Jedním ze základních principů života je, že máme právo příslušnosti k rodině, ze které jsme vzešli.
Nikdo nás nemůže nadobro vyloučit, zapomenout, či odmítnout nám právo na naše místo v rodině. Existuje něco jako rodinné svědomí, které působí bez ohledu na čas a místo.
A všichni, kteří byli vyloučeni, nakonec zase najdou cestu zpátky. I kdyby k jejich vyloučení došlo před řadou generací.
Jak se to stane, že ti vyloučení najdou cestu zpět i po takové době?
Rodinné svědomí vždy vezme „do svých služeb“ nějakého nevinného potomka, aby zastupoval toho, kdo byl vyloučen: Vyloučený předek, který se zpronevěřil diktátu tehdejší doby, či komunity. Potracené dítě, o kterém se nemluví., Praprababička, která odmítla domluvený sňatek., atd.)
Nevinný potomek se pak chová jako tento vyloučený, často destruktivně ke svému okolí, nebo destruktivně k sobě (závislosti, sebezraňování,..). Vlastně upozorňuje na starou křivdu, aniž by si byl vědom, o co se jedná. Zapletení je častější, než se zdá.
Zapletení není domněnka, či filozofický koncept.
Zas a znova se to ukazuje prakticky a zkušenostně ve stovkách rodin, se kterými jsem měl možnost během let pracovat.
Ukazují to regrese, konstelace, i jakákoliv kvalitnější psychoterapie, či prožitková metoda, která jde do hlubších příčin.
Když je ten vyloučený opět přijatý do rodiny někým, kdo k rodině náleží, tak je vysvobozen i ten, kdo se zapletl.
Přestane se chovat pudově destruktivně. Již není na co ukazovat. Došlo k nápravě. Pocit uvolnění je všudypřítomný.
Byly obnoveny řády lásky..