Lehkost bytí

Všichni jsme prošli nějakou výchovou a ovlivňováním ze strany rodičů, společnosti,.. Neseme si naučené vzorce chování. Někde vnímáme limity a omezení. Některé jsou skutečné, jiné jsou iluzorní. Máme v sobě vzpomínky na bolest i na radost a blaženost a vše nás nějak tvarovalo do formy, které říkáme „já“.

Ať už věříme čemukoliv a prošli jsme čímkoliv, skrýváme v sobě (a často sami před sebou) potenciál, který je prakticky neomezený a nekonečný.

Celistvým přístupem, který zahrnuje tělo, mysl, srdce i duši se prostě můžeme uvolnit do klidu a míru, do nadhledu i vhledu. Svou esenci nemusíme složitě získávat, budovat, trénovat ani rozvíjet. Je tady neustále. Jsme to my. Naše skutečná podstata. Je součástí hry tady na zemi, že jsme tak trochu zapomněli, kým jsme.

Pokud tušíte, o čem píšu…pokud cítíte volání…pokud přišel čas se rozpomenout..

Pojďte objevovat své skutečné já.

Za dva týdny se sejdeme v jednom pěkném prostoru u Prahy a projdeme spolu pomalým a hlubokým procesem, který bude osvobozující a uvolňující pro vaše tělo, srdce, mysl i duši. Pak vás čeká Rituál při příležitosti starokeltského Beltainu.

Pojďme spolu oslavit existenci a lásku k životu se vším, co k tomu patří. Ať se lehkost, hravost, tvořivost a přirozené bytí stane každodenním prožitkem.

—–

Více k samotné Beltain události v kalendáři akcí tady na webu.

Moudrost Siddharthy

Volně navazuji na předchozí příspěvek Přímá cesta.

Člověk se nestane moudrým jen tak. Moudrý, neznamená sečtělý, chytrý ani zkušený, ani charismatický. Řada zkušených se ve svém životě „zafixuje“ na jednu životní kolej takovým způsobem, že se o žádné moudrosti mluvit nedá. Můžete být špičkovým vědcem s tak úzkým záběrem, že jste vlastně ve vztahu k životu téměř nepoužitelným. Nebo se zaměříte na jednu duchovní cestu a jste vlastně zkostnatělý, nepřístupný čemukoliv, co je v rozporu s vaším životním přesvědčením a pravidelnou praxí.

Pro mě je moudrost vzácná schopnost dostat se k podstatě věci jednoduše a přímo. S velkým pochopením pro cestu všech ostatních a respektem k životu. Moudrý člověk má určitou nevinnost, znovuobjevil schopnost dívat se kolem sebe stále nanovo. Jeho „šálek je prázdný“. Pochopil, že vlastně nic neví a otevírá se prostě životu. To jde snáze, když na zádech nemáte velký ranec všemožných zbytečností, kterých se držíte. Nemluvím jen o materiálních věcech, které jsme v životě nabyli…ale především o názorech, znalostech, přesvědčeních a pravdách.

S pravdami se to má však tak, že platí většinou jen v určitém kontextu a v určité životní fázi. Dříve nebo později je čas je odložit a jít dál. Jsou jisté univerzální životní principy a zákonitosti, ale každé pravidlo má svoje výjimky. Když se o něco příliš opíráme, tak můžeme zjistit, že nám to život odebere. Co je v jeden moment podporou a pomocí, to se v příštím momentu může stát pastí a omezením.

Siddhartha

Včera mi připomněli v diskuzi pod článkem oblíbenou knihu Siddhartha od Hermana Hesse. Ta kniha je fascinující svou přímostí a jednoduchostí. Přitom je bohatě vrstevnatá. Siddhartha je hrdina knihy, který žije za časů Buddhy. Jeho samotné jméno znamená volně ze sanskrtu „ten, který dosáhl svých cílů“. Kniha je krásným poselstvím na více úrovních. Je o jedinečné cestě každého z nás.

Můžeme se nechat inspirovat učiteli, ale je třeba poznat, kdy je čas odpoutat se. Je o tom, že každá pravda má svůj protipól v jiné pravdě. Život jako takový je plný paradoxů a mnoho životních faktů si navzájem protiřečí. Není čisté dobro, stejně jako není čisté zlo. V každém dobru je zárodek zla a v každém zlu je zárodek dobra. Duchovnost a podstatu můžeme najít v obyčejných věcech a stejně tak i navenek zářivá duchovní cesta může být převlečeným konzumem a lpěním jiného typu. Číst dále ›

Přímá cesta

Jsme součástí světa, který má zdánlivě své limity, pravidla a zákonitosti. Je přirozené, že tvoříme a plánujeme. Často lpíme na lidech, na věcech a svých představách. Pro něco se rozhodneme, k něčemu směřujeme a když toho dosáhneme, tak máme často dobrý pocit. Prostě žijeme, jak umíme. Hledáme svůj kousek štěstí a jistot v životě.

Co když to přestává fungovat?

Co když nám život neustále boří naše plány? Něco vybudujeme, vložíme hodně energie a pozornosti a pak se to změní na prach. Nebo co když již nenacházíme uspokojení v dosahování, získávání, naplňování svých potřeb, tak jako tomu bylo v minulosti? Co když se průběžně mění i naše vize a poslání?

Mám se přestat snažit? Nebo se zabývám nesprávnými věcmi? Hodně na něčem lpím a pak to just nevychází? Buddha údajně řekl, že „zdrojem všeho utrpení je lpění“. Zkuste na něčem nelpět, když do toho vložíte kvanta svého času a energie, vizualizujete si cílový stav, mnohé obětujete, atd. Tuším, že umět nelpět je podobně vysoká laťka jako umřít v pokoji a míru. Rovnou můžete být osvícení. 🙂 To ostatně spolu úzce souvisí.

Někdy to může vypadat až nefér. Tolik na sobě makám a soused je řepák, na semináře nikam nejezdí, nesedí v lotosu a vypadá docela spokojeně. 🙂

Věřím, že vše v životě se děje z nějakého důvodu. Život nás neustále láskyplně vede ke štěstí, klidu a míru, které nejsou závislé na vnějších okolnostech. A tak se laťka neustále zvyšuje.

Pojďme se podívat na pár situací, které mohou být vodítky pro každodenní život v klidu a tiché blaženosti.

Splněný cíl

Když si splním větší nebo menší cíl, tak přichází často dobrý pocit, radost, štěstí,.. Jako úplně malý to mohu zažívat, když poprvé přejdu sám bez podpory maminky nebo tatínka pokoj. Když vytvořím první bezchybnou bábovičku z písku…radost je veliká a delší, než bylo samotné směřování k cíli. S tím, jak jdu životem, může se z plnění cílů stát závislost. Současně musím zvyšovat dávky, klást si větší a větší cíle, abych dosáhl podobného pocitu, jako na začátku. Současně je tady celá ta dlouhá doba, která vede ke splnění cíle a kdy se upínám k cíli a nedovolím si tak prožívat radost „tady a teď“, jen tak, bez příčiny.

Číst dále ›

Přirozený stav

Hodně lidí říká, že neumí meditovat. „Umět meditovat“ je protimluv, protože to je něco, co se nedělá.  Je to něco, co se prostě děje, nebo ještě lépe..co prostě je. Co je naším přirozeným stavem, který jsme nikdy neztratili, jen si jej často neuvědomujeme mezi všemi těmi objekty – smyslovými vjemy, myšlenkami a pocity. Přesto JE to tady a stále bez ohledu na cokoliv. V těch pauzách mezi tím vším..kdy se čas zastaví. Naše paměť to však neuloží a nezůstane žádný záznam. Stejně jako není žádný záznam z fáze hlubokého spánku, ve kterém esence našeho bytí není ničím překryta…

Když se dobře vyspíme a cítíme se svěží, tak to je právě díky hlubokému spánku beze snů, kdy se naše vytvořené „já“ jakoby ztratí a zmizí. Když jsme ještě malí, je to snadné – přirozené, cítít se ráno po noci svěží a mít ještě večer hodně energie. Čím jsme starší, tím víc myslíme, řešíme a držíme se nějakých objektů a tím méně hlubokého spánku a těch bezčasých pauz zažíváme. 

Někdy potřebují věci dojít až na hranu, aby mohlo přijít uvědomění toho, že není třeba cokoliv někde hledat a čehokoliv se držet. O to nejdůležitější nemůžeme přijít.

Žít to

Máme s manželkou Ivčou za sebou další dva konstelační a vztahové semináře. Miluju tu různorodost lidí, kteří přichází a skládají střípky do svojí mozaiky života.

Je to vždy ohromně inspirativní a nevypadá to, že by mě to mohlo kdy přestat bavit. Každý svou jedinečnou cestou životem obohacuje druhé. Způsoby vzájemného předávání a sdílení ve skupině jsou vždy v jiné atmosféře a energii. Tohle prostě nevymyslíte, ani vždycky nesvážete do nějaké jasně dané struktury a programu. Ostatně každému po čase dojde, že struktura a plán jsou jen berlička, která je do jisté míry potřeba, ale tady a teď vždycky tvoří sám život.

Je to tanec. Zevnitř ven a zpátky. Objevujeme to nové a živé a vymaňujeme se ze zažitých konvencí a pravidel….abychom se do bezpečí určitých struktur pak zase navraceli, s novými pohledy na věc..a umožnili proměnu zevnitř. Nebo sami nové struktury vytváříme. S vědomím, že tohle je mnohem lepší, než to předtím, jen abychom zjistili, že to není vždy tak černobílé . 🙂

Nebo to je celé jinak?

Spontánnost a volnost | Disciplína a řád

Docela chápu tu potřebu lidí nacházet svoji svobodu a vymanit se ze všech „musím“, někdy i z jakékoliv disciplíny a vůle. Naše „vnitřní dítě“ by mohlo vyprávět, kolikrát v rozletu, spontánnosti a živosti narazilo na zeď „musím“, nebo „nemůžu“, kterou před něj vztyčili jeho rodiče, okolnosti, nebo společnost a řád.

Hledal jsem dlouho v životě recept na tu správnou rovnováhu mezi spontánností a volností na jedné straně a řádem a strukturou na straně druhé.

Pro sebe jsem zjistil, že ten návod není. Alespoň ne takový, který by platil neomezeně. Ta rovnováha se neustále mění v závislosti na místě, kde zrovna v životě jsem.

Ostatně, nalezením receptu bych přišel nejspíš o všechnu zábavu a mystérium života samotného.

Můj život měl období, která byla hodně o disciplíně, řádu, systematičnosti a struktuře. A měl také hodně období, která byla o plynutí a spontánnosti bez přílišných cílů, plánů a milníků. Ani v jednom extrému jsem se po nějaké době necítil dobře, jak už to s extrémy bývá.

A tak se tomu receptu alespoň semtam přiblížím. Poznám to na celkovém hezkém pocitu ze života. Je to taková alchymie. Přidávám ingredience a ubírám jiné a sleduju, co to udělá. Ne vždy se to řídí logikou nebo předchozí zkušeností, to mě na tom vlastně baví. Učím se pokus / omyl a často se dostanu na nové a neprobádané území.

A nejvíc se učím už nic ze života nevylučovat. Jednu dobu mi totiž třeba ty systémové přístupy přišly tak nějak málo duchovní a spirituální. Nakonec jsem zjistil, že duchovní je v podstatě všechno, když se dokážete podívat pořádně a nepovyšujete se. A nejvíc duchovní je, když se z života nic nevylučuje. Proč by to tady jinak bylo, kdyby to tady život nechtěl?

Jsme bozi,  jsme i stroje

Při vztahové práci s lidmi mám možnost vidět ty dary, které se v nás skrývají. Tu intuici, inspiraci a lásku, která skrze nás proudí, když to dovolíme. Říká se, že máme v sobě božskou jiskru, věčný plamínek. Pro některé je to něco mimo jakoukoliv osobní zkušenost. Jiní párkrát zažili tu mystiku a mystérium, kdy vnímají, že jsou něčím víc, než jen z masa a kostí. Hledají způsob, jak se „tam“ opět vrátit. Zdá se, že jen pár to božství žije každý den.

Semtam se klient(ka) ptá, jak to má udělat, aby se cítil(a) tak dobře (silně, inspirovaně, jasně,..) i doma, nejen na semináři.

Na semináři můžete uvidět sebe v jiném světle. Čerpáte z podpory skupiny a lektora. V běžném životě jste možná zavaleni všemožnými starostmi a záležitostmi. Na semináři se konečně na chvíli zastavíte a objevujete i jiné pohledy na věc.  A tak vidíte věci, které jste předtím neviděli. Možná dojde k nějakému vnitřnímu průlomu, praskne nějaké brnění, krusta nebo skořápka a vy se cítíte lehčeji a vše je jasnější. Proběhne léčení. Spojení vašich částí, které byly dlouho oddělené, nepřijímané.

Pak přijdete domů. Něco z nových uvědomění ve vás zůstane, změní se vám úhel pohledu, ale síla a přitažlivost našeho prostředí a zajetých návyků je mnohdy velmi silná. Někdy nevyhnutelně zajedeme do starého. Hýčkáme si vzpomínku na seminář, na tu božskou jiskru, která je tam v nás, pod všemi vrstvami.

Skupinovou práci vnímám jako hodně důležitou. Umožní nám uvidět jinak, překročit sebe, otevřít dveře.

Po návratu zpět do našeho prostředí však často narazíme. Ano, máme tu božskost, jsme spojeni s celým bytím, ale na určité úrovni jsme také stroje – jak říkával jeden moudrý člověk – Jiddu Krishnamurti. Jsme souborem svých každodenních návyků, myšlenek, vlivů svého prostředí, lidí a energií kolem nás, také odkazu minulosti, našich rodů..to vše je náš software. Čím jsme starší, tím víc ten software dává tvar i našemu tělu – hardwaru. Čím jsme starší, tím je těžší udělat skutečné změny a vnímat – žít v souladu se svým vnitřním plamenem.

Víkendoví bojovníci

Někteří lidé jsou jen víkendoví bojovníci. S velkou upřímností a nasazením se účastní kurzů a seminářů, ale nedokáží přeprogramovat také ten svůj stroj. Všechno už ví. Některé věci ví ze všech stran a je jim to už jasné. Přesto dál hledají nějaký zázračný návod, nějakou kličku, zkratku, svatý grál. Ještě tohle a tohle zkusím. Tamhle a tamhle zajdu. Když už nic jiného, alespoň budu mít pozornost druhých. Někdy přijde deziluze celým osobním rozvojem a spirituálnem vůbec a návrat do starého se vším všudy. Se špetkou životního cynismu.

Velký respekt každému, ať už se daří, nebo nedaří. Skutečná změna prostě někdy chvíli dá. Jdeme proti odporu celého svého prostředí, když se měníme. Protože svou změnou bereme taky to zajeté pohodlí všem okolo sebe a oni se musí nějak měnit taky. Můžeme se stát zrcadlem, do kterého se nedobře dívá.

Nejhůře se do něj však dívá nám samým. Největší protivník je náš vlastní vnitřní odpor. Máme strach skutečně uspět, protože nás to vystaví všemu, s čím jsme se nechtěli konfrontovat. Sami sebe brzdíme z mnoha důvodů nejvíc. Třeba se bojíme, že nebudeme najednou nikam patřit…a tohle je zakódované do naší DNA od spousty těch generací, které tady byly před námi.

Žít to

Přeprogramujte svůj stroj. Na nic nečekejte, protože zítra to bude, jak říkával Osho, těžší. Budete mít pravděpodobně méně energie a více naloženo. Proto použijte všechno, co máte. Co víte. Co jste. Budujte v životě prospěšné návyky, které pozvednou vaše vědomí a dají vám nadhled, energii a základ pro náročná období. Meditujte…nejen pár minut ráno nebo večer. Nechte, aby se celý váš život stal meditací. Ať jste, kde jste, pořád v sobě máte toho blaženého pozorovatele. A je to „jen“ otázka pravidelného zvyku, aby se světlo zevnitř stalo vaší každodenní realitou. Co nejprve půjde jen v klidu a bezpečí, nakonec dokážete i ve vypjatých a stresových podmínkách. Možnosti jsou neomezené.

Jezte to nejlepší, co můžete. Přestaňte ke svému tělu přistupovat jako k popelnici, která to všechno nějak zpracuje. Začněte jednou malou změnou a postupně se posouvejte dál. Rozvíjejte vnímavost ke svému tělu, abyste poznali, co nejvíc potřebuje. Není jeden zdravý návod pro nás všechny, to by byla fakt nuda. Každopádně jsou určité zásady, kterými nic nezkazíte. Třeba když ze svého jídelníčku co nejvíc vyloučíte rafinované cukry a potraviny, které mají minimální nutriční hodnotu a dobře se prodávají jen proto, že jsou nabité sacharózou, fruktózou a jinou ..ózou. Na tyhlety ózy mají naše těla závislost většinou od dětství a podvědomě po nich touží..a přitom nás otupují a my pak nevnímáme to skutečné blaho života a často jsme jak na houpačce. 🙂

Vybírejte si své prostředí. Ano, jasně, někdy nám život nastaví zrcadlo a my se z toho učíme. A jindy je to o čistém nastavení hranic. Některé lidi prostě v životě mít nemusíte, když s nimi opravdu neladíte. Není to vždy nějaká spirituální zkouška. Prostě tradá. Někteří lidé vás drží a hlavně nechtějí, abyste se změnili. Jiní vás ve změnách podporují. Někde vám není dobře a tak jste raději někde jinde, kde vám dobře je.

Vybírejte si i informace a slova, které si k sobě pouštíte. Žijeme v informačním věku a informace jsou nástrojem, který se dá použít jak k harmonizaci, tak k manipulaci. Ověřujte si zdroje a používejte jak zdravý rozum, tak intuici. Dejte si s tím čas, protože i toto nás výrazným způsobem formuje a buďto nás pozvedá, nebo nás ponižuje.

Zastavte se. Dejte prostor svému vnitřnímu vedení. Vypněte pravidelně všechna ta chytrá udělátka. Nedávejte jim víc toho nejcennějšího, co máte (čas, prostor), než opravdu chcete. Ostatně ty mašinky mají sloužit vám, ne vy jim. Facebook a další sítě dnes ukazují ze všeho nejvíc, že jsme na určité úrovni jen naprogramovatelné stroje. Ti kluci ušatí toho využívají úspěšně už roky a zdokonalují se v mačkání našich vnitřních tlačítek. Ano, je to výborný nástroj, ale špatný pán. 🙂 Ostatně se tomu neříká sítě náhodou, ne?

Chybujte, jen to, prosím, nevzdejte

A hlavně. Chybujte. Často. Jen chybami se evoluce dostala tam, kde je dnes. Jediná chyba, která se zdánlivě neodpouští, je, když to vzdáte. Když spadnete na zem a už nevstanete. Je řada takových, pro které se život stal čekáním na smrt. I to je volba a možnost. A i to je nakonec odpuštěno, protože vždycky přijde další šance.

Můžete mít život více, či méně, strukturovaný, o to vlastně až tolik nejde. Důležité je, umět se do toho všeho, krok za krokem, uvolnit a nechat zářit tu podstatu, to vědomí, které v sobě máme. Kterým, ve své podstatě, jsme. Přijímejte vše a vědomě si vybírejte z té široké nabídky, kterou život dává ve všech oblastech.


Vztahy jsou v jádru práce, kterou se s účastníky seminářů již řadu let zabývám. Zvu vás srdečně na své konstelace do Pardubic. Postupně doplňuji termíny všech akcí (konstelace, vztahové, vícedenní semináře, rituály, workshopy) pro celý příští rok 2018 pod kalendářem akcí na svém webu rudolforsag.cz.

(6) Radost ve vztahu – hluboká intimita a láska

Žena se potká s mužem a od prvního kontaktu se zažehne velká přitažlivost na všech úrovních. Konečně po tom dlouhém hledání a mnoha zklamáních…ten pravý, ta pravá. Někdo tomu říká osud. Pro někoho je to dvojpaprsek, spříznění duší. Pro někoho šťastná náhoda, nebo odpověď na tiché modlitby. Vztah začíná navenek velmi svobodně. Láska může proudit. Máme pocit, že jsme se vzdali všech požadavků a nároků na druhého. Vše se děje tak nějak samo od sebe. Máme pocit, že toho druhého, tu druhou, skutečně vidíme. A je to velká láska.. Sdílíme sebe, sdílíme radost a zažíváme pocitově hodně svobody. Upřímně věříme, že takhle to bude napořád.

Jak jde čas, plánujeme společnou budoucnost. Možná společné bydlení, rodinu. Sdílíme spolu víc. Víc se navzájem poznáváme. S tím, jak se naše životy víc a víc provázaly je těžší a těžší neklást na toho druhého všemožné požadavky. Může v nás narůstat pocit svázanosti a nesvobody ve vztahu.

Jak je možné, že to na začátku bylo takové a s dalšími roky je těžší a těžší prožívat ve vztahu svobodu, lásku a hlubokou intimitu? Proč se náš partner změnil? Hledáme nějakou konkrétní příčinu za tím vším. Měli bychom si na sebe udělat víc času? Protože se od sebe začínáme postupně vzdalovat a najednou druhého vidíme v jiném světle, s chybami a nedostatky, které tady na začátku jistě nebyly.

 

Projekce ve vztahu

Tuším, že tady teď bořím nejrůznější romantické představy. Citlivějším jedincům se omlouvám a varuji před dalším čtením. 🙂 Chápu, že většina z nás by ráda alespoň jednou za život zažila nějakou pěknou pohádku. Faktem je, že ve vztazích však málokdy od začátku skutečně vidíme druhého člověka takového, jaký je. Nemáme dostatek informací a tak si protějšek upravujeme k obrazu svému. K obrazu, který toužebně chceme vidět. Na začátku je to velice snadné. Nevidíme Honzu, nebo Janu z masa a kostí, se všemi klady a zápory. Vidíme zachránce, prince na bílém koni. Zakletou princeznu ve vysoké věži, která čeká na vysvobození od toho pravého. Vidíme nádhernou, divokou bohyni, pro kterou můžeme být vším a kterou mužně ustojíme. Na nevědomé úrovni můžeme vidíme někoho, kdo je velice podobný naší mámě, našemu tátovi a s kým se nám podaří to, co se nám s rodičem nepodařilo. Ji konečně zachráním, tak jak jsem svou mámu zachránit nemohl. On tady pro mě skutečně bude. Ne jako táta, který odešel, když jsem ho nejvíc potřebovala. Číst dále ›

(5) Radost ve vztahu – Zpracování minulosti

Často pracujeme v konstelacích s rozchodovými rituály. Ne proto, že by to mě, nebo účastníky seminářů nějak speciálně bavilo. Děláme to proto, aby se mohly uvolnit dlouho zadržované energie a emoce a aby se mohlo vyjádřit vše, co zůstalo nevyjádřeno z minulých vztahů.

Lidé primárně nechodí do konstelací, aby si udělali poctivý rozchodový rituál. Přichází proto, že něco neladí v jejich současném životě, nebo vztahu. Partneři například tvrdí, že mají pocit, jako kdyby ten druhý byl v nějaké mlze. Vnímají, že nějaká část druhého jim zůstává uzavřena. Nejde to často tak úplně uchopit, pojmenovat, vidět. A o to víc nás to štve. Partner(ka) tvrdí, že všechno je v pohodě a my nevíme, jak jim to ukázat. Nevíme, jestli to je o nich, nebo o nás, nebo někde uprostřed a pociťujeme stavy bezmoci a zoufalství.

Příčin, proč se nám nedaří být láskyplní a otevření svému partnerovi nebo partnerce může být celá řada. S otevřeností a uvolněním pocitů ke druhému by se mohly vyvalit stíny, se kterými se nechceme ještě přímo konfrontovat. Nebo potřebujeme udělat vnitřní práci ve vztahu k rodiči opačného pohlaví, abychom mohli pustit do srdce skutečně svého partnera, nebo partnerku a přestali si na ně projektovat vše možné z naší minulosti.

Dnes se zaměříme na jednu z příčin přímo – na předchozí nedořešené, klíčové vztahy. Aby naše srdce mohlo být plně s blízkým člověkem v současnosti, je třeba přijmout a uznat naši vztahovou minulost a vyjádřit vše, co nemohlo být tehdy vyjádřeno. Vezmu to tentokrát trochu zeširoka a postupně se dostaneme k rozchodovým rituálům.

Nic nelze přeskočit

Je přirozené, že se chráníme před bolestí. Bolest zlomeného srdce hravě předčí jakoukoliv fyzickou bolest a málokdo je takový masochista, aby si v něčem takovém liboval. Když je vše čerstvé, je velmi těžké s (ex)partnerem komunikovat o tom, co se v nás děje. Chceme žít a jít dál. Byla to velká lekce od života. Přichází další prožitky, závazky, blízké vztahy. Ty pocity v nás však dále proudí, protože nedostaly šanci k vyjádření a postupně se dostanou hlouběji do našeho těla, do našich tkání a tam nadále, již v pomalejší (možná až zamrznuté) formě, zůstávají. Získávají vlastně fyzickou formu, která se může projevit zdravotními symptomy. Hmota = energie. Stanou se součástí našeho pomyslného vnitřního a vnějšího brnění, které si neseme do dalšího života a dalších vztahů. Nic nelze přeskočit a uvolnění nás čeká.. Číst dále ›

Signál shůry

Možná to znáte. Dlouho jste se posouvali v nějaké oblasti, ale najednou to nejde dál. Nehnete se z místa. Ať děláte, co děláte. Ať už jde o vztah, práci, nebo jinou oblast života. Možná potřebujete změnit něco v sobě. Využít zdroje, které jste dosud nevyužívali. Možná si máte nechat pomoci od druhých.  Třeba skončila doba osamělého jezdce. Možná je to  nápověda, že jste dlouho jeli na úkor sebe a jednoduše potřebujete jen pauzu. Vydechnout. Zastavit se. Pustit to. A najednou se to zase s novou energií rozjede téměř „samo“ od sebe dál.

Vyzkoušeli jste, co se dalo? Nic nepomohlo? Třeba je to prostě signál shůry, že tudy cesta už nevede. Život vám všemožně, pevně a láskyplně dává najevo, že víc energie a pozornosti tímto směrem již nemáte dávat. Důvody pochopíte časem.

Nejtěžší je přijmout to, jak to je. Důvěřovat. Neříkat si „co by, kdyby“ a otevřít se novému směru.

Žádná energie, žádná práce a pozornost, které jsme vydali se neztratí. Říká se, že to skutečné poslání kombinuje a zužitkuje vše, čím si člověk až dosud na své cestě prošel. Nic nevyjde nazmar. Život nikdy neplýtvá.

(4) Radost ve vztahu – Ti vyloučení

Po minulém článku v tomto seriálu, který se zabýval přijetím osobní síly a zodpovědnosti ve vztahu se dnes budu věnovat jednomu principu, který se v konstelacích u mě, i u jiných konstelářů, ukazuje jako jeden z nejdůležitějších. Netýká se přímo primárních vztahů, které žijeme, ale hodně naše nejbližší vztahy na nevědomé úrovni ovlivňuje.

V konstelacích se pracuje se systémy, s celky. My lidé náležíme k různým celkům. Když se narodíme, patříme do své rodiny. Když jdeme do školy, do zájmového kroužku, do první práce, opět jsme součástí nějakého systému, či celku. Z těchto systémů čerpáme určitou podporu, ochranu a sounáležitost. Tyto celky nám něco dávají a na oplátku dáváme něco my zpátky. Jsme do jisté míry věrní, držíme se určitého názorového a morálního kodexu, podporujeme naše systémy na vědomé i nevědomé úrovni svou energií a svými lidskými zdroji. Když jsme uvnitř systému, nedokážeme vidět, jak to vlastně vypadá zvenku. Máme svou pravdu, která nám případá jasná a (někdy) jediná. Kvůli tomuto principu se mezi příslušníky různých systémů často vedou spory, hádky, nebo dokonce války.

Důraz na individualitu

Dlouhou dobu bylo otázkou přežití, abychom byli součástí důležitých celků a skupin. Již v dávné minulosti bývalo nejvyšším trestem vyloučení z komunity, které mnohdy znamenalo smrt. Proto mnozí udělají dodnes téměř cokoliv, aby nebyli vyloučeni. Na nevědomé úrovni je vyloučení spojeno se strachem ze smrti.

Současně máme dnes jako jedinci v moderní společnosti takové možnosti, že si můžeme vybrat, jakých celků budeme součástí. Jediný systém, který změnit nemůžeme, je naše rodina, do které jsme se narodili.

V současné době si víc a víc jedinců volí hodně individuální cestu. Protože máme lepší podmínky, než kdy dřív. A protože si uvědomujeme cenu svobody a nadhledu, který individuální cesta umožňuje.

Kdo jste například opustili v životě velkou firmu a začali jste pracovat sami na sebe, tak ten efekt jistě dobře znáte. Udělat takové rozhodnutí a stát se ze zaměstnance odborníkem na volné noze chce hodně odvahy. Odměnou je však nezávislost, vědomí vlastní zodpovědnosti a velké svobody. Také mnohem širších možností. Je to jedna ze skutečných cest růstu, kdy okamžitě poznáte, v jakých oblastech zaostáváte. (K tomuto tématu chystám jeden článek a nejspíš i samostatný večer pro veřejnost.) Číst dále ›

(3) Radost ve vztahu – Dovnitř nebo ven?

Minule jsem psal o úskalích a radostech dávání a přijímání a o schopnosti být svou pozorností plně s druhým člověkem.

Tentokrát se podíváme na něco docela základního.

Jak měníme svět? Tohle je otázka, na kterou má každý jinou odpověď, která vychází z jeho intimní zkušenosti se životem. Mne život učí, že své okolí mohu změnit jen svou vnitřní změnou. Nepomůže tlak na druhé ani sofistikované metody a návody. Jen vnitřní změna vede ke změně druhých a celého prostředí, ve kterém se nacházím. To neznamená, že se ponořím na desítky let do hluboké meditace a nebudu nic dělat. Jsme tady, abychom tvořili, zkoušeli, chybovali, učili se, hráli si. Každý a každá svými jedinečnými způsoby. Vnější realita však odráží tu vnitřní.

Proto se domnívám, že jakékoliv vztahové metody, techniky a přístupy, které se snaží o změnu druhých, aniž bychom se měnili sami, jsou odsouzeny k neúspěchu a nebo jejich účinnek je časově omezený.

Možná je vám tohle vše „jasné“. Považujete se za pokročilé na své cestě osobního rozvoje, nebo duchovního růstu. Je jedno, jak to pojmenujeme. Na cestě jsme všichni, bez ohledu na to, jestli navštěvujeme nějaké semináře a nebo se necháme učit „jen“ životem a vztahy, do kterých vkládáme sebe a svou energii. 😉

Iluze omezení

Pro mě je „jak uvnitř, tak venku“ životním principem. Znát tento životní princip a řídit se jím, jsou však dvě odlišné věci. Sám někdy pozapomenu a život mi rychle připomene. Někteří mají za sebou hodně práce na sobě. Přesto se však zuby nehty drží toho, že za to a to může ten druhý, ta situace, okolnosti.. Zbavujeme se osobní síly i zodpovědnosti. Můžeme pak věřit, že vlastně nemáme svobodu udělat to a ono, protože tohle. Hrajeme o čas. A oblbujeme často sebe samé a na nějaké hlubší úrovni jsme si toho vědomi a nechceme, aby nám tuto iluzi někdo rozbil. Chceme být slepí, protože se nebudeme muset podívat na nějaký strach v sobě. 

Číst dále ›

Top