To je vždy fascinující pozorovat & být u toho. Kdy se vše pro člověka začne měnit na cestě vnitřní spirituality a osobního rozvoje?
Ten klíčový moment je, když se člověk začne pouštět svého ztotožňování se s tím, čím není. To se často stane poté, co získal prožitek toho, kým ve skutečnosti je.
Dokud se považujeme za své myšlenky, představy, názory, role, vztahy a fyzické vlastnosti, tak žijeme tak na 20 procent.
Přirozeně proto, že jsme pak nuceni stále obhajovat, udržovat a bránit něco, co je pomíjivé a stále se mění. To vytváří vnitřní stažení, kontrolu a boj.
Mylné představy o sobě udržují v životě strachy, kvůli kterým necítíme život v sobě sama. V tomto ztotožnění s tím, čím nejsme, máme také pocit, že takhle to je normální a mají to tak všichni.
Jenže je to naprosto nenormální, i když ve společnosti běžné. Vlastně je to šílené. 🙂
Můžeme to vidět na sociálních sítích. Někdo si utvoří svůj názor a za ten bojuje do „strhání těla“. Kdokoliv mi nabídne jinou perspektivu, ten tak ohrožuje mne samého. Protože jsem ze svého názoru učinil součást svojí vnitřní identity. A kvůli tomu se ničí vztahy, rozbíjejí rodiny a vedou války.
A za půl roku si ten někdo utvoří jiný názor a zapomene na ten původní a najednou je zase jen tento názor – a zase součástí sebe sama.
Pokud nevím, kým jsem, tak stále hledám a chytám se něčeho, co mi dá bezpečí identity. Jenže vše se mění. Takže bezpečí nenacházím prakticky v ničem. Včetně našeho těla, které se také postupně mění a stárne. Tím mi existence říká, že hledám na špatném místě. 😉 Hledám venku, místo uvnitř.
A tak když jsme na semináři, tak to pozoruji. Někteří účastníci získali prožitek toho, čím skutečně jsou. A to je téměř nepopsatelné, nedá se na to ukázat, nedá se to analyzovat. Prostě se spojíte se svou esencí a to přinese tolik vnitřní svobody, radosti a lásky, že to vaše mysl nepobírá. Od té doby se vše v jejich životech začíná víc dařit, také proto, že už na tom tak nelpí.
Ten prožitek může načas odejít, ale vy už nemusíte zakládat svůj osobní rozvoj a spiritualitu na víře. Odteď se necháváte vést osobní zkušeností. Poznáváte stále lépe a lépe, čím jste a čím nejste. To přináší uvolnění, větší lehkost a klid i v situacích, které mohou být i celkem dramatické. Na mých seminářích jsou někdy lidi překvapení, že se dá s lehkostí pracovat i s velmi bolestnými záležitostmi. Pak může to „drama“ samovolně začít odcházet ze života.
Jiní účastníci zatím tento prožitek nemají. Jsou převážně v hlavě a celkově stažení. Vidí, že někteří muži a ženy, kteří tam jsou s nimi, mají něco jinak. Zajímá je, odkud se bere ta lehkost. Často mají pocit, že je s nimi něco špatně, ať už si to přiznají, nebo ne.
Mnoho věcí, které se dějí ve skupině, se jich vůbec pocitově nedotkne. A tak je prozatím důležitá jejich vnitřní víra, že něco se změní, když na této cestě budou pokračovat.
Říká se, že informaci nestačí pobrat hlavou. Je třeba ji vnímat pocitově, i skrze své tělo. Pak se začneme spojovat s hlubší moudrostí v sobě, která překračuje „rozumovou úroveň“ a je nekonečně inteligentnější.
A tomu brání naše ego, které chce zůstat u kormidla tím, že nám dál bude podsouvat představy a názory, které se nezakládají tak úplně na realitě. Ego chce zůstat pro nás jako jediný vnitřní Zdroj. Ego to často dělá tak, že nám slibuje jistotu, kontrolu, úspěch a zbavení se bolesti. Dělá to i tím, že se vymezuje vůči všemu a všem. Fakticky v našem životě vytváří té emocionální bolesti nejvíc.
Ta skutečná vnitřní svoboda přichází, když se odevzdáme s důvěrou Životu. Spiritualita není o získávání něčeho. Je o propouštění – zas a znova. To pověstné „let go“, to je nejdůležitější klíč na osobní cestě. Dokud neuvidíme to, čím skutečně jsme. Propouštění se nemusí dít na vnější úrovni.
Nemusíte jít někam do jeskyně a vzdát se rodiny a kariéry, věcí a všeho dalšího.
Je to o vnitřním „pouštění se“. Dokud se vnitřně držíte mnoha věcí, lidí, představ, tak dál budete hrát tu hru s egem, které vám slibuje, že vám to vše zajistí, vybuduje a udrží. Přírodním zákonitostem navzdory. A dokud (se) zajišťujeme, tak se bojíme jít na další úroveň a otevřít se skutečně životu. Pak přešlapujeme na místě.
Pro ego je totiž tohle „pouštění se“ malá smrt. Protože se pouštíme toho, co považuje za svoji identitu. Je to někdy velmi bolestné. Když jsme na cestě už dál, tak vidíme ty iluze, kterým jsme celé roky věřili a kterými jsme se obestírali. Můžeme vybřednout.
Ego jako takové není problém, když s ním nejsme plně ztotožnění. Pak se stává nástrojem ve službě té vnitřní esence, kterou již cítíme v sobě – v každodennosti ve svém životě. Pak je tady stále „pozorovatel/ka“ v nás, kdo přirozeně „ví“, jak život funguje. Nadhled zůstává.
Mnoho mystiků si prošlo rozpouštěním ega do té míry, aby „znovuobjevili“ sebe sama. Získali zpět to vědomí vnitřního prostoru, klidu a lásky. Ego pak v nějaké formě zůstalo, i jako nástroj tvořivosti, aniž by už „zotročovalo“ člověka tím dnes tolik běžným způsobem.
Proto účastníkům seminářů, u kterých vidím, že už nemohou vydržet s tím utrpením, které žijí ve svých životech, ohromně držím palce. Někdy už s tou emocionální bolestí nemůžeme (skoro) být, ale zatím není dostatečně velká na to, abychom se už konečně bolesti „pustili“.
Pak je potřeba vytrvat. Zas na znovu objevovat, kým skutečně jsem. Jít do prožitků, zkušeností a kontaktu s druhými tak, abyste nezůstávali jen v hlavě. Propouštět. Vracet se do přítomnosti. Nevěřit dramatickým myšlenkám o minulosti a budoucnosti. Nenechat se už stahovat od druhých.
Někdy to dlouho vypadá, že se nic neděje a pak přichází skutečný průlom.
Jednou se všechna „oblaka rozestoupí“ a každý uvidí, že všechna ta bolest, vnitřní zkoušky a nejistoty, měly svůj smysl.
Nakonec se to v nás vše spojuje.
Nahoře & Dole
Uvnitř & Venku
Střední cesta naplněného života se otevírá.
Tohle je to dobrodružství tady na Zemi.