Život není fér.
Tuhle hlášku někdy vidím ve výrazu a v energii člověka.
Víra v tohle přesvědčení pramení, jak jinak, z osobní zkušenosti nás samých a našich nejbližších.
Všichni jsme spolu uzavřeli v dětství nějaké dohody. Bez ohledu na to, jestli ty dohody jsou v souladu s principy fungování tohoto světa. Bez ohledu na to, jestli přináší radost, nebo zmar. Zas a znovu věříme, že taktika, která nefungovala 20 let, začne jednou fungovat.
Dohoda většinou zní:
Když udělám to a to, když budu takový a takový, tak mi to přinese radost, štěstí, naplnění mých potřeb a spokojenost v životě.
.. když budu hodný / hodná
.. když se rozdám (naplním nejdříve potřeby ostatních)
.. když budu podávat veliké výkony a hodně pracovat
.. když budu pracovat na sobě a chodit na spousty kurzů
.. když ostatním ukážu, jak jsem dobrý a přesvědčím je o své ceně
.. když ponesu břemena, která mi nenáleží
.. když zachráním maminku a tatínka (celý svět)
.. když se obětuji za druhého
atd.
Někdy máme pojistku, kdyby dohoda nefungovala: Když moje dohoda fungovat nezačne, tak za to může okolní svět a já vám ukážu. Možná budu tak nešťastný, až vám umřu. A uvidíte tu nespravedlnost! Takhle vás potrestám a všichni uvidíte tu křivdu.
S těmito věcmi pracujeme při konstelacích. A nikdy není pozdě pro změnu. S vyšším věkem mohou být změny těžší, ale mnohdy se dějí doslova zázraky v tom, co jsou lidé jakéhokoliv věku vnitřně změnit.
Síla víry a osobní zkušenosti
Když jsme byli před nějakými pěti lety v Thajsku, tak jsem tam viděl nádherné veliké slony, kteří byli přivázaní k malému kolíku v zemi. Přišlo mi, že by jim stačilo maličko cuknout tou nohou, která byla ke kolíku přivázaná a kolík by okamžitě vyletěl. Slon by byl volný..
Tohle je ale kolík, ke kterému byl přivázaný jako malé slůně. Tehdy se zkoušel osvobodit a doteď má vzpomínky na to, jak to nešlo. Jak nebyl dostatečně silný. Má vzpomínky na tu bezmoc, když stál přivázaný u kolíku a maminku někam odváděli pryč. Pamatuje si na to, jak ten kolík byl velký a lano pevné. Postupně rostl a rostl, přestal se zkoušet osvobodit a dnes by jej to už ani nenapadlo zkoušet. A tak poslušně čeká na každé odvázání a poslušně stojí na délku lana, které se dnes už ani nenapne.
Uvědomění je první krok
Existence po nás nechce, abychom více makali, přetvářeli se k obrazu druhých, nebo si dávali nesplnitelné úkoly. Dohody jsou v nás silně zakořeněné a protože je bereme jako samozřejmost, tak už nás často ani nenapadne je zpochybňovat.
Naše dohody jsou s námi tak srostlé, že je už nevidíme. Staly se součástí toho, co považujeme za naše JÁ.
Existence po nás chce, abychom uviděli. Ukazuje nám to i tím, že naše dohody nefungují. Tím, že jsme nešťastní, bez energie, nemocní, nebo bez schopnosti navazovat dlouhodobé vztahy. Tím, že děláme práci, která nás nenaplňuje a neumíme z ní odejít, protože narážíme na nevědomou dohodu, která nám již neslouží.
Zrcadlo
Prvním krokem je tedy uvidět pravdu. Uvidět pravdu pro každého z nás znamená často něco jiného. Je to jako podívat se do Zrcadla. Zrcadlo vám ukáže, co právě ze všeho nejvíc potřebujete vidět.
A jediné, co se po vás chce…je dívat se. Neanalyzovat, nevymýšlet, nesnažit se o něco. Prostě být tady a teď se svým Zrcadlem. Dýchat. Vnímat. Vědomě být s tím, co se v nás otevírá a mění, když se díváme.
Tohle není o úsilí, snaze, ani vůli. Je to víc o otevřenosti a schopnosti uvolnit se i s tím, co nemusí být vždy příjemné.
Někdy ve svém Zrcadle uvidíme svou dohodu, kterou žijeme.
Jindy v Zrcadle uvidíme břemeno, které neseme.
Jedním z nejnáročnějších obrazů je, když v Zrcadle uvidíme svůj skutečný potenciál. Sebe v kráse, síle a lásce. Život nás naučel snášet svou malost, ale často nejsme připraveni na svou velikost.
Můžeme uvidět své poslání tady na Zemi a konfrontovat se s tím, že už není na co čekat.
Ať už uvidíme cokoliv, je třeba to nechat samo pracovat. Ve svém čase můžeme každý obraz přijmout. Důvěřovat. Brát to krok za krokem.
Brána
Účinek zrcadla – uvědomění v nás působí. Někdy pomalu, někdy velmi rychle. Možná nějaká stará dohoda, staré přesvědčení o nás samých, odchází. Odchází nějaká energie, nějaká bolest, nějaký příběh, který jsme si dlouho spojovali sami se sebou a měli jsme pocit, že bez toho všeho bychom nedokázali žít…
A s tím, jak něco odchází, tak něco jiného přichází.
V konstelacích je někdy hmatatelně cítit, že člověk si něčím projde, něco uzavře, pochopí, přijme, uzná…a najedou je v prostoru nový začátek, potenciál, zdroj.
Otevře se nějaká nová Brána.
Je to příležitost, která může mít omezenou časovou platnost.
V tomhle ohledu má skupinová práce nesmírnou cenu. Proto pracuji s rituály. Mnoho lidí by branou samo neprošlo. Nebo by ani neviděli, co se jim nabízí. Nedokázali by vidět hodnotu toho, co je zde přítomné. Možná by to byla otázka odvahy.
Když neumíme pracovat se svými vnitřními zdroji a nemáme podporu, tak můžeme minout něco, co se již možná nebude nikdy opakovat.
Projít Branou, která se vám otevřela je jako vyslat silný, tvořivý záměr.
Projít Branou je jako spojit se s částmi sebe, které dlouho byly uzavřené. Spojit se se svým potenciálem. Spojit se se svou esencí. Objevit „nové“ schopnosti, které tady možná už byly, když jsme byli malí.
Nejste na to sami.
Máte podporu: lidí, léčivých míst, přírody a celé existence.
Možná váš čas nadešel.
Jednou ročně provádím muže a ženy Rituálem Zrcadel a Bran.