Když je muž ženou (a žena mužem)

V současnosti je mnoho synů vychováváno jen ženami. Otec je mnohdy popřen a muž je doslova zahlcený ženstvím. Synové zůstávají ve sféře matky ještě dlouho poté, co dospějí. V jeslích, mateřských, základních a středních školách dominují ženy a to jen posiluje „vnitřní ženu“ mužů. Na nevědomé úrovni muž pod silným ženským vlivem vlastně ženy odmítá. Nemá pro ně příliš pochopení a soucitu. To se mu pak vrací od žen zpět.

Bert Hellinger konstelačně (prakticky) objevil, že když muž najde cestu zpátky ze svému tátovi, najde mnohem víc pochopení i pro ženy. V duši muže se vyrovná působení otce a matky. A s tím najde muž klid, který mu tak dlouho chyběl..

Takový muž pak mnohem lépe dokáže využívat mužských kvalit: přítomnost, zaměření na realizaci, schopnost si ustát životní situace. A má i rozšířený arzenál kvalit ženských: např. pronikavou intuici a empatii, schopnost jít s proudem a nechat dozrát některé záležitosti, místo tlaku.

Funguje to i obráceně. Žena se může přiklonit na stranu otce a mít silnějšího vnitřního muže. Pak si často bude hledat muže, který má v sobě silnější ženu. To je pro ni bezpečnější, to má pro ni větší náboj. Intuitivně hledá to, co jí tak chybí.

Ženy mají v tomto ohledu jistou výhodu, že jejich přechodové ženské rituály jsou dané přírodou. S prvními měsíčky, s těhotenstvím a porodem nachází cestu ke svému ženství.

Žít To ve 2020

Hans Zimmer. Helen Mirren. Neil Gaiman. Jane Goodall. Armin Van Buuren. Gordon Ramsay. David Sedaris. Werner Herzog. Martin Scorsese. Bob Iger. Jodie Foster. David Attenborough. Steve Martin.

Poslední měsíc čerpám hojně inspiraci od těchto umělců a tvůrců. Dělají práci, která přináší hodnotu, inspiraci a radost velkému množství lidí. Nikdo z nich mne nemusí přesvědčovat, že je to i celkem dost baví. Je to vidět v jejich očích. Je to znát za slovy, když sdílí své současné projekty. A vize a plány do budoucna.

Nepřijde mi, že by jim až tak šlo o výsledky. Spíš jim jde o každodenní proces. Stále se učí něco nového. Jsou na svém místě.

Spolupracují s dalšími lidmi, kteří to mají podobně. Vypadá to, že každý den se posouvají o kousek dál. Mnozí z nich mají nadhled a hravý přístup. A přitom ze sebe dávají to nejlepší. Jsou vděční, že mohou sdílet. Miliony lidí vnímají jejich tvorbu a energii a nechají se inspirovat.

Mnozí z nich si prošli náročnými fázemi ve svých životech. Znají dno stejně dobře jako vrchol. Postupně našli způsob, jak To propojit.

Co je třeba propojit?

Mám takovou praktickou teorii, která vychází z mé praxe s klienty.

Jedna věc je slyšet volání a inspiraci své Duše. Mnoho mých klientů velmi dobře ví, co jim jejich duše říká. Mnohdy vědí, jaké jsou jejich sny, vize a představy. Jejich duše často sestoupila až do srdce a jsou s ní v kontaktu.

Aby se však naše vize, naše sny projevily plně v realitě. Aby získaly fyzickou podobu…je třeba, aby naše duše takříkajíc „prošla celou vertikálu“ našeho těla.

Aby duše sestoupila skrze nás až do kontaktu se Zemí. Aby zakořenila. A tady je kámen úrazu. Pro mnoho lidí existuje zdánlivě nepřekonatelná propast mezi tím, co na úrovni duše ví a cítí…a mezi tím, co v realitě tady na Zemi žijí.

Ví, jaké by mohli mít vztahy, jakou práci, ale žijí často něco úplně jiného..

Když naše duše zakoření, tak mohou vznikat krásné věci. Velké i malé. Pak jsme skutečnými Spolu-Tvůrci tady na Zemi.

Aby naše duše zakořenila, tak světlo naší duše potřebuje sestoupit do břicha a níž. Potřebujeme vnést světlo i do temných částí sebe sama. Tam, kde jsou části nás, které jsou dětské, někdy zamrzlé, nekontrolovatelné a emocionální. Ty stejné části jsou také nekonečně hravé, spontánní a živé.

Potřebujeme konečně zdravě „propustit“ své rodiče a stát se rodičem sami sobě.

Až když najdeme způsob, jak propojit to vysoké i nízké v sobě. Až když si uvědomíme, že to nízké v nás není méně, tak se mohou dít zázraky. Duše a dítě v nás se potřebují konečně spojit. Božská inspirace a přízemní dětská hravost se spojí.

Každý člověk během života touží najít ten svůj klíč pro vnitřní rovnováhu a spolupráci základních složek v sobě. Každý, obrazně řečeno, objevuje, jak v sobě spojit Nebe se Zemí.

Je to klíč, jak být v síle. Jak žít svou inspiraci a tvořivě a s láskou ji žít v každodennosti. Ve svých vztazích. Ve své práci. V prostém Bytí.

Když se podíváte na tvůrce v úvodu tohoto článku, tak zjistíte, že mnozí ten svůj klíč našli. Nemusí nikoho přesvědčovat, jejich energie, jejich tvořivost, mluví za ně.

Nemusíme být slavní. Můžeme tvořit malé věci pro málo lidí. Je tady čas, kdy jednotlivci mění svět. Sebe-poznáním a vnitřní transformací v každodenních životech..

Tento víkend je tady první víkend Nebe na Zemi – Plním si své sny. A bude právě o tomto. Prakticky a prožitkově vás podpoří, abyste žili své vize, sny a vnitřní inspiraci v každodennosti. Pokud přišel váš čas, jste srdečně zváni. Máme ještě volná místa. Všechny informace najdete na odkaze níže.

Proč tuhle práci děláš?

Zeptá se mne bývalý spolužák, se kterým jsme se roky neviděli..

Proč prý pořád poslouchám problémy někoho jiného. Proč druhé tahám z bryndy. Proč se tolik vystavuji emocím druhých. Proč mám dlouhodobě trpělivost s lidmi, kteří se ne vždy chtějí změnit? Proč připravuji náročný cyklus seminářů s jednou skupinou, když bych mohl dělat jednorázové semináře a nést mnohem méně zátěže a zodpovědnosti.

Řada lidí nechápe, proč jsem před lety opustil IT Security, kde jsem měl slibně rozjetou kariéru. Svoje jistoty. A parádní plat.

Dělám to proto, že to samé udělali v minulosti jiní pro mne. Mí učitelé tu pro mne byli, když jsem byl totálně v háji. Neviděl jsem svou hodnotu. Neuměl jsem žít vztahy. Měl jsem pocit, že musím neustále dřít, abych měl alespoň nějakou cenu. Kdokoliv mne dobře mířenou slovní poznámkou rozstřelil.

Nedokázal jsem si nastavit hranice s druhými a často jsem byl vyčerpaný. Utíkal jsem před sebou i druhými, protože jsem hledal nějaký nereálný sen, kde je všechno lepší. Být s rodiči pohromadě pro mě bývalo nesnesitelně náročné.

Dělám to proto, že to má smysl. Nečekám od svých klientů vděčnost. Nenutím je natvrdo do změn. Ale vytvářím podmínky, aby ty vnitřní i vnější změny mohly proběhnout, když jsou lidé připraveni.

Dělám to i proto, že mi to jde a mnohdy cítím, jako by mne podporovala celá Existence.

Na konci loňského Nebe na Zemi jsem to nečekal. Nečekal jsem, kolik osobních příběhů se změní. Říkal jsem si.. „Škoda, že jsem lidi nevyfotil na začátku a na konci, jak to dělají někteří z mých kolegů.“

Změny byly hmatatelné a nebylo to jen uvolněností a energií ve tvářích mužů a žen, kteří prošli loňským cyklem. Vznikla spousta nových přátelství. Jsem s lidmi z cyklu v kontaktu. Někteří pokračují v Nebe na Zemi 2020, protože vnímají, že s podporou takové skupiny to skutečně šlape.

Tohle je jen pár ze změn, které vloni proběhly.

Jeden člověk byl ještě na začátku roku docela slušná oběť. Znáte to, životní okolnosti, tohle a tamto.. Na konci roku jsem viděl v jeho očích sílu a nebylo třeba slov.

Další žena žila ve vztahu, kde to bylo v těžké nerovnováze. Ona mnohem víc dávala a partner byl vlastně zakletý. Většinu času tady ostatně ani nebyl a dával více na svoji maminku, než na svoji partnerku. Dnes tato žena je s někým jiným a je šťastná.

Další účastnice má krásné dary, ale nedávala je do tvořivosti. Dnes začala malovat a okamžitě začala dostávat zakázky.

Muž byl uvázaný v korporátu a jeho životní síla prakticky nebyla. Dokázal se projevovat jen skrze mysl a nebo silné emocionální projevy. Dnes nachází svoje poslání, je v něm mnohem víc klidu a autenticity. Obnovil svoje spojení s přírodou.

Žena tady byla pro všechny a zachraňovala muže, kteří však nebyli ochotní dát jí celé své srdce. Dnes si umí nastavit hranice a říct „Ne“. Umí si dát sebe zdravě na první místo.

Jedna mladá žena se mnou vloni prošla mnoha procesy a rituály a dnes předává z těchto zkušeností malým dětem. Svým jedinečným způsobem uchopila své dary a dává je dál, aniž by musela měnit svou práci..

Dalo by se pokračovat..

Zásluhy nepatří ani mně, ani cyklu Nebe na Zemi. Patří lidem, kteří se rozhodli. Rozhodli se kráčet svými životy vědomě. Rozhodli se skrze vnitřní změny měnit svět okolo sebe.

Všichni jsme na cestě. Nikdo nemá nikdy hotovo. To ani není smysl žití na Zemi. Pro někoho je život náročnější, ale každý malý krůček se počítá. Když uděláte malou změnu ve svém každodenním životě, tak má obrovský dopad po měsících, či dokonce letech.

Brzy začne nový cyklus Nebe na Zemi 2020. První dva semináře jsou volné. Je možno se jich zúčastnit samostatně a pak se rozhodnout, jestli byste rádi šli do celého cyklu. Tahle práce mi dává největší smysl. Je to pravidelná podpora pro vás v roce 2020 ve všech důležitých oblastech života.

Začínáme seminářem „Plním si své sny“ na konci ledna, v březnu bude následovat „Alchymie zdravých vztahů“. Samotný cyklus bude probíhat v přibližně měsíční frekvenci víkendovými setkáváními. Vše najdete na odkaze níže.

Pokud letos chcete vzlétnout a hodilo by se vám trochu podpory..

Plním si své sny

„Ve chvíli, kdy něco přestanete chtít, získáte to.“ Andy Warhol

To však neznamená, že bychom měli své sny opouštět. Jedna věc je přestat své vize, záměry a plány dusit přílišným tlakem. Druhá věc je prostě to s nimi vzdát.

Spousta lidí věří, že své sny naplní jen ti talentovaní jedinci, kteří zrovna měli štěstí, měli dobré podmínky, podporu okolí,.. Zeptejte se kolem. Uslyšíte, že to je „celé tak nepravděpodobné, že nemá smysl se vlastně snažit“.

Není to o talentu ani o štěstí.

Ve skutečnosti své sny naplní ti, kteří to s nimi nevzdali.

Vaše odhodlání rozvíjet sebe a jít dlouhodobě nějakým směrem se skutečně počítá. Vaše odhodlání pokračovat. I když se vyvalí nepříjemné životní situace, které vás vedou, abyste se stali lepší verzí sebe sama.

Život nás stále opracovává. Když to vezmeme za správný konec, tak objevíme, kým vlastně jsme. A co jsme sem přišli tvořit. Nezalekneme se stínů a dovolíme si být světlem a inspirací pro druhé.

Proces zrání a tvoření neskončí do poslední vaší minuty tady na Zemi.

„Bastien měl mnoho přání, ale to už je jiný příběh.“

Strach je většinou jen naše přebujelá představivost

Málokdy nám strach signalizuje skutečné nebezpečí. Většinou je to jen naše představivost, která se poněkud vymkla kontrole.

S bohatou představivostí máte k dispozici mocný nástroj. Dokážete si představit ty nejkrásnější věci a nejspíš si dokážete představit i všemožné tragické scénáře a strašáky. Je jen na vás, jak svou představivost používáte.

A když ji nějak používáte dlouhodobě, může se stát filtrem vaší reality. A vy třeba zapomenete, že existuje spousta dalších možností..

Když stavím lidem konstelace, každá je jiná, i kdyby bylo stejné „zadání“. A přesto je jeden přínos, který spojuje konstelace všechny.

Postavená konstelace nám ukazuje nové, či dávno zapomenuté úhly pohledu na náš život. A tím nám otevírá dveře do větší svobody. Uvědomíme si a vidíme, že máme více možností ve svých životech, než jsme donedávna věřili. Konstelace jsou jedinečná a praktická kombinace terapie a koučinku.

Citliví lidé s bohatou představivostí mají někdy strach na konstelace přijít. Když najdou odvahu, jsou odměněni o to víc, protože dokáží vidět v konstelacích i to, co jiným uniká. Víc jim to spojuje v obrazech, uvědoměních a v souvislostech.

Mnozí objevují, že svou představivost mohou používat jako tvořivý nástroj, místo aby byla nástrojem sebedestrukce.

Strach se v konstelacích tváří někdy hrozivě. Když však přijdeme blíž, tak se často ukáže, že to není nepřítel. Mnohdy splaskne. A přinese nám zprávu, která nás vede zpět do lásky, více do života..

Úspěch přes noc je mýtus

Někdy se mě klienti ptají, jak mají odejít z práce, která je nebaví a začít dělat to, co je baví. Rádi by ode mě slyšeli nějakou zkratku, vychytávku, či tajné vědění. 😉

Když se někam dostanete, tak okolí často vidí až ten konečný stav. A přijde jim, že to „samo“ a nebo s nějakou zázračnou pomocí.. Zvenku to semtam vypadá dost nefér.

„Ten má štěstí.“

Málokdo chce slyšet, že úspěch přes noc je mýtus. Dospět k něčemu, co má smysl, to si většinou vyžaduje spoustu času, energie, zdolávání (vnitřních) překážek a každodenní práce.

Osobním rozvojem a spiritualitou jsem se zabýval, co pamatuji. Věděl jsem, že chci jednou pracovat jako lektor a terapeut na volné noze. Snad odjakživa. Dlouho to byl jen sen. Skutečná práce, která mě živila bylo IT Security pro nadnárodní společnosti.

Dobře si pamatuji moment, kdy jsem se skutečně rozhodl. Tehdy mi pomohla na individuálním sezení jedna výborná koučka a terapeutka – Lea Paulínová. Podpořila mne, abych si dal skutečný termín. Někdy je dobré nechat se podpořit. Dal jsem si termín o pět let později.

Těch pět let jsem využil naplno. Konstelační, koučinkové a terapeutické výcviky. V práci jsem využil každou příležitost pro osobní rozvoj. Vymohl jsem si v práci větší nezávislost, když šéfovi samostatně dodám, co se po mně pracovně žádá. Rád souhlasil. Ve finále jsem dva pracovní dny mohl věnovat své nové vizi, i když jsem pracoval na plný úvazek.

Vstával jsem roky mezi pátou a šestou, abych mohl z práce odejít ve tři, být s rodinou a po večerech už mít své kurzy a skupiny. Tak to šlo roky, než jsem se odhodlal jít naplno do nejistoty a plně na volnou nohu. Měl jsem štěstí v tom, že jsem měl i velkou podporu od své ženy a od svých blízkých přátel.

Dnes bych neměnil ani za nic. Jsem rád, že jsem to nedostal zadarmo. Nepřišlo to na pozlaceném talíři. O to víc si toho všeho vážím. Stejně jako podpory, které se mi dostalo.

Nikdy jsem nedospěl do cíle a asi nikdy nedospěji.

Vím, že stagnace je smrt. Málokdy opakuji nějaký kurz dvakrát. Stále objevuji nové cesty, protože s tím objevuji i sebe a postupně rozkrývám potenciál, který skrze mne může proudit. Ohromně se těším na nová témata v Nebe na Zemi 2020. 🙂 Mám krásnou vizi na 2021 a 2022.

Někdy pomůže nedívat se na to, že dostat se odněkud někam trvá roky.

Místo toho se dívejte na své jednotlivé dny.

Představte si, jaké dny stojí za to žít a postupně své vizi dejte život.

Pro mě je to o rovnováze práce, rodiny, osobního rozvoje. Rád jsem v přírodě, s hudbou a s dobrou knihou každý den. Potřebuji prostor tvořit naprosto svobodně. A volit si prostředí, ve kterém tvořím. Mnoha věcí jsem se vzdal, aby byl prostor na to podstatné.

Moje dny mne baví samy o sobě. A vedlejším produktem je, že mi pomáhají vytvářet životní poslání, které mi dává smysl.

Moudrost do praxe

Miluji knihy. Nejvíc od svých pobytů po nemocnicích a léčebnách, kde jsem strávil jako malý spoustu času. Bylo to omezení, které mne přivedlo více k sobě. K hudbě. A k neobjeveným světům v knihách.. Čtení knih vám umožní navštěvovat spoustu světů, i když jste upoutaní na lůžko. Mám rád knihy ve všech formách. Nedám dopustit na papírové knihy, ale když Amazon před lety vydal svou čtečku, tak jsem dlouho neváhal.

Mám rád knihy v angličtině, obzvlášť když jsou nádherně namluvené. Naposlouchal jsem na Audible od roku 2017 kolem 60 titulů, celkem víc jak 21 dní času. Knihy si hodně vybírám, sbírám inspiraci pro svou práci, i pro život. Semtam si vybírám i okrajová, ale zajímavá témata, abych nebyl v bublině.

Nedávno jsem viděl zajímavý citát..

„Řeknete-li si, že máte k dispozici nekonečně mnoho času, neomezeně mnoho peněz, všechny barvy palety, a cokoli dalšího potřebujete, vaše tvořivost prostě zemře.“ Jack White

Přivedlo mne to k tomu, že mohu „konzumovat“ další a další knihy, nebo mohu mnohem více uvádět do praxe ve svém životě to, co ke mně dosud přišlo. To jsem činil i dosud, ale možná tak z deseti dvaceti procent. Když máte na Audible tři nové tituly každý měsíc, tak je snadné šáhnout po další četbě. Zvolit to lákavé a nové. Místo abyste šli z komfortní zóny a uvedli do praxe (např. formou každodenních zvyků, nebo malých projektů) něco z těch úžasných knih, které už máte.

Nebo jen tak můžete být.

Uvědomil jsem si svou závislost na knihách. Je to hezká závislost a přesto je to závislost. A tak nastavuji s knihami letos hranice. Žádné nové knihy, jen to, co mám už v knihovně. Zrušil jsem také další předplatné Audible.

Budu se vracet ke knihám, které mám a z nich víc tvořit. Jak pro život, tak pro svou práci.

S tímto „omezením“ získávám však mnohem víc. Mohu čerpat víc z té tiché moudrosti, kterou v sobě máme všichni. Když se zastavíme. Když méně přijímáme zvenku. Když si dáme prostor.

Když se odpojíme od zdrojů informací a od technologií. To ostatně stojí za to přinést do svých dní pravidelně. Mám už řadu let své malé ranní rituály, které mne vrací k bytí.: púdža, meditace, jóga, studená sprcha, poslech hudby.

Když jste sami se sebou. Nebo venku, v přírodě, jen tak si tam sedíte, či jdete a jste, tak přichází moudrost, kterou v knihách mnohdy nenajdete. Všichni jsme studnicí moudrosti, když si dovolíme naslouchat.

Proces vnitřní změny

Lidé žijí vedle sebe a přesto v různých světech. Sami si tvoříme své ráje i pekla. Naše pozornost je selektivní podle toho, čemu věříme. Pro všechno najdeme argumenty v souladu s tím, jak se díváme na svět.

Když jste Franta, který nevěří ve vnitřní změnu lidí (ani sebe), budete všude kolem sebe nacházet potvrzení, že to tak je.

Donedávna se vědecky věřilo, že člověk se na vnitřní úrovni nemůže příliš změnit. Věřilo se, že mozek nemá schopnost regenerace a po narození nám mozkové buňky už jen odumírají. Věřilo se, že máme minimální schopnost změnit zajeté dráhy mozku, když jsme dospělí.. Myslelo se, že jsme stroje, které se řídí návyky naučenými v dětství a dospívání.

Kdo uvěřil, ten to tak měl a ani se nepokoušel o nějaké zásadní změny, pokud ho k nim život nedotlačil.

Pak přišel pojem „neuroplasticita“. O té se ještě před pár desítkami let neučilo ani na medicíně. Dnes se už ví, že mozek má ohromnou schopnost se během života obnovovat, vytvářet nové buňky a s nimi i nové spoje.

Jinými slovy, můžeme přepsat staré dráhy a vytvořit si nové i ve čtyřiceti.

Proces prospěšné změny

Na první místě je vždy uvěřit ve vnitřní změnu. Když ke mně přijdete na konstelace a nevěříte, že můžete něco změnit, nebo z nějakého důvodu prostě nechcete, tak vám nepomůže žádná konstelace. Chcete-li být oběť, nepomůže vám nic. Když naopak pootevřete dveře, mohou se dít zázraky. Pak můžete využít podporu, která se nabízí.

Dovolíte si uvidět sami sebe a pochopit, kde se zbytečně omezujete. Je to očistné. Přináší to AHA momenty a příliv nové energie, kterou můžete využít pro změnu.

Postupně objevujete nové úhly pohledu na život a s nimi i nové konkrétní způsoby jak se zachovat v některých životních situacích.

A nakonec je to o vytrvalosti a důslednosti, abychom dali dostatek času našemu mozku a našemu tělu, aby mohly být přepsány naučené dráhy, které nám neslouží. Je to o tom potvrzovat svá nová rozhodnutí zas a znovu.

Příklad

Jste bez energie, potýkáte se s psychosomatickými problémy a život vás netěší. Rozhodnete se pro změnu, protože už nemáte co ztratit. Nevidíte, co konkrétně měnit, ale zkousnete své ego a najdete podpůrnou skupinu, terapeuta, nebo kouče, se kterým rezonujete a můžete důvěřovat.

Skrze vnitřní práci postupně vidíte, že jste se dlouhodobě potlačovali a dovolovali jste druhým, aby překračovali vaše hranice a jednali s vámi jako s hadrem. Teď vidíte, že potřebujete konečně říct NE. Potřebujete to udělat pro sebe. To, co vám přišlo dlouho tak sobecké, je najednou jasné jako facka.

Zatím si neumíte moc představit, že to NE skutečně řeknete a budete si za ním stát.

Celé vaše tělo se brání, když to NE poprvé říkáte. Jdete v rozporu se svými vyjetými dráhami, které se utvářely celé roky.

Vaše okolí má také své zajeté dráhy a vy teď nespolupracujete. To vyvolá pravděpodobně bouřlivou reakci.

Hodí se podpora zvenku, tohle je nakonec smysl podpůrných skupin. Podpořit vás, abyste nepodlehli svému vnitřnímu soudci a tlaku zvenku a nesklouzli do starých drah svého chování. V těžkých momentech je to tak lákavé..

Když vydržíte dostatečně dlouho, tak se nové dráhy uchytí natolik, abyste již nemuseli vynakládat vědomě pozornost, svou vůli a energii.

Prošli jste konkrétní změnou a to nové je pro vás po čase zcela automatické. Je však třeba dokončit celý proces, aby se uchytil takříkajíc „ve hmotě“. 😉

Je to jednoduché? V principu ano, v praxi je to náročnější.

Stojí to za to? Určitě. Protože v sázce není nic menšího, než váš život.

(Ne)podmíněná láska rodičů k dětem

Včera jsem jel na klasické čtyřsedačce nad sjezdovkou a vedle mne seděla maminka s dítětem. Dítě ještě mělo líce červené od toho, jak plakalo. Vypadalo však v pořádku. Maminka měla v očích výraz strachu a úzkosti a důrazně vysvětlovala dítěti…“Strach a bolest ti jsou k ničemu, i když to bolí, musíš hned vstát a jet dál.“ Dítě jen otupěle kývalo hlavou.

Když rodiče říkají dítěti „Už neplač.“ koho se tím snaží skutečně chránit? Chrání sami sebe před nepříjemnými pocity.

Naše děti jsou experty na vytvoření životních situací, které se nás rodičů uvnitř nejvíc dotýkají. Když se těm nepříjemným pocitům jako rodiče nechceme vědomě vystavit, tak nevyhnutelně učíme naše děti, aby také potlačovaly své pocity.

Většinu z nás rodiče během našeho dětství milovali. Když proti synovi, či dceři stojí v konstelaci rodič, tak je přijímá s láskou, mnohdy bezpodmínečně. Alespoň zkušenost z konstelací stovek klientů to ukazuje.

Kde se tedy stala chyba? Proč si za terapeuty tolik lidí chodit „řešit“ své rodiče?

Rodiče nás naučili spoustě věcí pro život. Byli s námi, když jsme dělali své první krůčky. A často byli s námi, když jsme prožívali svou první lásku.

Naši rodiče se už v našem dětství dívali do naší budoucnosti a ve snaze nás dobře vychovat a vybavit pro život nám předávali také své strachy a úzkosti. Protože každý člověk je studnicí životních zkušeností, ale nese si také svá emoční zranění z minulosti.

A když se úzkostlivě snažíte druhé uchránit od zranění, která se vám stala, tak je to nejlepší způsob, jak ta stejná zranění předat dál.. V procesu výchovy se může stát, že předáte poselství, že strach, úzkost a kontrola jsou důležitější, než láska, empatie a přijetí.

Nevěřím, že by někde žil dokonalý rodič. Každý dělá, co umí. A nakonec to není až tak o dělání.

Rodiče nepředávají svým dětem až tak moc skrze výchovu.

Předávají tím, kým jsou. Učí svým příkladem. Žádné dítě se nenechá ošálit. Děti vždy vědí, jak to máme uvnitř. I když to je v rozporu s tím, co říkáme a děláme navenek.

Když jako rodiče děláme to nejlepší pro sebe, je to většinou to nejlepší i pro naše děti.

Naše schopnost uzdravit staré rány a být tak v kontaktu se svou celistvostí vede ke spokojenějšímu životu. Nepodléháme už tolik tlakům zvenčí. Vážíme si toho, co máme a užíváme si každodenních drobných radostí aniž bychom museli mít víc. Umíme si zdravě ocenit, kdo jsme. Jsme víc v míru sami se sebou.

Tohle je někdy běh na dlouhou trať, který za to sakra stojí. Každý kousek se počítá. Každé pochopení, každé (od)puštění něčeho starého. Stojí za to propustit stará dramata, aby nepřekrývala naši přítomnost. V tomto jsou konstelace výborné. Jakékoliv naše vnitřní změny se pak promítají do všech našich blízkých vztahů. Jestli to děláme pro sebe, nebo pro naše děti, není nakonec tak důležité.

Čemu se mám v životě věnovat?

Je jeden ukazatel, který vám celkem jasně říká ano / ne. Je jedno, jestli se jedná o koníček ve volném čase. Nebo o vaši práci.

Věnujete se tomu a dobíjíte současně své baterky. Ano, i když se jedná o vaši práci. Pokud vás to ještě navíc inspiruje, potkáváte u toho lidi, se kterými se chcete potkávat a posouváte se jako člověk, tak není co řešit.

Tam kde vás to baví, tam kde proudí energie k vám, tam je často současně způsob, aby to fungovalo i po finanční stránce.

Pokud se naopak mnoho svého času věnujete něčemu, co vás pravidelně vyčerpává, tak se stojí za to podívat dovnitř, proč to děláte. Pro sebe to pravděpodobně neděláte. A vašim blízkým to asi ve finále také moc nepřináší, když jste vyčerpaní.

Štve vás tohle zjednodušení? Někdy jsou zjednodušení potřeba, aby se člověk mohl posunout v životě dál. Mnohdy se skrýváme za složitost, abychom zůstali zabředlí tam, kde pro nás již nic není.

Pokud se nechceme pohnout, vždy najdeme spoustu argumentů. Můžeme mít job, který nás štve a jediné, co přináší jsou finance na pokrytí našich účtů každý měsíc.

A nebo se můžeme věnovat smysluplnému poslání, ze kterého se těšíme, kde využíváme své silné stránky a přinášíme mnohem víc hodnoty pro sebe i pro druhé.

Když se rozhodneme pro změny, nabídne se vždy cesta.

Top