Sami sobě

V životě jsou momenty, kdy si potřebujeme říct o podporu zvenku. Někdy jsme v kruhu a prostě nevidíme, v čem se motáme. Jiný pohled, jiná perspektiva je tím, co nás může otevřít pochopení pro sebe i pro situace, ve kterých se nacházíme…

Kdo však zná naši životní cestu lépe než my sami? Kdo s námi byl 24 hodin denně po dvacet, třicet, čtyřicet, padesát let? Kdo viděl všechny vrcholy i pády, procházel všemi silnými, emotivními momenty. Zažíval velkou otevřenost a lásku i odpojení a plochost, které chrání před bolestí?

Naši rodiče, sourozenci, naši partneři mají často velký vhled do nás samých, ale nikdo nezná celý obrázek tak dobře, jako my sami.

To má velkou hodnotu. Ve své podstatě jsme sami sobě léčiteli i učiteli. Číst dále ›

Rozbouřené moře

Často teď slyším, že éra změn (transformace, narůstající chaos, zrod nového, deziluze starého, rozpad civilizace..) je tady. Není to samozřejmě nic nového. Jde jen o změnu celkového tempa a o to, jak změny prostupují víc a víc všemi oblastmi života. Naštěstí máme většinou čas na přizpůsobování se novým podmínkám, zvyknout si na to, že moře je víc a častěji rozbouřené.

Středověký člověk si mohl dovolit mnohem menší toleranci pro změny, než člověk 21. století. Pro někoho, kdo žil v západní Evropě mezi lety 700 a 1200 byla například hudba neměnnou záležitostí. Nebylo pomyšlení na změnu. Existovala jen stabilita jednoduchých chorálů a melodií vycházející z tehdejší církevní doktríny. To bylo samozřejmě vyvážené tím, že pro člověka ve středověku byla mnohem tenčí hranice mezi životem a smrtí.

Každopádně dnes se žánry v hudbě mění každých několik let a vychází z mnoha proudů a směrů. Pro mladé lidi je to, co bylo hlavním proudem před třemi lety, již dávno zastaralé.

S tím, jak se dnes hroutí víc a víc jistot, můžeme se držet zbytků toho, co tak dlouho bylo stabilní…a zůstávat změně zavření dokud nejsme svým prostředím ke změně dovedeni. A nebo pochopit příležitost pro vnitřní posun. A změně se celkově otevřít. Pro každého člověka (mě nevyjímaje), je na určité úrovni bolestné, pouštět se toho, co dlouho pěkně fungovalo. Dříve nebo později však každý potřebujeme dát na vnější i vnitřní signály a udělat další krok do neznáma.

Změny se dělají snáze, když víme, kde jsou naše stabilní pilíře. Například principy a zásady, kterými se ve svých životech řídíme…i když i ty se vyvíjejí v souladu se životní zkušeností.

 Na té nejhlubší úrovni nás samých je ta jediná, opravdu stabilní konstanta, která nám pomáhá zvládnout i ty rychlé, vnější změny. Je to Vědomí středu. Pramen, ze kterého proudí život do našeho těla. Esence, bez níž bychom nebyli. Kvalita, o kterou se můžeme opřít za jakýchkoliv vnějších podmínek. Tichý pozorovatel v nás, který nesoudí a nehodnotí a který je zdrojem radosti, klidu a pohody.
 
Pokud pro vás nastal čas víc se spojit s tím pokladem uvnitř, stále ještě je možnost připojit se na nedělní seminář Ve Světle Vědomí: http://www.rudolforsag.cz/event-page/ve-svetle-vedomi/

Boj s lidskostí

Tolik spirituálních cest se zakládá na učení, že na sobě musíme pracovat, že musíme být takoví a makoví, že bychom se rozhodně měli povznést nad ty nízké věci (ať už ty nízké věci jsou cokoliv).

Celé to vede k tomu, že na sebe uvalíme nějaký ideál, nějakou představu, jací bychom měli být a co bychom měli dělat. Jsou to představy a ideály, které nemají co dělat s každodenním, obyčejným, radostným životem.

Tyhle představy a ideály však vytváří spoustu vnitřního boje. Boje, který nemusí být na povrchu vůbec vidět. Boje, který se projevuje i jako tichý odpor / rezistence vůči něčemu, co jsme si naordinovali hlavou od nějaké vnější autority, o které máme představu, že už na tom ideálním místě „je“ a už to „má“.

Paradoxně se sami brzdíme tím, že nasloucháme vnitřním i vnějším hlasům, které po nás požadují, abychom vyhověli spoustě kritérií.

V srdci víme, že tyhle požadavky nechceme a ani nemůžeme splnit a tak si zakládáme na selhání hned na počátku..

Číst dále ›

Láska, síla a tvořivost jsem já

Je to tady už tak zařízené, že to, co nám uvnitř chybí, hledáme venku. Odmala nám naše okolí říká, že abychom něco pěkného v životě vytvořili, musíme se snažit. Pořádně se učit. A pak tvrdě makat. Není nic špatného na tom být pracovitý a dát si čas pochopit určité souvislosti.. To, co naše společnost však v současnosti předvádí, je už trochu extrém a ukazuje se určitá nefunkčnost toho všeho. Nevede to většinou k osobní radosti. Šestileté děti mají pět kroužků týdně. V první třídě by už měly umět pěkně číst a psát a když se to neděje, tak je něco špatně. Rodiče pracují pro blaho svých dětí a tak je pomalu nevidí. A když se vidí, tak jsou duchem všichni nepřítomni.

Všichni máme hluboko v sobě vzpomínku na bezpodmínečnou lásku a ten ideál, ten prožitek splynutí, hledáme ve svých životech, tam venku. Je mnohem snazší hledat ideálního silného partnera, nebo krásnou, láskyplnou partnerku, než se konfrontovat s tím, že všechny tyhle kvality dřímají v nás a čekají na své probuzení.

Protože se bojíme svého skutečného potenciálu…své tvořivosti, síly i plně projevené lásky, tak raději hrajeme hru na trnitou cestu k tomu všemu, co nám ze srdce chybí. Nejprve hledáme usilovně venku. Projdeme si cestu mnohých zklamání a deziluzí. A když zjistíme, že venku to není, tak začneme hledat usilovně vevnitř. A opět si projdeme cestu zklamání a deziluzí.

Investujeme spoustu energie, často během desítek let a pak máme tak zainvestováno, že nechceme vidět, že by to řešení mohlo být vlastně bez řešení.

Tohle všechno je pravděpodobně přesně tak, jak to má být. Je to cesta naší duše. Cesta našeho srdce.

Vše, čím jsme si dosud prošli, má svoji nedozírnou hodnotu. Když však vidíme vynaloženou energii a otevře se nám pochopení, že přes úsilí a neustálé vynakládání vůle cesta nevede, tak přichází pocity marnosti. Velkou píli a pracovitost může nahradit letargie, pasivita, lenost. Z extrému do extrému.

Abychom udělali další krok vpřed, není třeba makat víc na něčem. Potřebujeme však být ochotni vzdát se toho, co nás tak dlouho na určité úrovni naplňovalo. Vzdát se svých představ a ideálů, že život nějak funguje. (např. představy, že úsilí přináší štěstí, nebo že když se někomu obětuji, tak to ocení, a dá mi lásku a radost). Vzdát se i svých dramat, se kterými jsme žili tak dlouho, že se stala součástí naší identity.. „Podívejte se, co vše jsem od dětství vytrpěl..a trpím statečně dál.“ Číst dále ›

Síla a láska tvoří zevnitř

Velkou část života jsem následoval nejrůznější učitele, kteří předávali, co dělat a nedělat v životě, aby se mohlo stát realitou to, či ono. V určité fázi vývoje tohle asi většina z nás potřebuje. Hledáme ujištění a záruky.: `Když se odevzdám těmto pravidlům a poctivě splním dané úkoly, tak za odměnu budu šťastný ve vztahu, naplněný, bohatý, zdravý, atd.`

Vnitřní zrání (spojené se ztrátou iluzí) každého však dříve či později dovede k pochopení, že učitel může pouze poukázat určitým směrem. Inspirovat svým příkladem a vyjádřit, co pomohlo na jeho cestě. Vytváří prostor pro vnitřní změnu.

Skutečný učitel vás však neučí, co máte konkrétně dělat a nedělat, ani co je dobře, co je špatně. Protože ví, že pravdu si pro sebe každý potřebuje objevit sám na vlastní zkušenost.. Skrze riskování, občasné zranění se (více emočně, možná i fyzicky), spoustu pokusů, omylů, drobných i velkých vítězství a selhání.

To je jedinečná cesta každého z nás. Cesta, která vede do souladu vše, kým jsme. Učíme se primárně skrze prožitky, ne skrze vědomosti. A objevujeme v sobě samých víc a víc lásky a síly. Proces je postupný, aby se naše tělo mohlo přizpůsobit.

Semtam se znovu chytíme a chceme víc jistot. Je to přirozené. Pokud jsou však někde tvrdá pravidla, autority, dogmata, tendence zaplést druhé do hierarchických organizací a struktur, tak to ukazuje, že je ve hře i strach a boj o moc.

Bůh (autorita) není nad námi. Bůh je v nás. A má možnost tvořit v individualizované formě našeho Já naprosto unikátním způsobem. Všichni nacházíme vnitřní celistvost, propojení toho nižšího a vyššího v nás, po svém. A víme, že jsme na správné cestě, když náš život prostupuje více lehkosti, hravosti a tvořivosti.

Mojí cestou je vytvářet vám na seminářích a při rituálech prostor, tvořivé podmínky a podporu pro znovuobjevování sebe ve všech barvách a odstínech. Od VÍM, KDO JSEM se odvíjí vše ostatní. Učíte se skrze vlastní prožitek a zkušenost. Základním kamenem je váš střed, vaše vlastní srdce, které vám vždy řekne, co si z toho všeho vzít a co nechat (úplně, nebo prozatím) být.

Ve Světle Vědomí

Buddha, Konfucius, Ježíš a Mohamed. Všichni čtyři bezesporu významní učitelé. Učili svým příkladem, předávali z hluboké moudrosti. Nevytvářeli náboženství (kromě Mohameda), spíše přístupy k tomu, jak jednotlivci mohou žít své životy plnohodnotně a v souladu s přírodními zákony. To vše jistě zabarvené i jejich osobním, lidským přístupem a zkušeností.

Každý z nich měl specifický přístup ke svým žákům, každý nahlížel na život trochu jinou optikou. A všichni měli svoji duchovní praxi a návyky, díky kterým zůstavali ve spojení se svou hlubokou inspirací. Moc mě nepřekvapilo, že jeden element v jejich duchovní praxi je u všech stejný. Každý z nich si dával dostatek času v ústraní. Ať už rozjímal v poušti, pod stromem, ve své meditační pracovně,…každý měl čas sám pro sebe v tichu, otočen dovnitř, do jádra své bytosti.

Ve světle vědomí..

Více v kalendáři akcí. 😉

Síla v nás / Vím, kdo jsem

Je to dnes již klasický scénář… Přijde moc fajn chlap, nebo moc fajn ženská na některý ze seminářů, které pro lidi připravuji. A mají problém. Všechno už ví, hodně toho vyzkoušeli a prožili. Často si dokonce dovolili jít do svobody a do rizika. Opustili dlouho nefunkční vztah, nebo odešli z iluzorní jistoty nenaplňujícího zaměstnání a začínají tvořit tam, kde je to baví.

Po čase začnou přesto narážet na, obrazně řečeno, skleněný strop. Na vnější rovině už to však není na koho svést. Není tady ani omezující partner, ani omezující šéf. Dokonce ani na omezující systém se to nedá tak úplně hodit..

Skleněný strop může být frustrující. Je to bezmoc. Vidím na druhou stranu. Cítím, co všechno mohu v životě dokázat a vytvořit. A přesto klienti nechodí, není dost peněz, není dost energie a životní síly, abych mohl/a skutečně žít tak, jak žít mohu. 🙂 Proč nemohu plně využívat svoje dary?

Můžeme hledat další viníky. Dříve nebo později si člověk v takové situaci je nucen přiznat, že všechna ta omezení si neseme jen sami v sobě a vnější svět je jen odrazem našeho světa vnitřního.

Skutečná cesta vpřed začíná, když si přiznám, že sám jsem Tvůrcem svého života. Bez ohledu na to, jak často si mohu připadat jako Oběť.

Důvodů, proč se nemůžeme hnout odněkud někam může být spousta..nemá smysl to nějak kategorizovat. Každý jsme jiný a má smysl pracovat s každým z místa, kde se právě nachází. V momentě, kdy je na to připravený a kdy je otevřený a připravený na vnitřní změnu. Tlak zvenku nepomůže, věci potřebují dozrát osobní zkušeností.

Temná i světlá minulost

Moje terapeutická práce a osobní zkušenost mě během let dovedla k pochopení, že reinkarnace je realitou. Prostě nežijeme jen jeden život a znovu a znovu se rodíme. Pro mě to už není otázka víry, prostě je to fakt, který je přirozenou součástí života a smrti. Přirozenou součástí mé práce se skupinami. Číst dále ›

Jistotou sami sobě

Jít do srdce toho, co právě nejvíc potřebuji a čemu jsem schopna / schopný se vědomě otevřít..
 
To je cesta sebeléčení, kterou konstelace umožňují. Žijeme v době, kdy se nám otevírá spousta možností a příležitostí. Někdy si na to nové můžeme sáhnout až poté, co se vědomě a bez odporu podíváme na staré, bolestné zkušenosti a prožitky a necháme je přirozeně odejít.
 
Je však o tolik snazší nic neměnit, než se dívat na bolestné zkušenosti minulosti. Může to být na určité rovině vyčerpávající, ale alespoň to důvěrně známe..
 
Uvnitř nás mohou být ukryté velké emoce, které vznikly nepochopením, naší neschopností se postavit sami za sebe. Někdy jsme se za sebe ani postavit nemohli, nevěděli jsme ještě jak. Možná jsme oddaně důvěřovali někomu, nebo něčemu venku.. Dalo by se říci, že emoce doslova jsou zadržovanou energií nepochopení.
 
Když se tato energie uvolní jsme schopni dostat se do hlubší pocitové úrovně srdce, svého středu. Uklidíme si na svém dvorečku.. A znovu, možná po mnoha letech, můžeme vnímat klidné a tiché vedení zevnitř skrze pocity. Stáváme se postupně nezávislými na názorech a směrování ze strany našeho okolí…a objevujeme novou úroveň vnitřní svobody, která se více a více projeví i navenek.
 
Znáte to, jeden léčitel mi říká tohle, tenhle moudrý muž toto, tahle vědma zase tohle a jsem z toho zmatená/ý. To vše jsou zkušenosti, které nás vedou do naší přirozenosti. Do momentu, kdy si řeknu..A dost. Už jdu do vlastní síly. Do důvěry v sebe a v život.
 
Nacházíme stav, kdy jsme jistotou, sami sobě.
 
U konstelací, stejně jako u dalších metod své práce, dávám volný průběh tomu, co se potřebuje ukázat. Minimálně zasahuji a respektuji individuální cestu každého z vás. 

Příležitost pro vyrovnání

Za několik dní, 23. září ve 3:55, nás čeká podzimní rovnodennost. Čas, kdy se vyrovnává noc s dnem, světlo s temnotou, a Slunce vstoupí do znamení Vah. Dlouhé léto je skoro za námi a podzim se chystá na svou vládu.

Jsme součástí celku a každá pravidelně se opakující, přírodní, kosmická událost takového významu je příležitostí v našich životech, ať už se právě nacházíme kdekoliv.

Není náhodou, že tato doba byla a je mnoha národy oslavována ve formě rozličných rituálů, festivalů a svátků.

Záměry a skupinová podpora mají v tomto čase výjimečný, zesílený účinek. O této rovnodennosti se nám nabízí téma vyrovnání ve všech oblastech žití. I naše skutky se vrací rychleji a my máme možnost se vnitřně osvobodit. Lépe vidět, jak tvoříme své životy. A umožnit změnu skrze pochopení, přijetí a lásku. Co je v nerovnováze, je zviditelněno a jsou nabídnuty zdroje a nástroje, aby byla nastolena nová rovnováha. Rovnováha přináší harmonii a vnitřní klid se může rozvinout do šíře i hloubky.

V tento čas můžeme zahlédnout dualitu – dvojnost našeho konání na Zemi a dostat se „Za“. Za dobré a špatné. Najednou vidíme tu pomíjivou, a přesto božskou, hru bytí. Jsme nejen účastníky, ale i vědomými pozorovateli. Nabízí se nám možnost vymanit se z destruktivních cyklů sebe-posuzování, které naše rody mohly žít po celé generace. Karma…se může rozpustit.

Získáváme uvolněnost, která postupně prostupuje každou buňkou našeho těla, umožňuje nám tvořit a užívat života v lehkosti a každodennosti.

V lásce.

Možná cítíte volání být v čase rovnodennosti s druhými. Otevřít se krásné a silné příležitosti, která se nabízí. Máme několik volných míst na tento víkend v přírodním domě s konstelacemi, meditacemi a rituály. Zvu vás na Větrné kolo u Chocně.

Přihlášky naleznete: zde.

Přijetí není žádná metoda

Nauč se přijímat druhé.

Potřebuješ druhé pochopit, abys je mohl přijmout takové, jací jsou.

Tohle slyšíme na poli seberozvoje často..

Potkal jsem spoustu lidí, kteří z přijetí dělají vrcholnou olympijskou disciplínu. Sám jsem to nějakou dobu dělal a honil si triko. Často je to celé jen hra pro ego, pro oddělené já. Je to hra, která má své limity a dříve nebo později to celé praskne.

Ale než to praskne, tak přidáváme další vrstvy chování k těm vrstvám, které už jsme nabrali od dětství. Celé je to s bohulibým úmyslem, přesto jsou to vrstvy. Další balast.

Je to dobře vidět ve spirituálních komunitách, ve kterých si nějakou dobu všichni hrají na osvícené a přijímající, ale dříve nebo později ty stíny stejně vystoupí na povrch a je třeba se na ně podívat. Nějakou dobu to bublá pod povrchem, semtam cítíte ve vzduchu nějakou pasivní resistenci a neopravdovost.

Pak to bouchne. Všem se uleví a přijetí je tady najedou samo od sebe. 🙂 Číst dále ›

Top