Při konstelacích často s klienty pracujeme s tématem vize. Mnozí by rádi nalezli v životě své směřování, každodenní naplnění v tvůrčí oblasti, které se propojuje s jejich životním stylem a vztahy. Pokud máme svou vizi v přítomném okamžiku (vize se v průběhu života může měnit spolu s námi), tak to poznáme. Všechny naše zkušenosti, schopnosti a dary se propojí. Najednou je to jasné. A jak je možné, že jsem to neviděl dřív! 😉
Člověka, který má životaschopnou vizi, která mu patří, nebo spíš, které on patří, okamžitě poznáte. Vyzařuje z něj klid, jistota a síla. Vidíte, že je tam, kde má být. On to ví taky. Ví to jeho duše. A jak se říká, celý vesmír se spojí, aby jej podpořil.
Tomu můžete věřit, nebo nemusíte. Když však jste na cestě, na které právě máte být, tak se dějí zajímavé věci. Podivné synchronicity vám přichází do života. Nové zdroje, kontakty a podpora, o kterých se vám ani nezdálo.
Když se člověk v konstelaci poprvé podívá na svou vizi a ona se podívá na něj, je to mnohdy dojemný a významný moment. Někdy je to jako setkání po letech..či životech. Jako kdybychom se dívali na někoho, kdo tady byl vždy. Je to někdo, kdo tiše, trpělivě čekal. Až si projdeme tím, nebo oním. Až pochopíme, že některé zátěže už nést nemusíme. Až se s někým nebo s něčím (v sobě) usmíříme. Až nalezneme vědomí své vlastní hodnoty. Až si uvědomíme, kde jsou naše hranice a limity.
Nebo až nám dojde, že není už na co čekat. Že to je jen otázka našeho osobního rozhodnutí.
Někdy na (ne)vědomé úrovni víme, že se potřebujeme sami rozhodnout, ale ještě váháme. Stejně jako Neo v Matrixu. Dříve nebo později přijde v našem životě moment, kdy už nemůžeme nic svádět na okolnosti, ani na lidi. Život nás popostrčí. A nám nezbyde něž se konečně rozhodnout a instinktivně jednat. Pochopíme také, že s rozhodnutím přichází i osobní zodpovědnost.
Začneme krůček po krůčku žít svou vizi. Vize byla několik slov, či vět v mobilu, nebo na papíře a najednou se stává součástí našeho života. Žijeme ji svým tělem. Stává se součástí našich činů. Je součástí našeho bytí.
Dlouho věříme, že tohle je „moje“ vize. Že to je o nás. Je to něco, co můžeme kontrolovat, řídit, usměrňovat a směřovat. My si jdeme za svým štěstím. Je to fajn představa. Velmi bezpečná.
S tím, jak svou vizi víc a víc žijeme…nakonec nevyhnutelně pochopíme jednu věc. Je to obráceně.
My patříme vizi. Ona žije nás.
Nikdy to nebylo o nás.
Vize byla vždycky větší než my. Vize je sám život v jedné ze svých proměn a my jsme skrze ni ve službě životu samému.
Je to úleva, protože pak se můžeme, konečně, naplno pustit své kontroly. Začít důvěřovat. Otevřít naplno svoje srdce i mysl tomu, co si nás vybralo. Co na nás čekalo dlouho předtím, než jsme vůbec věděli, že nějaká „vize“ je. Nepotřebujeme vidět dvacet kroků dopředu. Stačí, když, právě teď, uvidíme na jeden dva kroky dopředu. Je to akt hluboké důvěry v přítomném okamžiku. Zas a znova důvěřujeme životu a necháme se vést tím, co je větší, než my.
To se stane naším každodenním rituálem, který nás nepřestane uvádět v úžas..
Přijde i to osobní štěstí.. Využíváme naplno své dary. Stále je tady naše nezaměnitelná osobnost se všemi svými silnými i slabými stránkami. Jsou lidé kolem nás, kteří nás podporují na cestě naší vize. Nejsme sami a nikdy jsme sami nebyli. Žít naplno svou vizi také znamená, že potřebujeme silné základy a život nám je poskytne. Ale taky (ne)milosrdně ukáže, pokud pečujeme o vzdálenější a nepostarali jsme se o bližší.
A proto to zkuste.
Nehledejte svou vizi. To je hra, kterou hrajete sami se sebou.
Otevřete se vizi, která je větší než vy.
Abyste se mohli otevřít, bude možná třeba něco obětovat..