Co je to samota? Co pro vás představuje? Dovolíte si být někdy skutečně sami?
Zjišťuji, že samota je v dnešní době podobně nepostradatelná, jako například spánek. V minulosti byla běžnou součástí životů. Dnes se stává téměř luxusem. Tento článek je takovým impulsem k veřejné diskuzi. Budu rád za vstupy vás, čtenářů. 😉
Často se s blízkými, klienty a kamarády bavíme o tématu samoty a tento článek je dílem inspirací z těchto rozhovorů a dílem sdílením osobní zkušenosti.
Většina lidí má o samotě jednostrannou představu.
Za samotu se už nedá dnes považovat to, že jste někde fyzicky sami. Možná to tak bylo v minulosti, ale dnes už tomu tak není. Žijeme ve všudypřítomném propojení skrze své mobilní telefony. Za těmi našimi krabičkami je řada malých aplikací a za nimi je zase řada inteligentních lidí, kteří ví, jak my lidi fungujeme. V poslední době se hodně píše o tom, jak sociální sítě vytvářejí (s využitím několika psychologických principů) pozvolnou závislost svých uživatelů.
Nedávno byly krásné dny a spousta lidí vyrazila do přírody. Bylo to vidět na facebooku. 🙂 Stejně jako fakt, že málokdo už dnes nasdílí své prožitky až večer po příchodu domů. Jsme ve věku online a víc a víc lidí sdílí téměř okamžitě a cenou je, že tam, kde právě jsou, vlastně často nejsou. Není na tom nic špatně. Spíš je to na uvědomění. Návyky se tvoří drobnými opakovanými úkony a v tomhle jsou sociální sítě a všemožné appky naprosto výborně podmanivé.
Pro generaci třicátníků a čtyřicátníků je to ještě docela v rovnováze, ale mladší vyrůstali už od brzkého věku v prostředí neustálého propojení a když vypadne facebook nebo spadne „wifina“, tak to v extrémních případech vede u některých citlivějších jedinců k psychicky vypjatým stavům. Hroutí se jim svět.
Takže jsme v lese a s námi je tam i našich 475 přidaných uživatelů facebooku a 126 uživatelů instagramu. A hodně nám to dává. Jen už nevidíme, že to někdy něco, mnohdy cennějšího, bere.
Skutečná samota je o odpojení od informací a kontaktu s druhými.
Když jsem byl před pár lety na jednom svém čtyřdenním vision questu – osobním hledání vize v divočině, tak první věc, kterou jsem udělal, bylo vypnutí telefonu. Na celou dobu. Protože jsem předtím delší čas tak dlouho offline a bez lidského kontaktu nebyl, tak bylo zajímavé sledovat, co se ve mně děje. Spojení ven nám dává možnost, prakticky kdykoliv, utéct od sebe ke hraní s technickými hračkami, ke kontrole statusů a nahodilé komunikaci na dálku. Slovo utéct od sebe je možná příliš silný výraz, je to každopádně rozptýlení a otočení směru ven, když nás něco volá do hlubších vrstev sebe samých.
Jít do hloubky v sobě není vždy příjemné. Ozvou se nedokončené záležitosti, bolístky a programy. Mohou se ozvat emoce, pocity a myšlenky, které jsme v minulosti zatlačili, protože zrovna bylo potřeba jednat, podat výkon, posunout se někam v reálném světě. Ozve se energie, která v nás někde zůstala uvězněná nebo zacyklená.
Řada lidí těžko tyto dojíždějící procesy zvládá a tak se rozhodnou raději neustále být ve spojení, neustále konat, směřovat a cílit. Je to skrytá příčina workoholismu u mnohých klientů, se kterými jsme pracovali. Je to lepší pracovat na úkolech, než se nechat přepadnout těmi démony, kteří v nás někde číhají. Kdybychom si však dali příležitost, tak bychom zjistili, že to, co se jeví jako nepříjemné entity a stíny, potřebuje někdy jen trochu nerušené pozornosti a pochopení a najednou vidíme, že to jsou jen neviděné součásti nás samých. Ten luxus prostoru pro sebe si však moderní člověk 21. století málokdy dopřeje. Jsou samozřejmě případy, které potřebují jiný přístup, místo samoty podporu druhých. Je moudré říct si semtam o pomoc s něčím, co přerostlo.
Samota darem
Skutečná samota má tolik co nabídnout. Když se odpojíme od přívalu zvenku a jsme jen sami se sebou, tak přichází vhled i nadhled. Jsme o samotě se vším, co se děje v nás: myšlenky, pocity, emoce a tělesné vjemy. Když jsme si dlouho takový prostor pro sebe nedali, tak to na začátku může být až strašidelné a zahlcující. Ale jakou máme jinou možnost? Opakovaně vidím u klientů, že když si ten prostor a čas pro sebe nedají, tak jim ho život v různých formách sám zařídí. A proč čekat na nějaké rány osudu, když můžeme sami udělat rozhodnutí a jít „do sebe“ z vlastní vůle a inspirace?
Mnoho lidí mi řeklo, že na takové věci nemají čas. Raději se plně starají o rodinu, nebo jdou ze semináře do semináře, nebo jedou v náročné práci. Po čase se však stejně jejich emocionální a kognitivní (paměť, pozornost, řeč, pochopení,..) kapacita vyčerpá a oni nejsou schopni jet ani na 50 procent. I tak dál jedou, protože je hrozivé, že by si ten prostor dali a museli si ho obhájit se svým okolím.
Někdy je prostě potřeba se uvolnit a vypustit stavidla všeho, co si říká o pozornost. V samotě, kdy víme, že máme čas opravdu pro sebe, si odpočine i naše hlava, srdce a tělo. Můžeme se konečně zcela uvolnit, místo abychom byli stále v naučeném a nevědomém standby módu. Je to čas, kdy z naprostého uvolnění mohou přijít i ty nejlepší nápady a naše intuice nám dává ty nejlepší vhledy. Náš rozum má čas si vše konečně přeuspořádat a usadit a zavládne klid. Můžeme se mnohem víc věnovat svému tělu. Volně dýchat.
Dech jako nástroj v čase o samotě
Když jsme sami a něco vyplouvá na povrch, tak ten nejdůležitější nástroj máme vždy k dispozici. Je to vědomý dech. Postupně, klidně a přirozeně dýcháme do všech napětí a stažení ve svém těle. Když si dáme dostatek času, skrze dech se krásně uvolníme a s uvolněním se vše děje mnohem přirozeněji. Lépe a rychleji se například uvolní zadržované pocity. Zadržovat něco v sobě nás stojí určité množství energie, každý den. Někteří klienti přichází s tím, že vlastně nic moc nedělají a přesto jsou velmi vyčerpaní. Jejich běžným a samozřejmým stavem je, že neustále hlavou filtrují své pocity a emoce a zadržují (před sebou) i tělesné vjemy. To stojí spoustu energie. Podobně, jako kdybyste neustále pod vodou drželi velký nafukovací míč.
Dech byl mým největším pomocníkem, když jsem byl na týden ve tmě. Asi čtvrtý den přišla menší krize, kdy se mi otevřelo náročné téma. V takové situaci vám může hlava napovídat, že byste měli něco dělat. Ty starší části mozku navrhují utéct, či bojovat. 🙂 Ve skutečnosti je to jediné, co je většinou potřeba, jen pozornost na dech, uvolnění a vědomé pozorování všeho, co se zrovna děje v přítomném okamžiku. Nejvíc paniky vzniká z našeho hodnocení situace a z přeskakování mezi minulostí a budoucností. Dech je naší spojnicí do přítomnosti. Dech nás nejlépe spojí s tělem a tělo má svou vlastní moudrost.
Zkuste nedávat své samotě cíle ani obsah
Naše životy bývají někdy plné plánů, cílů a záměrů. Když máme rodinu, kariéru a vedlejší koníčky a oblasti zájmu, tak můžeme zjistit, že v životech máme málo nestrukturovaného času. Zkuste jen tak být, když je toho tolik, co je potřeba udělat. Když jedeme v zápřahu nějaký delší časový úsek, tak je těžké vypnout a být bez nějaké dané agendy. Z osobní a klientské praxe, životopisů zajímavých lidí a z literatury zjišťuji, že ti nejschopnější a nejšťastnější nejsou ti, kteří nejvíc pracují. Jsou to ti, kteří našli svůj „sweet spot“. Místo rovnováhy mezi aktivitou a odpočinkem. Vše je o praxi. Jako když chodíte do posilovny a trénujete svaly, nebo v józe rozvíjíte svou pohyblivost, pružnost a vědomí, tak lze trénovat vědomě svou mysl a tělo, aby dokázaly po práci naplno odpočívat. Je to však o nastavení a dodržování určitých hranic a pravidelnosti. A začátky mohou být o trpělivosti, když jste svoje vnitřní struny napínali dlouho.
Stojí za to, vyčlenit si v životě alespoň několik časových bloků týdně, ve kterých nebudete mít žádné plány, ani závazky, budete moci vypnout svá elektronická zařízení a jen tak odpočívat. Uvolňovat jakékoliv nahromaděné napětí. Relaxovat. Pozorovat svůj vnitřní prostor. Hodně pomůže zajít si někam do přírody. Jen pozor, ti aktivní z pobytu v přírodě dokáží udělat náročnou tůru, hon za keškami, nebo fotografiemi. 😉
Proč si ten čas bez obsahu často nedáme? Ten si nejhůře pro sebe přes sebou a druhými obhájíme. Vše by přece mělo mít nějaký důvod, jinak to je plýtvání. Hodně často se nám tak do volného času bez plánů někudy vkrade zodpovědnost a nejrůznější záměry. 🙂
Man cave a wellness
Jak muži, tak ženy potřebují svůj prostor. Je ideální, když takový prostor máte i doma. V odborné terminologii se prostoru, ve kterém si muž může dělat, co chce (a jeho partnerka mu tam nijak nezasahuje, ba dokonce tam často nemá přístup), říká man cave – mužská jeskyně. To může být pracovna, dílna, herna, apod. Je v zájmu moudré ženy, aby muže ve tvorbě takového prostoru podpořila. Bude mít pak doma spokojenějšího a vyrovnanějšího partnera. 🙂
Nevím, co je protipól mužské jeskyně na ženské straně. Možná nějaké wellness a ženská regenerační útočiště, červené stany, apod. 🙂 Jisté je, že ženy něco takového potřebují také. Semtam se dostanu do kontaktu se ženami, které se například nehly od svých dětí a rodinných povinností 3-5 let a mírně řečeno jim z toho hrabe. Což je ještě lepší varianta, další možností je totální vyhoření. Je to pak na úkor nejen jich, ale celé rodiny. Je dobré, aby si partneři v této oblasti navzájem vyšli vstříc a v zájmu duševního zdraví se podpořili. Někdy je potřeba druhého pošťouchnout, protože svoje oblasti, které potřebují posunout, mnohdy sami nevidíme.
Je krásným vstřícným krokem, když si partneři navzájem dají prostor. Komunikujte spolu otevřeně, stojí to za to. Lépe se poznáte a budete pak moci k sobě přistupovat z úplně jiného místa a navzájem se skutečně obohacovat.
Buďte sami sobě světlem
Poslední slova Gautamy Buddhy údajně byla „Buďte sami sobě světlem“. Dejte si čas od času dar samoty a objevujte svoje vnitřní světlo a vedení. To je to nejcennější, co máme a nikdo nám to nemůže vzít. Tento dar se postupně stane darem i pro vaše okolí.