným prostředím centra. Je umístěné vysoko nad Los Angeles, architektura a zahrady jsou samy o sobě zážitkem.
Když se v umění až tak neorientujete, tak je těžké zaměřit se konkrétním směrem, obzvlášť když máte jen pár hodin času. Nechal jsem se vést intuicí a radou vstřícného personálu, že bychom určitě neměli vynechat impresionisty.
Hluboké setkání s obrazem
Našeho syna to postupně přestalo bavit a poletoval kolem. Víc ho začaly zajímat schodiště a můstky mezi jednotlivými pavilony než nějaké expozice. Chvíli to trvalo, po čase jsme se přesto zdárně dostali k impresionistům. A zastavil jsem se u obrazu, který mě naprosto dostal.
Doteď úplně nechápu, co se vlastně stalo, když jsem byl před obrazem Paula Cézanna. Tato malba jako kdyby mě najednou zcela otevřela. Byl to pocit, jako kdyby se malíř skrze svůj obraz díval na mne, znal mne a přesně věděl, co potřebuji. Můj rozum se snažil nějak to celé zanalyzovat, najít místo v malbě, cokoliv, co by mi dalo nějakou indícii.
Nic.
V podstatě jsem tam před tím obrazem stál v nějakém propojení a jen vnímal. Na samotném obraze se nedalo čehokoliv chytit. Vidím jeho jednoduchost a přitom genialitu v každém tahu. Precizní, nádhernou nedbalost.
Když se mi podařilo odtrhnout se, prošel jsem si další impresionisty. Byly tady malby od Claude Moneta, van Gogha a dalších. Nic od těchto výjimečných malířů na mne nemělo však takový efekt. Zato další Cézannovy malby jako kdyby se mi také otevřely, ať už se jednalo o portréty nebo krajiny.
Být s jeho malbami se mi stalo meditací..
Pochopení
Důvěřuji životu, nesnažím se mít všechny odpovědi teď hned. Mám stejnou zkušenost i při své konstelační práci s klienty. Mnohdy proběhne něco hlubokého, hlava to však nepobírá a odpovědi přichází postupně. Někdy týdny, měsíce, i roky. Existence ví, co a kdy potřebujeme. Stačí se s důvěrou odevzdat a jít s proudem života.
Nedávno jsem si prošel vedenou meditaci s mým oblíbeným učitelem Rupertem Spirou a skrze něj mi přišla odpověď na Cézanna.
Dlouhou dobu jsem pracoval s meditací tak, že jsem zaměřoval někam pozornost. Na svůj dech, na vše, co se děje v mém těle. Na vše, co se děje i kolem mne. Postupně, pomalu jsem začal vnímat pozorovatele za tím vším. Pozoroval jsem pozorovatele a moje pozornost paradoxně začala postupně klesat někam hluboko ve mně. Někam do středu mé bytosti.
Vím, zní to možná zvláštně. Když to zažijete, tak najednou víte. Je to trochu jako když klesáte ve vodě hlouběji. Jen se to děje ve vás.
Je v tom velká úleva, když si naše pozornost odpočine. Většinu času ji někam soustředíme a jak se říká, naše energie následuje naši pozornost. Když jsme ve svém středu, pozornosti není potřeba. Spočineme. Dlouhou dobu jsem toto vnímal a prožíval v meditaci na poněkud nevědomé úrovni a až Rupert Spira mi propojil jednotlivé souvislosti a došlo k uvědomění.
Moje meditace s účastníky seminářů vedou tedy často do středu našeho bytí, kde můžeme spočinout, kde dochází k naprostému uvolnění.
Efekt Cézanne
Zpátky k efektu Cézannových maleb. V půlce vedené meditace Rupert najednou začal mluvit o Cézannovi a o tom, že jeho malby nemají vanishing point. Nejsem na tohle žádný odborník, ale chápu to tak, že to je místo v obraze, na které se můžeme zaměřit svou pozorností. Např. místo, kde se linie obrazu protínají. Obrazy od Cézanna tohle nemají. Rozptýlí mou pozornost takovým způsobem, že ta se nedrží dlouho v jednom bodě a postupně jakoby „klouže“. Nemá místo, kde by se mohla upíchnout. Nakonec se moje pozornost stočí zpět do klubíčka do středu mé bytosti. Vrátí se tam, odkud vzešla.
Jsem pak vystavený efektu celé malby bez nějakých omezení. Nechávám ji na sebe působit, aniž bych to jakkoliv řídil. Hlava se snažila něco si „vzít“, ale vzdala to a teď může proudit ta skutečná hodnota přímo ke mně. (Opět podobně jako v konstelacích.)
A zavládne ticho a klid. Vnímám víc prostoru v sobě i kolem sebe.
Je to meditativní stav.
Usazení v životě
Když se pak vrátím do běžného fungování v životě, tak vědomí středu přetrvává. Život přináší mnohdy obtížné situace. Pokud však víte, jaké to je, uvolnit se ve svém středu, dokážete mít nad nimi nadhled.
Dáváte sami sobě prostor, abyste nereagovali na své okolí podle naučených programů. Více si uvědomujete tvůrce v sobě. Někdy neovlivníme, co se děje kolem nás, ale vždy můžeme ovlivnit, jak se k situaci postavíme. Jaký zaujmeme úhel pohledu.* Když jsme na boj reagovali vždy bojem, tak najednou si uvědomíme, že taky nemusíme nějaký čas udělat nic. Jen dýchat a být. Počkat na impulz z hlubší moudrosti naší bytosti. Pak třeba druhého člověka místo toho požádáme, jestli bychom ho mohli obejmout. A třeba zjistíme oba, že tohle vlastně chtěl, jen si o to neuměl říct. 😉
V nově objeveném prostoru vyjíždíme postupně ze zajetých drah. A stáváme se umělci našich životů.
* Doporučuji práci Viktora Frankla, kterému změna úhlu pohledu pomohla přežít koncentračí tábor.
Více k Paulovi Cézanne a jeho tvorbě najdete na Wikipedii tady.