Proč lidé lpí na svých problémech (a nechtějí je řešit).

Mnoho mužů a žen se vyhýbá řešení svých problémů. I když pracují terapeuticky, koučinkově, prožitkově řadu let. Děje se to často na nevědomé úrovni, protože jsou ve hře velké síly.

Pochopit, proč se tak děje, je klíčem k přijetí, svobodě a radosti v životě.

Naše vzorce chování, životní a psychosomatické problémy pochází z našich rodin. Často se předávaly řadu generací. Jsou součástí naší identity tady na Zemi.

To, že je máme, nám dává pocit příslušnosti. Někam náležíme a společné problémy jsou toho důkazem.

Pocit příslušnosti je také jednou z největších psychologických sil. To můžeme vidět v současné polarizované společnosti, ve které je pocit příslušnosti pro mnoho lidí důležitější než pravda.

I když je to trochu na hlavu, tak nám ty omezující problémy dávají značné uspokojení a pocit jistoty.

Je to hra na dobré svědomí.

Chceme mít ze sebe dobrý pocit a řešit své zjevné problémy. A současně se dovedně vyhýbat skutečnému řešení.

Proč je nalezení řešení tak nepříjemné? Protože máme strach, že s nalezením řešení svých generačních problémů (na vztahové, tělesné, pracovní rovině..) se zpronevěříme své rodině.

Máme pocit, že s rozpuštěním problémů přijdeme o svou příslušnost k rodině a to v nás vyvolává pocity viny. Bojíme se, že pak zůstaneme sami. Znovu připomínám, že to se děje mnohdy nevědomě.

Problémy a osobní neštěstí, které se v rodině opakují, nám dávají pocity sounáležitosti. A pro mnoho lidí je toto důležitější, než skutečná vnitřní svoboda a radost ze života. Málokdo si to přizná. Přiznat si. To je první krok ke změně.

Jakákoliv hlubší změna – začít si něco nového, něco vlastního – vyžaduje kus odvahy. A i když nás to, přinejmenším dočasně, vystaví pocitu viny… je to cesta sebe-uzdravení, která přinese mnohé nám i našim blízkým.

Báje, mýty a pohádky pro praktický život

Vyrůstal jsem na mýtech a bájích. Doslova jsem hltal hlavně ty řecké a severské.

Představoval jsem si velikost světového stromu Yggdrasilu. Vnímal jsem sílu severského vlka Fenrira. Plavil jsem se s Odysseem. Prožíval jsem Orfeův žal ze ztráty Euridiky. Všechny ty příběhy se dotýkaly něčeho hluboko ve mně.

Řekové pojmenovali „mythos“ a „logos“. Mythos je nadčasová moudrost předávaná skrze univerzální příběhy, které nás vedou našimi životy. A logos všichni dobře známe. To je racionální filozofie a jistota v logice.

Civilizace se často přikloní k jednomu extrému. Asi pro tu zkušenost. My jsme se na dlouhou dobu přiklonili k logosu.

A je čas na návrat k mythosu.

Při konstelacích vidím, jak ty příběhy potřebujeme, jak nás vedou. Jsou potravou naší duše. Připomenou se nám, když pro stromy nevidíme les. Připomenou se nám, když se odpojíme od toho, co dává život.

Mimochodem, naše oblíbená pohádka vypovídá mnohé o nás samých. Odráží náš vlastní životní příběh. Ukazuje naše vzorce chování, skryté tužby, silné a slabé stránky i neviděné stíny.

Moderní příběhy často nemají tu univerzální moudrost. Stačí se podívat na nové české pohádky. Proto se zas a znovu vracíme k těm starým dobrým zdrojům, protože intuitivně cítíme, že tam to je. Ty příběhy jsou živé a rozkrývají nám postupně svou moudrost s tím, jak nabýváme životní zkušenosti.

Stejné je to s konstelacemi. Ty vám dnes ukáží nějaký obraz a za pár měsíců jste už o kousek dál a tak se obraz promění a dál působí. Proto není dobré nacházet pouze jednu interpretaci své konstelace.

Naše mysl, ten logos v nás, chce jedno pevné logické vysvětlení. To je jistota. A současně to je smrt. Je to způsob, jak zabít účinek něčeho, co by ještě mohlo dlouho působit na naši duši.

Je třeba se smířit s tím, že pokud chcete z něčeho čerpat, potřebujete to ponechat živé. Nemůžete to kontrolovat, ovládnout, rozpitvat. Můžete se tomu pouze vystavit. Nechat se vést. Důvěřovat.

Životní volba

S kým sdílíme čas. Jaké myšlenky, ideje a energie přijímáme.

Pokud (pro jistotu) hromadíme vše, výsledkem je chaos v nás, který se promítne do prostředí kolem nás. Snaha hromadit je ze strachu, že nám něco unikne.

Hromadění a konzum je také slabou náplastí na to, že si nedovolujeme ze srdce tvořit.

Číst dále ›

Co mužům bolestně chybí

Včera bylo na celodenních konstelacích více mužů než žen.

To jsem míval běžně před dvěma třemi roky, když jsem prováděl mužské skupiny. K mužským skupinám se v příštím roce opět vracím. Jen budou probíhat víc v `terénu`, než v seminářových prostorách. Více života, více pohybu, přírody a smyslu.

Tak to možná včera byla první vlaštovka po delší době. 😉

Po včerejší práci s muži ve mně rezonuje jedno důležité téma.. a tak text níže..

Muži potřebují (vnitřní) strukturu víc, než ženy. Určitá vnitřní struktura je pro chlapy ohromně důležitá. Podobně jako je důležitá páteř pro každé tělo, které podepírá.

Často pracuji s muži, kteří neměli přítomnost a pozornost otce. Otec vůbec nebyl a nebo byl nepřítomný duchem.

U chlapů, kteří neměli otce ta vnitřní struktura téměř a nebo zcela chybí.

Co to znamená? Muž bez vnitřní struktury míchá jedno s druhým.

Neví, jestli chce sex a nebo spíš obejmout. Vlastně má strach z žen, i když si to často nepřizná.

Stanoví si cíle, ale protože vlastně neví, jestli jsou opravdu důležité, opravdu jeho, tak je po chvíli změní na něco jiného.

Zabývá se detaily a uniká mu to podstatné.

Pokud přijde tlak zvenku, tak se ukáže, že si takový chlap není vlastně ničím opravdu jistý. (Navzdory sebejistým prohlášením.) Za ničím si skutečně nestojí, protože vlastně neví.

Má strach, že to ostatní poznají. Že ho odhalí jako podvodníka, kterým se ve skutečnosti cítí.

Tento muž má všechno trochu v mlze a rozhodují aktuální trendy a nebo vlivy zvenku.

Bez vnitřní struktury se cítí zranitelný a křehký. Může to kompenzovat nejrůznějšími formami vnějšího brnění. Třeba ve formě společenského statusu, namakaného těla, adrenalinových sportů, výkonu, pronikavého intelektu,..

Nic zvenku trvale nepomůže.

Nakonec se každý muž potřebuje spojit s bolestí v sobě. S bolestí toho, že tady otec nebyl. A chyběl.

Může propustit ten ideál, po kterém touží. Ideál dokonalého otce, který nikdy neexistoval a tam venku prostě nikde není.
(Možná tak v superhrdinských filmech.) Ideál, který slouží jako útěcha. Ale odvádí od života….Ideál, který slouží k popírání otce skutečného.

A tak i k popření sebe.

Muž bez struktury nejprve zkusí vše ostatní. Vyzkouší všechny slepé uličky, které se navenek tváří úspěšně.

A dříve nebo později pochopí. Pochopí, že musí přijmout svého otce tak jako tak.

Pokud mu záleží na jeho vlastním životě.

Přijmout otce s tím co dal i nedal. Se všemi jeho chybami a nedostatky.

Takový muž možná jednou dokáže od srdce říct: „Děkuju Ti za život, který jsi mi dal, táto.“

Místo aby se soustředil na hodnocení svého otce, bude se teď moci otevřít a spojit s celým svým mužským rodem. Kdoví, co vše pak bude moci přijít..

Tohle je poněkud zjednodušený text. Ve skutečnosti nic neprobíhá lineárně. Je to cesta pokusů a omylů. Střípky naší skládačky se doplňují nahodile a s podporou toho, co nás všechny přesahuje. Je to však cesta k tomu, aby muž obnovil svou vnitřní strukturu a s ní i důvěru v sebe samého.

Outsider

Někteří od svého raného věku prostě nezapadají. Mají trochu jiné zájmy, vidí svět trochu jinak. A dílem okolností jsou prostě totálně out.

Většinu základky mě doprovázel stud. Nejprve jsem se styděl za to, že nedokážu, tehdy ještě za komunismu, udržet `žákovskou disciplínu`. Ruce za zády a tak. Nedokázal jsem udržet ani pozornost na věcech, které mi vůbec nedávaly smysl. Navzdory urputné snaze. 😉

Dříve nebo později jsem tedy ve vyučování v první třídě dal přednost tomu, co se děje za oknem. Jenže to nebylo, že bych se tam jen díval, někdy jsem si k tomu oknu i přímo zašel. A uvědomil jsem si to až později..s křikem učitelky.

Skončil jsem díky tomu už na druhou třídu ve vyrovnávačce. Posudek od 20ti leté třídní odbornice: nedostatečný intelekt pro dokončení běžné základní školy. Ona mě tedy měla přímo za mentálně retardovaného.

To nebyla špatná věc. V nové třídě bylo mnohem víc zábavy. Protože cikáni a další `nepřizpůsobivé` děti měly stejně nespoutanou povahu jako já. Nenechaly se ubít systémem a tak pro ně měl systém odložiště.

Tam jsem se mohl konečně rozvíjet v celkově svobodnější a otevřenější atmosféře.

Bohužel mě asi po roce šoupli zpátky do mé původní třídy. Prozradilo mě, že jsem četl ve škole Mayovky a Foglara. A ve třídě mezitím jelo „máma mele maso“.

Protože jsem měl spoustu energie, tak jsem rád běhal. Bavil mě hlavně orientační běh po lese. Reprezentovat první stupeň naší základní školy mě přestalo ale bavit, protože se to bralo příliš vážně. A člověk musel odpovídat na stanovištích na otázky typu: kdy vystřelila Aurora, jaký je největší ruský zvon, kdo je Lenin.

V páté třídě jsem však doběhal. Kvůli záhadně rozpadlé kyčli jsem si dal na nějaký rok a půl kolečko po nemocnicích, operacích a léčebnách.

Když jsem se vrátil, odmítl jsem opakovat třídy, protože to s sebou neslo stigma, kvůli kterému bych nemohl jít na střední školu.

Začal jsem dohánět postupně učivo.

Styděl jsem se za berle, které jsem čas od času měl. Styděl jsem se za to, že nemohu cvičit s ostatními v tělocviku.

Styděl jsem se za svou oční vadu. Styděl jsem se za svou citlivost, kterou jsem považoval za velký hendikep.

Pro třídu jsem byl outsider.

Na druhém stupni jsem četl Tao te ťing a Carla Gustava Junga, to jsem ale radši tajil. Hledal jsem odpověď, proč se rozpadne sama od sebe kyčel desetiletému děcku. Doktoři neměli vysvětlení.

Moc jsem nesdílel své představy o životě. Už tak jsem byl za divného.

Měl jsem už tehdy svoje každodenní návyky, protože jsem se bál, že bych zase na tak dlouho skončil v léčebně Košumberk. Už tak přede mnou byla ještě jedna operace.

Naučil jsem se na `svoje` cvičení, na samostudium, na záměry,.. Mnohé z toho mi slouží doteď.

Vím, že v tomhle nejsem nijak výjimečný. Když se bavím s muži i ženami na seminářích, tak vidím, že řada z vás byla za outsidery. Mnozí jste to proměnili v příležitost. Uvědomili jste si, že být outsider je dar. Škola života. Objevujete zdroje sami v sobě. Má to něco do sebe, když se na některé věci dokážete dívat zvenku. Když umíte stát sami za sebe. I když vedle je celá skupina, která to vidí jinak.

Na druhou stranu. Když jste outsider, tak můžete zahořknout na celý svět. Můžete nacházet argumenty, proč se vlastně o nic nesnažit.

Jsme sociální bytosti a potřebujeme někam patřit. Mnoho lidí by raději umřelo, než aby byli vyloučeni ze svých sociálních skupin.

Když už však vyloučení jste, tak nemáte co ztratit.

A v tom je ohromná síla.

K rodičům

„Život, který jste mi dali přijímám za plnou cenu toho, co vás to stálo, a plnou cenu toho, co to stálo mě. Přijímám ho se vším, co s ním přichází, se všemi omezeními a možnostmi.“

Chvíli to trvá. Umět říct tato slova svým rodičům. Cítit, co je za slovy. I když to je `jen jako` v konstelaci.

Nejprve možná budete potřebovat uvolnit staré emoce, které v sobě vůči mámě a tátovi zadržujete. Objevíte, že na váš životní příběh se dá dívat i jinými úhly pohledu. Hodí se podpora od druhých.

Říct nahlas ta slova v úvodu textu..To neznamená, že jste odsouzeni opakovat chyby a `špatnosti` svých rodičů.

Naopak.

Pokud dokážete upřímně vyslovit tato slova, tak to znamená, že spolu s rodiči přijímáte i život takový, jaký je.

S tím odpadne mnoho dramat, bojů, iluzí a lpění.

Najednou máte možnost volby tam, kde donedávna nebyla. Možnost tvořit život mnohem více v souladu se sebou.

Vaše srdce se konečně může naplno otevřít.

A vy pociťujete klid a mír, který přesahuje vše.

Co se týká nás všech

Když pracujete delší dobu terapeuticky s klienty, tak se k vám nevyhnutelně dostane spousta zajímavých informací. Třeba i o tom, jak to dělají kolegové.

Je pro mě zajímavé, že docela dost (psycho)terapeutů straní svým klientům proti jejich rodičům. Je to pochopitelné, že jste jako terapeut na straně klienta. A většina lidí obecně má nějaký problém alespoň s jedním z rodičů. Rodiče měli dostatek času nějaké ty chyby udělat.

Možná je to proto, že spousta terapeutů má svoje problémy se svými rodiči a nejsou stroje, aby vždy dokázali oddělit osobní rovinu. 😉

Nepřijímat své rodiče má však konkrétní důsledky pro naše životy. I když tady naši rodiče už dlouhé roky nejsou.

Bude to možná znít rezolutně, ale praxe mi tohle za roky nekompromisně ukazuje:

Nikdo není sám se sebou v míru, když není v míru se svými rodiči.

Když obviňujete své rodiče. Když chcete, aby to rodiče udělali jinak.. I když už tady dávno nejsou, tak očividně žijí stále ve vás.. Když si hledáte partnery, kteří jsou podobní jako vaši rodiče. A chcete, aby se vám s nimi povedlo to, co se s rodiči nepovedlo..

Tak žijete minulostí. A ubližujete především sobě..

Nepřijímáním rodičů bráníte sami sobě, abyste byli v proudu života. Nedovolujete si přijímat hojnost života. Ba ani tu hojnost života kolem sebe nejste většinou schopni vidět.

Mnoho lidí je v depresi především proto, že nedokážou přijmout své rodiče. Jistě proto mají svoje důvody, protože dětství někdy nebyla zrovna procházka růžovým sadem.

Většina klientů je tak ochotna pro své štěstí a spokojený život udělat téměř cokoliv. Kromě skutečného přijetí rodičů.

Což je přesně ta obtížná vnitřní práce, ke které vás dobrý terapeut vede.

Skutečná terapie zahrnuje uctění a přijetí rodičů. Se vším všudy. Pak se naše srdce může otevřít. A my můžeme využít tu přirozenou sílu, která se nám tolik let nabízela.

Konstelace jsou jedinečným, terapeutickým a koučinkovým nástrojem právě proto, že umožňují pracovat s přijetím rodičů prožitkovým a celistvým způsobem.

To jedinečné v nás

Každý jeden z nás má v sobě něco, co nemůže být nikým okopírováno. Je to osobní, je to jedinečné. Je to něco nového, co přináší další kvalitu do našich rodin, našich rodů, do celé společnosti.

Je to další střípek do skládačky celku. A ne vždy to je střípek, který je námi (či ostatními) vnímán dobře a pozitivně.

Přinesli jsme něco nového, neznámého a tak to možná nebylo přijímáno našimi rodiči. Nebylo to pochopeno a uznáno jako naše součást.

A tak to ani my – dnes – nepřijímáme.

A život nám nastavuje zrcadlo našeho nepřijetí. Zas a znovu. Abychom se nespokojili s iluzí, že jsme (se) přijali. 😉

Nevidíme, že v celkovém řádu přináší právě tento střípek mnoho dobrého. Nevidíme jeho skutečnou hodnotu.

Možná přináší více života.

Více tvořivosti.

Více pohybu a dynamiky tam, kde je stagnace.

Proto pracuji skrze konstelace. Ty nás podporují, abychom přirozeně přijali to, co již může být přijato. Abychom uviděli nové úhly pohledu. Abychom zacelili staré rány a obnovili celistvost v sobě. Konstelace jsou cesta ke spokojenosti, tvořivosti a lásce v našich každodenních životech.

V síle osobních hranic / nová série článků

Máte svůj pozemek. Ten má svoje dané hranice. Víte, kde končí pozemek váš a kde začíná pozemek vašeho souseda. Je to jasné vám a je to jasné i těm okolo vás.

V této situaci většinou víme, co bychom dělali, kdyby někdo do našeho pozemku nějak zasáhl. Kdyby někdo narušil náš prostor. Je to dané i společenskými a právními zvyklostmi tam, kde žijeme.

Tato celková jasnost nám umožňuje, abychom se na svém pozemku cítili bezpečně a mohli se na něm uvolnit.

Pozemky většinou nejsou zdaleka tak důležité, jako my sami – naše tělo, naše energie, naše pozornost. Nemluvě o času a dalších zdrojích, které máme.

Málokdo si dá dnes tu práci, aby si ujasnil, kde začíná jeho osobní prostor a kde začíná prostor druhého. Co si ke mně někdo může dovolit a co už ne? Jaké to má následky, když někdo naruší moje osobní hranice? Protože pokud to následky nemá, ty hranice fakticky neexistují.

Žijeme ve světě s dalšími osmi miliardami lidí. Každý z nich vnímá své osobní hranice jinak. Podle toho, v jakém prostředí vyrůstal, v jaké rodině, jaké kultuře. A podle sebe vnímá i hranice vaše.

Pokud své hranice jasně nekomunikujete, pokud si za nimi vnitřně nestojíte, tak vás neustálé nastavování hranic s okolním světem stojí spoustu energie.

Abyste si za svými hranicemi mohli stát, znamená to někdy podívat se do stínů v sobě a zpracovat vlastní témata, která dlouho ležela ladem.

Většina lidí si v oblasti osobních hranic nedokáže pomoci sama. Potřebují podporu zvenku. Když si poprvé skutečně nastavujete svůj osobní prostor a jste ochotni vyvodit důsledky, když vám jej někdo naruší, tak to zčeří vody. A podpora skupiny, nebo terapeuta se pak velmi hodí, abyste to ustáli.

Protože téma hranic je zásadní a má většinou málo pozornosti v osobním rozvoji, tak bude jedním z hlavních témat v cyklu Nebe na Zemi 2020. (Cyklus bude otevřený pro přihlášky od půlky listopadu.)

Současně bych pro vás rád vytvořil seriál článků (i v audio verzi na spotify), která se bude tématu hranic detailně věnovat. Čerpám z osobního rozvoje za posledních 25 let, z pěkné řádky seminářů a výcviků, kde jsem byl jako účastník. A ze zkušeností stovek klientů, pro které jsem tu jako lektor, terapeut a kouč.

Témata, která by byla součástí této série:

hranice v našem hlavním vztahu
hranice v digitálním věku
hranice a podpůrné skupiny
terapeutická práce pro zdravé hranice
propustné hranice vs nepropustná zeď, která izoluje
hranice a přátelé & širší rodina
intimita a hranice

Máte o něco takového zájem? Pište do komentářů, co by vás specificky zajímalo. Co je pro vás důležité z hlediska vašich životů konkrétně..

Následovat mrtvé

„Raději já, než ty tati.“

„Následuji Tě sestřičko.“

„Beru to za tebe mami.“

Je tady čas Dušiček. Čas prastarého keltského svátku Samhain. Čas, kdy máme blíž k našim předkům. Blíž k těm, kteří už tady na Zemi s námi nejsou.

V tomto čase je opona tenčí..

Smrt však není nikdy oddělená od Života. Život by beze Smrti nemohl být „živý“.

My živí někdy následujeme do Smrti naše blízké. Mnohdy nevědomě.

A tak jsou někteří lidé, často citliví a ještě mladí, na hraně života a smrti. Dějí se jim často nehody. Přichází život ohrožující nemoci. Nebo se přímo sami pokouší o sebevraždu.

Když se stane v rodině sebevražda, nebo dojde k pokusu o ni, tak se uvádí nejrůznější důvody, proč se tak stalo.. Ty důvody však nejsou většinou pravdivé.

Když postavíme rodinnou konstelaci, tak se ukáží důvody skutečné.

A tak řada sebevražd je následováním někoho do smrti. Možná někoho, kdo umřel náhle. Jako matka při porodu. Nebo sestřička, která se tragicky utopila. Děda, který zahynul za tajemných okolností a raději se o něm v rodině nemluví.

Ve skutečnosti je tak sebevražda projevem lásky k někomu blízkému. Je projevem touhy se k němu přidat.

Následovat někoho do smrti.

Sebevražda může být provedena konvenčně tím, že spolknete prášky, nebo si podřežete žíly.

Stejně tak můžete však usilovat o svůj život i jinými způsoby. Skrze extrémní sporty a nebezpečné výlety. Nebo tak, že ve svém těle psychosomaticky spustíte zhoubnou nemoc, se kterou si lékaři nedokáží poradit.

Skrze rodinné konstelace může ve většině případů přijít pochopení, uzdravení a přijetí.

Konstelace umožňují vytáhnout z hlubin nevědomí sebedestrukční mechanismy, které se opakovaly v mužských a ženských rodech po řadu generací. Umožňují přerušit řetěz utrpení.

Konstelace jsou cestou pro živé, jak se obrátit od Smrti k Životu.

Top