V životě jsou situace, kdy jsme v odporu a přicházíme tak o energii. A je na nás, abychom rozpoznali, proč se právě tohle děje.
Mám zůstat a naučit se přijímat? Je tady pro mě cenná lekce, nebo mám z něčeho odejít? Odpor nás stojí spoustu energie a není dobré v něčem dlouhodobě setrvávat, když o svou energii trvale přicházíme. Protože dříve nebo později se to projeví na našem těle. Naše energie je doslova náš život.
Dlouho jsem ve svém životě zaměňoval jedno za druhé.
Kde to bylo čistě na přijetí, tam jsem šel do reakce, odcházel, nebo se snažil něco měnit. Často proto, že se spouštělo něco z mého předchozího života, čemu jsem se ještě nechtěl postavit čelem. Je snazší něco měnit navenek, než se podívat dovnitř.
A tam, kde jsem šel do kompromisu, který nebyl životaschopný, jsem si pro sebe argumentoval, proč ještě zůstávat. Ať už šlo o pracovní závazky, přátelské vztahy, apod. Často ze strachu, jakou reakci vyvolám, že budu ten špatný, nebo že budu později litovat, o co všechno jsem přišel,.. Neudržitelné věci se nakonec nikdy „neudržely“ a o to větší byla pachuť z popření, které jsem si dělal.
Měl jsem před dvaceti třiceti lety za to, že když se budu dlouhodobě věnovat svému tělu, duši, energii, tak budu mít mnohem víc svobody a flexibility ve svém životě. A na určité úrovni to je pravda. Dokonce to předčilo má očekávání. Mám mnohem víc možností než dřív. Jak na vnitřní úrovni prožívání, tak v těch vnějších možnostech.
Ale na jiné úrovni platí, že si již téměř nemohu dovolit dělat kompromisy proti sobě. Mám dnes větší citlivost brzy poznat, co je pro mě dobré a co pro mě není. Taky proto, že dostanu přes prsty mnohem dřív, než v minulosti, když se někde popřu a potlačím. Jsou tady „neviditelné mantinely“, které když překročím, platím za to vysokou cenu. A tohle platí s každým dalším rokem na téhle cestě víc a víc.
Například když jdu „dozadu“, nebo směrem, kde to není ze srdce, ale z jiných pohnutek. Nebo vydávám energii neúčelně. Rychle to pak jde do fyzické roviny. Rychle to poznám na těle. Ruku v ruce s větší vnímavostí jde vždy i větší zodpovědnost k sobě a ostatním. Když se někde potlačujeme, zpravidla to není prospěšné pro nás, ani pro další zúčastněné.
Dnes rozpoznám mnohem lépe, co je na přijetí a co je na rychlý odchod. Jak v těch osobních, tak v těch pracovních věcech. Stále si kolikrát jdu i pro tu náročnou zkušenost a každá z nich je cenná. Ale už mne to nenechá, abych si dlouho obhajoval, když setrvávám někde, kde fakt nemám být.
Je tady ještě jeden věc. Něco, co znám od sebe i řady přátel a klientů.
Někdy míváme pocit, že bychom neměli mít velké životní vize. Velká vize v našem životě nemusí být doslova velká, ale může to být něco kde už prostě neděláme kompromis. A to je velké.
Když se například rozhoduji, dělat si pracovně něco úplně podle sebe. Nebo mám vizi, jaký mohu žít vztah, v jaké důvěře, intimitě, otevřenosti, vnitřní síle a lásce. Plně v souladu se mnou.
Protože my tak často máme ze svého mládí naučené, že něco by se „mělo“. Tak často nás někdo nutil v dětství do kompromisů, že dnes si je děláme stále dokola nevědomky sami. A sami si pak bereme radost ze života. A sami to pak celé sabotujeme. Protože s těmi kompromisy nás to už nebaví.
Tohle ale už nemusíme.
Máme mnohem víc možností utvářet své životy k větší svobodě a radosti, než vůbec tušíme.
Když se otevřeme vizi bez kompromisů, tak se do nás naleje mnohem víc energie, než jsme kdy tušili, že máme k dispozici.
Co je dobré pro naše srdce, naši duši a je v tom život, to většinou bývá dobré i pro další lidi okolo nás. Nemusíme žít na 20, 30, nebo 50 procent.
Když se zdravě odevzdáme s důvěrou tomu, co nás přesahuje, to tvoření se může začít dít téměř samo od sebe.
Na nás je „jen“ to, abychom udělali další krok.
O tom bude Tvoje Vize 2024 ve vztazích, fyzické energii a tvořivosti. https://www.rudolforsag.cz/vize2024/
Photo: Unsplash, Michael Bennett