Proč mu / jí nemohu odpustit?

Několik praktických uvědomění & úskalí na cestě odpuštění. 

Když si v sobě držíme, jak nám někdo ublížil, tak ve výsledku škodíme nejvíc sami sobě. Můžeme mít ke druhým z různých důvodů odpor a obviňovat je. A když tento odpor dlouhodobě živíme, stane se z něj křivda, která nás „stravuje“ zevnitř. 

Když tuto souvislost objevíme, tak jsme o to víc motivovaní konečně odpustit. Nechceme již škodit sami sobě. Nechceme se obracet k minulosti, protože nám to brání žít dnes. 

Potíž je v tom, že odpuštění nejde udělat na té úrovni, na které odpor, obvinění a křivdy vznikají. Protože na osobnostní úrovni se z dlouhodobých křivd a neodpuštění stává součást naší identity. Obzvlášť když jsme si tyto křivdy drželi řadu let. 

Odpustit by pak znamenalo vzdát se části sebe sama. Už bychom nebyli tak „důležití“, „morálně lepší“ a naše role oběti by se neměla na čem živit.

Všichni víme, kam to vede, když si své křivdy držíme. 

Stačí se podívat na některé blízké, kteří vlastně nežijí přítomností a stále se vrací k tomu, co jim kdo udělal. Až do té míry, že už nedokáží žít ve vztazích. Využijí jakoukoliv příležitost, aby si mohli postěžovat….na partnera (který tady často už ani není), na vládu, na život, na souseda,..  

Je pro ně zvykem bojovat proti obrazu & představě, kterou si v mysli o někom, či něčem vytvořili, i když realita je často jiná. A brání jim to, aby byli skutečně přítomní s těmi, kteří tady jsou. Brání jim to být tady – v životě. 

Jak tedy na odpuštění?

Když získáme osobní zkušenost, že odpuštění nelze „udělat“, tak se mohou věci konečně dát do pohybu. Dělat odpuštění ~ to znamenalo, že jsme se z jedné strany křivd „snažili pouštět“ a z druhé strany jsme se jich „drželi“, nebo jsme je nahradili jinými křivdami. Totálně schizofrenní stav, který je vlastní mysli soudobého člověka.  

Odpuštění se nedělá. 

Odpuštění se stane samo od sebe, když se (opakovaně) vydáváme do hlubší úrovně sebe sama. Jen pak totiž můžeme prožít a pochopit, že nejsme (jen) svou osobností. Když se dostaneme hlouběji ke své podstatě – a to se může stát jen skrze osobní prožitek – tak se odpuštění děje přirozeně. 

Celý proces je o rozšiřování vědomí a přinášení vědomí do každodenního života. Skrze všímavost, meditaci, pozornost v těle, ve spojení se smysly, s pozorovatelem uvnitř. To se dá rozvinout tak, že to na vás druzí prakticky ani nepoznají. Žijete svůj obyčejný život, ale vlastně jste mnohem víc součástí Života. Mnozí už máte tuhle zkušenost.. 😉 

Tak se postupně dostáváme z identifikace s myšlenkami a představami o sobě. A odchází spousta balastu a nepodstatných bojů a záležitostí.

Najednou vnímáme hlubší esenci sebe sama a vzniká v nás prostor, ve kterém se může odehrát pochopení, přijetí a odpuštění. Děje se tak pocitově, děje se tak přes tělo, s uvolněným přístupem.

Jeden háček 

Lidé často nejsou ochotní do hlubší úrovně sebe sama jít. Je to z jednoduchého důvodu. Instinktivně cítí, že tím, že se vydají hlouběji do sebe, tak vyvolají na povrch emocionální záležitosti, které v sobě dlouhé roky potlačovali. Pustit to ven, to by mohlo být bolestné. Obávají se také ztráty kontroly. 

A tak raději zůstávají na povrchu, protože to alespoň „nějak funguje“. Sice tak úplně nežijí, ale jsou na to alespoň zvyklí. 

Málokdo je ochoten probudit vnitřní síly, které tak dlouho ukrývali před sebou samými. Často až v momentech osobní krize, kdy nemáme co ztratit, nebo můžeme ztratit vše, jsme ochotní vydat se na skutečnou cestu sebepoznání. 

Pak zjistíme, že většina strachů je jen naší představou a nic není zdaleka tak hrozné. Objevíme, že se nám dostane spousta podpory z okolí, v momentě kdy jdeme vstříc životu.

Jsme na cestě lásky, vnitřní svobody & nezávislosti a naplněných, láskyplných vztahů.

Imbolc a Hromnice ~ 2.2.2022


Čas na začátku února je z hlediska přírody a celku počátkem proměny. Jedna fáze pomalu končí a další začíná. Na povrchu ještě není nic vidět, avšak v útrobách země se probouzí život pro další rok. Dny se prodlužují a přichází více světla.

Mnozí znají Hromnice, svátek lidového křesťanství, který oslavuje příchod jara. V tento čas přinesla Panna Marie Ježíše do Chrámu Ducha Svatého, aby byl zasvěcen Bohu. Na Hromnice se světily svíce, které se pak dávaly za okno, aby chránily domácnost. 

Hromnice u nás byly inspirovány starším, starokeltským svátkem Imbolc – Svátkem Světel. Podle keltských a druidských tradic jsme vystaveni v tuto dobu většímu působení světla a staré uvolňuje místo novému. Nejen venku, ale i uvnitř.

Imbolc Rituály jsem často připravoval skupinově. Jsou pro mne zahajovacími rituály nového roku. Někdy přicházela požehnání samotných nebes. Pro to nejsou jiná slova.  

Tyto události byly hlubokou meditací, která nás spojovala s vědomím na hlubší úrovni, než se dařilo v běžném životě. Účinky byly prospěšné a dlouhodobé.

Současné energie

Tentokrát toto období vnímám silněji, než obvykle. Možná je to podpořené i nadcházejícím novoluním a celkově touto dobou a citlivostí & energií dvojek v datu 2.2. 2022

Přichází nové a silné energie a ta působí očistně i na úrovni našeho těla a psychiky. A ne vždy to je příjemný proces, obzvlášť když se mu bráníme. 

Na povrch se vyplavují záležitosti, které jsme dlouho nechtěli vidět a my se můžeme pokusit přenést celkovou pozornost na své okolí a na druhé, místo bychom zůstávali vědomím uvnitř. 

Můžeme jít do zbytečných dramat a konfliktů a tím propásneme příležitost poznat lépe sebe sama a osvobodit se ze zažitých a omezujících vzorců chování. 

Nutkavá snaha něco dělat, abych nemusel / nemusela cítit, co cítím. To je způsob, jak odkládat nevyhnutelné. 

Dát si prostor

Tentokrát nepřipravuji skupinový rituál. Po delším čase aktivity vnímám, že si potřebuji dát prostor sám pro sebe. Přirozeně to vyplynulo. Mnozí z vás to mají nejspíš podobně. Ve vzduchu je cenná příležitost. Jsem vděčný, že mám podporu partnerky a mohu odjet na pár dní.

Ponor do sebe může teď přinést mnohé plody a uvědomění. 

Být v přírodě, jen vědomí, dech, pohyb a zastavení. 

Pozornost tomu, co se otevírá. 

Jak naše představy brání vztahu

Většina lidí má představu, jak by je měli mít jejich blízcí rádi. Partneři, tátové, mámy, kamarádi,… 

„Měla / měl bych od blízkých cítit a dostávat to a ono.“ 

Je jedno, kde a kdy jsem si představu „o lásce“ utvořil. Jestli jsem si vytvořil domněnku, jak to má někdo jiný a teď to chci taky. Nebo jsem vyčetl v knížce, že rodiče se mají chovat tak a tak a zralí partneři mají dělat „právě toto“. Možná jsem „se zhlédl“ v nějakém filmu. 

Tak jako tak, jen já vím, jestli je nějaká část mne, která si jde urputně za představou, jak by věci měly být. A když jsem v představě, nejsem přítomný v životě.

Pokud to tak je, nechám se ovládat svou myslí. Když jsem s blízkým člověkem, nejsem vlastně tady s ním. Protože stále srovnávám, jestli odpovídá to, co druhý dává, mojí představě. 

Pokud nedostávám, co jsem si představoval, tak jsem nespokojený. A pak nejsem schopen přijímat, co je dáváno. Právě teď.

Kdybych byl opravdu tady, přítomný, to znamená bez představ a očekávání, tak bych to uviděl…

Uviděl bych, že druzí mi dávají tolik lásky, kolik mohou, podle své úrovně vědomí a otevřenosti. 

Dávají nejvíc, kolik umí a dokážou se svými současnými možnostmi. A není na mně posuzovat, jestli je to dost. Protože pokud to posuzuji, tak nedokážu přijmout ani to, co právě druzí dávají. Ten paradox! 

Pokud budu mít své představy a lpění, tak nic nikdy nebude pro mě dost. Protože pro mysl, když jsme s ní ztotožnění, nic není dost. Chce stále víc, chce stále něco řešit. Chce stále něco nového. Tak to má současná většinová globální společnost. Bez ohledu na realitu života na Zemi. 

Kdy se to změní?

Až se vystavím bolesti v sobě, že jsem nedostal / nedostala to, co jsem chtěl. Rozhodnu se přestat řešit, vynucovat si a manipulovat druhé. Nebudu ani analyzovat své pocity a emoce, protože to je také únik z prožitku.

Prostě se otevřu tomu, čemu jsem zdrhal tím, že jsem měl stále nějaké představy. A tím pustím i tlaky na sebe a na druhé. 

Dovolím si „s tím“ (nepříjemným) být. Tak jak jsem. 

Naučím se postupně uvolnit své tělo, i když cítím náročnou emoci a nebudu se jí snažit zbavovat. Tím, že budu vědomě dýchat do toho, co cítím, přirozeně, s citlivostí, tak jdu po cestě vnitřních změn. Místo abych byl nucen neustále manipulovat realitu a lidi kolem sebe v ochraně před emocionální bolestí. 

A tak se staré a dlouho zadržované energie ve mně budou moci konečně osvobodit. 

Přidají se k mojí životní síle.  

„To je celé, prostě s tím být?“ 

Často se mě ptají klienti..

(Hlava by chtěla víc, i když vlastně nechce nic ve skutečnosti změnit.)

Ano, to je celé. Zkoušet to stále znovu, až se zacyklené energie budou moci uvolnit. Pomáhat si dechem, vědomou pozorností v těle. 

Umět být s bolestnou emocí, to je umění, které stojí za to rozvíjet. Je to cesta, jak se usmířit se světem v nás i kolem nás. V tomto usmíření můžeme zase vidět krásu Života se všemi barvami…

Cesta vnitřního osvobození vyžaduje odvahu a trpělivost. 

Zas a znovu se uvolňujeme do čehokoliv, co se právě děje v našem životě. S uvolněním se postupně otevírají netušené zdroje vnitřní moudrosti a síly, se kterými můžeme zvládnout i náročné životní situace. 

Se skupinovou podporou jde vše přirozeně a ušetříte si spoustu času a energie. Učíte se od sebe navzájem, ze svých příběhů, zvládnutých životních situací. 

Dvě příčiny neuspokojivých vztahů

Většina mužů a žen, kteří jsou ve vztahu nešťastní, či „zaseklí“ mají společné dvě věci. 

1 Dávají téměř celou svou pozornost ven. 

Většinou řeší, co všechno je špatně na jejich partnerech. Často mají jasno v tom, co by jejich „polovičky“ měly změnit, aby se jejich vztahy zlepšily. Poukazují na okolnosti, které přispívají k nefunkčnímu vztahu (covid, děti, tchýně, nevyhovující životní podmínky,..). 

Snaží se změnit vnější záležitosti, aniž by se dívali, čím k současné situaci přispívají.

2 Jejich identita je založená na jejich minulosti, tzn. jejich životním příběhu, jejich názorech a myšlenkách, jejich rolích. 

Takže v páru jim většinu času zabere obhajování si toho všeho a lpění na zažitých pozicích, nebo na představě, co by mělo být. 

Tohle je ego v celé kráse. Dokud našim životům vládne ego, tak se neustále vůči něčemu vymezujeme a za něco bojujeme. Zakládáme své životy na tom, co určitě nejsme, co u nás není a jak blbě to mají druzí. Chceme to, co nemáme a nechceme to, co máme. (A málokdo to chce změnit, protože na tom funguje celá globální ekonomika.)

Někdy je to docela skryté. Hodně lidí má své ego založené na roli oběti a ať druzí udělají cokoliv, nikdy to nebude dost dobře. Tohle pak dává identitu a prohlubuje „jedinečný příběh plný osobní bolesti“. 

Dokud jste s tímto ztotožnění, tak prostě nechcete změnu, nechcete nic hezkého, nechcete být šťastní, i když tvrdíte opak. Je to sice šílené, ale pro spoustu lidí to je každodenní realita. 

Co s tím? 

První krok je přijetí zodpovědnosti. 

Protože když nepřijmete osobní zodpovědnost, tak budete odmítat jakoukoliv dlouhodobě účinnou podporu a pomoc. Změna pak není možná, dokud nezasáhne život a nerozstřelí stávající situaci jako kuželky. 

Nesnažte se podporovat někoho, kdo nepřijal osobní zodpovědnost za svůj život a svůj díl ve vztahu. Protože pak se „jen“ vytváří závislostní vazba mezi vámi a podporovaným, aniž by došlo ke skutečným změnám. 

Pak ani není možné, aby podporovaný šel / šla skutečně „do síly“.

Když naopak nastavíte zdravé hranice, a vydržíte „nedělat“ za druhé, co vám nenáleží, tak se otevírá cesta k tomu, aby se druzí spojili se svými vlastními zdroji a přijali konečně vlastní zodpovědnost. 

To platí i pro lektory, terapeuty i kouče. Nehrajte s druhými hru. Trpělivě poskytujte prostor, ale nezvedejte břemena za druhé. Nastavujte zrcadlo tak, aby si druzí mohli uvědomit, kde potřebují udělat svou práci. 

Co s tím, když je člověk totálně ztotožněn se svým egem a není ve spojení s tím, co nás všechny přesahuje? Protože když to tak je, možnosti jsou omezené…

Většina vztahové literatury se snaží měnit ego egem a tak „boříme jednu zeď“ a často pak vytváříme jinde jinou. Neřeší se hlubší příčiny, jen kosmetické záležitosti na povrchu. 

Je mnoho odborníků na vztahy, kteří sami ve vztazích žít nedokáží, protože nejsou spojeni sami se sebou. Tak to alespoň učí. Lidi ale nejsou blbí, většinou rychle poznají a vycítí, jestli to, o čem mluvíte, také žijete. Hezké párové fotky na Instagramu prostě ani dnes nestačí. 

Moje zkušenost je, že když o něčem na semináři mluvím a nemám to u sebe sám dostatečně zpracované, tak mne život pěkně kopne „do zadku“ a jdu „makat“. 🙂 Mám taky skvělou ženu, která se mnou má nekonečnou trpělivost. 

Pokud byste rádi hluboký a láskyplný vztah, tak nezbývá, než se – zas a znovu – obracet dovnitř. Naše egoistická osobnost chce, abychom stále byli pozorností venku, protože pak může „tahat za nitky“ a dál hrát své hry. V momentě, kdy se začneme obracet dovnitř a uvidíme mechanismus svého ega, tak to je začátek jeho konce. 

Ego bude navrhovat, co všechno byste měli jít (raději) dělat. Bude říkat, jaká to je blbost, obracet se do nitra. „Plýtváš časem.“ „Tobě to nebude fungovat.“ Dělá to proto, protože by velmi rádo zůstalo dál ve vedení. 😉 Naslouchejte, nereagujte a dívejte se. To změní spoustu věcí ve vašem životě. Dříve, či později. 

Unsplash

Ego se zřejmě nikdy zcela „nevypaří“, ale může skončit jako ten / ta, co to tady řídí. Stačí, abychom své ego viděli v celé kráse a přestali jej považovat za „já“.

Je fascinující, že tak samozřejmá věc, není samozřejmá. Současní vědci zkoumají do detailu vše možné, ale málokdo si dá čas prozkoumat sám sebe do té míry, aby se vnitřně osvobodil. Jak můžeme ale rozumět světu, když nerozumíme sami sobě? Stav světa se změní, když se změní i toto.

Když se obrátíme dovnitř, čas od času, nakonec se stane, že v nás něco „pocitově“ přepne a my vidíme. Přestáváme se ztotožňovat s egem a v těle to může vyvolat uvolnění energie. 

Vidíme a chápeme, že těžko můžeme být něčím, co pozorujeme. Jsme tím, kdo pozoruje. Nejsme objektem, jsme subjektem. 

A to je skutečná úleva. 

Protože pak odpadnou tyhle hry o moc, kontrolu a „přežití“. 

V tomto je nesmírně silná skupinová podpora.  Mám pocit, že za víkend se u některých lidí hne víc, než by se hnulo za půl roku pravidelného koučinku, či terapie. Ve skupině – při meditacích, při rituálech, při sdílení a vztahování se – je přirozeně snazší uvidět, jak fungují složky naší osobnosti. 

Vědomá skupinová práce podporuje, aby i naše vědomí vystoupilo na povrch. A s tím i více svobody, lásky a vnitřní síly. 

Takže vztahy jsou jen nástroj. Někdy nás doslova donutí jít k sobě a přijmout zodpovědnost za svůj život. 

Když pochopíme tyto souvislosti, tak se začnou dařit nejen vztahy, ale celé naše životy získají hlubší kvalitu. Daří se nám nejen venku, v tom co děláme, ale především se cítíme uvnitř dobře, ať už se děje venku cokoliv. 

Tedy téměř cokoliv, protože čas od času přijdou životní situace, ve kterých se ještě „chytneme“ do starých vyjetých kolejí. 

A o tom život je. 

Život nás stále zve k tomu, abychom poznávali, objevovali a prožívali.

Zmatení (sebe sama) ve vztahu

O tom, proč mateme sami sebe ve vztazích. Cesta k vnitřní pravdivosti. Plus základní souvislosti pro lektory, terapeuty a kouče.

Někdy přijde muž / žena a potřebují podporu, protože se nacházejí v nevyhovující vztahové situaci. 

A od začátku je cítit, že tohle je pro lektora jedna z těch „zrádných“ zakázek. Někdy člověk doslova vyzařuje, že už nemůže dál. A současně není ochoten uvidět cokoliv, co by mu naznačovalo, že je čas na reálné kroky v osobním životě. 

Takže v prostoru je nevyslovené „Potřebuji pomoct, ale nesmí to emočně bolet.“

Příkladem je žena, která žije ve vztahu s někým, koho vidí jen několikrát za měsíc a tento vztah trvá již několik let. To by bylo v pořádku, kdyby s tím byli ve vztahu oba spokojení. Tady je spokojený jen muž. 

A žena si usilovně ospravedlňuje, že to tak je v pořádku. Ukázkový případ toho, jak dokážeme dlouhodobě zmást ve vztahu sami sebe. Nevidět pravdu, protože ji nechceme vidět. 

Když žena přijde za mnou, tak mi vysvětluje, jak je „zmatená“. Jenže na hlubší úrovni oba dva víme, že to není pravda. Tohle je hra na zmatenost, protože jinak by žena musela udělat krok do neznáma. Hluboko uvnitř to dobře ví. Jen jí tato situace v něčem stále slouží..

Žena je v něčem nevyhovujícím, ale její představa toho, co by přišlo potom, vyvolává hodně strachu. Třeba má strach ze skutečného plnohodnotného vztahu. Možná se bojí „být ta špatná“, když udělá rozhodnutí. Nechce ani přijmout zodpovědnost za sebe samu.

A tak si ospravedlňuje, proč zůstat. „Pracuje“ se sebou a odkládá řešení. Místo aby nastavila jasné hranice a zjistila, jestli je partner ochoten jít do vztahu, který i pro ni bude vyhovující. Nastavit hranice v tomto případě znamená, že jste připraveni i na to, že tento vztah skončí. 

Když pracujeme v přítomnosti, dáme si prostor a čas, tak žena vidí, jak je to celé jen hra, kterou hraje sama se sebou. Do té hry zkusí zatáhnout i mne a když to nefunguje, tak je na ní, jestli se obestře další iluzí a nebo jestli se podívá pravdě do očí. U mužů to samozřejmě funguje podobně.

To, co tady pomůže nejsou žádné techniky, metody, nebo vysvětlovačky. 

Je to především o důvěře, o schopnosti pozorovat, co se právě teď děje. Dovolit si dát prostor sobě i druhým a klidně počkat v tichu. 🙂 Pak to, co je zjevné, vystoupí většinou na povrch. 

Každý lektor, terapeut, či kouč potřebuje stále pracovat sám se sebou, aby se nemusel už chytat na svou potřebu za každou cenu pomoci. (Třeba proto, že někdy ještě chceme zachraňovat své rodiče.)

Lidé, kteří nechtějí změnu, jsou často velmi dobří v tom, aby získali vaši pozornost a energii. Ostatně se v tom většinou zdokonalovali celé roky. To jim pomáhá dál udržovat současnou situaci, aniž by šli za komfortní zónu. 

Když se nechytíme a přesto tady s nimi zůstáváme, je to příležitost vstoupit do prostoru, ze kterého se může odehrát skutečná změna. 

Nejprve uvnitř a poté i venku. 

Skutečné Naplnění ve Vztahu

Ty mi dáš naplnění a smysl. A já dám naplnění a smysl Tobě. Společně už budeme celiství a nic nám nebude chybět. Nesmíš mě zklamat a já nesmím zklamat Tebe.“

To je jedna z nevědomých dohod, podle kterých žije mnoho současných párů. A právě tato nevědomá dohoda dělá vztahy – alespoň v začátku – tak přitažlivými. 

Podvědomě hledáme často do vztahu někoho, kdo bude protějškem pro naše nevědomé dohody. Kdo bude „hrát“ tyto hry s námi.

Hledat naplnění, celistvost a jistotu ve vztahu je dokonalý recept na zklamání. My však chceme věřit. Utvrzujeme se, že to, co vidíme v pohádkách, romantických filmech a na instagramu –  je realita. 😉

A tak to tolik lidí zkouší stále znovu – když to „nevyjde“, tak hledáme někoho dalšího, kdo s námi bude hrát v nevědomém vztahu. Ve vztahu, který je často od počátku odsouzen k zániku, protože ani jeden v páru není ochoten začít žít vědomě a s přijetím zodpovědnosti za sebe sama a svou minulost. 

Vědomého partnera si nevědomí lidé nehledají, protože by už nemohli hrát své nevědomé hry. Ten, s kým nemohou hrát své hry, ten pro ně doslova není přitažlivý. Když se objeví někdo vědomý, tak se ho vlastně nevědomě bojí a mysl jim dá tisíc důvodů, proč pro ně není vhodný a zajímavý. 

Jediné místo, kde můžete tohle všechno – co hledáte ve vztahu – skutečně najít, je v sobě sama. 

A když naleznete v sobě, tak začnou „zázračně“ fungovat i vaše vztahy. 

Možná se to neposlouchá dobře. Protože najít v sobě…to také znamená podívat se zpříma a přijetím na bolesti, které jsme si v sobě uložili za spoustu předchozích let. 

Když se „obrátíme k sobě“ a dovolíme si být sami se sebou…

Tak se konečně můžeme pustit svých představ a očekávání ve vztazích. A místo toho prostě začneme být s druhými přítomní. Protože už dokážeme být přítomní sami se sebou, i když se otevřou nepříjemné emoce. Pak nás přítomnost druhých už neohrožuje. 

Hodně emocionální bolesti takto odejde přirozenou cestou. Víc a víc se uvolňujeme v přítomnosti a přinášíme tak lehkost do starých dramat a ta se doslova uvolňují z našeho těla. Ve svém vlastním čase. Je to o trpělivosti, je to o jemnosti k sobě a o důvěře v existenci. Je to o tom nechat se podpořit druhými, kteří jsou na podobné cestě. 

V náročných momentech si můžeme říct, že „nevědomost je sladká“. A pak si přiznáme, že tento proces za to stojí, že bychom neměnili. Naše vnitřní svoboda je neocenitelná. 

Tím, jak se nás „doslova pouští naše minulost“ skrze naše uvolňování se v přítomnosti, tak přestáváme zatěžovat své vztahy svými představami o tom, jak by to všechno „mělo“ být. A to dává prostor nám a našim vztahům. To umožňuje, aby naše vztahy postupně zrály do lásky a vstřícnosti, do vzájemného pochopení a respektování jedinečnosti druhých. 

Stojíme ve vztahu sami za sebe. A přitom jsme v hlubším propojení s blízkými, než jsme donedávna tušili, že je možné.. 

A tak odchází naše nároky: „Tohle mi musíš dát, nebo budu nešťastný / nešťastná.“ A my si začínáme užívat, co nám vztah přináší v každodennosti. Užíváme si vztah, protože si dokážeme užít i to, když jsme sami se sebou. Jsme naplnění sami se sebou. Tohle uvědomění přináší do vztahu lehkost.

Poznáváme se jako esence, která je přítomna pod naší osobností, pod našimi myšlenkami, emocemi, i fyzickou formou. Přítomnost v sobě sama je to, co toto spojení s vědomou podstatou ještě víc prohlubuje. 

Toto vědomí vnitřní esence umožňuje, abychom s lehkostí byli i s tím, co emocionálně velmi bolí. Nakonec zůstáváme naplnění, i když naše životní situace není právě ideální. Jsme naplnění i ve své lidské nedokonalosti. 

A tuto plnost přinášíme do svých vztahů. Je to pro nás radost, když můžeme sdílet sebe ve vztahu, aniž bychom stále „natahovali ruce“, že potřebujeme to a toto. Můžeme se uvolnit a prostě zažívat vnitřní klid a tichou radost s těmi, které máme rádi. 

Není to sci-fi. Toto není vyhrazené jen pro pár osvícených mystiků, je to realita každodenního života, pokud se rozhodnete a uděláte vnitřní práci. Víc a víc lidí, které poznávám, takto žijí.

Je to něco, co můžeme prohlubovat a rozšiřovat ve svých životech, v každodennosti, den za dnem.

Zlomový Okamžik na Cestě

To je vždy fascinující pozorovat & být u toho. Kdy se vše pro člověka začne měnit na cestě vnitřní spirituality a osobního rozvoje?

Ten klíčový moment je, když se člověk začne pouštět svého ztotožňování se s tím, čím není. To se často stane poté, co získal prožitek toho, kým ve skutečnosti je. 

Dokud se považujeme za své myšlenky, představy, názory, role, vztahy a fyzické vlastnosti, tak žijeme tak na 20 procent.  

Přirozeně proto, že jsme pak nuceni stále obhajovat, udržovat a bránit něco, co je pomíjivé a stále se mění. To vytváří vnitřní stažení, kontrolu a boj. 

Mylné představy o sobě udržují v životě strachy, kvůli kterým necítíme život v sobě sama. V tomto ztotožnění s tím, čím nejsme, máme také pocit, že takhle to je normální a mají to tak všichni. 

Jenže je to naprosto nenormální, i když ve společnosti běžné. Vlastně je to šílené. 🙂 

Můžeme to vidět na sociálních sítích. Někdo si utvoří svůj názor a za ten bojuje do „strhání těla“. Kdokoliv mi nabídne jinou perspektivu, ten tak ohrožuje mne samého. Protože jsem ze svého názoru učinil součást svojí vnitřní identity. A kvůli tomu se ničí vztahy, rozbíjejí rodiny a vedou války. 

A za půl roku si ten někdo utvoří jiný názor a zapomene na ten původní a najednou je zase jen tento názor – a zase součástí sebe sama. 

Pokud nevím, kým jsem, tak stále hledám a chytám se něčeho, co mi dá bezpečí identity. Jenže vše se mění. Takže bezpečí nenacházím prakticky v ničem. Včetně našeho těla, které se také postupně mění a stárne. Tím mi existence říká, že hledám na špatném místě. 😉 Hledám venku, místo uvnitř.

A tak když jsme na semináři, tak to pozoruji. Někteří účastníci získali prožitek toho, čím skutečně jsou. A to je téměř nepopsatelné, nedá se na to ukázat, nedá se to analyzovat. Prostě se spojíte se svou esencí a to přinese tolik vnitřní svobody, radosti a lásky, že to vaše mysl nepobírá. Od té doby se vše v jejich životech začíná víc dařit, také proto, že už na tom tak nelpí. 

Ten prožitek může načas odejít, ale vy už nemusíte zakládat svůj osobní rozvoj a spiritualitu na víře. Odteď se necháváte vést osobní zkušeností. Poznáváte stále lépe a lépe, čím jste a čím nejste. To přináší uvolnění, větší lehkost a klid i v situacích, které mohou být i celkem dramatické. Na mých seminářích jsou někdy lidi překvapení, že se dá s lehkostí pracovat i s velmi bolestnými záležitostmi. Pak může to „drama“ samovolně začít odcházet ze života.

Womanship Beauty Revealed by Rassouli

Jiní účastníci zatím tento prožitek nemají. Jsou převážně v hlavě a celkově stažení. Vidí, že někteří muži a ženy, kteří tam jsou s nimi, mají něco jinak. Zajímá je, odkud se bere ta lehkost. Často mají pocit, že je s nimi něco špatně, ať už si to přiznají, nebo ne. 

Mnoho věcí, které se dějí ve skupině, se jich vůbec pocitově nedotkne. A tak je prozatím důležitá jejich vnitřní víra, že něco se změní, když na této cestě budou pokračovat. 

Říká se, že informaci nestačí pobrat hlavou. Je třeba ji vnímat pocitově, i skrze své tělo. Pak se začneme spojovat s hlubší moudrostí v sobě, která překračuje „rozumovou úroveň“ a je nekonečně inteligentnější.

A tomu brání naše ego, které chce zůstat u kormidla tím, že nám dál bude podsouvat představy a názory, které se nezakládají tak úplně na realitě. Ego chce zůstat pro nás jako jediný vnitřní Zdroj. Ego to často dělá tak, že nám slibuje jistotu, kontrolu, úspěch a zbavení se bolesti. Dělá to i tím, že se vymezuje vůči všemu a všem. Fakticky v našem životě vytváří té emocionální bolesti nejvíc. 

Ta skutečná vnitřní svoboda přichází, když se odevzdáme s důvěrou Životu. Spiritualita není o získávání něčeho. Je o propouštění – zas a znova. To pověstné „let go“, to je nejdůležitější klíč na osobní cestě. Dokud neuvidíme to, čím skutečně jsme. Propouštění se nemusí dít na vnější úrovni. 

Nemusíte jít někam do jeskyně a vzdát se rodiny a kariéry, věcí a všeho dalšího. 

Je to o vnitřním „pouštění se“. Dokud se vnitřně držíte mnoha věcí, lidí, představ, tak dál budete hrát tu hru s egem, které vám slibuje, že vám to vše zajistí, vybuduje a udrží. Přírodním zákonitostem navzdory. A dokud (se) zajišťujeme, tak se bojíme jít na další úroveň a otevřít se skutečně životu. Pak přešlapujeme na místě.

Pro ego je totiž tohle „pouštění se“ malá smrt. Protože se pouštíme toho, co považuje za svoji identitu. Je to někdy velmi bolestné. Když jsme na cestě už dál, tak vidíme ty iluze, kterým jsme celé roky věřili a kterými jsme se obestírali. Můžeme vybřednout. 

Ego jako takové není problém, když s ním nejsme plně ztotožnění. Pak se stává nástrojem ve službě té vnitřní esence, kterou již cítíme v sobě – v každodennosti ve svém životě. Pak je tady stále „pozorovatel/ka“ v nás, kdo přirozeně „ví“, jak život funguje. Nadhled zůstává. 

Mnoho mystiků si prošlo rozpouštěním ega do té míry, aby „znovuobjevili“ sebe sama. Získali zpět to vědomí vnitřního prostoru, klidu a lásky. Ego pak v nějaké formě zůstalo, i jako nástroj tvořivosti, aniž by už „zotročovalo“ člověka tím dnes tolik běžným způsobem. 

Proto účastníkům seminářů, u kterých vidím, že už nemohou vydržet s tím utrpením, které žijí ve svých životech, ohromně držím palce. Někdy už s tou emocionální bolestí nemůžeme (skoro) být, ale zatím není dostatečně velká na to, abychom se už konečně bolesti „pustili“. 

Pak je potřeba vytrvat. Zas na znovu objevovat, kým skutečně jsem. Jít do prožitků, zkušeností a kontaktu s druhými tak, abyste nezůstávali jen v hlavě. Propouštět. Vracet se do přítomnosti. Nevěřit dramatickým myšlenkám o minulosti a budoucnosti. Nenechat se už stahovat od druhých. 

Někdy to dlouho vypadá, že se nic neděje a pak přichází skutečný průlom. 

Jednou se všechna „oblaka rozestoupí“ a každý uvidí, že všechna ta bolest, vnitřní zkoušky a nejistoty, měly svůj smysl. 

Nakonec se to v nás vše spojuje.

Nahoře & Dole 

Uvnitř & Venku

Střední cesta naplněného života se otevírá. 

Tohle je to dobrodružství tady na Zemi. 

(Ne)Technika pro práci s emocemi

V této (ne)technice spočívá skutečný základ celé emoční inteligence. Ač je to tak jednoduché, pro většinu lidí je to nesmírně obtížné, protože se roky a roky cvičili v přesném opaku – v úniku a reaktivitě.

Jádro práce s náročnými emocemi je: 

Být vědomě s emocí a dovolit jí být, aniž byste jí vzdorovali. 

Když (například) někdo řekne něco, co ve vás vyvolá bolestnou emoci, tak..

1 Dáte plnou pozornost místu v těle, kde danou emoci cítíte. Ať už je to tlak, sevření, tupá či ostrá bolest,.. 

Dát plnou pozornost emoci znamená, že necháte být a neřešíte myšlenky, které emoce vyvolala. Alespoň načas neřešíte životní situaci, do které jste se dostali, kromě situací, kdy je rychlá akce potřebná. 

Neřešíte spouštěč emoce – člověka, ani situaci, která emoci vyvolala. Přijímáte zodpovědnost za svou emoci, která byla vyvolána na povrch. Takže pokud například emoce vyvolá bolest na solaru, vaše pozornost jde právě tam a zůstává v dané části těla. 

2 Dovolíte tomu být – emoci i fyzické odezvě ve vašem těle a současně jste s tím pozorností přítomní co nejvíc. Aniž byste byli v rezistenci. Co znamená rezistence? Rezistence znamená, když se emoce snažíte jakkoliv zbavit. 

Jdete do odporu proti fyzickému pocitu, který ve vás vyvolává. 

Stáhnete se v dané části těla, zavřete se. Opakem je uvolnění, otevření, i do bolestných emocí a pocitů. 

I kdyby se vám zatím nedařilo uvolnit část těla, ve které emoce nejvíc působí, tak postupně uvolňujte ostatní části těla,…když je stažené břicho, zaměřte se nejprve postupně na ostatní částí těla – ramena, krk, končetiny, tím, že dýcháte, pohybem uvolňujete, jste vědomě pozorní.  A pak se vraťte zpět k citlivému místu a dejte mu plnou pozornost.

Vědomí a dech udělá uvolnění v těle za vás. Kdyby to nefungovalo, můžete naopak párkrát stáhnout svaly v břiše, ramenou, atd. a následně uvolnit a dýchat. Stažení svalů přinese uvolnění. 

Kde se lidi většinou zaseknou: Tím, že začnou bojovat se „spouštěčem“, který v nich emoci vyvolal. A tím, že začnou o emocích a pocitech přemýšlet, začnou je analyzovat hlavou. Pak nemohou cítit to, co právě probíhá. Je to zvyk. 

A je to způsob, jak emoce opět zatlačit hluboko v sobě…dokud je nevyvolá další spouštěč. 

Když se tak stane s čerstvě spuštěnou emocí a uvědomíte si, že jste zpět v hlavě, tak se neobviňujte a prostě se skrze dech a vědomou pozornost vraťte do té části těla, kde je emoce stále živá. Myšlenky si mohou jet dál, ale postupně ustanou, protože nejsou živeny a rozvíjeny.

3 Zůstaňte s nepříjemným pocitem v těle, dokud nepřestane působit, neprojde takříkajíc „skrz“, dokud se nerozpustí. Klíč je v tom, abyste si dokázali dát prostor na práci s náročnými emocemi. 

Pokud je tady bolestný pocit i po deseti minutách a vy se stále uvolňujete, tak neposlouchejte vaši hlavu, když vám říká, že to „nefunguje“. Skutečně se rozhodněte dát emoci v těle plnou pozornost. Relaxujte „do ní“, uvolňujte se, prohlubujte vědomou pozornost. 

Tohle potřebuje nejlépe pravidelnou praxi. Je to cesta k vnitřní svobodě, cesta ze zraněného ega, které je živené zadržovanými emocemi minulosti a brání nám žít ve svobodě, pocitovosti, tvořivosti a radosti. 

Důležitá poznámka pod čarou: 

Pokud to celé děláte proto, abyste se zbavili nepříjemného pocitu, nepříjemné emoce, tak jste v rezistenci. Dokud jste v rezistenci, tak účinek bude vždy omezený. Skutečně DOVOLIT emoci být znamená, že nechcete, aby odešla. To není masochismus, ale skutečné přijetí, které umožní uvolnění jakékoliv zacyklené & zadržované emoční energie. Tohle je vaše energie a skrze nepřijetí a odpor byla zadržována často desítky let. 

Uvědomte si, že daná emoce je tak intenzivní proto, že po letech odmítání potřebuje vaši plnou pozornost a přijetí. Potřebuje být skutečně vnímána a procítěna. Jakmile tohle skutečně pochopíte – a rozhodnete se pro změnu – tak přichází vnitřní osvobození. 

Většinu emoční bolesti způsobuje právě naše rezistence. S uvolněním a vědomím je mnohem snazší být s čímkoliv, co nám v minulosti mohlo přijít k nevydržení. To nevydržení způsobujeme my sami tím, že něco ve svém životě nechceme. S praxí se vše změní. 

Ve službě Vizi

Při konstelacích často s klienty pracujeme s tématem vize. Mnozí by rádi nalezli v životě své směřování, každodenní naplnění v tvůrčí oblasti, které se propojuje s jejich životním stylem a vztahy. Pokud máme svou vizi v přítomném okamžiku (vize se v průběhu života může měnit spolu s námi), tak to poznáme. Všechny naše zkušenosti, schopnosti a dary se propojí. Najednou je to jasné. A jak je možné, že jsem to neviděl dřív!

Člověka, který má životaschopnou vizi, která mu patří, nebo spíš, které on patří, okamžitě poznáte. Vyzařuje z něj klid, jistota a síla. Vidíte, že je tam, kde má být. On to ví taky. Ví to jeho duše. A jak se říká, celý vesmír se spojí, aby jej podpořil.

Tomu můžete věřit, nebo nemusíte. Když však jste na cestě, na které právě máte být, tak se dějí zajímavé věci. Podivné synchronicity vám přichází do života. Nové zdroje, kontakty a podpora, o kterých se vám ani nezdálo.

Když se člověk v konstelaci poprvé podívá na svou vizi a ona se podívá na něj, je to mnohdy dojemný a významný moment. Někdy je to jako setkání po letech..či životech. Jako kdybychom se dívali na někoho, kdo tady byl vždy. Je to někdo, kdo tiše, trpělivě čekal. Až si projdeme tím, nebo oním. Až pochopíme, že některé zátěže už nést nemusíme. Až se s někým nebo s něčím (v sobě) usmíříme. Až nalezneme vědomí své vlastní hodnoty. Až si uvědomíme, kde jsou naše hranice a limity.

Nebo až nám dojde, že není už na co čekat. Že to je jen otázka našeho osobního rozhodnutí.

Někdy na (ne)vědomé úrovni víme, že se potřebujeme sami rozhodnout, ale ještě váháme. Stejně jako Neo v Matrixu. Dříve nebo později přijde v našem životě moment, kdy už nemůžeme nic svádět na okolnosti, ani na lidi. Život nás popostrčí. A nám nezbude něž se konečně rozhodnout a instinktivně jednat. Pochopíme také, že s rozhodnutím přichází i osobní zodpovědnost.

Začneme krůček po krůčku žít svou vizi. Vize byla několik slov, či vět v mobilu, nebo na papíře a najednou se stává součástí našeho života. Žijeme ji svým tělem. Stává se součástí našich činů. Je součástí našeho bytí.

Dlouho věříme, že tohle je „moje“ vize. Že to je o nás. Je to něco, co můžeme kontrolovat, řídit, usměrňovat a směřovat. My si jdeme za svým štěstím. Je to fajn představa. Velmi bezpečná.

S tím, jak svou vizi víc a víc žijeme…nakonec nevyhnutelně pochopíme jednu věc. Je to obráceně.

My patříme vizi. Ona žije nás.

Nikdy to nebylo o nás.

Vize byla vždycky větší než my. Vize je sám život v jedné ze svých proměn a my jsme skrze ni ve službě životu samému.

Je to úleva, protože pak se můžeme, konečně, naplno pustit své kontroly. Začít důvěřovat. Otevřít naplno svoje srdce i mysl tomu, co si nás vybralo. Co na nás čekalo dlouho předtím, než jsme vůbec věděli, že nějaká „vize“ je. Nepotřebujeme vidět dvacet kroků dopředu. Stačí, když, právě teď, uvidíme na jeden dva kroky dopředu. Je to akt hluboké důvěry v přítomném okamžiku. Zas a znova důvěřujeme životu a necháme se vést tím, co je větší, než my.

To se stane naším každodenním rituálem, který nás nepřestane uvádět v úžas..

Přijde i to osobní štěstí.. Využíváme naplno své dary. Stále je tady naše nezaměnitelná osobnost se všemi svými silnými i slabými stránkami. Jsou lidé kolem nás, kteří nás podporují na cestě naší vize. Nejsme sami a nikdy jsme sami nebyli. Žít naplno svou vizi také znamená, že potřebujeme silné základy a život nám je poskytne. Ale taky (ne)milosrdně ukáže, pokud pečujeme o vzdálenější a nepostarali jsme se o bližší.

A proto to zkuste.

Nehledejte svou vizi. To je hra, kterou hrajete sami se sebou.

Otevřete se vizi, která je větší než vy.

Abyste se mohli otevřít, bude možná třeba něco obětovat…

Životní smysl

Často dostanu od účastníků na seminářích otázku. Mám najít vnitřní radost a nebo mám nacházet životní smysl venku? Tento malý článek přináší odpověď. 😉

Po mnoho let mohou být naše životy pouze o „přežití“. O zaplacení účtů a zaopatření blízkých, budování kariéry a životního zázemí. Mnoho lidí se s tímto tak spokojí a není na tom nic špatně. 

S tím, jak rosteme, získáváme zkušenosti, vychováváme své děti, objevujeme, kým skutečně jsme, tak dříve nebo později si někteří uvědomíme, že jsme voláni k hlubšímu smyslu. 

Můžeme mít finanční hojnost, být dobře zaopatření a veskrze úspěšní. Přesto vnímáme, že na hlubší úrovni něco chybí. 

Je tady totiž „hmatatelná“ vnitřní nespokojenost. A ta nás tiše zve, abychom pokračovali dál na svojí cestě…

A tak nacházíme své poslání. Něco, co má smysl. Co přináší skutečnou radost a užitek druhým. Možná něco, co je víc v souladu s přírodou, nebo s naší tvořivostí a našimi dary. Někdy to přijde ze srdce, někdy víc z hlavy, podle toho, co u nás převažuje. Ať je to jakkoliv, tak..

Po čase se může stát, že opět cítíme tu vnitřní „prázdnotu“. Ptáme se sami sebe, jestli je toto opravdu naše poslání, náš životní smysl. Možná začneme hledat něco jiného, zkoušet další věci. 

Životní smysl má dvě části

A tady je to úskalí. Životní smysl má totiž dvě části, které se doplňují a navzájem živí. A úskalí je v tom, že většina lidí se soustředí jen na tu první část.:

Mnozí dnes přináší svou tvořivostí do světa nějakou službu, tvoří statky, produkty, podporují vztahy, vytváří pro něco / někoho prostor, atd. To je vnější životní smysl. 

Když se však hodně soustředíme ven, tak ztrácíme kontakt sami se sebou. „Ztrácíme se ve světě“. Přicházíme o kontakt se svým vnitřním pramenem, svou esencí. A pak se můžeme víc zaměřovat na výsledky, na cíle. A to nás dříve nebo později udolá, vyčerpá, unaví. 

Není v tom pak totiž mnoho radosti, když zapomínáme na sebe. A často v našich životech opět převládne hlava, která jede na plný výkon směrem k cíli. Také můžeme mít pocit, že to je vše stále dokola.  

Tohle je pro nás nesmírně cenná zkušenost, protože pak skutečně vidíme, že opravdu není tolik důležité CO děláme, ale JAK to děláme. Sám jsem si podobnou zkušeností prošel až „na dřeň“ a děkuji za to, protože díky tomu mohu dnes tvořit jinak. 🙂

A tady se dostáváme ke druhé – vnitřní – části životního smyslu. 

A ta je o tom, abychom prostě žili Život. Život s velkým Ž, protože jiný Život ve skutečnosti není. Mým posláním pak není jen tvoření něčeho, je jím bytí v přítomnosti. Se vším, co k tomu patří. Umět se uvolnit, otevírat se všem svým pocitům. Tedy těm hezkým a lehkým, i těžkým a bolestným. 

Cíle a výsledky pak přichází téměř „samy od sebe“. Protože mým posláním je být v totálnosti a živosti toho, co se právě v Životě odehrává. Pak si jen hraji s formami toho, jak to vše projevovat do světa.  

A tak vše, co vytvořím, co sdílím, získává mnohem hlubší kvalitu. Tím, jak jsem v tom přítomný, tak mne to naplňuje způsoby, které jsem si donedávna nedokázal představit. Jsem již veden v něčem, co mne přesahuje. Neřídím hlavou. 

Cítím, že ta esence uvnitř se touží projevit ven způsoby, které jsou pro mě tak přirozené. 

Mými slovy a hlasem, rukama, celým tělem, mou energií, .. Často vím, co je potřeba udělat právě teď. Méně plánuji, více důvěřuji. Vše se skládá tak, jak právě potřebuje. Vše funguje. 

Vidíte, jak se první a druhá část krásně doplňují? 

Když jste v hlubokém ponoru v sobě, v přítomnosti toho, co právě děláte a jak jste….tak nacházíte a prohlubujete i svůj vnější životní smysl. 

Přicházíte na způsoby, jak tvořit „venku“ ve světě prospěšnými způsoby. 

A vnější tvořivost ve světě vše ukotvuje, uzemňuje a tak se dál můžete uvolňovat do přítomnosti toho, co právě děláte. 

A lidé to nedokáží vysvětlit, proč mají rádi vaši tvořivost. Ostatní prostě cítí, že to je „to ono“. Je prakticky jedno, v jakém jste oboru. Poznáte, když jste na svém místě. A to místo může být za rok, či za dva jinde, ale to nevadí, protože esence zůstává. 

Důležité je, aby existoval jak vnější, tak vnitřní proud. Pokud tam jeden z těchto proudů není, stojí za to něco změnit, aby byly oba dva. 

Je jedno, který z těchto proudů se projeví dřív. 

Můžete se natolik uvnitřnit, že vás to přirozeně přivede do vnějšího poslání. A nebo přinesete víc esence do čehokoliv, co už děláte, když se obrátíte konečně k sobě. 

A radost se „násobí“ a prohlubuje. 🙂 

Tímto způsobem jste součástí Života tak, jak jste si dosud nedokázali představit. 

Top