O zachraňování druhých

Když zachraňujete své blízké (nebo klienty) od následků jejich činů, tak proč by se měli měnit? Když odstraníte pro druhého následky jeho chování, tak mu umožňujete pokračovat dál. V tom, co nefunguje.

Současně tím posilujete nezdravou vazbu mezi sebou a zachraňovaným. (Platí to ostatně i ve výchově.)

Vodit druhé neustále za ručičku… Dotovat je svou energií, pozorností a komplexní péčí má smysl jen v krizové situaci. Dočasně, nikdy dlouhodobě.

Pokud si vážíte sebe sama. A máte vnitřně zpracovanou svou minulost.

Nemusíte čekat, až to celé přeteče. Až se to stane neudržitelným. Až se to otočí proti vám. Nemusíte čekat na vyhoření.

Místo toho se můžete podívat dovnitř své skutečné motivace, proč celé to zachraňování děláte. Co vám to přináší? Proč dáváte svou energii do černé díry?

Pokud jste upřímně rozhodnutí pro změnu, pomohou vám v tomto konstelace, či jiné metody, které pracují celistvě a přes prožitek.

Když to pochopíte / změníte u sebe. Tak můžete změnit své chování ke druhým a tím je (a sebe) podpoříte nejvíc.

Pak to bude o vašich hranicích. Protože zachraňovaný si začal postupně dělat nároky na vaše zdroje. Bere toto nezdravé nastavení zcela automaticky. A může být velmi naštvaný, že pramen zvenku se již nenabízí.

Pak je to z vaší strany o důslednosti. Neustoupit, ani když se cítíte jako ta špatná / ten špatný. Místo toho se podívat, kde tento váš pocit pramení. A udržet ty hranice. Ty se snáze drží, když máte podporu skupiny, přátel,..

S odstupem času vám dříve zachraňovaný možná poděkuje. Obrazně řečeno.. Naučil/a se rybařit a hospodařit s rybami. Místo aby byl/a závislá na nošení ryb od ostatních.

A nebo netouží po změně. A najde si nějakého jiného zachránce, na kterém může být závislý. 😉 To už však je jejich příběh.

V srdci utrpení

`Pokud byste se rádi ve svých životech zbavili utrpení, potřebujete se nejprve naučit žít s ním.`

To není masochismus. To je pochopení, jak život funguje.

Když se něčeho pokoušíme zbavit (vyléčit, rozpustit, transformovat,..) je v tom vždy nějaký odpor.

Tento odpor je často dovedně skrytý. Může být tak jemný, že fakt věříme, jak jsme přijímající..

Paradox to je. Protože právě svým odporem se držíme toho, co ve svých životech nechceme.

`S čím nechceš být, nenechá tě jít.`

Afirmace a nejrůznější triky skutečně nepomohou. 🙂

Co je hluboko, to má velkou sílu.

Až když se nám podaří své utrpení přijmout se vším všudy..

Až když odejde všechna rezistence, veškerý odpor..

Až když dokážeme svému utrpení říct „můžeš tady zůstat“ a nejsou to jen slova..

Tak v srdci utrpení najdeme to, co jsme tak dlouho hledali. 

Co je jedna z nejtěžších věcí na mojí práci?

Na co se někdy prostě nemůžu koukat?

Když vidím účastníky svých seminářů odkládat ve svých životech to nejdůležitější.

Naplňující povolání.
Milující vztah.
Klid a uvolnění v životě.
Radost ze svého těla.
Vnitřní a vnější hojnost.
..

Je to přirozené. Hýčkáme si v sobě představu, co všechno `jednou` bude..

Až si více našetříme
Až půjdou děti z domu
Až dokončí náš partner ten velký projekt
Až budeme v důchodu
Až bude více energie a času
Až si zpracuju x a y
Až budou vhodné podmínky
Až ještě nastuduji tohle a tamto

Až..

Život celkově nabírá na rychlosti. Změna střídá změnu. Otevřené brány příležitostí se zavírají. Naše těla stárnou.

A toho, co je nejdůležitější – času – máme jen omezenou zásobu.

Podívejte se na své rodiče a jejich sny. Kolik jich skutečně zrealizovali? Kolik si toho ve svých životech dovolili? Následovali ten tichý hlas uvnitř? A nebo čekali `až jednou` a stalo se to zvykem?

Co říkají dnes? Jsou vám v tomto inspirací.. Nebo je na vás, abyste přinesli něco nového do vašich rodů?

Někdy potřebujeme podporu zvenčí, abychom se opět probudili do života.

Abychom uvěřili. Že můžeme to, co si před námi naši předci nedovolili.. Oni nám drží palce.

Běžná zátěž vs břemeno. A proč je životně důležité umět je rozlišovat.

Naše životy přináší čas od času větší zátěž. To nám umožňuje růst do síly. Posouvat se zkušenostně na neprobádaná území. A objevovat vnitřní zdroje, na které jsme v běhu svého života zapomněli. Že je máme. 😉

Zkušenost ukazuje, že nikdo nedostane větší zátěž, než je schopen unést. Možná to nedá na první dobrou. Dříve nebo později to však dá. Máme většinou čas a více pokusů.

Co je naše, před tím neutečeme. Ani vzdorem, či promyšleným uhýbáním a popíráním.

Je to super pocit. Když zvládnete něco, co bylo donedávna dokonce za hranicí vaší představivosti.. Když máte sílu tam, kde byste tomu dříve nevěřili.

Takže jsou tu naše životní zátěže..

A pak jsou tu břemena..

Naše zátěže jsou skutečně naše a patří nám. Břemena naše nejsou. Jsou to buď záležitosti, které nemůže nést jeden člověk. I když máme v sobě krásnou představu, že my bychom mohli. Proto jsou dnes tak populární superhrdinské filmy. 😉

Číst dále ›

Ani ta nejdramatičtější životní situace..

..není problém.

Je to nakonec `jen` životní situace. Něco přináší, něco odnáší. Některé životní situace osekají vše. Abychom začali vnímat vlastní esenci. Svou podstatu. To drama už si přidáváme sami.

Co je problém?

Když uvěříte, že nemáte na výběr.

Když uvěříte, že nemáte na svůj život vliv.

Když jste v chladu a temnotě a nevěříte, že existuje cesta ven. Vlastně ani nechcete ven. A ubližujete tak ze zvyku sami sobě i druhým.

(Ne)vědomě jste tento exil, toto odpojení, sami uvalili na sebe. Svým konáním. Z loajality k blízkým. Z potřeby trestat se za něco dávného, za co jste většinou ani nemohli.

Byla to vaše volba, která to vytvořila. Sami jste se uvrhli do temnoty. A teď předstíráte, že volbu nemáte. Že jste ji nikdy neměli.

Vaše největší síla je ve schopnosti učinit volbu. I v situacích, které vypadají navenek bezvýchodně, můžete učinit vnitřní volbu.

Návrat k životu, energii a světlu začíná uvědoměním. Uvědoměním, že se můžete opět kdykoliv připojit.

Ke své duši. K Zemi. Ke Zdroji.

Nemusíte se to učit. Není to ani o hledání `jak` to dělat. Je to součástí vaší podstaty. Je to o tom přiznat si, že sami sobě stojíte v cestě. Pochopit, proč se tak děje.

Uvidět, že už nejspíš trpíte přesčas.

A otevřít životu dveře..

Co je smrt?

„Někdo by nám měl říct už na začátku našich životů, že jednou přijde smrt, že od začátku umíráme. Žili bychom pak své životy plně.“ Papež Pavel VI

Buddha řekl, že dokud nepochopíte smrt, nedokážete pochopit život. Dokud `nezemřete`, nemůžete se znovu narodit.

V toltéckém učení existuje velká iniciace smrti. Toltéci věří, že jen smrt nás může skutečně naučit, jak být naživu.

`Tibetská kniha o životě a smrti` od Sogjala Rinpočhe je nádherným shrnutím tibetské moudrosti a průvodcem pro naplněný život s přijetím smrtelnosti.

Všechny prastaré kultury nějak pracovaly se smrtí. I pro zbývající domorodé kmeny současnosti je smrt běžnou součástí života. Díky svým přechodovým rituálům a díky těsnému sepjetí s přírodou neznají domorodé kmeny naše civilizační choroby.

Co je to smrt?

Smrt je jen jiné slovo pro změnu a přerod. Bez smrti by nebylo života. Vše by bylo neměnné a statické. Smrtí se uvolňuje staré a otevírá se nové. A to se může dít již za života. Například když umírá jedna vaše část, aby se mohla zrodit část jiná.

Smrt je branou k novému cyklu prožitků.

Když žijete pod nadvládou ega a životní okolnosti vás (ne)milosrdně nasměrují zpět do srdce…tak to je proces, jako kdybyste umírali. Egem jste mnohé vybudovali.Ego se hodně nadřelo. A tak ego podvědomě hledá úlevu a odpočinek. Jen nechápe, že to všechno přijde, až nebude ono ego u kormidla. A to je pro ego velmi bolestné. Je to jako smrt. Přebujelé ego je o kontrole a o iluzi nesmrtelnosti.

Může umřít vaše ego za života úplně? Ne. Každý z osvícených měl nadále něco na způsob osobnosti. Vaše osobnost je nedílná součástí hry tady na Zemi. Po vnitřní proměně – po malé smrti – však je tady osobnost nová.

Osobnost, která je ve službě srdce, ve službě vědomí, které nás všechny spojuje a přesahuje.

Osobnost pak slouží pro ukotvení a vyjádření božské inspirace (zdroje, jednoty, esence) tady na Zemi. Jinými slovy, osobnost je ve službě vaší nejhlubší esence a tvoří tady na Zemi krásné věci. 🙂

Moderní civilizace a smrt

Moderní civilizaci se podařilo smrt (navenek) umenšit a tabuizovat. Smrt je všude v médiích. Jsme k ní vlastně neteční. A zůstává tabu, které si většina lidí ve svých životech nepřipouští.

Většinou se smrt děje někomu jinému. A když se děje v naší blízkosti, tak jsme zoufale nepřipraveni. A nedokážeme se smrtí být vědomě.

Přicházíme tak o největší dar.

Většina lidí umírá v nedůstojných podmínkách. Počet hospiců, kde se ke smrti přistupuje vědomě a citlivě, by se rozšířil. Ale po tom (podle slov představitelů sítě hospiců) není poptávka.. Pro většinu lidí takové možnosti nejsou součástí „jejich reality“.

Iluze jistoty

Většinou žijeme tak, jako kdybychom měli jistotu, že před sebou máme spoustu let života.

Nadechněte se do toho, že tu zítra nemusíte být. Nadechnete se tak současně do života..

Nevíte, co bude zítra. Máte jen přítomný okamžik. Vše je nám tady propůjčeno. Včetně našeho těla.

Žít v přítomnosti smrti se nikomu moc nechce. Někdo se tak rozhodne vědomě, protože duše dosáhla určité zralosti a `ví`, že to je cesta k naplněnému, vyváženému životu.

Někdo to dostane životními okolnostmi a objeví tak i skrze utrpení. Utrpení není zbytečné, když do něj pustíte své Vědomí.

Pak zažehne plamen vnitřní transformace a stane se vám požehnáním.

Smrt může být ještě za našich životů velká učitelka. Strhává závoj našich iluzí. Učí pokoře. Zbavuje nás nepotřebného uvnitř i venku. Může nás skutečně osvobodit pro život. A otevřít spiritualitě, která vychází přímo z nás.

Klíč ke spokojenosti – vnímavost v těle

Hlavní téma posledního Respektu udeřilo hřebíček na hlavičku a vysvětluje pěkně souvislosti, které znám ze své meditační a terapeutické praxe s klienty.

Chodí ke mně řada lidí, kteří nejsou tak úplně v těle, nejsou schopni vnímat jeho signály. To v důsledku vede k fyzickým a psychickým problémům. V současné době se tento trend ve společnosti spíše prohlubuje. I proto mne to vždy vedlo s lidmi do práce prožitkově – přes tělo. Návrat do těla a k jeho vnímání přináší přirozenou pohodu a radost ze života.

Kde to vlastně hapruje? Vnitřní tělesné receptory fungují jinak, než ty vnější.

Ty vnější jsou rychlé – když se spálíte, tak máte okamžitou zpětnou vazbu – umíte rychle ucuknout. Ty vnitřní jsou pomalejší a tišší. Vyžaduje to více trpělivosti, klidu a vhodného prostředí, abyste opět obnovili vnímavost tak, jak byla pro naše předky běžná po tisíce let. Díky jejich přirozenému přírodnímu prostředí, přirozeným porodům a jinému způsobu života celkově.

Na druhou stranu současný životní styl a fokus ven nás více znecitlivuje vůči sobě samým. Dělá to také škola sezením v lavicích dlouhé hodiny, celkové, odpojené prostředí naší civilizace.

Když jste odpojení od sebe, tak pak nevidíte smysl v ničem. I kdyby jste měli moc fajn práci a vztahy, tak jste za plexisklem – chybí vám schopnost ukotvit se v těle a v prožitku.

A tak slyším od klientů: „Mám všechno a stejně jsem v depresi, co se děje?“

Řadu věcí z článku nejspíš budete znát, je však fajn vidět, že mainstream nachází konečně cestu tam, kde alternativa je už dlouho..

Z článku..

„Často nacházíme kořeny nemocí v potlačených emocích,“ vysvětluje lékař, jak proces funguje. Řada lidí podle něj vyrostla v rodinném prostředí, které je nutilo zadržovat projevy určitých emocí či tělesných stavů (obvykle vzteku, smutku nebo bolesti). Emoce ovšem nejsou jen psychické jevy, doprovázejí je vždy silné tělesné reakce. „Lidé nedokážou vnímat, že nějaké emoce mají, ale v jejich těle neustále dochází k souvisejícím projevům, zvyšuje se prokrvení svalů, zesiluje peristaltika, stoupá tlak, zvyšuje se počet trombocytů,“ vysvětluje lékař. „Pokud se to děje chronicky, časem může dojít v organismu k vážným změnám.“

Schopnosti vnímat své tělo zevnitř se říká interocepce. Když ke mně přijde někdo, kdo byl v dětství oddělený déle od matky, následně nebyl kojený, tak často dosycuje svoje potřeby i v dospělosti, kde může.. A přesto je to jako pít ze studny a stále mít žízeň. Prostě chybí vnímavost ke svému tělu. To, co se někteří přirozeně naučí v prvním roce života od matky, to se jiní učí postupně až v dospělosti. A a s tím se jim otevírá úplně nová forma prožívání a zdravé usazenosti v životě..

viz z článku.:

„Druhý důvod, proč svá těla v dnešní době hůře vnímáme, pak zřejmě vychází ze způsobu výchovy. Schopnost interocepce se rozvíjí v raném dětství ve fyzickém vztahu novorozence s matkou nebo jiným pečovatelem. Vzniká v jakémsi tanci, který začíná kojením a pokračuje každodenním seriálem interakcí, skrze něž se dítě učí vnímat své tělo, jeho potřeby a polohu v prostoru. Tahle vztahová podmínka je také zřejmě jeden z důvodů, proč lidé, kteří jako děti nezažívali doteky a mazlení, špatně cítí sami sebe. Jejich interoceptivní systém nedostal příležitost vyzrát.“

Potíž je v tom, že většině lidí nedochází, že by jim něco chybělo. Mají přirozeně za to, že „jak to mám já, tak to mají všichni“. Vidí jen důsledky – fyzické problémy, deprese, atd.

Vidím, že vnitřní vnímavost se dá rozvíjet stejně, jako můžete budovat svaly v posilovně. Nejcennější pro mne byly právě ty terapeutické výcviky, které rozsáhle pracovaly přes tělo.. Vyžaduje to však ideální podmínky, prostředí a citlivý, postupný přístup.

Cesta je přes tělo..a to platí i ve spirituální oblasti. 

Jak (ne)léčit závislost

Během let jsem měl možnost konstelačně pracovat s mnoha klienty, kteří se zbavovali svých závislostí.

Většina z nás je na něčem závislá, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Závislí můžete být na nikotinu, alkoholu, na počítačových hrách, či facebooku,.. Ale také na svém výkonu, vztazích, sexu, na kontrole svého okolí, či fyzické dokonalosti..

Co je to vlastně závislost?

Závislost je, ve své podstatě, náhrada. Náhrada za něco, co (nám) velmi chybí. Mnoho terapeutů dělá tu chybu, že zbavuje druhého závislosti, aniž by společně zjistili co jeho závislost nahrazuje. Závislost je považována za zhoubnou, tak proč se jí hned nezbavit. Tím určitě nic nezkazíme..

To může být velmi nebezpečné.

Před časem jsem slyšel o případu, kdy terapeut vítězně zbavil klienta závislosti na alkoholu, jen aby klient po třech měsících bez alkoholu ukončil svůj život..

Má to svůj dobrý důvod, že se přes veškerou snahu obtížně svých závislostí zbavujeme. Jsou pro nás ochranou. Pomáhají nám totiž vyrovnat se se ztrátou, kterou jsme mnohdy vytěsnili do svého nevědomí..

Závislosti často překrývají ztrátu, která je pro nás bolestnější, než následky, které přináší naše závislost. Nad alkoholikem se nadále bude vznášet riziko recidivy, opětovného pití, i když se alkoholu nedotkl patnáct dvacet let. Nebo prostě jednu závislost nahradí za jinou, někdy ještě zhoubnější. Pokud nevyřešil hlubší příčinu.

Jaká je tedy cesta, jaké je řešení?

Konstelace jako prožitková, koučinková a terapeutická metoda umožňují, abychom zjistili, co (nebo kdo) nám skutečně chybí. Co `leží` pod závislostí..

Pak je to o vědomém přístupu. Uznat, uctít, prožít vědomě původní ztrátu. Uvidět souvislosti a nové úhly pohledu.

Například pochopit a přijmout otce, nebo matku, kteří tady nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali..

Jedná se o trpělivý proces pod vedením terapeuta.

Nezbavujete se násilně své závislosti. Naopak do své závislosti `zahrnete` to, co skutečně chybělo a kvůli čemu sama závislost vznikla. Završení procesu poznáte, když závislost sama odpadne. Už se nemůžete dotknout cigarety, objevujete, že workoholismus už vám nic nepřináší, atd.

Někdo je vnitřně připravený a proces je poměrně rychlý. Jinde to může trvat nějakou dobu.

Odměnou není však zdaleka jen zbavení se závislosti. Odměnou je pocit celistvosti, nezávislosti a radosti ze života, bez ohledu na vnější okolnosti.

To je charakter, to nezměníš..

Naše společnost je pohodlná. Alespoň ten hlavní proud. A tak říkáme, že řada věcí se prostě nedá změnit. Přitom to, co považujeme za osobní, neměnné, charakterové vlastnosti je často jen důsledek nějaké vnitřní (neviděné) příčiny.

To však většina slyšet nechce. Je snadné říct:

„Tak to prostě je. To je daný. Nehrabej se v tom.“,

než si přiznat, že s něčím prostě nechci nic dělat.
(To není nutně špatně.)

Například..

„Jsem introvert. Mám raději samotu. Nepotřebuji další lidi. Vystačím si sám.“

„Jsem sova a závidím všem skřivánkům, že dokáží vstávat brzy poránu.“

„Jsem od přírody klidný, se mnou nic nehne.“

Někteří přirozeně inklinují k tomu, být sami se sebou, než s ostatními. Praxe s klienty mě přivedla k názoru, že mnoho introvertů a samotářů si svůj životní styl volí spíš z donucení. Je to jakýsi obranný mechanismus, který je chrání před zraněními od ostatních.

U citlivého člověka, který nezpracoval svá emocionální zranění z dětství stačí někdy i jedno dobře mířené slovo..a pěkně to zabolí. Mít kontrolu nad svým prostředím – být sami – může být pak velká úleva..

Někteří lidé se dokáží skutečně uvolnit, být v lehkosti, jen když jsou sami. Je to pro ně snazší, než jít do hlubších příčin, které jsou pro ně příliš bolestné a nedokáží se na ně ještě vědomě podívat.

Na druhou stranu jsou tací, kteří nedokáží být sami nikde. Říkají, že jsou prostě příliš společenští a rádi sdílí s ostatními. Tak to měli vždycky, protože jsou po tom a tom předkovi. 😉 Pod(vědomě) se mnohdy snaží vyhnout samotě, protože ta jim spouští zranění z opuštění v dětství..

Za svou praxi jsem také potkal řadu lidí, kteří část života byli sovy a část života skřivánci. Část života vstávali hodně brzy ráno a další část života spíše využívali dlouhé večery. Vím, je to v rozporu se spoustou knih. Od lidí, kteří prostě mají nějakou zkušenost a tu ospravedlňují daty, která tuto zkušenost potvrzují.. 🙂

Přitom je to prostě otázka prospěšných zvyků a pochopení pár příčin v osobní rovině. Sám jsem toho příkladem. Dlouho jsem vstával před pátou ráno a velmi mi to vyhovovalo. Klidný čas pro rozjímání, jógu, nejdůležitější práci a meditaci. Pak jsem zvyky, i s ohledem na naši rodinu s malým dítětem upravil. Teď se vracím zpátky..

Ti, kteří se považují za vyrovnané a klidné… prakticky osvícené. Jejich život je již bez vrcholů a pádů. Mnohdy naberou sebevědomí vyučovat nějak spirituálně druhé.. A druzí jim to baští. A pak přijde zlom, nějaký spouštěč a celý ten balík emocí se vyvalí ven. Pak je to všechno, jen ne klid. Jako když se protrhne přehrada.

Někdy v mladém věku zavřeme pandořiny skříňky, zahodíme klíče a předstíráme, že nikdy neexistovaly. To je však vždy jen dočasné řešení..

Společnost jako celek má velkou sílu. Když většina věří, že něco nejde, tak to má velkou hypnotickou sílu. A tak ty největší změny často přichází od těch, kteří se pohybují na okraji společnosti.

První krok ke změně je uvěřit, že změna je možná. I tam, kde jste to donedávna považovali za nemožné.. Obklopte se lidmi, kteří také posouvají své vnitřní limity a důvěřujte existenci, že vás podpoří.

Pád na dno

Nezkoušejte druhé uchránit od pádu na samotné dno. Pokud jsou rozhodnuti se tam vydat, tak se tam vydají, ať uděláte cokoliv..

Sledujte, co se ve vás děje, když jste si tyto dvě věty výše právě přečetli. V tomto okamžiku o sobě můžete zjistit mnohé.

Tím, jak druhé chráníme od pádu na dno, většinou nepomáháme. Možná tak sobě, abychom se necítili špatně. Ne však druhým.

Zbytečně prodlužujeme celý jejich proces utrpení. A tím i utrpení naše.

A je těžké tuhle pravdu nahlédnout a přiznat si to.

Jiddu Krishnamurti byl jedním z největších osvícených mystiků dvacátého století. Jiddu říkával, že řešit své vzorce chování a nesnesitelné emoce je nekonečná záležitost, dokud nejdeme ke kořeni problému. Až na dno.

Určitě si teď říkáte, že tohle víte. Proč na to však narážíte stále dokola?

Můžete se „ponořit jen napůl“ a můžete to dělat celý život. Pak máte pocit, jak hodně makáte a přitom se toho moc nemění.

Ti kolem nás, kteří nás dlouhodobě drží těsně nad vodou, nám dělají medvědí službu. Nepomáhají, protože jen prodlužují naši agónii. Nedávno zesnulý Bert Hellinger tohle věděl. Uměl člověka zasáhnout způsobem, který se zvenku ostatním jevil až krutě. Říkával, že skutečný terapeut dokáže být tvrdý.

A přesto to bylo větší milosrdenství a bylo v tom víc lásky, než by se mohlo zdát. Bert neprodlužoval utrpení.

On to dělal jen tam, kde byla „úrodná půda“ – potenciál pro změnu. Uměl to vzácné umění naslouchat duši druhého..

Když v nějaké záležitosti jdete až na dno, tak ji můžete propustit. Najdete řešení „svého problému“. Je v tom hluboké uspokojení, když to uděláte sami za sebe.

Máte své unikátní řešení. Je pro vás. Současně se však něco ve vás změní vibračně. Něco je jinak ve vaší energii a to láká druhé.

Budete přitahovat ty, kteří v dané záležitosti také chtějí najít hluboké pochopení. A ti, kteří se otevřou, těm můžete být prospěšní. Aniž byste to tak zamýšleli. Aniž byste chtěli druhé měnit.

Tohle je svobodná nabídka.

Vy jste. Prošlapali jste pár cest. Dáváte druhým prostor.

A semtam to někoho inspiruje. To je však vedlejší efekt toho, že jste se rozhodli jít v některých záležitostech až na dno. Až k podstatě.


Fatal error: Can't use function return value in write context in /data/web/virtuals/53752/virtual/www/wp-content/themes/responsive/footer.php on line 112