Řada vztahových seminářů a knih automaticky předpokládá, že jsou tady dva dospělí lidé, kteří se „jen“ potřebují naučit, jak se správně vztahovat.
Ve skutečnosti často jeden dělá tatínka, druhá dělá maminku, někdy jsou tady dvě zraněné děti, které bojují o pozornost druhého všemi prostředky. Nebo jsou tu dvě „zamrzlé“ bytosti, které netuší, kde začít. A ani nemají moc možností, dokud se „nezazdrojují“ a nedovolí si postupně rozpustit alespoň některá ze svých traumat.
Další možnost ve vztazích je, že jeden (či oba) zastupuje roli někoho, nebo něčeho ve svém rodě a toho skutečného člověka pro vztah jsme zatím ani nepoznali.
Člověk může nést věci, které nejsou jeho, brát na sebe břemena, která s ním už nemají moc co dělat. A někdy se toho všeho pustit ani nechtějí. Protože pustit se toho „bahníčka“, které je tak známé, to může vyvolávat velký strach z neznáma.
Pustit se břemen, která nám nenáleží, to vede k větší samostatnosti a svobodě, ale také k větší zodpovědnosti za svůj život.
Dva lidé mohou přehrávat mezi sebou velké závislostní drama. Vypadá to vášnivě, má to jiskru, ale se skutečným vztahem to často nemá co dělat.
Největší plnost života je nakonec v tom obyčejném vztahu. Ve vztahu, který nám může připadat po všech těch zapleteních a dramatech až nudný. O to víc je však skutečný.
Ta „nudná“ fáze bývá po všech těch dramatech jen v počátku. Je to jako detox. Je potřeba vytrvat. A pak sklízíme plody toho, že jsme se rozhodli přestat kličkovat sami před sebou.
Na semináři Rodina a já budeme spolu pracovat nejen skupinově, ale také konstelačně individuálně. Budete moci rozplétat své vztahy z místa, kde se právě nacházíte.
Tak, aby láska mohla proudit.
Rodina a já: pozvánky a registrace na webu orsag . info pod kalendářem akcí.
Na seminářích pracujeme s tím, aby muži i ženy dokázali lépe naslouchat blízkým. Učíme se základy emoční inteligence. Pracujeme s osobními hranicemi. Rozvíjíme, jak komunikovat své potřeby bez obviňování.
To je ale jen jedna úroveň ve vztazích, která bohužel nestačí k tomu, abychom žili vztahy autenticky, spokojeně, intimně a v lásce.
Během let jsem poznal ženy i muže, kteří měli všechny tyhle dovednosti zvládnuté. Někteří to i učili. A přesto se jim vztahy nedařily, protože nebyli ochotni jít do hlubších příčin toho, proč se jim vztahy nedaří. Ty hlubší příčiny jsou skryté hluboko v nás samých a vychází z prostředí našich původních rodin. A dokonce i z energie našich rodů, která přechází z generace na generaci.
Traumata, názory, celkové přístupy k životu, životní strategie, vztah k našemu tělu, vztahování se ke druhým, to vše se dědí.
A pokud tohle odmítáme přijmout…. Když nejdeme k podstatě toho, proč se vztahujeme k sobě, ke druhým a k životu právě takto, tak se vzdáváme možnosti žít jinak.
Opakujeme nevědomě to, co opakovali ti před námi.
Někdy se stanou v našich životech události, které nám nedají na výběr a nám nezbývá, než se ve svých životech „probudit“ a přinést nějaké změny.
Často si vzpomenu na slova C.G. Junga, který říkal: „Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat svým osudem.“.
I když každá generace přináší něco nového, tak teprve vědomý život může přinést transformaci a hmatatelné změny do našich rodů.
Ať už tě přivedlo ke čtení těchto řádků cokoliv, možná cítíš, že je tady něco, co může konečně „jít ven“.
Jestli bylo něco dlouho skryté, často po řadu generací, a konečně to vyjde na světlo, je to často osvobození velké energie. Je to tak trochu jako procitnutí ze zakletí, které tady bylo tak dlouho, že už jsme si ani neuvědomovali, že je něco v nepořádku. Jen ty naplněné vztahy a radost ze života nějak chyběly…
Když „to“ konečně vyjde na povrch, tak my vidíme, že to nebylo celé špatné, něčemu to sloužilo, něco to vyrovnávalo. Vidíme a cítíme v souvislostech a to přináší svobodný prostor.
Sebedestruktivní chování v našich životech a dokonce i vážné nemoci, extrémní sporty a úrazy, sebevraždy, nebo pokusy o ně.
To vše často paradoxně vychází z lásky.
Z lásky malého dítěte k někomu, kdo je pro něj životně důležitý.
Zní to možná pro někoho absurdně, jak může z lásky vzejít tolik bolesti?
Jako malé děti máme něco, čemu se říká „magické myšlení“.
Jako děti jsme se možná dívali na někoho, kdo hodně trpí. Nebo nám někdo, koho máme rádi, umřel.
Dítě magicky věří, že může někoho následovat i v jeho smrti. Bert Hellinger (zakladatel konstelací) říkával, že dítě má v sobě nevyslovené: „Půjdu za tebou, ať půjdeš kamkoli.“ „Miluji tě tak, že s tebou chci stále být.“
Tomu se v konstelacích říká „následování“.
I když vyrosteme, tak na určité úrovni jsme stále dětmi, které stále mají toto magické myšlení a nesou si v sobě někdy bolest kvůli těm, kteří měli těžký osud. A přenáší se to dál. Berou na sebe osudy partnerů a dalších milovaných osob, protože mají tento (často nevědomý) „zvyk“ z dětství. Ten kdo miluje tímto způsobem, že chce následovat, ten může být náchylný k vážným nemocem, dokonce i k úrazům.
Naši blízcí, kteří tady již nejsou, si určitě nepřejí, abychom za ně trpěli. Jejich osud to nezmění.
Jestli se na nás dívají „shůry“, tak nám drží palce, abychom žili své životy šťastně a plně.
V konstelacích a na vztahových seminářích, kde pracujeme s tématy původní rodiny a rodu nachází muži a ženy úlevu (vzdají se sebedestrukce), když uznají lásku těch, které takto následovali a respektují jejich osud.
Často je to léčivé pro všechny zúčastněné, kteří znají toto „následování“ ze svých rodů.
A tak dochází k „rozpletení“ a můžeme si mnohem svobodněji žít své vlastní životy.
V životě jsou situace, kdy to nejlepší přichází ne z nás, ale skrze nás.
Někdy máme prostě pocit, že to, co právě děláme, říkáme, tvoříme…nemůže být z nás.
Naše tělo, srdce a mysl mohou být nástrojem moudrosti, která nás zjevně přesahuje a není naučená. Máme tak pocit, že čerpáme ze zdrojů, o kterých jsme netušili, že jsou nám k dispozici. Jsme skutečně inspirováni (in spirit ~ v přístupu k něčemu většímu, nelimitovanému).
Když to dovolíme, když se pustíme alespoň do určité míry kontroly, což je o důvěře, otevírá se nám netušený potenciál.
Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera…
Jsem s Ivou, s kamarádkou Lenkou a malou skupinou lidí v Kolumbii. Těším se na zážitek, protože jsem nikdy nejel na raftu na divoké řece. Když přijdeme ke břehu, kde jsou instruktoři (někteří z nich kolumbijští mistři světa v jízdě na raftu), tak zaslechnu, jak se baví, jestli do toho ten den jít, protože je hladina zvýšená po velkých deštích. Je to na hranici.
Nakonec zazní signál, že ano.
Dostaneme malou instruktáž, pak nám nastíní, co je před námi. Stupně peřejí – 3,3,4,4,5,4,5,5,5,… Zatím to pro mě jsou jen čísla. Mám rád dobrodružství, takže přirozeně skončím v raftu ze „zbytků“ jiných skupin, nejsme tím pádem kompletní posádka, máme alespoň zkušeného kormidelníka. Vedle mne sedí kolumbijská účetní, za ní je Diego, který si chtěl zažít nějakou extrémnější řeku, než jaké nabízí USA. To zbystřím. Za mnou prázdné místo a pokyn, ať „fakt makám“. 🙂
Vyrážíme.
Ten moment, kdy jsme najeli v mohutných peřejích na skálu a katapultovalo nás to všechny do vzduchu vidím jasně před sebou.
Čas se zpomalil. Něco skrze mne převzalo kontrolu. Srovnal jsem nohy dopředu, tělo v jedné linii, zajistil jsem ruce a hlavu na hrudi, z hluboka jsem se nadechl. Uvnitř naprostý klid a ticho.
Po dopadnutí do vody mi to přišlo, jako kdyby mne na celé minuty obalila pěna, šumění, hukot. Nedalo se vystrčit hlavu ven, nedalo se v tom plavat, dalo se jen nechat se unášet a čekat.
Nakonec mne tenhle neskutečný přírodní živel vypustil do menších proudů na boku řeky. Nikde jsem se nenarazil. Skončili jsme s dalšími členy posádky na velkém kameni, tlak vody nám bránil se nadechnout, ale bylo to „už“ dobrý.
Byli jsme venku, vysoké břehy a neprostupný les, tak jsme nasedli zpátky do raftu a překonali jsme poslední náročný úsek největších peřejí. Na nohách mi zůstaly o číslo větší kroksy (doteď je používám na zahradě). Pomohlo mi to mimo jiné zpracovat si v sobě tenhle adrenalinový vzorec, protože život je příliš vzácný, než abych ho zbytečně riskoval.
Mnoho lidí popisuje situace, kdy byli v ohrožení a něco jako by nad nimi převzalo kontrolu a oni udělali to „jediné správné“. Uvnitř se vezli jako pozorovatelé. Venku udělali něco, za co je například druzí považovali za hrdiny. Někteří čestně prohlásili, že ani neví jak, ale prostě to udělali, nebyl v tom přítomen rozhodovací proces. Byli svědky toho všeho.
Nemusíme být vystaveni něčemu ohrožujícímu. Tenhle potenciál, který působí skrze nás, se nám otevírá i v dalších životních situacích. Někteří sportovci se dostanou do takového „flow“, že udělají něco, co netušili, že je možné. Po neuvěřitelné penaltě, nebo smeči například prohlásí: „jen jsem to pozoroval“, „nevím jak“.
Už jsem psal v některých předchozích textech, že řada vědců přišla na to nejobjevnější v momentech, kdy se naprosto uvolnili a vnitřně se „pustili“ jakékoliv snahy (viz. Einstein).
Jinými slovy, to nejlepší se často může dít, když obejdeme své ego a naučenou mysl. Dostáváme se tak ke skrytému potenciálu, o kterém jsme ani netušili.
Na svou situaci s raftem si semtam vzpomenu, když jsem se skupinou na semináři a přijde to „flow“. Stávám se pak pozorovatelem. Program se tvoří do velké míry sám od sebe. Přichází uvědomění a souvislosti, o kterých jsem přesvědčen, že nejsou „z mé hlavy“. Je to vtipné, inspirovat se tím, co sám říkám, a vnímat, že v tom je pro mne hodně nového. Je v tom často nadhled i smysl pro detail, nešlo by to takhle připravit. Je to o odvaze pustit se toho připraveného a jít s tím, co je živé právě teď.
Kdybych si to přisvojil, kdybych řekl „to všechno já, podívejte se, jak jsem dobrej“, tak to ustane. Prostě to zmizí. Pramen inspirace se zastaví.
I touhle zkušeností si je dobré projít.
Nejen o tomhle bude seminář Rovnováha muže: Tělo, vztahy a poslání, který se koná již na pár týdnů v Živé vodě.
Pokud někteří z vás uvažujete o účasti a ocenili byste probrat to se mnou, tak jsem k dispozici na 739 386 643.
Z obsahu: Nejcelistvější seminář pro muže, který se mnou můžete zažít. To nejlepší z dvanáctileté lektorské a koučinkové praxe. Fokus je na tři klíčové životní oblasti: tělo a energie, vztahy, práce a poslání. A jak to vše udržovat ve zdravé rovnováze. Seznámíte se s jedinečnými přístupy, které vychází z tradičních metod i z nejnovějších výzkumů. Délka semináře umožňuje, abych s vámi pracoval nejen skupinově, ale také individuálně. Pokud cítíte, že je čas dát život do rovnováhy, toto je seminář pro vás.
Přihlášky a registrace v kalendáři akcí na orsag . info
Život není o dokonalosti. Všichni máme své limity. Tím, že se s nimi vnitřně konfrontujeme, tak získáváme zdravou pokoru vůči životu. A tím i přístup k moudrosti, kterou můžeme sdílet s ostatními. V přijetí sebe sama a své životní situace je skrytá síla.
Na druhou stranu znám spoustu mužů, kteří cítí, že ze sebe ještě nevydali to nejlepší. Často jsou již ve zralém věku. Hodně toho mají za sebou. Hodně se toho povedlo. Poznali úspěchy i selhání. A přesto tam uvnitř cítí, že svůj skutečný potenciál vlastně nežijí. Někdy se tomu říká „krize středního věku“, když chlap něco hledá, pořádně neví co. Prostě ví, že něco chybí.
Dnes jsou populární semináře, které zkoumají archetyp Válečníka / Bojovníka.
Pro mě je válečník muž, který v sobě znovu probudil touhu po životě a životní elán. Je to muž, který respektuje přírodní a duchovní zákony. Zase nachází svou energii a hrdost.
Tohle „probuzení“ může přijít v jakémkoliv věku. Je to psychologická, spirituální a tělesná zkušenost, kterou můžeme kdykoliv prožít všichni.
Cítíme, že skrze nás proudí hybná síla života samotného a jsme ochotni jít do osobního nekomfortu, abychom byli ve službě něčeho většího, než jsme my sami.
David od Michelangela, Florencie, vlastní archiv
Snaha vydat ze sebe to nejlepší, to je skvělý prožitek. Ať už se daří, nebo nedaří, tak my víme, že se nedržíme zpátky. To přináší respekt, mír, a ocenění sebe sama. To přináší vnitřní klid a úlevu.
Svět je zase pro nás zdrojem malých zázraků. Jsme ve spojení s láskou.
Tohle není o teorii. Je to o každodenní praxi. Můžeme mudrovat, můžeme kázat druhým o smyslu, o lásce a přitom být pěkně v pohodlíčku. Ale tohle pohodlí nás – obzvlášť nás muže – tak nějak zabíjí. Odvádí nás od života.
Zvu vás na celostní seminář „Rovnováha muže: Tělo, vztahy a poslání“ do Centra Živá voda.
Nejcelistvější seminář pro muže, který se mnou můžete zažít. To nejlepší z dvanáctileté lektorské a koučinkové praxe. Fokus je na tři klíčové životní oblasti: tělo a energie, vztahy, práce a poslání. A jak to vše udržovat ve zdravé rovnováze. Seznámíte se s jedinečnými přístupy, které vychází z tradičních metod i z nejnovějších výzkumů. Délka semináře umožňuje, abych s vámi pracoval nejen skupinově, ale také individuálně. Pokud cítíte, že je čas dát život do rovnováhy, toto je seminář pro vás.
Představte si situaci, kdy stojíte venku, sami, ve tmě, v mrazivé zimě. Není vám tam zrovna dobře, ale jste na to celkem zvyklí. Blízko před vámi je teplý dům, z komína se kouří, z oken svítí teplé světlo. Žena vás zve dovnitř. A vy se z nějakého důvodu bojíte překročit práh dveří.
Tohle je situace, metaforicky, kterou prožívá mnoho mužů.
Proč se muži bojí skutečné intimity?
A nemluvíme čistě o sexu, protože muž (samozřejmě i žena) může být při sexu totálně „zavřený“, orientovaný na naplnění potřeb svých, a/nebo potřeb partnerky a tím si to celé dělá „bezpečné“.
Při intimitě dochází ke splynutí s partnerkou. Intimita je o otevřenosti, živelnosti, zranitelnosti, ztrátě kontroly, je pociťována často jako „splynutí“. A vytahuje na povrch cokoliv, co jsme ve svém nitru zatlačili do temnoty.
Někteří muži se ženám neotevřou, protože vlastně mají z žen strach. I když je těžké si tohle přiznat. Současně muži touží po teple a blízkosti opačného pohlaví. Touží právě po tom splynutí a propojení, protože to je v životě tak nenahraditelné. Muži by rádi „ze zimy a chladu“, ale „tepla“ se bojí víc. To je patová situace.
Mnoho žen zažilo na vlastní kůži, že muži se doslova obávají něžnosti. Něžnost ženy má na ně zdrcující účinek. Nedělá jim dobře, protože v nich probouzí dobře schovaná zranění, vzpomínky na bolest. A tak, než aby muž riskoval, že bude muset znovu čelit ztrátě a odmítnutí, raději zůstává zavřený. Nejen druhým, ale i sám sobě. Život je jen ozvěnou plnohodnotného prožívání. Kde není citlivost vůči životu, tam jsou různé kompenzace, závislosti, extrémy, více všeho, více intenzity… a nevyhnutelně i prázdnoty.
Chlapi se často bojí realizovat své intimní touhy, protože by se mohli zranit a tak se raději spokojí s málem. I když si sami namlouvají něco jiného. Pro ženy to platí také, ty jsou ale vybavené od přírody lépe emoční inteligencí a dokáží lépe čelit zraňujícím emocím a snáze se dostanou ze znecitlivující stagnace. Proto jsou to často ženy, které volají po hlubší intimitě a blízkosti. Muži ale mají úplně stejné touhy, stejnou potřebu blízkosti.
Když člověk nemohl mít dostatečnou blízkost s rodiči, tak ho dnes zraňuje intimita. Intimitu si ze srdce přeje, touží po ní a sní o ní. Ale je to současně něco, co ho může až děsit. Tohle je něco, o čem my muži běžně nemluvíme. Obzvlášť před ženami.
Připravuji větší seminář pro muže, který půjde do zásadních mužských témat, včetně zdravé sexuality. Aby to přineslo skutečnou intimitu do blízkých vztahů.
Seminář má širší záběr, budeme mít celých šest dní. Bude to také o těle a energii. O práci a poslání. O hojnosti a financích. Prakticky. Prožitkově. Pro každodennost.
Rovnováha Muže: Tělo, Vztahy a Poslání / 4. až 10. září 2023 / detailní info a registrace: tady
Je snadné, hlavně na začátku, nedívat se na to nepříjemné v sobě. Alespoň po nějakou dobu. Zaměříme se na meditaci, otevíráme svá horní energetická centra… Jsme ve spojení s celým Universem..
Je to jako kdyby se nám najednou otevřel celý svět, spíš celé nové světy. Tolik nových souvislostí a zajímavostí.
Hltáme knížky, přístupy, koncepty, nabídky, které jsou k dispozici.
Nějakou dobu to funguje a cítíme se opravdu líp. Máme potřebu to předávat všem okolo. Dáváme rady, protože to s druhými přece myslíme dobře. 🙂
Naše zaměření bývá v počátku (a někdy bohužel na pořád) jen na jednu půlku přesýpacích hodin…na tu horní, blaženější a příjemnější.
A pak jsme jako balónek ve větru. Přijde-li vnější krize, tak nevíme, co s ní. Kdokoliv nás vyvede z rovnováhy, za použití sebemenšího tlaku.
A nebo jsme neteční. Z pohledu druhých neukotvení a nepřítomní. Neděláme rozhodnutí založená na realitě naší životní situace.
Možná je tohle nutná fáze na duchovní cestě.
Pokud se sami nerozhodneme jít i do těch náročnějších témat..
Tak nás tam dříve nebo později život sám nasměruje.
Otevřou se věci, se kterými jsme se dlouho nechtěli vnitřně konfrontovat. Třeba skrze krize a vztahové záležitosti, skrze nedostatek hojnosti, skrze nemoc,..
Nakonec přirozenou vlastností života a přírody, které jsme součástí, je navracet vše do rovnováhy.
A my jsme najednou vystaveni i tomu „nehezkému“ v sobě.
Temnotě a stínům v nás.
Starým zraněním, traumatům a bolestem. Tyto věci tady, v té naší hlubině, na konci páteře, v pánvi, v břiše, vždycky byly. Zkusili jsme je „odčarovat“, obejít, nevidět. Zkusili jsme to cestou, která hlavně nebude nepříjemná. A chtěli jsme věřit těm lektorům a léčitelům, kteří říkali, že to (něco) udělají za nás.
Nebylo to nadarmo.
Dostali jsme se do kontaktu se svým vědomím, se svou esencí, se svým vnitřním „světlem“. Ty meditace, techniky a metody byly důležitým dílkem naší skládačky. Známe už svou pochodeň, svou jiskru.. A tak je jen přirozené, abychom tou pochodní posvítili i do míst, kde byla dlouho temnota. Do svých břemen, do svých ranečků, do svých okovů, na které jsme zapomněli, že je máme.
Nakonec právě ta temnota v nás touží po splynutí s jednotou.. Touží být vystavena světlu. Pochopena.
Nemusíme se s těmi náročnými emocemi, které vyplavou, již ztotožňovat.
Nemusíme s nimi ani bojovat. Tyto dvě cesty jsme již vyzkoušeli a zjistili jsme sami na vlastní kůži, možná opakovaně, že nefungovaly.
Zralejší přístup
Stačí, když uvidíme, když pochopíme, jakou sílu má světlo naší vědomé přítomnosti. Teď to všechno můžeme dát do služeb sebeléčení. Vracíme se ke své celistvosti. Tak, že si dovolíme pozorovat i svoje základy.
Třeba uděláme rozhodnutí, že už neuhneme.
Přestávají nás už bavit výlety do vzdálených světů, nezdrháme před sebou. Nějak to ztratilo své kouzlo. Obracíme se k sobě, tam, kde to má největší smysl.
Pouštíme to světlo pozornosti i tam dolů, do svých hlubin. A postupně, se soucitem, s láskou a přijetím se díváme na to, co jsme dříve dokázali vidět jen s odporem, studem, možná se zhnusením. Staré bolesti. Křivdy. Pocity selhání a osamění.
To je skutečná alchymie a metamofróza člověka. Když se i s tímhle vším dokážeme uvolnit. Děje se to ve svém čase, když člověk má již dostatek zkušeností.
The grains of sand have to pass one after another, therefore time exists.
Životní zkušenost se nedá nahradit tím, že budeme usilovněji meditovat, či používat nějaké techniky. Prostě je třeba procházet čelem svým životem, který nám dává moudrost a nadhled.
Dává nám kapacitu a modrost, abychom přijímali více jak uvnitř, tak venku. Je to i o důvěře, že ty karty, jak nám byly na počátku rozdány, nám nebyly takto rozdány náhodou a celé to někam vede.
Přesýpací hodiny
Přesýpací hodiny jsou poměrně stabilní záležitost, kam je položíte, tam stojí. Čas ubíhá s tím, jak prochází jednotlivá zrnka. Ten tvar je přitažlivý tím, jak je vyvážený nahoře, i dole.
I pro mě je to nikdy nekončící cesta. Objevuju sám v sobě neustále novou rovnováhu. S rovnováhou je to tak, že není jednou daná a hotovo.
To by nebyl život. A tak se někdy otevírám víc té horní části a někdy mě to přivede zase víc k té spodní části. Stále se učím, jak být otevřený jak nahoře, tak dole a tyhle póly zdravě propojit do souladu. Někdy se to daří lépe, někdy je to náročnější.
Nahoře. Dole. Jedno bez druhého znamená zbytečně se v životě ochuzovat o prožívání ve všech barvách.
A srdce je z hlediska naší životní energie..uprostřed.
—
Připravuji celistvý seminář pro muže, který bude hodně o tématu vnitřní i vnější rovnováhy. V těle a energii, ve vztazích, v práci, financích a poslání.
Dnes je hodně maminek samovychovatelek. Otcové často nejsou přítomní, nebo jen v minimální míře. To je o to smutnější pro syny, kteří zoufale potřebují otcovské vzory. Mamky dávají mateřskou lásku, pečují, inspirují, v mnohém dokáží suplovat dokonce tátu, když zapnou svého anima – „vnitřního muže“. Přesto tátu úplně nemohou nahradit.
Je to nejvíc zjevné u vnitřní agresivity a divokosti chlapců.
Vidím to u matek ve veřejných prostředcích, ve škole, často i na ulici. Kluk divočí, je hlasitý, běhá kolem. Máma požaduje po svém synkovi, aby byl „hodný kluk“, nedělal ve společnosti ostudu a choval se pěkně. Někdy, třeba v čekárně, je mámina pozornost úplně jinde (často u mobilu), tak se snaží syna zpacifikovat pokud možno rychle. Není se co divit, pokud je máma samoživitelka, všeho má nad hlavu, nemá už energii. Tak alespoň nějaké to rozptýlení a uvolnění dopaminu skrze obrazovku.
Velká míra kontroly a přemíra lásky, která může být až zahlcující, je však někdy podobně destruktivní, jako absolutní nedostatek zájmu o dítě. Obzvlášť pokud jde o syny. Když za ně máma o všem rozhoduje a všechno bedlivě sleduje, tak snadno chlapci ztratí kontakt se svou vnitřní silou. Ničí se mužská podstata synů. (Chlapci a muži mají pak také strach ze spontánní intimity, o tom jindy.)
Zdroj vnitřní síly je v naší mužské divokosti. Té žena tak úplně neporozumí, i když ji může přitahovat. U syna si s ní často neví rady a tak vychovává děvče i syna stejně, nejlépe jak umí. Mnoho žen zažilo agresivitu od mužů, kteří se neuměli kontrolovat, vytáhli na povrch mnoho zranění.
Ta agresivita od muže vůči ženě mohla být plně projevená, nebo mohla být skrytá a spíše manipulativní. Někdy oboje. Projev přirozené agresivity a divokosti u synů může na tuto destrukci vyvolat vzpomínky a žena (ne)vědomě bude cokoliv podobného u syna potlačovat. Syn pak v dospělosti bude (ne)vědomě v nepřátelství vůči všem ženám. Obzvlášť pokud měl příliš silnou matku a nepřítomného otce. Skutečná výzva pro jeho budoucí partnerku.
Je to přítomnost otce, který je v kontaktu se svou divokostí a přirozenou agresivitou, co umožňuje synovi, aby získal k této energii a vnitřní síle bezpečně přístup. Je to přítomnost muže, který dokáže jasně držet hranice s otevřeným srdcem, ale současně umožní chlapci, aby se mohl projevit fyzicky a divoce.
Když tady táta není, a není tady ani jiný mužský vzor, tak se syn nemůže dostat ke své divokosti, která je jeho přirozenou součástí. Ve svém smutku z nepřítomnosti otce může nakonec sabotovat všechny snahy mámy o cokoliv.
A nebo. Bude dál dušen dobře míněnou výchovou své matky a bude podléhat nejrůznějším zákazům a příkazům. V dospělosti z něj bude hodný chlapec, se kterým je pro každou ženu velmi těžký život, protože tenhle muž vlastně neví, kdo je. Neví, co chce. A je často pasivně agresivní. Jeho agresivita jej ovládá, protože on se nedokáže postavit čelem ke své divoké energii. I když mu je čtyřicet, bojí se zjistit, kým vlastně je. Může se bát plně se projevit. A je často v depresi, protože není v kontaktu se životem v sobě.
Photo: Unsplash
Už většinou nejsme lovci a sběrači. Nahrazujeme to sportem. Naše těla jsou víceméně stejná jako v minulosti, jako když jsme trávili většinu času venku. Vystaveni živlům, používali jsme svou bdělost, intuici, dovednosti a divokost, abychom obstarali své rodiny. To mohlo být často náročné….a taky v tom byla čirá přirozenost, radost.
Dál potřebujeme prostor, ve kterém chlap může projevit svou divokost, spontánnost, vnitřní sílu. Ideálně venku, v přírodě.
Když se to teprve učíme, platí to o to víc.
Potřebujeme komunity mužů, kde jsou muži zralí, a stejně tak i ti mladí a nezkušení. Mladí se učí zkušenostem a moudrosti od starších. Starší čerpají z mladistvé energie a nových pohledů na svět.
To je nenahraditelné. Potřebujeme se učit od sebe navzájem.
Společně nacházíme cestu ke kontaktu se svou vnitřní mužskou silou. A nakonec i s tvořivostí, s vědomím, s láskou.
Je to návrat k sobě na úrovni jednotlivců, rodin a komunit.
Není to nějaký bonus.
Je to něco, na čem závisí budoucnost lidstva na Zemi.
Ale pojďme začít od toho, že pár chlapů bude víc spokojených ve svých každodenních životech. A tuhle spokojenost přinesou do svých vztahů, rodin a širšího okolí.
–
Nejcelistvější seminář pro muže, který se mnou můžete zažít. To nejlepší z dvanáctileté lektorské a koučinkové praxe. Fokus je na tři klíčové životní oblasti: tělo a energie, vztahy, práce a poslání. A jak to vše udržovat ve zdravé rovnováze. Seznámíte se s jedinečnými přístupy, které vychází z tradičních metod i z nejnovějších výzkumů. Délka semináře umožňuje, abych s vámi pracoval nejen skupinově, ale také individuálně. Pokud cítíte, že je čas dát život do rovnováhy, toto je seminář pro vás.
To jsou paradoxně vztahy, kdy na své partnery již nemáme spoustu nároků a bereme je takové, jací jsou. Mnoho lidí popisuje, že si své vztahy naplno užívají až ve vyšším věku. Mám za to, že to je tím, že si uvědomili, že již nepotřebují své partnery měnit. (To ostatně stejně nikdy nefungovalo.) Místo toho mění svůj přístup k životu a blízkým lidem. Prožili si dostatek strastí a životních zkušeností, aby viděli spíše to dobré, než to špatné. Užívají si blízkost člověka vedle sebe a protože jej znají tak dobře, nemohou jej ani obviňovat. Kde je pochopení, tam není obvinění.
Když je ve vztahu atmosféra přijetí, vzájemné inspirace a pod tím vším proudí láska….tak vám vztah dává a dává. Máte úrodnou půdu a z té může vzklíčit spousta radosti. Zvládnete těžkosti, dramata i konflikty, protože základy vztahu jsou silné. Cítíte to oba dva.
S dalšími roky ta vděčnost přetéká. Uvědomujete si, že jste dvě svobodné osobnosti, dva lidé, kteří mají své názory, postoje, zkušenosti. A oba přinášíte do té společné nádoby, které říkáte „vztah“ spoustu hezkého. Není tady snaha omezit druhého, nepotřebujete kontrolovat, protože místo toho se díváte, z jakého místa ve vás ta potřeba kontrolovat, obviňovat a strachovat se…pramení.
Přijímáte zodpovědnost za sebe, uvědomujete si, že hezký vztah je o vnitřní práci u sebe sama. Když to takto mají oba, tak vztah zraje. Dokonce i když to tak má jen jeden a ten druhý se nějaký čas „jen veze“, může ten vztah být díky tomu hodně harmonický.
Přesto aktivně pracujeme se svými potřebami a zdravými hranicemi, protože bychom jinak dlouhodobě nebyli ve vztahu spokojení. Popírali bychom sami sebe, nebyli bychom sami sebou.
Když přistupujeme vědomě k životu, tak se nevyhnutelně dostaneme do bodu, kdy už nechceme – ani nemůžeme – tolerovat některá jednání. Jednoduše už to nejde, jak jsme to dělali dřív. Nepřistoupíme na manipulaci, nátlak, na velkou nerovnováhu v dávání a přijímání, ani už nechceme žít v iluzích, nebo ve lžích. Nechceme vztahy, kde je jeden z partnerů nezralým dítětem.
Photo: Unsplash
Změna přichází od nás. Tím se promění i vztahy. A často i partneři.
Vidíme to s Ivou zas a znova. Partneři reagují na naše vnitřní nastavení. Když někde máme jasné hranice, druzí to poznají a nemají potřebu zpochybňovat. Když si vnitřně obhájíme nějakou potřebu, protějšky nám vyjdou vstříc. (Na rozdíl od situace, kdy si něco vnitřně neobhájíme a na partnerech si to vynucujeme, to téměř nikdy nefunguje.) Když jasně pojmenujeme něco, co nám přijde ve vztahu nezdravé a neobviňujeme u toho druhého, je to často vnímáno a pochopeno. Proto by 90 procent naší pozornosti ohledně změn mělo směrovat k nám samým. Pak se mění i vše kolem nás.
Některým lidem to stále dokola nejde. A v určitý moment si potřebují přiznat, že jim současná situace vlastně vyhovuje. Čerpají ze současného nastavení určité výhody. Nebo mají velký strach z přijetí zodpovědnosti za svůj život. Bojí se neznáma. To je naprosto v pořádku. Věci se mohou změnit, když si přiznáme, že něco nechceme měnit. Pak to – ve svém čase – změnit konečně můžeme.
Když hrajeme hry s ostatními, téměř vždy je hrajeme také sami se sebou. Je těžké pak poznat, co je vlastně ta skutečná, vnitřní pravda. Když to myslíme se změnami vážně, obklopíme se lidmi, kteří mají pravdivost a upřímnost jako jedny z priorit. I kdyby tím měli přijít o některé „výhody“ a hry.
Když ve vztazích přijmeme zodpovědnost, měníme především sebe, nevyvíjíme tlak na druhé a jsme upřímní a pravdiví, tak může zrát i láska. V lásce se můžeme uvolnit, když se nebojíme postarat o své potřeby, jasně komunikovat i bolestná témata a nastavovat zdravé hranice.
–
Zralost ve vztahu je třídenní vztahový seminář v krásné přírodě, v osvědčeném centru osobního rozvoje a spirituality na Buchově.
Mnoho blízkých vztahů v současnosti prochází intenzivní transformací. Na tomto semináři prožijete metody a přístupy, které vychází z mnohaleté praxe. Získáte moudrost a vhled do toho, jak pozvednout své vztahy na další úroveň. Tento seminář je také o návratu k sobě sama. Je o načerpání a udržení své energie. O rovnováze v každodenním životě. Potkáte se s vnitřní radostí z prostého bytí a vnímavosti. Čeká vás transformativní terapeutická, koučinková a konstelační práce.
„Ty mi dáš naplnění a smysl. A já dám naplnění a smysl Tobě. Společně už budeme celiství, šťastní a nic nám nebude chybět. Nesmíš mě zklamat a já nezklamu Tebe.“
To je jedna z nevědomých dohod, podle kterých žije mnoho současných párů. A právě tato nevědomá dohoda dělá vztahy – alespoň v začátku – tak přitažlivými.
Podvědomě hledáme často do vztahu někoho, kdo bude protějškem pro naše nevědomé dohody. Kdo bude „hrát“ tyto naše hry s námi.
Chceme věřit, že existuje člověk, se kterým mávnutím proutku zmizí všechny naše vnitřní a vnější problémy.
Hledat naplnění, celistvost a jistotu ve vztahu je dokonalý recept na zklamání.
Také to vytváří nezměrnou zátěž pro blízké lidi okolo nás.
Tak rádi se utvrzujeme, že to, co vidíme v pohádkách, romantických filmech a na Instagramu, je realita. 😉
Když to s někým „nevyjde“, tak hledáme někoho dalšího, kdo s námi bude hrát v nevědomém vztahu. Ve vztahu, který je často od počátku odsouzen k zániku, protože ani jeden v páru není ochoten začít žít vědomě a s přijetím zodpovědnosti za sebe sama a svou minulost.
Vědomého partnera si nevědomí lidé nehledají, ani jej nechtějí, protože by už nemohli hrát své nevědomé hry. Ten, s kým nemohou hrát své hry, ten pro ně doslova není přitažlivý. Když se objeví někdo vědomý, tak se ho vlastně nevědomě bojí a mysl jim dá tisíc důvodů, proč pro ně není vhodný a zajímavý.
Obrátíme se dovnitř, když naše hledání venku a u druhých neuspělo. Když už nepotřebujeme trpět. Když se už nepotřebujeme držet vnějších berliček.
Jediné místo, kde můžeme tohle všechno – co hledáme ve vztahu – skutečně najít, je v sobě sama.
A když nalezneme v sobě, tak začnou „zázračně“ fungovat i vaše vztahy.
Možná se to neposlouchá dobře.
Protože najít v sobě…to také znamená podívat se zpříma a přijetím na bolesti, které jsme si v sobě uložili za spoustu předchozích let.
Když se „obrátíme k sobě“ a dovolíme si být sami (se) sebou…
Když aktivně pracujeme se svým nitrem, tak se konečně můžeme pouštět svých nerealistických představ a očekávání ve vztazích. A místo toho prostě začneme být s druhými přítomní. Protože už dokážeme být přítomní sami se sebou, i když se otevřou nepříjemné emoce. Pak nás přítomnost druhých už neohrožuje.
Hodně emocionální bolesti takto odejde přirozenou cestou. Víc a víc se uvolňujeme v přítomnosti a přinášíme tak lehkost do starých dramat a ta se doslova uvolňují z našeho těla. Ve svém vlastním čase. Je to o trpělivosti, je to o jemnosti k sobě a o důvěře v existenci. Je to o tom nechat se podpořit druhými, kteří jsou na podobné cestě.
Tím, jak se nás „doslova pouští naše minulost“ skrze naše uvolňování se v přítomnosti, tak přestáváme zatěžovat své vztahy svými představami o tom, jak by to všechno „mělo“ být. A to dává prostor nám a našim vztahům. To umožňuje, aby naše vztahy postupně zrály do lásky a vstřícnosti, do vzájemného pochopení a respektování jedinečnosti druhých. Tahle cesta přináší víc a víc vnitřní svobody, lásky a síly.
Unsplash / Octavio Fossatti
Ve vědomém vztahu stojíme sami za sebe.
A přitom jsme v hlubším propojení s blízkými, než jsme donedávna tušili, že je možné..
A tak odchází naše nároky: „Tohle mi musíš dát, nebo budu nešťastný / nešťastná.“
A my si začínáme užívat, co nám vztah přináší v každodennosti. Užíváme si vztah, protože si dokážeme užít i to, když jsme sami se sebou. Jsme naplnění sami se sebou. Tohle uvědomění přináší do vztahu lehkost.
Poznáváme se jako esence, která je přítomna pod naší osobností, pod našimi myšlenkami, emocemi, i fyzickou formou. Přítomnost v sobě sama je to, co toto spojení s vědomou podstatou ještě víc prohlubuje. To esenciální spojení obnovuje i naše tělo, naši osobnost, naši duši, srdce a mysl.
Toto vědomí vnitřní esence umožňuje, abychom s lehkostí byli i s tím, co emocionálně velmi bolí. Nakonec zůstáváme naplnění, i když naše životní situace není právě ideální. Jsme naplnění i ve své úžasné, lidské nedokonalosti.
A tuto plnost přinášíme do svých vztahů. Je to pro nás radost, když můžeme sdílet sebe ve vztahu, aniž bychom stále „natahovali ruce“, že potřebujeme to a toto. Můžeme se uvolnit a prostě zažívat vnitřní klid a tichou radost s těmi, které máme rádi.
Není to sci-fi
Toto není vyhrazené jen pro pár šťastlivců.
Je to realita každodenního života, pokud se rozhodnete a odvážně jdete do vnitřní práce.
Vše začíná u nás.
Nehledáme naplnění ve vztazích, sami do nich přinášíme svou vnitřní plnost.
—
Zralost ve vztahu / Centrum Buchov / 22-25 červen
Mnoho blízkých vztahů v současnosti prochází intenzivní transformací. Na tomto semináři prožijete metody a přístupy, které vychází z mnohaleté praxe. Získáte moudrost a vhled do toho, jak pozvednout své vztahy na další úroveň. Tento seminář je také o návratu k sobě sama. Je o načerpání a udržení své energie. O rovnováze v každodenním životě. Potkáte se s vnitřní radostí z prostého bytí a vnímavosti. Čeká vás transformativní terapeutická, koučinková a konstelační práce.
