(2) Radost ve vztahu – Dávání a přijímání

Minulým příspěvkem jsem tady na blogu odstartoval vztahovou sérii článků. Postupně se podíváme na klíčové vztahové zákonitosti. Záměrem je podpora a inspirace pro každodenní vztahy. I když se vztahy profesionálně již nějaké roky zabývám, mohu mít svá slepá místa jako každý člověk, přesto se pokusím podívat se na téma vztahů celistvě a v širších souvislostech pro život. V jakékoliv fázi ocením vaši zpětnou vazbu přes kontaktní formulář u mě na webu. Jdeme na to. 😉

Dávání a přijímání

Z hlediska konstelační praxe je rovnováha v dávání a přijímání mezi partnery alfou a omegou ve vztazích. To platí nejen pro partnerské vztahy, ale pro všechny zásadní vztahy našeho života (kromě vztahu rodič-dítě, o tom více později). Konstelace miluji, avšak  nejsem zaslepený zastánce jedné metody a inspiruji se od kolegů, ať už jde o lektory, terapeuty, psychology, psychiatry nebo kouče. Když pracujete se vztahy a používáte účinné metody a přístupy, tak dříve nebo později dospějete k tomu, že balanc v dávání a přijímání hraje významnou roli.

V klientské praxi někdy vidím, že dvojice téměř zastavila vzájemný proud dávání a přijímání. Omezili se na to, aby nějak fungovali v životě. Někdy je to výsledek určitých okolností. Přišlo třeba náročné životní období, které potřebovali nějak přestát. Vztah začali brát automaticky. Dlouho jeli ze základu, který do svého vztahu vložili, ale ten se nakonec vyčerpal a vztah teď visí na vlásku.

Jsem v tomhle ohledu (díky příkladům z praxe) docela optimista. I se situací na vlásku se dá pracovat. Již jsem tady minule zmiňoval film Nekonečný příběh, který krásnou knižní předlohu uchopil po svém a také nese hodně silné symboliky. Ve filmu Nicota zničí téměř celou říši Fantazii a před námi je obraz dětské královny, která v ruce drží poslední zrnko Fantazie a Bastienovi říká, že nic není ztracené..

Máme své vztahy do velké míry ve svých rukách. Je to jako s malým semínkem. Potřebujete se o něj pečlivě a vědomě starat, aby z něj opět vyrostl mohutný strom se silnými kořeny a krásnou korunou. Někdy se začíná téměř od začátku další krásné dobrodružství. Je to někdy o tom, aby dva nalezli společně motivaci, přeskládali si priority, vybudovali nové životní zvyky a podívali se spolu na své stíny.

Někteří kolegové v oblasti vztahové práce tvrdí, že každý vztah by se měl zachraňovat co nejdéle. Nezastávám stejný názor, protože může jít jen o prohloubení agonie, ničení zdraví a oddálení nevyhnutelného. Chápu důvody, když pár má děti, ale některé vztahy již nemají opravdu na čem stavět. Navzájem se zranili takovým způsobem a rozvinuli natolik destruktivní návyky, že nemají ani žádnou vůli na společném vztahu pracovat. Pak je často i pro děti nejlepší, když rodiče najdou cestu z destrukce, získají odstup a dobře se rozejdou. Oba zůstávají rodiči svého dítěte a jako takoví se navzájem respektují. Umět se rozejít není jednoduché. Vyžaduje to uznat vše, jak to bylo. Někdy vyjádřit vztek, lítost, jakékoliv pocity. A přijmout svůj díl zodpovědnosti. Odpustit a pochopit. Přínosem zdravého rozchodu je to, že můžeme naplno být srdcem s někým jiným. Tohle je oblast, která je pro většinu lidí hodně náročná a v rámci konstelací účinně pracujeme s rozchodovými rituály. Mnohdy jdeme i daleko dozadu, ke vztahům, které jsme v sobě pohřbili, k „prvním láskám“.

Pozornost

Ve vztazích dáváme mnoha způsoby. Bez ohledu na naši současnou situaci (zdravotní, sociální, ekonomickou,..) máme vždy k dispozici jeden z nejdůležitějších způsobů dávání pro vztahy – naši pozornost druhému člověku. Kam jde naše pozornost, tam jde i naše energie. Pozornost se stává v současné době větším a větším luxusem, protože si o ni říká kdeco a kdekdo. Pozornosti máme nedostatek, protože je vázaná na to nejcennější, co máme v omezené zásobě – náš čas a energii. Mnoho párů si uvědomuje, že právě pozornosti nedávají dost a snaží se to kompenzovat jinými způsoby – např. materiálně, službou či jinou podporou druhému. Obzvlášť hodně mužů dává „lásku“ skrze zabezpečení svých partnerek a rodin. I to je dávání, ale nemůže nahradit vzájemnou pozornost. Často to děláme v současné blahobytné době s dětmi. Zahrnout je spoustou hraček a zážitků. Děti však vnímají prázdnotu a chtějí stále víc, protože jim chybí to esenciální – láska a pochopení, které se předávají skrze pozornost. Dítě pak může zlobit, protože jakákoliv pozornost je pro něj dobrá, i kdyby to mělo být naplácání na zadek.

Proč si tedy pozornost nedáváme?

Vzájemná, ničím nerušená pozornost je ve vztahu dvou lidí skutečným elixírem. Jsou lidé, které si hned zamilujete, protože oni jsou tady opravdu s vámi. Otevření tomu, co říkáte, co vyjadřujete. Plně naslouchají a zrcadlí vám zpět. Tohle je místo, kde se hranice mezi dáváním a přijímáním smazává. Ten, kdo umí opravdu přijímat, vlastně krásným způsobem dává zpět. Tohle jsou lidé, kteří skutečně poznali sami sebe a tak se nemají čeho bát a mohou plně přijímat i dávat.

Tady narážíme většinou na své kořeny v dětství. Pokud neumíme přijímat, tak těžko můžeme skutečně dávat tak, aby to druhým dělalo radost. Za svou praxi jsem potkal již hodně mužů a žen, kteří byli frustrovaní z toho, že partner(ka) nepřijímá, co dávají. Říkají: „Jak je možné, že když dávám, tak se mi to nevrací? Proč z toho nemá ten druhý radost?“ Můžeme cítit křivdu a nebo se opravdově naštvat. Protože to nechápeme a přijdeme si v právu, tak hledáme problém venku. U partnera nebo partnerky. On/Ona jen vyzrcadlil(a), jak to uvnitř máme.

Partneři tam mají také svůj díl, ale je nezměníme, je lepší zaměřit se na své nitro. Je to paradox, ale spousta mužů a žen udělá cokoliv, aby nemuseli skutečně, s radostí, přijímat. Neseme si své vzorce z dětství, je to naše rodinné stříbro, jak říkával jeden z mých učitelů. Tyto vzorce se spouští, když přijde na dávání a přijímání poměrně často. A jediná cesta je skrz. A ta začíná tím, že si přiznáme, že přijímat nedokážeme a nebo přijímáme jen v limitované míře.

Proč? Protože delší dobu přijímat v nás začne vzbuzovat nepříjemné pocity. Určitý pocit viny může být do jisté míry oprávněný, když je dávání a přijímání v nerovnováze a náš partner nám dává mnohem víc, než my jemu. Funguje tady svědomí, které se spustí, když dáváme mnohem méně, než ten druhý. Být ve vztahu (jakémkoliv), kde jeden dává mnohem víc, než druhý, je zatěžující nejen pro toho dávajícího, ale také pro toho přijímajícího. Větší měrou, než se může navenek zdát. Opět tady jsou výjimkou děti a rodiče. Rodiče dávají a dětí vrací svou láskou, vděčností a úctou k nim. Pak to děti, až vyrostou, dají dál zase svým dětem. A u toho si vzpomenou na své rodiče a uznají jejich zásluhy ještě víc. 😉 Další formou je, že se děti postarají o rodiče, kteří se vrací pozvolna do dětství s vysokým věkem. Nemělo by to však být příliš na úkor jejich současné rodiny. Mnoho rodin dojde téměř k rozvratu, když do své domácnosti přiberou babičku nebo dědečka. Je třeba hledat cesty, které nejsou o sebeobětování se.

Schopnost přijímat

Moje profesionální i osobní zkušenost je, že lidé si raději budou o své schopnosti dávat a přijímat povídat, obhajovat a filozofovat. Budou ji analyzovat, než aby se podívali, jak se věci opravdu mají. Naše představa, jak to máme, se většinou liší od reality. Ostatní to vidí, ale málokdy nám řeknou do očí, jaký mají z našeho dávání a přijímání dojem. Držte si kolem sebe upřímné lidi, kteří vám dokáží říci i těžkou pravdu, jsou nad zlato. 😉 Během posledních pěti let jsme s manželkou prošli výcviky a semináři, které hodně pracovaly s dáváním a přijímáním. Pracovalo se i hodně přes dotek, pozornost tady a teď, vědomé směřování energie. Po předchozích letech, kdy jsme byli v klasických terapeutických výcvicích, kde se hlavně povídalo, to bylo jako balzám.

Největší zjištění pro mě na prakticky zaměřených seminářích bylo, že většina lidí nedokáže skutečně přijímat. Relativně jednoduchá věc. Lehnete si, nastavíte hranice a jeden nebo dva další lidé o vás hodinku dvě pečují. Může to být o jemné masáži, nebo hlazení. Jste v pasivní, přijímající roli. Jen navenek. Když přijímáte, tak nejste skutečně pasivní. Je to vědomý akt, kdy se otevíráte tomu, co přichází. Dýcháte do toho. A otevíráte se i tomu, co to ve vás vyvolává. Sám jsem o sobě měl nějaké mínění, kdovíjak jsem otevřený a umím přijímat, ale také jsem čas od času narazil. Někdy bylo těžké, jen přijímat a nevracet zpět. Byl s tím spojený nepříjemný pocit. Měl jsem pocit, že bych měl NĚCO dělat, cokoliv. Pak je těžké se prostě uvolnit do přijímání. Zjevně jsem v tom nebyl sám. Tohle jsou nejčastější pocity přijímajících, kteří dávali zpětnou vazbu, jak se jim někdy (ne)dařilo přijímat:

Oni se tady o mě starají! Tohle si nezasloužím. (pocit nízké hodnoty)

Kdoví, co si o mě myslí, když tady jen tak ležím. (vina, stud)

Teď vidí, jak to mám. (vina, stud, nepřijetí sebe)

Teď vidí, jak vypadám. (nepřijetí sebe)

Bojím se, že jsem tady jen tak napospas. (neumím si nastavit hranice, nevěřím hranicím)

Dělají to špatně. Chci tohle a tamto. (nízká sebehodnota, co si nezařídím a nevynutím, to nemám)

Jé to je tak krásný, že se to nedá ustát. (to by stačilo, rychle pryč do práce)

Dostávám…co jsem jako malá nedostala. (dojetí, smutek a lítost,..)

Tohle jsou jen ilustrační příklady a každý jsme jedinečnou osobností. Zdůrazňuji, že nic není špatně. Vše je cesta. Rád bych na těchto příkladech ukázal fakt, že lidé se ve vztazích někdy chtě nechtě vyhýbají skutečnému přijímání, protože je to vystavuje všemožným temným údolím, stínům a záležitostem z dětství, které již byly zdánlivě zapomenuty. Každý člověk je více nebo méně poznamenaný z dětství. Nedá se tomu asi úplně vyhnout. Nejsme tady, abychom žili nějakou dokonalost, ta krása je právě v těch odstínech všech barev. Je to škoda, když se zavřeme, aby se už neopakovala nějaká bolest a pak prakticky nějakou velkou oblast svých životů nežijeme. Zkušenosti klientů ukazují, že to není často naše vědomá volba. Tyto články a celá moje práce je o tom, abych lidi podpořil, aby své životy žili vědomě a získali zpět důvěru v život.

Praktický experiment

Pokud dumáte nad tím, jestli umíte dávat a přijímat, doporučuji malý, vědomý experiment. Domluvte se s partnerem, partnerkou, nebo nějakým blízkým člověkem na setkání v dávání a přijímání. Je důležité, aby se jednalo o někoho, ke komu máte naprostou důvěru a s kým můžete vykomunikovat jasné hranice tohoto setkání. Rámec určujete spolu. Dotek může být takový a takový, tam a tam. Kdykoliv mohu říct dost, tímto způsobem. Mohu i v průběhu dát zpětnou vazbu, co se mi líbí a nelíbí. Dejte si při nastavení hranic čas. Tohle je něco, co je třeba někdy vykomunikovat již dopředu, aby se to mohlo rozležet. Nespěchejte. Delší dobu si popovídejte o tom, co by mohlo jít na povrch. Pak se domluvte i na časovém rámci. Nejprve bude jeden z vás dávat a druhý „jen“ přijímat a pak se vyměníte. Na konci bude pro vás pro oba prostor na sdílení toho, jak jste to celé vnímali a na upřímnou zpětnou vzájemnou vazbu.

Klíčové je pustit svá očekávání. Pusťte jakékoliv představy, jak by to mělo probíhat. A jak byste se vy měli cítit. Prostě dýchejte a dovolte, ať se děje, co má. To je velmi důležité.

Vytvořte si pěkné prostředí. Upravte si podmínky tak, aby celý experiment proběhl na pěkném místě. Je fajn použít příjemnou hudbu na pozadí. Mít další podmínky, jak potřebujete (teplo, světlo, vodu, jaké oblečení,..).

Varování: Pokud je váš vztah v hodně náročném období, nebo pokud jste právě bez energie, psychicky podlomení nebo berete nějaké podpůrné prostředky ovlivňující psychiku, konzultujte nejprve s odborníky, jestli do takové zkušenosti jít. Nebo si takovou zkušenost dovolte v rámci semináře, kde je chráněný a bezpečný prostor, ale s lektorem to dopředu proberte. Ostatně dobře si vybírejte lektora. Nabídka je v současnosti velká, ale řada lidí učí něco, co sami nemají zvládnuté. To je vhodné, pokud nemáte kolem sebe člověka, ke kterému byste na tento experiment měli důvěru. S partnerkou jsme se naučili v rámci seminářů spoustu o sobě samých i navzájem a jsme vděční, že takové možnosti jsou. Někdy je snazší si věci vyzkoušet nanečisto na semináři, než je převedete do života. S partnerkou v současnosti nabízíme seminář, který s dáváním a přijímáním vědomě pracuje: Dva jsou nejvíc

Otevřít se životu

Když takové cvičení proběhne mezi partnery, tak může výrazně prohloubit váš vztah. Bez ohledu na to, jestli to proběhlo s hezkými pocity, nepříjemnými pocity, nebo to byl mix všeho. Když vám druhý člověk dovolí vidět sebe a plně se otevře přijímání, je to dar a prohloubení intimity ve dvojici. Partneři se často bojí skutečně se před sebou ukázat. Je to třeba o strachu z posuzování a odmítnutí, zranitelnosti, nějaké hluboké nedostatečnosti. Máme někdy strach, že to bude použito později proti nám. Ve skutečnosti je v tom veliká síla. Lidé, co dokáží ukázat vědomě svou zranitelnost jsou inspirující, ve své podstatě silní a důvěřují životu. Když dovolíme všem pocitům, aby byly, tak se otevíráme životu. Není však možné být otevřený jen tomu hezkému. Není možné nepřijímat půlku života a tu druhou přijímat. Buď žijeme se vším, co je, nebo nežijeme. Tohle je svět duality a to „dobré“ a „špatné“ jde ruku v ruce, abychom nakonec pochopili, že to stejně jsou všechno jen nálepky, které fungují v nějakém kontextu a životní situaci. Vše nás to dříve nebo později vede k souladu s celkem. A ta největší škola našich životů, jsou většinou naše nejbližší vztahy.

Top