Život je zázrak

Pociťuji velkou vděčnost za tenhle život. Za tu svobodu tvořit v souladu se sebou. Za blízké lidi kolem. Za celou tu cestu do tohoto místa prostorem a časem. Za svoje tělo, ve kterém se cítím před čtyřicítkou o dost lépe, než když mi bylo dvacet.

Je to teď celé snazší než před lety? Pravděpodobně ne.

Život přináší situace, které vyžadují více bdělosti a přítomnosti, než kdykoliv dřív. Semtam mě něco pěkně dostane. Ale už to nejde brát celé tak smrtelně vážně. Mohu se dnes s lehkostí uvolnit tam, kde to předtím nebylo možné..

Ponořit se do zkušenosti, i když to není zrovna ideální.

Někdy nemáme možnost změnit podmínky, či vnější okolnosti svého života. Vždy však můžeme změnit to, jak se na své životní situace díváme.

A to nám dává spoustu nových, tvořivých možností..

Život je zázrak, který tvoříme každý den.

Skupiny a spolupráce VS Svoboda jednotlivce

Jsem ohromně svobodomyslný člověk. Na moji svobodu mi nikdo nesmí sáhnout. Ano, jsem na to citlivý kvůli předchozím, životním zkušenostem. Respektovat svou svobodu mi dává větší cit pro respektování svobody druhých. Našel jsem si ženu, která to má velmi podobně. A náš syn to ohledně potřeby své svobody dovedl na další level. Jak už to s našimi potomky bývá. 🙂

Velkou část svého života jsem se spoléhal jen na sebe. Byla to ochrana sebe samého před možnými komplikacemi a zklamáním. Neuměl jsem příliš spolupracovat s druhými. Pracovně jsem to měl nastavené většinou tak, že jsem byl sám svým pánem. A když už byl nějaký šéf, tak byl často stovku (nebo tisíce) kilometrů daleko. Naučilo mě to do jisté míry všestrannosti a schopnosti spolehnout se sám na sebe. A raději jsem udělal práci za dva, než abych „musel“ spolupracovat.

Tyto dny se dívám více zpět. Je takový přirozený čas rekapitulace. Propouštění, aby člověk s větší lehkostí mohl jít do nového, co je za dveřmi.

Skupinová podpora

A já se dívám na svou cestu a uvědomuji si, co všechno se během let změnilo.. Můj osobní rozvoj se rozjel až v momentě, kdy jsem se skutečně dokázal s důvěrou „odevzdat“. Až když jsem si dokázal říct o podporu. Nejvíc mi daly semináře, kde jsem mohl čerpat z dlouhodobějšího kontaktu s komunitou lidí, kteří měli spoustu (často odlišných) pohledů na věc. Čím rozmanitější, tím lepší. Mnoho nastavených „zrcadel“, prožitků a sdílení. Mnoho individuálních záměrů a také společné záměry, které měly skupinově skutečnou sílu.

Nejdřív jsem se bál, že v tom ztratím sebe. Logicky, protože v mládí mne rodiče nenaučili mít své hranice. Postupně jsem naopak sám sebe začal objevovat. Začal jsem především díky skupinám a komunitám zjišťovat, kdo jsem já, co máme všichni společné a v čem jsme každý jedinečný.

Své skutečné silné stránky a dary jsem objevil v prostředí skupinové práce. Mohl jsem naživo sledovat, jak se moje vnitřní změny projevují venku ve světě. I skrze vztahování druhých ke mně.

Nebylo to vždycky jen hezké. Semtam jsem si pěkně naběhl a natloukl si nos. Přesto se to dělo v chráněném prostředí a všechno to bylo neocenitelné pro můj každodenní život.

Uvědomuji si dnes, že ty skupiny a komunity na seminářích, které mi dávaly dlouhodobější podporu na mé cestě, byly stejně důležité jako to ostatní. Stejně důležité jako samotný obsah a esence a zkušenost, kterou předávali lektoři, kteří je vedli.

Klíčový rok

Tohle je klíčový rok. Vím, že to opakuji pořád. Dělám to proto, že v našich životech zpětně nejvíce litujeme promarněných příležitostí.

Někdy, relativně nedávno, jsem měl hodně signálů, že je čas vykročit určitým směrem…a já jsem to přesto neudělal. Sekl jsem se svou hlavou, nebo na své nepropuštěné emoci. Držel jsem se něčeho, co byl už čas pustit. Byl jsem paličák.

Nakonec jsem vykročil, ale zbytečně jsem se připravil o přirozený, pozvolný přechod k tomu novému. Pokud máte rádi dramata navíc, tak budiž. V minulosti jsem to tak měl taky. Víc dramat, víc akce na hraně, víc zvládání na poslední chvíli. Prý dobrodružství. 🙂 A pak zase opačný extrém…apatie, či letargie, kterou jsem někdy vydával za nadhled, uvolnění a prostor pro sebe.

Dnes to už vidím jinak. Každé drama navíc nás stojí naši pozornost, energii. Stojí nás život. Jsou to zkušenosti, ale je třeba si přiznat, kdy je to už jen zdržovací taktika. Kdy jen zdržujeme sami sebe od toho, abychom tvořili krásné věci a byli skutečně sami sebou.

Abychom nechali rozkvést své dary.

Viděli sílu a lásku, kterou v sobě máme.

Užívali si klid a mír v sobě.

——–

Zvu vás do podpůrné komunity a esence cyklu Nebe na Zemi. Můžete se přihlásit samostatně na úvodní seminář, který proběhne v Pardubicích 9.-10. března. Ten vám dá mnohé pro váš život sám o sobě. Budu s vámi pracovat individuálně i skupinově. Samostatné přihlášení je ještě možné i na první blok – Spojení se Zemí (12.-14. dubna), který bude v Živé vodě v Podkrkonoší. Při přihlášení na celý cyklus budete čerpat z komunity lidí, kteří jsou rozhodnutí vykročit ze stínu. Pro vás připravuji online podporu pro každodenní, životní změny. Živé semináře budou jen jedním dílkem skládačky.

Využijte tu energii

Dnes je 22.2., z numerologického hlediska docela citlivý den. Současně už o úplňku přicházela spousta energie a vypadá to, že se kohoutky docela neuzavřely.. 🙂

Možná jste si na začátku týdne naplánovali, že uděláte to a toto. A teď je vaše pozornost vedena k něčemu úplně jinému. Může to být útěk před tím důležitým a nebo se také spontánně věnujete tomu, co potřebuje skutečnou péči. Vnímejte si, jak vám v tom je.

Stále pokračují živé sny. Zpracováváme si přes noc svá témata, aby pak v denním prožívání docházelo k rychlejšímu a plynulejšímu rozhodování. 🙂

Číst dále ›

Krok z místa

Je vás tolik, kdo jste řadu let věnovali mnoho svého času a energie osobnímu rozvoji. Svému objevování toho, co pro vás znamená vaše vlastní spiritualita. Už se nechcete nechat omezovat nějakými náboženstvími a doktrínami. Ani `jedinými metodami` a pravdami někoho jiného, kdo vám říká o té jediné, zaručené cestě k úspěchu. 🙂 Vy cítíte a ctíte hodnotu vlastní cesty. Často cítíte, že jste „něčemu“ blízko..

A pak jste tu vy, kdo jste teprve nedávno zjistili, že život má více rozměrů bytí, tvoření a žití. A teď se díváte na svět novýma očima a objevujete své skutečné Já, nové zdroje síly a možnosti. Vše se pro vás přeskládává a život získává další barvy.

Spolu s tím vším je tady setrvačnost společnosti, která jako celek teprve začíná hledat skutečné odpovědi. Žijeme v době, kdy i méně citliví vnímají nadcházející čas změn. Čas změn, který nás vystaví tomu, co je skutečné a trvalé a co není. Čas, kdy vyrosteme díky tomu, že se upřímně podíváme na to, co dlouho leželo v našem stínu neviděné a nepřijímané. Bolest a tajemství. A pod tím naše dary, naše síla. Spojení s celkem.

Číst dále ›

Odvaha říkat „Ne“

Dokázat říct „Ne“ tomu, co mi bere energii a sílu. Co mne okrádá o cennou pozornost tomu, co je skutečně důležité. Umět nastavit hranice, za které druzí nemohou, protože toto je můj prostor…toto umění nebylo nikdy důležitější.

Pokud se nevidím, nevážím si sám sebe, možná ani nevím, jaké to je….být v bezpečí svého prostoru, kam druzí nemohou bez mého pozvání. Tak dlouho byly mé hranice překračovány, lidé si ke mně dovolovali to a ono. Požadavky druhých byly důležitější než to, co potřebovalo moje srdce. Než abych následoval tichý proud vlastní inspirace, tak jsem se podvoloval věcem, které chtěli druzí. A dnes nevidím cestu ze začarovaného kola ven.

Mohu každý den meditovat, odříkávat mantry, nabíjet se v přírodě. Říkat si pozitivní afirmace, procházet očistami a nejrůznějšími technikami. Pokud jsou mé hranice děravé, jak řešeto, tak o všechnu tu cennou energii přijdu ještě rychleji, než jsem ji nastřádal.

Hranice nejsou něco, co si potřebujete úzkostlivě střežit. Není to o tom, být 24 hodin denně na stráži před možnými útočníky. Ti jen ukazují na určitou nerovnováhu v mém životě.

Číst dále ›

2019 na dřeň

S každým dalším seminářem v letošním roce se prakticky potvrzuje to, co slyším i od kolegů lektorů, terapeutů, koučů. Ale o čem mluví i numerologové, astrologové, nebo prostě vnímaví, zkušení lidé životem.


Tenhle rok je na dřeň. Jakékoliv naše únikové strategie a hry jsou prakticky hned prohlédnuty. Kdo se sebou něco dělá, tak ujíždí i těm, kteří na sobě (někdy navenek) pracovali roky, ale teď stojí a váhají před svým důležitým krokem. Už neobstojí, že na něčem makáte, když to makání je na zbytečnostech a nepodstatných záležitostech. I to je úniková strategie, která přestává fungovat.

Upřímně do sebe

Ta skutečná práce spočívá ve schopnosti se upřímně podívat do sebe. Přiznat si třeba, že se děláte záměrně, dlouhodobě malí, protože se prostě bojíte. Bojíte se svojí síly, svojí jedinečnosti. Bojíte se toho, že byste mohli zářit. A vy si zářit nedovolíte, protože se odsuzujete za to a ono. Obáváte se, co by se stalo, kdybyste si dovolili jít dál a vaši nejbližší by zůstali tam, kde jste donedávna byli i vy. A tak přepínáte, chvíli něco děláte pro sebe, chvíli se obracíte k dalším.

Pomáháte a podporujete, zapomínáte nějaký čas na sebe. Pak se naštvete, že jste se potlačovali, tak dáte chvíli pozornost zase sobě. Po chvíli se odsoudíte, že jste asi sobci a zase se vrátíte do starých kolejí. A tak dokola. Celkově to vypadá jako spousta práce, ale vlastně je to ve výsledku velmi pomalý proces. I to má smysl a to je život.

Nejsem z tohohle všeho výjimkou. Život umí být pěkně nemilosrdný i ke mně, když si něco nalhávám, někde utíkám. A jsem vděčný za to, že mám kolem sebe lidi, kteří mi upřímně řeknou, když potřebuji zpětnou vazbu. I tu podporu a malé, laskavé drcnutí, abych se v něčem rozhýbal.

Strhnout náplast rychle

Někdy je lepší tu náplast strhnout rychle, než se trápit dlouhodobě. Protože roky běží a nikdo to důležité za nás neudělá. Jsme nakonec Tvůrci svých životů a jestli se chceme motat v kruzích, tak se budeme motat v kruzích.

Zdravě sobecky

Když se podívám nazpět, tak vidím, že nejvíc mne posunuly dál úseky života, kdy jsem zaměřil svou pozornost, své vědomí, své zdroje jedním směrem, s důvěrou a vizí něčeho dobrého. Bylo to zdravě sobecké, dal jsem si sebe na první místo, i když mi to nebylo příjemné. S odstupem času vidím, že to bylo to nejlepší nejen pro mne, ale i pro lidi, které mám rád.

Skokové posuny

Pracuji s klienty intenzivně nějakých osm let. A nikdy jsem neviděl to, co vidím letos. Tedy začalo to už na sklonku minulého roku. Lidé jdou do toho. Jdou rozechvěle, ale svým způsobem překračují sebe. Svá omezení, své největší strachy. Svou potřebu být obětí. Neodejde nic, co nebylo skutečně zvědomeno, takže to překračování zahrnuje schopnost se na věci skutečně podívat. Přesto mi tam ten výraz sedí, protože jsou to teď skokové posuny.

Jedinečné příběhy

Někdo, koho znám jako oběť a neustálého „stěžovatele si na něco“ se rozhodne jít do svého života čelem, s očima otevřenýma a najednou vyzařuje auru síly a odhodlání. Jiný byl velmi hodný kluk, bez hranic, přikyvovač a hledač nových postupů a metod. Měl tisíc překážek, které je ještě potřeba zdolat. Na židli sedí ten stejný člověk a vnímám ho úplně jinak, je tady někdo, kdo je sám za sebe.

Z jiného člověka, který byl přesložitý a nedokázal dát dohromady jednu srozumitelnou větu vyzařuje totálnost a jednoduchost. Předtím kombinoval všechny možné varianty možného vývoje, teď to bere prostě krok za krokem. Někdo byl takový roztřesený a rozsypaný zdravotně a teď mi na semináři chodí bosky venku v zimě.

Všichni tihle lidé jsou velkou inspirací i pro mě.

Příležitost tohoto roku

Nevím, jestli to takhle už bude, nebo jestli je tenhle rok specifický. Netuším, jaké všechny faktory v tom hrají roli. Jestli to je konstelace hvězd, či duchovní obroda.. Nebo prostě symptom současné doby, kdy už hodně lidí má dost nějakých her a povrchnosti.

Upřímně mi příjde ohromná škoda na něco čekat. Žádné dveře nejsou otevřené donekonečna. Tohle jsou naše životy a proč žít jen stín toho, co můžeme žít? Co je důležitější? Starat se o loužičky toho, co máme, když se nám otevírá celý oceán? Být v roli trpitele, který je odkázaný na ty, které to ještě nepřestalo bavit? Hrát si na něco, co nejsem a vyhýbat se těm, kteří mne ohrožují svou opravdovostí?

Vím, že to chce důvěru. A taky odvahu.

A jsem rád, že mne intuice vedla nabídnout v letošním roce možnost pustit se do skutečných změn. Protože je tenhle rok na dřeň, tak jsem připravil přístupy, které jdou s jemností a citlivostí ke každému účastníkovi. A s respektem k vaší svobodě a individualitě. Pro vás, kdo víte, že nastal čas je tady cyklus Nebe na Zemi. Možnost pracovat 8 celých měsíců s velkou podporou. Skrze každoměsíční živé semináře, které přistupují celistvě k osobnímu rozvoji a spiritualitě. A skrze skupinovou podporu mezi živými setkáními – webináře, každodenní zvyky, videa, články, online komunita nadosah odkudkoliv. Nabízí se vám nástroj, který můžete užívat svobodně a skrze své nitro, skrze sebe, měnit prospěšně celý svůj život.

Připojit se můžete na jednorázový úvodní seminář 9.-10. března v Natura Parku v Pardubicích. I na první část cyklu Spojení se Zemí (12.-14. dubna v Živé vodě v Podkrkonoší) je možno přijít a až pak se rozhodnout k účasti v celém cyklu. Vše mám v kalendáři akcí:

Ve vzduchu je nová energie

Poslední tři roky jsem měl pocit, že jsem už profesně `na svém místě` a takhle to bude. Konstelační práce, která podporovala vaše životy.. Pokaždé to bylo jiné, stejně jako jste jiní vy. Dva tři výživné konstelační semináře do měsíce, kde jsme pracovali s vašimi záměry, zakázkami, hlubinami a vrcholy. Většinou tak 30 konstelací do měsíce. Do toho keltské, kouzelně transformační rituály v krásné přírodě. Meditace a kruhy sdílení. Samostatné večery s tancem. Bylo za ty předchozí roky i docela dost individuálních sezení / konzultací.

A když mi druzí (léčitelé, zkušení mentoři, koučové, blízcí přátelé) přímo říkali, nebo naznačovali, abych se skutečně podíval..jestli není čas na další krok…k něčemu většímu, tak jsem si dal načas. Nějaká moje část byla trochu (víc) ukřivděná, že by tohle nebylo dost.. Byl jsem v tom spokojený, víc jsem se usazoval. A pak začaly chodit signály ze života, které už byly důraznější..

Často píšu o těch branách, kterými je třeba projít, když se otevřou. A dneska je pro mě něčím významný den, na té vnitřní úrovni. Zítra začíná první z úvodních, samostatných víkendů Nebe na Zemi, který předchází celému, novému cyklu pro tento čas.

Cyklu, který podpoří všechny z vás, kteří už víte, cítíte, nebo tušíte, že jste láskou a tvořivou silou v jednom jedinečném balení.

Těžko se to dává do slov. Zítra začíná nová kapitola. Pro mě je to možnost být součástí něčeho většího než jsem já…co se bude rozkrývat kousek po kousku.

Co přináší obzor..

Znáte ten pocit, když navazujete a všechno je navenek podobné a přesto vlastně jiné? Na horizontu svítá, stejně jako tolikrát předtím a ve vzduchu je přesto nová energie. Uvnitř vám to našeptává, že to bude dobré. A že se nemusíte obávat kroku do neznáma. Jste součástí hry existence. Hlava to nemůže uchopit..a vám nezbývá, než se do toho všeho uvolnit a brát to jedno po druhém.

Tak tohle je pro mě jeden z těch momentů. Momentů, kdy mě život vyzývá a vystavuje uvnitř všemu možnému. Je to joyfear.

Před jedenácti lety jsem poprvé viděl pěkný anglický výraz na blogu Leo Babauty: joyfear (joy: radost, fear: strach). Tedy ta krásně namíchaná směsice strachu a radosti, kdy jdete za svou komfortní zónu a cítíte život, který proudí ve vás..

Změnou sebe měníme celý svět

Je mnoho cest. Je mnoho vnitřních pravd. Každý objevujeme svůj vlastní přístup ke svému životu. Nikdy nenajdeme dokonalý návod od někoho druhého, který by nám bez výhrad fungoval. Kdo kráčíte cestou seberozvoje a spirituality, tak víte, jak to je. Sbíráte jeden střípek tady, druhý tamhle.
Vše se odvíjí od konkrétní situace, konkrétního člověka. Naše vnímání reality je jen naše.


Každý vidíme, cítíme a vnímáme něco jiného…podle toho ze kterého místa se díváme.


Málokdy si uvědomujeme, jak velkou schopnost tvořit v sobě máme..
V každém z nás třímá obrovský potenciál. Neseme si v sobě nevyčerpatelný zdroj síly, lásky a moudrosti.


Každý z nás.


Nic na tom nemění, že jsme často odmala byli vychováváni k tomu, abychom se spokojili s malou vizí sebe sama. Nůžky se rozevírají. Mnoho lidí se dnes propadá až na dno. A mnoho lidí se probouzí a objevují a tvoří realitu, o které se jim donedávna ani nesnilo.


Nabízím vám a vaší duši hrací pole, které není svázané umělými omezeními. Zvu vás k tomu, abyste si dali podporu pro důležité životní změny. Abyste žili v esenci svého bytí. S laskavostí a přijetím k sobě. Ve svém vlastním tempu a s ohledem k vaší jedinečnosti.
Dovolte si rozkvést a transformovat sebe..


Rozvinul jsem celistvý přístup k seberozvoji, který respektuje vaši jedinečnou cestu.


Třeba již tento víkend… Co potřebujete do vaší životní skládačky, abyste mohli žít své Nebe na Zemi? Objevujte nové úhly pohledu pro radost a spokojenost v životě. To vše v lehkosti, hravosti a s podporou všech energetických center těla. Pracovat budeme skrze skupinové i individuální záměry a zakázky. Pro každého z vás je jedinečná cesta a tvoříte ji každým krokem a rozhodnutím.


Blíží se také jeden z každoročních, velkých rituálů – keltský Beltain (Čarodějnice). Vloni jeden z nejkrásnějších skupinových seminářů, o kterém mi klienti říkají, že doteď čerpají z darů, které ty dny přišly.


V neposlední řadě připravuji pro vás `online` podporu do vašich každodenních životů. Videa, webináře, vedené meditace, podpora návyků a články. Tvoříme skrze náš přístup k životu, vědomé žití a drobné, prospěšné návyky. To je to, co tak často chybí..podpora, abyste nově nabyté prožitky, poznatky, zkušenosti žili ve svých každodenních životech. Tak jak právě potřebujete.


A o tom je ten přiložený obrázek..


O možnosti vyzvednout na povrch to, co si v sobě nosíme skrze pravidelnou, celistvou, vnitřní práci. S podporou hlubokých, tisíciletých tradic a rituálů, které dávají tolik podpory těm, kteří mají otevřené dveře. O spojení s komunitou podobně naladěných lidí, kteří se vzájemně podporují, respektují vzájemně osobní cestu druhého. A sdílí to, co máme všichni společné..
Na konci tohoto roku se ohlédneme zpět a uvidíme, co všechno je možné.. 😉 Změnou sebe měníme celý svět.

Cílová nemoc

Po pár traumatizujících, životních zkušenostech jsem se rozhodl, že už budu mít nad svým životem kontrolu. Věřil jsem, že to jde. Byl to plán dvanáctiletého ditěte, které už nechtělo být zraňováno. 🙂


Prostě magické, dětské myšlení. Dohoda sama se sebou. „Když si to dobře naplánuji a udělám, co mám, tak to bude dobrý a nepříjde další bolest.“
A tak jsem si poprvé ve 12ti letech dělal roční cíle. Nepředvídatelnost života jsem chtěl „vyléčit“ svou cílevědomostí. Měl jsem to promyšlené.


Deník, tabulky a silná, osobní prohlášení a závazky.


Asi tak dvě další desítky let se v mém životě střídaly fáze velké cílevědomosti a následné apatie a prázdnoty, že věci po splnění cílů nejsou takové, jaké jsem si je představoval. Během té doby se moje cíle přesunuly z materiální, světské oblasti do oblasti duchovní, to jim ale neubíralo nic na jejich zrádnosti. 🙂


Od vyzdvihované práce pro prestižní firmy a zahraničních kontraktů jsem se přesunul k dosahování duchovních cílů a získávání duchovních zážitků. Už nebýt oceněn od TOP managera, ale pro změnu od zralého duchovního učitele.


Byl to však stále ten stejný uzavřený kruh. Moje cílová nemoc. Ta stejná nemoc, která prostupuje celou naší společností.


Začal jsem se (pro)pouštět až kus po třicítce. Dnes je to mnohem lepší, i když semtam přijde něco, na čem mi tolik záleží, že to neumím tak úplně pustit – udělat z mojí strany to nejlepší a pak důvěřovat, netlačit, nechat být. To se týká pochopitelně těch nejbližších lidí v mém životě. Nebo mojí lektorské práce s vámi, když se posouvám do nové oblasti a vynořují se vnitřní nejistoty.


Vnímám to tak, že když věci v životě pustíme, tak si nestojíme sami v cestě. Není to apatie, ani letargie, je to vnitřní živost a bdělost, která nechává věcem volný průběh, potom, co jste se postarali o tu aktivní, akční, tvořivou část. Je to jako dva břehy jedné řeky, které umožňují životu proudit. Konat a být.


Mnohdy máme pocit, že jen jsme a přitom nějaká část nás stále maká a něčeho se drží.


Až teprve když se skutečně pustíme, tak vidíme, jak moc jsme se něčeho drželi a kolik nás to stálo energie, životní síly.


Současně jen v tom stavu propuštění a uvolnění jsme si plně vědomi, kdo vlastně, tam uvnitř, skutečně jsme. A ze spojení s tímto místem klidu a míru v sobě tvoříme to nejkrásnější. Ať už se jedná o věci hmotné, nebo záležitosti nehmotné..

Erikova cesta k vnitřní pravdě

Pojďme se seznámit s Erikem. Erika už odmala zajímala spiritualita a duchovno. Prožitky v dětství jej dovedly k tomu, že kolem a uvnitř nás je něco víc. Něco nepopsatelného, něco hlubokého a krásného, o čem většina dospělých (už) neví.


Erik začal tedy už během dospívání objevovat v literatuře, ve svém prožívání a v meditaci, u vnějších živých a spirituálních autorit.
Dlouhou dobu se obracel k Bohu tam venku ve formě západních i východních náboženských tradic. Obracel se i k inspiraci od velkých osobností jako byli Ramana Maharshi, nebo Rúmí, František z Assisi a Jiddu Krishnamurti.


Erik praktikoval množství nejrůznějších metod a postupů, ve snaze získat odpovědi na palčivé otázky a v neposlední řadě i nekonečnou blaženost a radost v životě.


Skrze moudré a zkušené učitele mu nakonec byly zprostředkovány i stavy rozšířeného vědomí, stavy blaženosti a spokojenosti s tím, co je. Pocit, jaké to je, být součástí oceánu bytí, aniž by byla využita podpora ve formě nějakých přírodních, či chemických látek.


Erik si začal vzpomínat, že tyto stavy byly jeho přirozeností, když byl ještě malý.


Něco mu začalo našeptávat, že možná je to celé jinak. Že k osvícení se nelze propracovat.


Tolik let strávil poctivou prací na sobě, někdy s většími, někdy s menšími výsledky. Přesto často pociťoval zmar, víc a víc cítil, že protáčí kola svého úsilí a nadějí.


Tak dlouho se opíral o nejrůznější vnější autority, vnější moudrost a tolikrát se právě v těchto zdrojích a jejich vedení zklamal, až konečně pochopil signály od existence.


Pochopil, že každý jsme tady na Zemi jiný. Tohle byla jeho cesta duše a nikdo jiný nebyl tak úplně on. 🙂 A začal se mnohem více obracet ke svému vnitřnímu vedení.


Když se však skutečně obrátil dovnitř a propustil vnější naděje, objevil něco nepříjemného. Dokud se bezpečně opíral o nejrůznější meditační metody, techniky a přístupy, chránil se nevědomky před sebou samým. Teď to vše propustil a jako kdyby se otevřela stavidla chaosu.


Najednou byl skutečně sám se sebou. A nebylo se o co opřít, kromě sebe.
„Kdo jsem však já?“ říkal si Erik..


Měl přístup ke svému Vědomí. Je jen tím vědomím? Je vědomím, které si uvědomuje samo sebe? Současně s tím tu však byla i změť emocí, obrazů z dětství a pocity marnosti, že to je vše k ničemu. A to vše bylo velmi živoucí.
Tato změť celý jeho život do velké míry překrývala to tiché, blažené, otevřené a svobodné Vědomí. Teď to jen bylo více zviditelněno a palčivěji prožíváno.


Z dřívější meditační praxe věděl, jak snadno se dá utéci od bolesti. Vrátím se do svého středu a ta bolest tam zevnitř, z nitra vlastně neexistuje.
Na nějaký čas se uvolním a je mi dobře.


Když se však vrátím ke všem těm horním vrstvám své osobnosti, svého já tady na Zemi, tak se bolest opět vynoří a doráží nejrůznějšími způsoby. A je až dětinská.


Znáte to, přijíždíte domů po nabušeném semináři, kde vám bylo krásně ve skupině podobně naladěných lidí…a pak může přijít tvrdé dosednutí na zem. Vynoří se věci, které nejsou hezké a teď jste na to sami.


Erik tohle všechno zažil již mnohokrát a rozhodl se, že je čas přestat utíkat sám před sebou. Utíkat skrze sofistikované duchovní okecávání si a berličky.


Erik si znovu vzpomněl na ten čas před celou tou svou spirituální cestou. Vzpomněl si na život, spontánnost, vášeň a údiv z úplně obyčejných věcí. Na tvořivost, které bylo jedno, jestli se věci povedou a jak vypadají pro druhé lidi.


A najednou uviděl, že při všem tom zodpovědném osobním rozvoji a spiritualitě se jaksi nedostávalo na tu skutečnou ztřeštěnost a hravost, ani na bezcílnost a touhu dělat věci pro nic za nic.


Dlouhou dobu trpělivě a důsledně rozvíjel to vyšší. A přitom se vyhýbal tomu nižšímu, neboť pohled na to nižší tak často bolel. Ano, mnoho technik a metod na seminářích se dotýkalo toho nižšího, bylo to však vždy jen takové smočení se v proudu něčeho, co je živé, ale také nezvladatelné a divoké. Uřvané a nebo příliš ukňourané. A to se nehodilo, protože to hrozilo, že to zboří všechny ty pracně vybudované životní konstrukce. A tak převážná většina času a pozornosti šla tomu vyššímu. Dospělé, vědomé části.


Jenže Erik se dostal do bodu, kdy to už nefungovalo. Je možné, že během všech těch let vědomého a spirituálního životního přístupu jsem se vyhýbal něčemu velkému v sobě?


Chtělo to hodně odvahy, Erik si však přiznal, že to asi tak bude. Rozhodl se, že nemá co ztratit.


A sám si dal souhlas a otevřel bránu v sobě. Bránu mezi nižším a vyšším.
Nikdo mu neukázal, jak se to dělá. Přirozeně k tomu dospěl a věděl jak. Ty předchozí roky seberozvoje nebyly ztraceny, vše jako kdyby zapadlo na místo.


Erik pustil světlo svého vyššího já (anděla v sobě, duše, svého spojení s oceánem bytí a existence) ke svém nižšímu já (k dítěti v sobě, k pozemskosti, k silným emocím a živelnosti).


Možná tohle byl ten správný čas. Možná si dával Erik dlouho na čas. Nakonec to nehraje roli. Důležité je, že se to stalo. A Erik uviděl, že toto spojení prospívá celku. Uvnitř i venku.


To neprojevené uvnitř Erika se konečně mohlo naplno, zdravě projevit. Erik začal objevovat skutečný význam Nebe na Zemi. Jedno bez druhého, jako kdyby doteď nebylo. Došlo ke skutečnému propojení mezi vědomím (tím vyšším) a prožíváním (tím nižším).


A jedno bez druhého není skutečným životem na Zemi.


Erik už nebyl tolik času na nějakém duchovním obláčku, ani rozsekaný v emocích, se kterými si nevěděl rady. Těch extrémů si užil ažaž. A začínal objevovat ten skutečný Střed svého bytí na Zemi. Spolu s tím přicházelo nové vedení, které jej měnilo zevnitř.


Proud nezvladatelných emocí – těch poslů nepochopených záležitostí minulosti – se ve světle vědomí začal proměňovat a propouštět. Začalo nastupovat vedení a pochopení skrze pocity a každodenní prožívání. Erik začal rozvíjet intuitivní přístup k životu, který se neopíral o dogmata, ani zkostnatělá pravidla.


S tím, jak Erik poznával sám sebe, začal objevovat i okolní svět v souladu se svou vnitřní pravdou a s tím přicházela moudrost. Dokud neznáme sami sebe, je pro nás okolní svět nepoznatelný.


Teprve teď Erik dokázal obejmout s láskou ty dětské, nepochopené části v sobě, i když byly vyděšené, rozhněvané, navztekané.


Všechny důležité složky uvnitř jeho bytosti začaly komunikovat mezi sebou a spolu s tím se otevřelo i Erikovo životní směrování. Místo dřívějšího tlaku (musím, měl bych) nastoupil tah ze srdce k něčemu. Směrování, které nevycházelo z pokynů nějaké vnější autority, ale z vědomí sama sebe, z blízkého spojení mezi andělem i dítětem v Erikovi.


Erikova cesta byla otevřená..


Jestli byly uvnitř ještě nějaké další třinácté komnaty, Erik byl mnohem lépe vybavený, aby jimi vědomě prošel, až přijde čas..


—-
Přidejte se příští víkend (16. – 17.) na jeden, či oba dny na Nebe na Zemi. Víkend funguje jako samostatný seminář i jako velké seznámení s celým cyklem Nebe na Zemi. Budeme pracovat prožitkově & vědomě s vašimi konkrétními tématy a ukážeme si tak celostní přístup ke spiritualitě a osobnímu rozvoji, který respektuje vaši jedinečnou, osobní cestu životem.

Top