Boom koučů a terapeutů v souvislostech

Proložím dnes sérii vztahových článků tématem z trochu jiného soudku. Minulý týden se mi ozvalo hned několik lidí s tím, že by rádi pracovali s klienty podobným způsobem a jestli bych jim neposkytl nějaké vedení. Mám čas od času nějaký dotaz, jestli také provádím výcviky pro lektory, kouče, nebo terapeuty. Dosud jsem vždy poděkoval za důvěru a odpověděl ne. Když to bylo na místě, tak jsem odkazoval na jiné kolegy. Dám v těchto věcech hodně na vnitřní impulz a integritu. Dávám si prostor na další rozvoj profesionálních, intuitivních a lidských dovedností, než budu učit druhé, jak být profíky v tomto oboru. Tady v téhle oblasti není zdravé pokory nikdy dost.

Viděl jsem kolem sebe za posledních deset let hodně hvězd, které rychle vyšly a o to rychleji zašly.  Rychlý vzestup a rychlý pád. V této době se můžete rychle stát známými. Je hodně prostředků, jak o sobě dát vědět. Ale být známý ještě neznamená, že jste dobrý v tom, co děláte a může se to otočit časem proti vám.  Čas a lidé prověří..

Za komfortní zónu

Hodně lidí si dnes dovoluje opouštět profese, které je nenaplňují. To chce velkou odvahu. Často jsou to lidé, kteří prošli nějakým osobním rozvojem a přijde jim super, co dělá tenhle lektor, kouč, terapeut. Proč to nezkusit. Aspoň vypadnu z té zlé korporace. 🙂 Zvenku to vypadá jednoduše a proč do toho nejít. Taky je tam jedna další podprahová motivace, o které se rozepíšu více v závěru článku.. Všechno to vede k trendu, který jede teď naplno..

Stav koučinku

Před mnoha lety byl koučink slovem, které se používalo jen ve spojení se sportem. Pak pár chytrých lidí přišlo na to, že koučovat druhé můžete v jakékoliv oblasti života. Sám jsem zastáncem této metody, mám zkušenosti jako kouč, mívám kouče, kteří mi jsou podporou v dalším směřování, nacházení zdrojů a dostávání se ze záseků. Někdy je podpora zvenku potřeba. Dobrý kouč, i když je drahý, vám ušetří spoustu času a peněz. Výhodou koučinku je, že nás vede k osobní zodpovědnosti, důvěře v sebe a nedělá nás závislými na osobě kouče. Správný koučink tedy vede k nezávislosti a schopnosti najít své zdroje, uvědomíte si své silné i slabé stránky, atd. Na začátku byl koučink poměrně prestižní záležitostí. Spoustě lidí to přišlo jako profese hodně cool, viděli příjmy, které si kouč dokáže vydělat. (Pozn: Příjmy některých koučů v ČR se pochybují mezi 5 až 10 tisíci za hodinu a možná vám to přijde přestřelené, ale u některých tyto částky opravdu odpovídají hodnotě, kterou dostanete. Objem zkušeností a znalostí nasbíraných za desítky let a schopnost podpořit a nasměrovat klienta a ušetřit mu spoustu času a energie se prostě cení.) 

Kde je poptávka, tam je i nabídka a postupně se rozjela řada koučovacích výcviků. Jaký je stav dnes? Slovo kouč je v komunitě lidí na volné noze slovem, které rychle ztrácí svou váhu. Na jednom školení pro nezávislé odborníky jsem zaslechl z rozhovoru mezi dvěma kolegy.: „Když nevíš, co bys měl dělat, tak jdeš dnes dělat kouče.“ Tato profese je prostě hodně nasycená. Abyste se uživili jako kouč, potřebujete být opravdu dobří a nebo investovat a mít velkou trpělivost, hodně dobře postavený business s výborným marketingem, osobní značkou, atd. I zavedení koučové tvrdí, že pociťují silnější konkurenci.

Terapeuti

Dnes se stejná situace opakuje s terapeutickými profesemi. Je hodně in podporovat druhé a pomáhat, rozpouštět staré zátěže, léčit zranění, atd. Je i velká poptávka. Navzdory negativitě ohledně stavu společnosti, ekonomiky apod. (Češi jsou specialisti na remcání.) žijeme v době, kdy máme naplněny téměř všechny základní potřeby, viz Maslowova pyramida potřeb. Tady v té naší české kotlině se dnes učíme především skrze vztahovou oblast a nevyhnutelně nás to často vede právě k nejrůznějším formám terapií, léčení, apod.

Profese terapeutů však prochází stejným vývojem jako koučink před pár lety. I u nás je docela dost terapeutických výcviků, některé kvalitnější, jiné méně. Jsou často poměrně drahé, takže účastníci chtějí vidět nějakou návratnost svých investic. A terapeutů přibývá. Bariéra pro vstup do těchto profesí je dnes nižší, než kdykoliv dřív. A to není špatně.

Lektoři výcviků

Přijde mi někdy vtipné, že někdy ti, kteří na trh skrze své víceleté výcviky vrhají spoustu nových terapeutů, koučů a psychologů nejvíc hudrají na to, že jich je už moc. Sami využili ve správný čas díry na trhu, vycítili poptávku a zareagovali. A často, to jim neberu, je to i součást jejich hlubšího poslání. Ale někdy mám pocit, že si stěžují  na to, k čemu tak rádi přispěli. Nevím, v čem to je. Jestli to je otázka ega. Jestli se někteří lektoři, i vzhledem ke své jasné senioritě (a někdy profesionalitě), cítí trochu ohrožení. Nebo je v tom něco jiného.

Trh se postará o sebe sám

Tleskám tomu, že je taková nabídka. Vede ke zvýšení kvality. A nutí i ty zavedené profesionály, aby se dále zlepšovali, pracovali se svým časem, energií, svým egem, posouvali se dál. Tlak nabídky také vytřídí přirozeně zrno od plev a lidé si mezi sebou zpravidla řeknou, kdo je dobrý v tom co dělá a kdo ne. Mít více konkurence mě jednoznačně vede k tomu, abych byl lepší v tom, co dělám. Abych byl autentický a upřímný. Nestarám se jen o jádro své práce (obsah, semináře, konzultace,..), ale i o další oblasti, které k tomu, že jsem na volné noze, patří. Je to i o důvěře, že jsem správně. Život mi ukáže, kdyby tomu tak nebylo. Těch, co by chtěli jít do těchto profesí, je docela dost, je mnohem méně těch, kteří to skutečně zkusí a přežijí první rok a ještě méně těch, pro které se tato profese skutečně stane životním posláním. Práce s lidmi je z nejnáročnějších. Jedna věc je dostat se na určitou úroveň a druhá je postupně dozrávat a nevyhořet u toho.

Rád bych se na závěr podíval na onu, často nevědomou, podprahovou, příčinu, která za tím boomem koučů a terapeutů stojí..

Potřeba zachránit své rodiče

Domnívám se, že za tím, že terapeutů (i koučů, lektorů, psychologů,..) je víc, stojí především jeden faktor, který leží hlouběji.

Pracuji v osobním rozvoji s lidmi ze všech možných oborů a směrů. Semtam tak vyplavou zajímavé souvislosti. Při některých metodách práce s klienty narážíme na jejich potřebu zachránit své rodiče. Když jsme byli malí, tak rodiče často „nefungovali“ tak, jak jsme si představovali. Pro malé dítě jsou ale rodiče celý svět. Životně na nich závisí. I když je dítě malé, tak své rodiče změnit, ani zachránit prostě nemůže. To však dítěti nezabrání, aby se o to opakovaně nepokoušelo. S marným výsledkem.

I když dospějeme, tak někde v nás zůstává i ta část, která je malá, spontánní, někdy trochu zraněná…ta část, která stále chce zachránit rodiče. Někteří jistě znáte termín „vnitřní dítě“. Toto vnitřní dítě někdy tak trochu trpí, protože rodiče se zachránit nepodařilo. Ono věří, že kdyby se to povedlo, tak by tatínek a maminka byli takoví a takoví (lepší). Dávali by více lásky a dítě by bylo šťastnější. Takto přetrvává smutek. A taky mechanismus, kdy se člověk dělá větší, než všichni ostatní a chce všechny zachránit.

Intuitivně to člověka, který má velkou potřebu zachránit své rodiče (a tím se dělat větší, než oni, což nefunguje), vede právě do profesí, které podporují druhé lidským způsobem, nebo jim přímo pomáhají. Terapeuti, lektoři, koučové, psychiatři, psychologové, atd mohou být snadno ti velcí a pomáhat. 😉 Skrze pomoc a podporu druhých stále dokola zachraňují své rodiče. Pak je limitovaná i jejich schopnost druhým skutečně pomoci. Tohle jasně vidí i Bert Hellinger, člověk, díky němuž jsou konstelace dnes rozšířené takovým způsobem v řadě oborů.

Vtip je v tom, že řada lidí tohle prostě nevidí a když to uvidí, tak to zase někde hluboko v sobě zahrabou.. Protože je těžké si přiznat, že to, co na začátku vypadalo jako „poslání pomáhat světu“ je ve skutečnosti pár nenaplněných potřeb z dětství.

Potřeba být terapeutem může tedy být skrytou touhou po vlastním uzdravení. Uzdravovat však místo toho druhé je bezpečnější, než se podívat na místa v sobě, která dlouho neviděla světlo.

Když svůj „pomáhací“ mechanismus rozkryjeme, pochopíme a do jísté míry poléčíme a přijmeme, tak naše chuť být koučem, nebo terapeutem, může zcela vymizet. 😉 Pokud nevymizí, tak také dobře. Třeba jsme správně a našli jsme svoji profesi.

 

Edit: Tomuhle článku dlužím ještě přídavek. Je řada vynikajících lidí v podporujících profesích tohoto typu, kteří mají svá témata z dětství (asi jako všichni do nějaké míry), jsou si jich vědomi a dávají do rovnováhy práci na sobě a práci s druhými. Nikdo nejsme dokonalý a bohatství toho, čím si sami projdeme dává hloubku práci s dalšími lidmi. Důležité je, aby práce s klienty nebyla sobeckým prostředkem k dosažení svých cílů a dávání a přijímání probíhalo harmonicky a otevřeně. Mnohdy samotná práce s klientem obohatí stejným způsobem i lektora, kouče, terapeuta. A ten dostává zpět i jinou, než finanční formou. Můj respekt mají profíci, kteří rozpoznají, co právě, často jaksi mimochodem, dostali a umí to otevřeně klientovi říct ve zpětné vazbě a náležitě to ocenit. Dary přichází často z nečekaných stran.

Top