„Ty mi dáš naplnění a smysl. A já dám naplnění a smysl Tobě. Společně už budeme celiství, šťastní a nic nám nebude chybět. Nesmíš mě zklamat a já nezklamu Tebe.“

To je jedna z nevědomých dohod, podle kterých žije mnoho současných párů. A právě tato nevědomá dohoda dělá vztahy – alespoň v začátku – tak přitažlivými. 

Podvědomě hledáme často do vztahu někoho, kdo bude protějškem pro naše nevědomé dohody. Kdo bude „hrát“ tyto naše hry s námi. 

Chceme věřit, že existuje člověk, se kterým mávnutím proutku zmizí všechny naše vnitřní a vnější problémy. 

Hledat naplnění, celistvost a jistotu ve vztahu je dokonalý recept na zklamání. 

Také to vytváří nezměrnou zátěž pro blízké lidi okolo nás.

Tak rádi se utvrzujeme, že to, co vidíme v pohádkách, romantických filmech a na Instagramu, je realita. 😉

Když to s někým „nevyjde“, tak hledáme někoho dalšího, kdo s námi bude hrát v nevědomém vztahu. Ve vztahu, který je často od počátku odsouzen k zániku, protože ani jeden v páru není ochoten začít žít vědomě a s přijetím zodpovědnosti za sebe sama a svou minulost. 

Vědomého partnera si nevědomí lidé nehledají, ani jej nechtějí, protože by už nemohli hrát své nevědomé hry. Ten, s kým nemohou hrát své hry, ten pro ně doslova není přitažlivý. Když se objeví někdo vědomý, tak se ho vlastně nevědomě bojí a mysl jim dá tisíc důvodů, proč pro ně není vhodný a zajímavý. 

Obrátíme se dovnitř, když naše hledání venku a u druhých neuspělo. Když už nepotřebujeme trpět. Když se už nepotřebujeme držet vnějších berliček. 

Jediné místo, kde můžeme tohle všechno – co hledáme ve vztahu – skutečně najít, je v sobě sama. 

A když nalezneme v sobě, tak začnou „zázračně“ fungovat i vaše vztahy. 

Možná se to neposlouchá dobře. 

Protože najít v sobě…to také znamená podívat se zpříma a přijetím na bolesti, které jsme si v sobě uložili za spoustu předchozích let. 

Když se „obrátíme k sobě“ a dovolíme si být sami (se) sebou…

Když aktivně pracujeme se svým nitrem, tak se konečně můžeme pouštět svých nerealistických představ a očekávání ve vztazích. A místo toho prostě začneme být s druhými přítomní. Protože už dokážeme být přítomní sami se sebou, i když se otevřou nepříjemné emoce. Pak nás přítomnost druhých už neohrožuje. 

Hodně emocionální bolesti takto odejde přirozenou cestou. Víc a víc se uvolňujeme v přítomnosti a přinášíme tak lehkost do starých dramat a ta se doslova uvolňují z našeho těla. Ve svém vlastním čase. Je to o trpělivosti, je to o jemnosti k sobě a o důvěře v existenci. Je to o tom nechat se podpořit druhými, kteří jsou na podobné cestě. 

Tím, jak se nás „doslova pouští naše minulost“ skrze naše uvolňování se v přítomnosti, tak přestáváme zatěžovat své vztahy svými představami o tom, jak by to všechno „mělo“ být. A to dává prostor nám a našim vztahům. To umožňuje, aby naše vztahy postupně zrály do lásky a vstřícnosti, do vzájemného pochopení a respektování jedinečnosti druhých. Tahle cesta přináší víc a víc vnitřní svobody, lásky a síly. 

Ve vědomém vztahu stojíme sami za sebe. 

A přitom jsme v hlubším propojení s blízkými, než jsme donedávna tušili, že je možné.. 

A tak odchází naše nároky: „Tohle mi musíš dát, nebo budu nešťastný / nešťastná.“ 

A my si začínáme užívat, co nám vztah přináší v každodennosti. Užíváme si vztah, protože si dokážeme užít i to, když jsme sami se sebou. Jsme naplnění sami se sebou. Tohle uvědomění přináší do vztahu lehkost.

Poznáváme se jako esence, která je přítomna pod naší osobností, pod našimi myšlenkami, emocemi, i fyzickou formou. Přítomnost v sobě sama je to, co toto spojení s vědomou podstatou ještě víc prohlubuje. To esenciální spojení obnovuje i naše tělo, naši osobnost, naši duši, srdce a mysl. 

Toto vědomí vnitřní esence umožňuje, abychom s lehkostí byli i s tím, co emocionálně velmi bolí. Nakonec zůstáváme naplnění, i když naše životní situace není právě ideální. Jsme naplnění i ve své úžasné, lidské nedokonalosti. 

A tuto plnost přinášíme do svých vztahů. Je to pro nás radost, když můžeme sdílet sebe ve vztahu, aniž bychom stále „natahovali ruce“, že potřebujeme to a toto. Můžeme se uvolnit a prostě zažívat vnitřní klid a tichou radost s těmi, které máme rádi. 

Není to sci-fi

Toto není vyhrazené jen pro pár šťastlivců. 

Je to realita každodenního života, pokud se rozhodnete a odvážně jdete do vnitřní práce. 

Vše začíná u nás.

Nehledáme naplnění ve vztazích, sami do nich přinášíme svou vnitřní plnost.  

—

Zralost ve vztahu / Centrum Buchov / 22-25 červen

Mnoho blízkých vztahů v současnosti prochází intenzivní transformací. Na tomto semináři prožijete metody a přístupy, které vychází z mnohaleté praxe. Získáte moudrost a vhled do toho, jak pozvednout své vztahy na další úroveň. Tento seminář je také o návratu k sobě sama. Je o načerpání a udržení své energie. O rovnováze v každodenním životě. Potkáte se s vnitřní radostí z prostého bytí a vnímavosti. Čeká vás transformativní terapeutická, koučinková a konstelační práce.

Info a pozvánka: http://www.orsag.info/akce/zralost-ve-vztahu/ 

Photo: Unsplash, Octavio Fosatti

Jak je možné, že některé páry vypadají velmi zamilovaně, nedokáží od sebe odtrhnout ruce, je tam velká přitažlivost, všechno vypadá idylicky a harmonicky… a pak je najednou (celkem brzy) konec?

Jiné páry působí obyčejně. Umí se pohádat i před ostatními. Partneři často mají odlišné názory a pohledy na svět. Tyto páry vypovídají, že jejich protějšky mají svoje chybičky, nebo i velké chyby, které je i po letech umí vytočit. A přesto jsou tady tyhle páry stále i po desítkách let. 

Vztahy jsou celkem komplexní záležitost, je v nich spousta faktorů, které rozhodují o tom, jestli vydrží. Velkou roli v nich hraje minulost obou zúčastněných. 

Jeden faktor je však klíčový.: láskyplná vztahová vazba (vazebný vztah)

O vazebném vztahu krásně píše Gabor Maté v knihách „V říši hladových duchů“ a „Roztěkaná mysl“. Tenhle faktor je nesmírně důležitý také ve zdravé výchově dětí. Víc než jakékoliv výchovné techniky. 

Výchova funguje, když máte s dítětem vztah, když jej nemáte dostatečně rozvinutý, dítě bude usilovat o vztah, ne o to, aby naplnilo vaši představu o výchově. Nestačí, že jsme biologicky mámou, nebo tátou. Dítě potřebuje cítit, že jsme mámou a tátou.

Ve své práci vztahového terapeuta vidím, že schopnost láskyplné vazby ve vztahu rozhoduje o tom, jestli spolu vydrží i páry, které si prochází velmi těžkými obdobími. Ať se děje cokoliv, tyto páry stále dokážou mít důvěru ve vztah, velmi dobře cítí, co společně tvoří. 

Jak to funguje?

Nejprve malý náhled do dětství. Protože to úzce souvisí s tím, jestli se v dospělosti budou dařit vztahy. 

Jestli má z dítěte vyrůst emočně zdravý dospělý, je tady klíčový vztah s rodičem. Když jsou děti nejmenší, nesmírně důležité je tady vzájemné „naladění“ s maminkou, které představuje hlavní komunikaci a přenos emocí a pocitů. 

Když je například maminka v poporodní depresi, tohle naladění nefunguje. A i kdyby to maminka sebelépe hrála, dítě to cítí, že něco není v pořádku a často se přenese na dítě ve smyslu „se mnou něco není v pořádku“. 

Když tohle vzájemné naladění existuje, u dítěte se rozvíjí mozkové okruhy často násobně větší rychlostí, než u dítěte, které tento kontakt nemá. Tady se ukazuje, že pro rozvoj mozku a intelektu je neskutečně důležité bezpečné emoční prostředí. 

Skrze bezpečné emoční prostředí se můžeme měnit na úrovni mozku, srdce a těla v jakémkoliv svém věku, i když to v dospělosti trvá o něco déle. 

Dítě může vyrůstat v prostředí, kde se pro dosažení krátkodobých cílů oslabuje vazba mezi rodičem a dítětem. 

Jinými slovy: „Pokud se nebudeš chovat tak, jak chci, tak tě odmítnu a přeruším náš vztah.“

To je něco, co je pro dítě nesmírně ohrožující. Rodiče to například praktikují tak, že dítě pošlou na hanbu, odmítají jej, dělají jej zodpovědné za své emoce a pocity. „Maminka je smutná, že se takhle chováš.“ 

Dítě je pak stažené strachem a dělá o to víc „chyb“.

Když je pro nás naopak důležitější vztah, než dosažený cíl, tak má dítě mnohem lepší podmínky k tomu, aby bylo šťastné, uvolněné, zvídavé a nevyhnutelně je i celkově úspěšnější v životě. 

Když dítě ví, že je milované takové, jaké je. 

Tak ví, že tuhle lásku není možné získat, ani ztratit, tím, že něco udělá. Dítě může projevit i velmi nepříjemné vlastnosti, ale vztahovou, láskyplnou vazbu s rodičem to neohrozí. Rodič umí dát najevo, jaké chování je nepřijatelné a když je potřeba, nechá dítě nést následky svých činů, aby se učilo ze světa. Rodič neodmítá dítě. 

Děti někdy na sebe upozorňují i poměrně extrémními způsoby, jen aby se prostě ujistili, že tuto vazbu s rodiči nic nenaruší. A když se dítě ujistí, že ve vztahu s rodičem je opravdu velká bezpodmínečnost, tak se může uvolnit. To neznamená, že nevedeme děti k zodpovědnosti, neučíme je hranicím, apod. Jde to ve vzájemném souladu. 

Vztahy jsou o tom samém. 

Můžete být ve vztahu s někým , kdo má nenarušený vazebný vztah, zná dlouhodobou láskyplnou vazbu. Zná to přirozeně z dětství. 

U tohoto člověka cítíte, že rozlišuje mezi vámi a vaším chováním. Může vám říct, že má problém s vaším chováním a vy současně cítíte, že to nijak neztenčuje jeho lásku k vám. To je velmi bezpečný prostor ve vztahu. 

Může se dít spousta náročných vztahových situací, ale víte, že pod tím vším je vztah silný. Mezi vámi je často nevyslovená dohoda.: „Ať se stane cokoliv, pracujeme s tím vnitřně. Důležitější než jakékoliv cíle a výsledky je vztah, který přetrvá.“ 

V tomhle prostoru se paradoxně daří i v jakémkoliv tvoření, protože to je živná půda pro další oblasti života. Vztah je o vzájemném sdílení, není o hrách, kdy dva lidé bojují navzájem o energii, nebo vyžadují, aby ten druhý byl podle jejich představ, protože se tak vyhýbají svým zraněním z dětství.

„Pokud něčím vyvoláš moji nelibost, nebudeš naplňovat moje potřeby, vyvoláš nějakou moji vnitřní bolest, bez váhání přetrhám pouta našeho vztahu.“ 

Tohle udělá někdo, kdo byl vychováván způsobem, kde byly cíle důležitější než vztah. Udělá to někdo natolik zraněný, že nemůže než vytahovat na povrch zranění druhých. Vlastně za to nemůže. Jinak to neumí.

Takový vztah je v křeči. Vědomě, či podvědomě. Ti dva se stále ujišťují, že jsou spolu Ok, cokoliv může být problém, se kterým „padá“ celý vztah. Kdykoliv můžete „šlápnout na minu“. Stojí to spoustu energie, protože stále kontrolujete.

Dříve nebo později potřebujeme přijmout zodpovědnost za způsob, jak se vztahujeme, pokud chceme žít naplněné vztahy.

Někdy rodiče láskyplnou vazbu celkem uměli, ale dítě si prošlo zkušeností, která jej poznamenala a tak ve své dospělosti neumí udržovat láskyplné vazby a často se potřebuje „odpojovat“.

Pro Gabora Maté to bylo odloučení od matky v ghettu za války v prvním roce života, co ho vedlo v dospělosti k dalšímu odpojování se v rodině, kterou s partnerkou založili, utíkal k workoholismu a dalším závislostem.

Pro mne to bylo „opuštění“ od rodičů tím, že jsem jako dítě strávil nějaký rok a půl po nemocnicích a léčebnách. Dlouho jsem pocitově nechápal, jak vlastně zdravý vztah může vypadat. 

Po letech vnitřní práce v dospělosti jsem konečně pochopil, jak vypadá naplněný, láskyplný vztah a to je něco, za co cítím nekonečnou vděčnost. 

Dobrá zpráva

Dnes víme, že mozek je neuroplastický. Cokoliv můžeme měnit i ve zralém věku, i když to nemusí jít tak snadno, jako v dětství. I někdo s těžkým ADHD, nebo autista může pracovat se sebou způsobem, kdy v běžném životě funguje jako „normální“ člověk. 

Moje práce na seminářích spočívá v tom, že mužům a ženám pomáhám rozvíjet stabilní, vztahové vazby. Na setkáních s muži a ženami čerpám z více jak desetileté lektorské praxe a také z patnáctiletého vědomého vztahu s partnerkou.

Na seminářích vytváříme bezpečné prostředí, ve kterém se dějí často malé, i větší „zázraky“. Ať už byly podmínky v našich původních rodinách jakékoliv, ať už se stalo cokoliv, vždy můžeme dělat prospěšné niterné změny, které mění naše životy. 

Když mají ženy a muži možnost uvolnit si energetickou kapacitu, která se jinak spotřebovává ve snaze ochránit se před další bolestí, tak z této energie mohou budovat skutečné vnitřní základy. Často se nemění jen jejich vztahy, ale také celkový náhled na život. 

Od základu můžeme změnit způsob, jak se vztahujeme ke druhým. Zapotřebí je bezpečný prostor, pochopení souvislostí svého života a trpělivost. 

Zdravé vztahy za tu trochu námahy a péče v každém případě stojí, protože přispívají významnou měrou k radosti v našich životech. 

Art: Tanya Rivals

V dnešní době panuje spousta stereotypů o mužích. Jak dobře říká Matthew Fox, nejsou to stereotypy, které by se zakládaly na pravdě. Jsou často postavené tak, aby dobře prodávaly a manipulovaly. 

„Když kupuji tohle, jsem víc muž. A když to nekupuji, jsem méně muž.“ 

A tak můžeme vidět reklamy, kde pořádný chlap spořádá denně spoustu masa. Má nabušený sporťák. Pije hlavně tenhle alkohol. Jde do adrenalinových zážitků. Má kariéru, která mu brání dělat cokoliv dalšího, která ho vede od života, ale přispívá k nekonečnému růstu.

Spousta chlapů se spokojí s tím, aby budovali imidž muže, protože netuší, kde najít cestu ke skutečnému mužství, když kolem sebe nemají potřebné vzory. 

V minulosti vedli mladé k mužství hlavně dospělí a stařešinové, kteří si cestu k mužství s podporou svých otců, předků a iniciačních rituálů nacházeli. 

Současní muži mají většinou spoustu práce se vším možným, nedokáží často skutečně vést, místo vedení se uvolnilo. 

Dnes muži (jakéhokoliv věku) stále hledají pevné a jasné vedení a když není, spokojí se i s kompromisem. Například ve formě charismatických populistů, kteří říkají, co všechno je špatně, ale nenabízí sami žádná řešení. Ve formě extrémistů a schopných manipulátorů. To jsou většinou lidé, kteří umí jen bořit, využít situace pro své sobecké zájmy. Když se něco zboří a je čas budovat, tak tito lidé zmizí. 

Společnost nejlépe prospívá, když staří muži sázejí stromy, v jejichž stínu již nikdy nebudou moci sedět. moudrost starého Řecka 

Jak je možné, že spoustě starých mužů, kteří mají dnes v rukách největší moc, nezáleží na tom, v jakém stavu zanechají životní prostředí & společnost těm, kteří přijdou po nich? Když je muž odpojený od přírody, od svého rodu, nevnímá se jako součást něčeho většího, než je on sám, tak je osamocen a myslí jen na sebe. 

S vědomím, že sám mohu padnout za oběť nejrůznějším stereotypům, rád bych popsal pár potřebných kvalit, u kterých vnímám, že by mohly být tím, co dělá muže “skutečnějšími”. Co přispívá k lepšímu společnému životu komunit, rodin a vztahů tady na Zemi? 

Výčet není v žádném případě vyčerpávající, dokonalost neexistuje, je to můj pohled na toto téma. Už jen použít, „Skutečný muž…“ je trochu mimo, ale pomáhá to s otevřením různých vnitřních postojů, emocí, pohledů.

Tohle níže, to je něco, co mi pomáhá v každodenní, životní praxi. Něco mám hodně zvnitřněné, je to mou součástí. Jsou fáze života, kdy některé body jsou mnohem důležitější, než jiné. Nejde z toho dělat soubor nutných parametrů v životě muže. 

Někde se celkem daří, jinde se nedaří, někde se po krůčcích posouvám. Stále se učím a obnovuji svůj pohled na svět, na život.

Pro každého je důležité něco jiného, v jiné situaci. 

Sami přidejte do komentářů, co pro vás představuje opravdové mužství. 

Záměrem je inspirovat a společně nacházet cestu k mužství a zase dát důraz na propojení v mužských rodech. 

Dal jsem číslo k jednotivým bodům, pokud byste se rádi vyjádřili… 

Bod X se mnou rezonuje, X nechápu, s X nesouhlasím.. Tohle mi tu chybí..

Tohle se mne jako muže dotýká u srdce. 

Tohle jako žena toužím vidět u muže. 

Apod. 😉

::

Skutečný muž 

::

1 Skutečný muž chrání Matku Zemi, protože si uvědomuje, že bez přírody by nebylo ani nás. Stará se o své nejbližší přírodní prostředí a vede své děti, aby přistupovaly k přírodě s citlivostí, vědomím, a láskou. Vede sebe i druhé k tomu, že každý život je hodnotný a my jsme také součástí celku. 

2 Skutečný muž přijímá stoprocentní zodpovědnost za svůj život. Neobviňuje druhé. Je spolu-tvůrcem života, nikdy obětí. Uvědomuje si, že svým přístupem k životu a náhledem na život rozhoduje o své ne/spokojenosti. 

3 Skutečný muž dokáže být sám se sebou. Nebojí se ani „temné noci duše“. Neprchá před svými nepříjemnými stavy do zážitků, závislostí, povrchních radůstek, protože ví, že vnitřní temnota ho může spoustu věcí naučit. Naše schopnost postavit se pravdivě čelem svým vnitřním démonům, to je důležitým elementem na naší mužské cestě ke zralosti. 

4 Skutečný muž ví, že nezmění svou partnerku, ani další blízké lidi ve svém životě. Může něco změnit u sebe a mění se tak také jeho blízké vztahy. Umí nastavit hranice. Umí vyjádřit své potřeby a najít si zdravou cestu k jejich naplnění. Skutečný muž má úctu k ženám, váží si jich jako nositelek života, cítí jejich sílu, péči a lásku. 

5 Skutečný muž je mostem mezi staršími a mladšími. Je si vědom generační propasti, která se ve zrychlujícím světě stále víc prohlubuje a je ochoten naslouchat, hledat pochopení. Nachází to společné, inspiruje se od všech. 

6 Skutečný muž je bojovník srdce. Vybojovává však především boj sám se sebou. Nezatěžuje druhé dokola svou nezpracovanou minulostí a hledá cesty, aby si udělal pořádek ve svém nitru, nejlépe, jak dovede. Protože ví, že vnější svět je odrazem jeho světa vnitřního. 

7 Skutečný muž propojuje všechny své dary. Neutíká jen do jedné modality. Váží si jak té intelektuální, racionální části, tak té intuitivní, emocionální a mystické. Nachází mezi nimi soulad. 

8 Skutečný muž si váží svého těla. Dobře se o něj stará, poslouchá tělesné signály. Dbá na dostatek pohybu, energetickou & vnitřní očistu a zdravou stravu. Ví, že když bude selhávat jeho tělo, nedokáže se postarat o blízké, kteří na jeho péči, ochraně, moudrém vedení a podpoře mohou záviset. 

9 Skutečný muž praktikuje nějakou formu meditace. Pracuje se svou myslí. Nebojí se pustit své osobnosti, aby se spojil s tím, co jej přesahuje. Nachází tak ve svém životě uvolnění a mír, dokonce i bez ohledu na vnější okolnosti. Když přijde náročná životní situace, dokáže tak zůstat v klidu a lépe vidět řešení. Muž ví, že když se nechá vnitřně vyprovokovat, přinese to jen víc zmatku a dramat. Proto kontinuálně pracuje sám se sebou, aby náročné situace dokázal zvládnout s větší mírou vědomí, a místo reakce si svobodně zvolil akci, kterou považuje za správnou. 

10 Skutečný muž se nebojí intimity, i když intimita může vynést na povrch to, s čím se v sobě nechtěl dlouho potkat. Jde do intimity a sexuality zas a znovu, ne proto, aby si jen bral, nebo si něco dokazoval. Nechodí si pro sex, jako pro krátkodobou úlevu od stresu a napětí. Sexualita a intimita jsou pro něj cestou k vědomějšímu životu, k hlubokému propojení s blízkým člověkem, ke spojením s životní energií, k pouštění se ztotožnění s osobností. Je to cesta „odevzdání“. Vnímá sexualitu i jako indikátor toho, nakolik se mu daří zdravě žít své vztahy a vztah se sebou sama. 

11 Skutečný muž netoleruje bezpráví, lži a nepravdy, manipulaci ani násilí. Uvědomuje si, že každý je ve svém životě v jiné situaci a může potřebovat jinou životní zkušenost. Přesto se skutečný muž ozve, i za cenu konfliktu a nekomfortu, když jde něco proti hodnotám, které bytostně považuje za důležité. 

12 Skutečný muž ví, že když nepozná sebe, nemůže poznat ani okolní svět. Opakovaně se vydává do svých stínů, pokud se samy vynoří, využije každou příležitost k sebepoznání, ale nehrabe se nutkavě v minulosti. Cení si přítomnosti a toho, co přináší. Pracuje s tím, co je nejvíc aktuální.

13 Skutečný muž dokáže uznat chybu, umí se omluvit, nenechává nedokončená témata s druhými, která by se stejně jednou vynořila, nebo by jej pronásledovala jako nedořešená minulost. 

14 Skutečný muž stále živí svou lásku k životu, zvědavost, zdravou pokoru. Čím víc ví, tím víc si uvědomuje, jak ví málo. Nepřestává se inspirovat, učit, otevírat, „vyprazdňuje svůj šálek“, aby dokázal přijímat nové náhledy na svět. I když je muž ve zralém věku, dokáže se učit i od mladých a z toho, co mladí nového přináší světu. Nestaví se do role toho, kdo „všechno zná“. I starší muž nachází mladistvé nadšení, je ve spojení se svým vnitřním dětským a spontánním elementem.

15 Skutečný muž nemá strach z nekontrolovatelných emocí, ze svého studu ani z hanby. Nechá se podpořit od druhých. Umí si říct o pomoc. Je dobrým přítelem a přijímá zodpovědnost za svá pochybení a nedostatky, nevyžaduje po sobě, ani po druhých, dokonalost. 

16 Skutečný muž je v kontaktu se svou vnitřní Animou, se svou vnitřní ženskou částí. Ví, že na určité úrovni jej tato část vyživuje, inspiruje, dává mu dar další tvořivosti, pochopení pro život. V každém muži se spojuje jak mužský, tak ženský princip a to přináší soulad do jeho vztahů se ženami i muži. 

17 Skutečný muž se nebojí fyzické práce, i když k tomu nebyl veden svým otcem, objevuje různé materiály, stará se o své okolí. 

18 Skutečný muž se nebojí ponořit i do náročných témat, umí si pokládat náročné otázky, nespokojí se s tím, že by přebíral myšlenky druhých. 

19 Skutečný muž si uvědomuje sílu přírodních a přechodových rituálů. Cítí, že tohle je něco, co máme ve své krvi po stovky generací. Využívá sílu rituálu k propojení s dalšími muži. Skrze rituály se obnovuje, zaceluje, přechází do dalších částí svého vývoje. Muž si váží toho, co nám zanechali předci, vnímá je „za svými zády“. 

20 Skutečný muž nachází cestu k tomu, aby uplatňoval své dary v něčem, co přináší smysl a užitek nejen jemu, ale i ostatním. Poslání, povolání, může být něco, co vypadá na venek úplně obyčejně a přitom to skutečný muž udělá neobyčejným svým přístupem, svou tvořivostí, svou láskou k životu. 

21 Skutečný muž pracuje vědomě se svým nahromaděným napětím, agresivitou, s potlačením. Nachází zdravé ventily, umí ze sebe dostat nahromaděnou energii. Umí se vyřvat a vybít tak, aby neohrozil své blízké a další lidi. Vede mladší muže, aby vyjádřili destruktivní energii tak, aby nemuseli ubližovat sobě, ani druhým. 

22 Skutečný muž se dokáže potkat se svými závislostmi. Žijeme v době, kdy je každý druhý na něčem závislý (substance, vztahy, materiální statky, zážitky, myšlení, vědomosti, představy o sobě,…), ať už si to přiznáváme, nebo ne. Muž umí jít pod povrch závislosti a dívá se, co si tím kompenzuje. Nebojí se jít ke kořeni závislosti a tam nachází autentičtější vyjádření svého mužského „já“. 

23 Skutečný muž pracuje ve svém životě s tématem smrti. Uvědomuje si, že smrt je nevyhnutelná. Semtam se spojí se svou smrtelností, aby mu pomohla uvědomit si skutečné priority a životní hodnoty. Smrt nás vede, abychom si vážili života v přítomném okamžiku. 

24 Skutečného muže vede do autentické vnitřní práce to, aby mohl být dobrým otcem. Ať už má děti, nebo je nemá, může poskytovat moudrou, otcovskou podporu tam, kde je jí nejvíc potřeba. Obzvlášť v této době, kdy mnoho dětí a mladistvých vyrůstá bez otců. 

25 Skutečný muž sdílí vše, co se za život naučil. Sdílí své zdroje, předává ve své rodině, komunitě, v celé společnosti. Stále se učí a poznává sebe a stejně tak okolní svět. 

26 Skutečný muž nachází radost a potěšení v posouvání hranic lidských možností, ve zkoumání, objevech a v dosahování nového. Nečiní tak na úkor života, nejde do (sebe)destrukce a nepřirozeného, nekonečného růstu. Stále si je vědom toho, že je součástí celku, nevyčerpává zbytečně zdroje, ani sebe do extrému. 

Doslov: Místo abychom se učili nové a nové kvality a pracně je „roubovali“ na svou osobnost, což vyžaduje spoustu vůle a disciplíny, pomůže když skrze nejrůznější praxe prohloubíme a rozšíříme vědomí. Změna se tak děje zevnitř. Pak se přirozeně chováme jinak ke svému životnímu prostředí, nacházíme svá poslání, žijeme zralejší vztahy, máme lepší vztah ke svému tělu.

—

Seminář Síla Muže bude „nohama na zemi“. Půjdeme přímo do témat, která si dnešní muže volají. Intimní vztahy. Rodina. Otcovství. Poslání. Tělo a energie. Rovnováha v životě osobním a pracovním. 

Stejně tak budete mít příležitost potkat se důvěrně se svou mystickou stránkou. 

Prohloubíte své spojení s tím, co vás přesahuje, co pro vás má cenné zdroje a vhledy pro váš každodenní život muže, partnera, otce, syna, spolu-tvůrce,.. 

Když bude dáno, potkáte se s přírodními bytostmi, silovými zvířaty, s průvodci, kteří často vnímají vaši cestu srdce. Vaši jedinečnou cestu duše. 

Podpořím vás, abyste mohli tato obnovená spojení prohlubovat ve svých všednodenních životech, i následně po semináři. V podpoře sebe, svých rodin a komunit. 

Budeme v panenské a divoké přírodě Novohradských hor. Se zázemím Retreat Centra Boží a s výbornou stravou. Spojíte se se svým srdcem, svým tělem, svou duší. Potkáte se s muži z České republiky, ze Slovenska, i z větších dálek, kteří prohlubují vědomí ve svých životech. 

Registrace a další informace v události: https://www.facebook.com/events/182578987971469/ 

Vždy se ve mně potkávaly dva světy. Na jednu stranu jsem pragmatik, s oblibou pro „nohama na zemi“, technologie a logické souvislosti. Na druhou stranu trochu mystik, kterého odjakživa neodolatelně táhne vše, co nás přesahuje, to spirituální, duchovní, za závojem běžné reality. 

Vyvažování těchto světů je moje celoživotní cesta, díky které mohu spolupracovat jak se zemitými manažery, tak s éterickými vílami.

Během let na cestě osobního rozvoje a spirituality a při své lektorské práci potkávám spoustu lidí, kteří mají jasnozřivé schopnosti za oponu času a fyzického prostoru. Například v konstelacích jsou schopni vidět, kde začalo nějaké rodové trauma, přehraje se jim celá situace, i když to bylo před třemi čtyřmi generacemi. Následně se potvrdí, že to tak opravdu bylo. 

Můžete jasně vidět, cítit, vědět, .. 

A stále je potřeba mít pokoru a nezneužívat, umět ocenit svůj vložený čas a energii, ale nepřivlastňovat si jakékoliv „zásluhy“. 

Tyto dary se nedají vynutit, většinou ani naučit. Přichází samy tam, kde mají být. Ve skupinové dynamice, když se sejde víc lidí a jsou ochotni jít v sobě víc do hloubky a jsou upřímně na cestě sebepoznání, bývá snazší se s těmito dary v sobě spojit. 

Slovo dar je poněkud zavádějící, protože cokoliv takového přináší také značnou zodpovědnost, aby člověk s něčím takovým nakládal uvážlivě a prospěšně celku. A někdo si projde zkušeností, na které se trochu (nebo víc) „spálí“ a pak to může celé o to lépe fungovat. 😉

Řadě žen a mužů se podobné dary při naší spolupráci otevřely, nebo rozvinuly. Bylo pak zajímavé sledovat, co bylo dál. Je to možná podobné, jako když vyhrajete velkou finanční částku, nebo dostanete naráz velký majetek, či získáte velkou slávu. Může vás to jednoduše převálcovat, nebo na tom můžete jako člověk dozrát. Můžete to v sobě zavřít, protože nevíte co s tím, nebo se s tím naučíte pracovat. 

V polovině května budeme v mužské skupině pracovat s přírodními elementy, průvodci, silovými zvířaty a dalšími přírodními bytostmi. Ti všichni mohou být neocenitelnou podporou na naší cestě. Pro lidi přírodních kultur jsou něčím zcela samozřejmým. Ať už na něco takového věříte, nebo nevěříte, může to pro vás být velké dobrodružství. 

Mnoho mužů je spojeno s přírodou takovým tím hlubším způsobem. Vyhledávají čas o samotě venku, pod hvězdami, pod starými stromy, u tekoucí vody a v teple praskajícího ohně. 

Protože na úrovni mysli jsou chlapi většinou přirozeně pragmatičtí a jednoduše „nevěří na pohádky“, je jim zavřen i tento „další“ svět, který existuje v souladu s tím naším. Mnohokrát jsem to s účastníky a účastnicemi na seminářích zažil…to otevření brány k vrstevnatému vnímání světa, který obýváme. Je v tom pocit posvátnosti, který „bere“ za srdce. 

Není potřeba brát psychedelika, i když i ta tady mají své místo. Někdy prostě stačí dostatečně se otevřít, trochu vyčistit své tělo, důvěřovat, dát tomu čas, nechat se podpořit okolní přírodou, skupinou, kolektivními a osobními záměry. 

Informace a prožitky, které nejsou běžně dostupné, ke mně většinu života přichází skrze cítění v těle a jasné vědění, pochopení hlubších souvislostí. Když ke mně přijde obraz tak to ovšem stojí za to. Doteď si pamatuji některé prožitky a „setkání“ s průvodci a silovými zvířaty. 

Některé proběhly před 12-14 lety, a přesto je to, jako kdyby to bylo včera. 

Někdy je to jako záblesk a ten doprovází jemná, nebo silná odpověď v těle. Mnohdy se ukáže něco, co bych nikdy nečekal svou racionální myslí. Celkový efekt bývá o nových uvědoměních, o vnitřním uzdravování, o vděčnosti za život tady na Zemi. 

Samotný seminář Síla Muže bude na jedné straně hodně „nohama na zemi“. Půjdeme na přímo do témat, která si dnešní muže volají. Intimní vztahy. Rodina. Otcovství. Poslání. Tělo a energie. Rovnováha v životě osobním a pracovním. 

Stejně tak budete mít příležitost potkat se důvěrně se svou mystickou stránkou. 

Prohloubíte své spojení s tím, co vás přesahuje, co pro vás má cenné zdroje a vhledy pro váš každodenní život muže, partnera, otce, syna, spolu-tvůrce,.. 

Když bude dáno, potkáte se s přírodními bytostmi, silovými zvířaty, s průvodci, kteří často vnímají vaši cestu srdce. Vaši jedinečnou cestu duše. 

Podpořím vás, abyste mohli tato obnovená spojení prohlubovat ve svých všednodenních životech, i následně po semináři. V podpoře sebe, svých rodin a komunit. 

Budeme v panenské a divoké přírodě Novohradských hor. Se zázemím Retreat Centra Boží a s výbornou stravou. Spojíte se se svým srdcem, svým tělem, svou duší. Potkáte se s muži z České republiky, ze Slovenska, i z větších dálek, kteří prohlubují vědomí ve svých životech. 

Registrace a další informace v události: https://www.facebook.com/events/182578987971469/ 

Většinou se do tématu neprojevené, vnitřní agresivity díváme tak, aby to bylo platné jak  pro muže, tak pro ženy. Pracujeme na seminářích skrze katarzní metody a přístupy, abychom nebyli doslova „užíráni“ energií, kterou se bojíme projevit ven. Energií, kterou si držíme v sobě, často po mnoho let, se zhoubnými následky pro nás, i pro naše blízké. 

V tomto textu bych rád dal pozornost přímo agresivitě v mužích. 

V dnešní společnosti otcové neříkají většinou svým synům, jak si poradit s nahromaděnou agresivitou a napětím. Sami to často zapomněli.

Kdysi to bylo jednodušší, existovaly přirozené ventily, které byly součástí životního stylu. Nebyly mobilní telefony, internet nebyl ještě zdaleka tak hypnotizující a propojující, počítače se teprve vyvíjely. Po škole jsme hodili školní tašku za dveře a vyběhli jsme ven – „do divočiny“, mezi ostatní děti. 

Žil jsem na Marxovce (dnes Benešovce), v Hradci Králové. Byla to už tehdy jedna velká třída paneláků se spoustou rozestavěných betonových ploch. Kolem bylo dost zelených ploch, v rozježděných prohlubních po stavebních strojích se držela trvale voda. Vytvářelo to velké kaluže plné života…čolků, potápníků vroubených, hodně různé malé havěti, která mne v mých šesti sedmi letech fascinovala. 

Děti se organizovaly do tlup, často podle barev panelákových balkonů. Patřil jsem z „zeleňákům“ a v blízkém lesoparku jsme sváděli velké bitvy proti „červeňákům“ z jiných ulic. Často několik desítek chlapců (semtam i dívek), proti několika desítkám na druhé straně. Byla to taková naše verze Foglarovek. Po protivnících se házelo vším možným, starou zeleninou, drny, vajíčky, ale často v zápalu boje někdo vzal do ruky kámen, nebo cihlu a pak tekla i krev. 

Když jsem byl větší, s dětmi jsme ručkovali po mostcích a okrajích střech rozestavěných garážových bloků, pod sebou hloubka. Vyváděli jsme. Učili jsme se spolu odvaze. Byli jsme roztřesení adrenalinem. Provokoval jsem starší kluky, ti mne pak naháněli po schodech až k našemu bytu ve třináctém patře. 

Tohle všechno dnes vyvolává spoustu vzpomínek. S mojí současnou profesí, kdy pracujeme i s vývojovou psychologií a jdeme do hlubších souvislostí našich životů, si dnes uvědomuji, jak to pro mě bylo všechno důležité. 

Ve škole již tehdy bylo celkem málo mužských vzorů. Zažíval jsem přísné vychovatelky a učitelky, zdravotní sestry, které často rozuměly děvčatům, ale neměly tolik pochopení pro soustu energie v chlapcích. Dostávali jsme se v rámci předškolního, školního a zdravotního systému s dalšími kluky často do situací, ve kterých jsme pociťovali stud, hanbu, nemožnost plně se projevit. Vznikala mnohá potlačení se a nepochopení, která prohlubovala jen víc vnitřní agresivitu. Nebyli tam s námi většinou tátové, kteří by rozuměli divoké, chlapecké duši často lépe, než ženy. 

Hanba je na místě, když někomu uškodíme, způsobíme bezpráví, takovou hanbu jako společnost potřebujeme. Již v kmenových strukturách sloužila k tomu, abychom nacházeli ten správný kompas a společnost mohla zdravě fungovat. Pomáhala nám rozpoznávat důležité principy a svoje místo v životě.

Pak je tady ještě „přenesená“ hanba, když máme pocit, že někam nepatříme, že s námi není něco v pořádku. Když nás někdo vmanipuluje do pocitu studu a hanby, vyvolává to vnitřní agresi. Cítíme, že tohle není správně. Řada lidí v pozici moci nad druhými tuto přenesenou hanbu používá, aby dosáhli svých cílů. Ve výchově, ve školství, zdravotnictví, kdekoliv. Narušuje to zdravé vnímání sebe sama a tak i naše další životní vztahy.

Naši vychovatelé, učitelé, často ani naši rodiče, už tady nejsou, aby nám říkali, co je správně. Spouštěče studu a hanby si však dál nosíme v sobě. Pokud je nevytáhneme na světlo světa a vědomě s nimi nepracujeme, dál žijeme pod vlivem svého vnitřního soudce. Žijeme jen malý výsek života, který bychom mohli žít. 

Ženy umějí s prožitkem hanby nakládat mnohem lépe než muži. Sejdou se, navzájem si povědí o svých vnitřních pocitech. Muži tyto podpůrné struktury dnes často nemají.  Muži raději mluví o vnějších věcech. Neznají mužské kruhy, berou je mnohdy jako projev slabosti. A energie uvnitř se dál v mužích hromadí. A projevuje se destruktivními způsoby vůči sobě, i vůči blízkým. 

Pasivní agrese je často mnohem zhoubnější, než zdravý, otevřený projev hněvu, který proběhne jako krátká bouře a zase vysvitne slunce. „Hodní chlapci“ dokážou své partnerky trápit mnohem víc, než projeveně agresivní muži. 

Muži o své vnitřní agresivitě většinou nechtějí mluvit. Přitom skoro každý muž zažil, že ho někdo bolestně odmítl, jednal s ním nepoctivě, odvrhl ho, nepřijal ho. Když to přišlo od někoho, kdo byl v pozici autority, od někoho, vůči komu byl muž hodně otevřený a měl velkou důvěru, bylo to o to víc zraňující. A vedlo to k hromadění vnitřní agresivity, pod kterou se skryla bezmoc. 

Tohle je jeden z důvodů toho, že i ve 21. století jsme se nevymanili z nekonečných válek. Naše nitro odráží stav okolního světa. V mužských rodech je spousta agrese kvůli tomu, že muži se obětovali ve válkách, které často ani nebyly jejich. Stále opakujeme minulost, protože nejsme ochotni se celospolečensky konfrontovat s bolestí, která v nás je. U mužů to platí mnohem víc, než u žen.

Muži obětují své životy nejen ve válkách, ale také tím, že často vykonávají práci, která nenaplňuje jejich duši. Muži jsou zajišťovateli a obstaravateli svých rodin. Příliš často volí kompromis, než aby si dovolili dělat to, co by je opravdu bavilo. Nebo aby našli odvahu proměnit svou současnou profesi tak, aby v ní uplatnili svou vnitřní lásku, sílu a tvořivost. Obětují spousty hodin svého času někde daleko od svých rodin. A pak jsou ještě obviněni, že „nebyli tady“, když jejich děti vyrůstaly. To jen vede k ještě větší bezmoci. 

Tím, jak naše současná společnost je nastavená, hromadí se v mužích nejen přirozená agresivita (kterou kdysi ventilovali například lovem a mužskými přechodovými rituály..), ale také agresivita získaná potlačeným životem v sobě. V mužích dál narůstá zlost, kterou neventilují. Podívat se v kině na hodně agresivní film, nebo to jít vyběhat, zajít na sport jako pasivní divák, vybruslit na cyklostezku, to prostě nestačí. 

Zlost je v naší společnosti snižována. V západní společnosti se rozvinul neduh „cancel“ kultury, kdy když někdo překročí nějakou hranici, všichni se na něj vrhnou a raději ho „zruší“, vyloučí jej, vymažou, aby se na něj nemuseli dívat. Aby se nemuseli dívat na to, s čím je to uvnitř spojuje. 

Místo aby se snažili pochopit, proč se něco takového stalo. Krásným příkladem je chování Willa Smithe na předávání Oskarů. Každý potřebuje nést zodpovědnost za své chování, to je jasné. A současně se nic nezmění, když nejdeme do hlubší vrstvy pochopení. Jen odsoudit, to vede k dalšímu potlačování se. O to větší výbuch přijde v budoucnu. Možná celospolečensky.

Některé domorodé kultury věděly, že když se někdo v jejich středu projeví hodně agresivně, je to projev něčeho nezdravého v celé jejich společnosti. Celá komunita pak vezme daného jedince do svého kruhu a poděkuje mu, že vynesl na povrch ten „neduh“ a následně vědomě pracují s hlubší příčinou, aby se něco takového nemuselo opakovat v ještě větší míře. A my máme pocit, že jsme dnes moderní civilizace. 

Když my starší muži neoslovíme bolest, agresivitu, žal a bezmoc v sobě, tak nemůžeme nic naučit ani naše děti a dospívající muže. Nemůžeme jim poskytnout zralé vedení. Protože sami máme dost práce sami se sebou. 

A naši mladí se pak shlédnou ve vzorech, které jsou samy plné vnitřní agresivity. Vytváříme tak podmínky pro další lidi jako Andrew Tate, nebo Jordan Peterson, kteří jsou plní agrese a místo přijetí osobní zodpovědnosti za stav svého nitra budují své kulty. 

Je potřeba společně nacházet způsob, jak svou zlost pochopit, přijmout jako něco přirozeného, zdravě ji projevit. Tohle je něco, co obzvlášť v mužské skupině může být velice podpůrné a osvobozující. Pro mě to byla mnohaletá cesta a ta cesta stále pokračuje, stále přichází uvědomění, uzdravení, pochopení pro sebe, pro tátu, můj mužský rod. 

Chlapi potřebují taky chráněné prostředí, stejně jako ženy. Není snadné o mužské vnitřní bolesti mluvit, protože to pro muže otevírá velkou zranitelnost a konfrontuje je to často s pocitem hanby a studu. Bezpečné prostředí je takové, kde již nehrozí výsměch a odmítnutí. Hluboké rány pod zadržovanou vnitřní zlobou potřebují naše uznání a úctu. 

Vědomá práce s našimi starými bolestmi vede k naplněnému životu a přirozené tvořivosti. Bouráme zdi, které bránily naší mužské lásce, aby mohla proudit k našim partnerkám, našim synům a dcerám. 

Protože jsme našli přijetí a pochopení pro sebe, můžeme dávat stejné přijetí a pochopení našim blízkým a dalším lidem kolem sebe. 

Bruce Springsteen rád říká na koncertech jednu historku ze svého života, často před skladbou „The River“. Popisuje v ní svůj nelehký vztah s otcem. Bruce musel ujít dlouhou vnitřní cestu, aby dokázal tento osobní příběh sdílet s davem. 

Jeho otec mu řekl: „Počkej, až půjdeš na vojnu. Tam z tebe udělají chlapa.“ Bruce jde potom k odvodu a neprojde. Když se za tři dny vrátí domů, má z otce strašný strach. Otec se ho zeptá: „Kde jsi byl?“ Bruce odpoví: „Byl jsem u odvodu a nevzali mě.“ A otec na to řekne: „To je v pořádku.“ A to je nádherný moment. Zlost je strávena. Bruce je rád, že to otec řekl a respektuje ho tak, jak je. A dnes se nezdráhá otevřeně mluvit o bolesti, kterou jeho vztah s otcem přinášel. 

Potkal jsem za život dost bohatých lidí na to, abych viděl, že to není recept na štěstí. A teď se tady nebavíme jen o bohatství finančním a materiálním. Člověk může být „bohatý“ na tolika úrovních…. Bohatý v naplňujících vztazích. Bohatý ve zdravém těle a překypující energii. Bohatý v prožitcích. Bohatý skrze smysluplnou práci. Bohatý ve znalostech a inteligenci. A přesto nic z toho není zárukou štěstí, dokud většinu dne upínáme svou pozornost k něčemu dalšímu „za rohem“.

Mnoho z lidí, kteří zdánlivě mají vše a většina ostatních by rádi byli v jejich kůži, také stále něco hledají. „Něco“ jim chybí, aby mohli být opravdu spokojení, naplnění a šťastní. 

Trvalo to spoustu let, než mi to došlo. 

Nebo spíš…než to požehnáním samotné Existence přišlo. Sám bych to neobjevil. 

Nejšťastnější jsem, když ve mně zmizí potřeba od světa jevů cokoliv vyžadovat. Jsou to momenty, kdy prostě nechci víc, nic nehledám, nic od Života nepožaduji. Tyhle momenty mohou přijít kdykoliv. V těch nejobyčejnějších situacích. Když stojím ve frontě. Jedu v autě. Podívám se z okna. Vidím kocoura, jak venku našlapuje trávou. 

Pro mě to jsou chvíle dokonalosti. I když na světě není nic dokonalé. Dokonalost se nachází ve způsobu, jak se díváme. Ve způsobu, jak jsme. 

Jsou to momenty, kdy přestane vnitřní snaha o cokoliv a tak si mohu uvědomit, že to co hledám, už ve skutečnosti mám. Těch momentů je víc a víc. Je to jako kdyby se člověk probouzel z dlouholetého spánku a teprve objevoval, co to je bdělost. Co to je živost. 

K tolika věcem se ve svých životech obracíme, protože přináší příslib radosti, blaženosti, trvalé spokojenosti. A nakonec všechny jevy, všechny statky, prožitky, vztahy,… odejdou. V tom není nic fatálního. Vše v našich životech je krásné i díky pomíjivosti. 

To co někdy vnímáme jako bolest a utrpení… To je ve skutečnosti trpělivé vedení samotné Existence, která nás vede k té nejhlubší životní pravdě. 

Pravdě o tom, že radost, blaženost a štěstí leží hluboko v našem nitru. 

Když se uvolníme, naše vnitřní blaženost může vyjít na povrch. Dokud jsme stažení, protože lpíme na tom, abychom od vnějšího světa něco dostali, nejsme si vědomi ani toho bohatství uvnitř nás. 

Skutečná cesta spirituality a osobního rozvoje vyžaduje dost odvahy. 

Je to o „pouštění se“ s důvěrou. 

To je vnitřní proces. Často bolestný proces. Navenek může zůstat vše, tak jak je. Jde o to, pustit se uvnitř (všeho, i sebe) a nechat vstoupit Život. 

Jsme teď v čase Velikonoc. „Pouštění se“ bylo i jedním z nejdůležitějších Kristových poselství. Kristus ~ Jeshua ben Joseph byl moudrý duchovní učitel. Viděl, že pomoci může jen tam, kde se je člověk ochoten „pustit“. Pouštěním se vytváříme prostor pro něco nového. 

Pak může jít na povrch naše vnitřní bohatství.  

S objevováním vnitřního bohatství se obnoví naše tělesnost, tvořivost, vztahy a hloubka prožívání. A především láska, svoboda, vnitřní síla, které nejsou zdaleka tolik závislé na vnějších podmínkách.

Zaktualizoval jsem jeden svůj starší text, který teď při přípravě mužského semináře opět rezonuje. 

Muži potřebují (vnitřní) strukturu víc než ženy. Určitá vnitřní struktura je pro chlapy ohromně důležitá. Podobně jako je důležitá páteř pro každé tělo, které podepírá.

Mnohdy pracuji s muži, kteří neměli přítomnost a pozornost otce. Otec vůbec nebyl a nebo byl nepřítomný duchem.

U chlapů, kteří neměli otce dostatečně přítomného ta vnitřní struktura téměř a nebo zcela chybí.

Co to znamená? 

Muž bez vnitřní struktury míchá jedno s druhým.

Neví, jestli chce sex a nebo spíš obejmout. Vlastně má strach z žen, i když si to často nepřizná. To souvisí s tím, že většinou nepoznal dostatečně tělo a energii otce a byl přehlcen ženskou (mateřskou) energií i v době, kdy měl být již mnohem víc s muži. 

Stanoví si cíle, ale protože vlastně neví, jestli jsou opravdu důležité, opravdu jeho, tak je po chvíli změní na něco jiného. V máločem se skutečně investuje, protože v hloubi duše tuší, že chybí něco podstatnějšího. „Jaké to pak má celé smysl?“

Zabývá se detaily a uniká mu to podstatné. Nimráním se v detailech nemusí udělat skutečné kroky do neznáma. Nic neriskuje. A přitom se cítí v kontrole. 

Pokud přijde tlak zvenku, tak se ukáže, že si takový chlap není vlastně ničím opravdu jistý. (Navzdory sebejistým prohlášením a mnohdy zbytnělému egu.) Za ničím si skutečně nestojí, protože vlastně „neví“.

Má strach, že to ostatní poznají. Že ho odhalí jako podvodníka, kterým se ve skutečnosti cítí být. Přitom je to často muž mnoha kvalit, které na sobě ale nedokáže vidět, nedokáže je uznat a tak ani nedokáže přijmout ocenění druhých. 

Tento muž má všechno trochu v mlze a rozhodují aktuální trendy a nebo vlivy zvenku.

Bez vnitřní struktury se cítí zranitelný a křehký. Může to kompenzovat nejrůznějšími formami vnějšího brnění. Třeba ve formě společenského statusu, namakaného těla, adrenalinových sportů, výkonu, pronikavého intelektu,…a nejrůznějších závislostí. 

Nic zvenku trvale nepomůže.

Nakonec se každý muž potřebuje spojit s bolestí v sobě. S bolestí toho, že tady otec nebyl. A opravdu chyběl. To je cesta ke zralosti. 

Může propustit ten ideál, po kterém touží. Ideál dokonalého otce, který nikdy neexistoval a tam venku prostě nikde není. (Možná tak v superhrdinských filmech.) 

Ideál, který slouží jako útěcha chlapcům v mužském těle. Ale odvádí od života….Ideál, který slouží k popírání otce skutečného.

Popírat svého otce, to představuje i popření sebe. Popření svých životně důležitých, mužských částí. 

Muž bez struktury nejprve zkusí vše ostatní. Vyzkouší všechny slepé uličky, které se navenek tváří „dobře“. A jsou bezpečné, neohrožují křehkou identitu muže, který dostatečně nepoznal svého tátu a muže, kteří tady byli před ním. 

A dříve nebo později pochopí. Pochopí, že potřebuje přijmout svého otce tak jako tak.

Pokud mu záleží na jeho vlastním životě.

Přijmout otce s tím co dal i nedal. Se všemi jeho chybami a nedostatky.

Takový muž možná jednou dokáže od srdce říct: „Děkuju Ti za život, který jsi mi dal, táto.“

Místo aby se soustředil na hodnocení svého otce, bude se teď moci otevřít a spojit se s celým svým mužským rodem. Kdoví, co vše pak bude moci přijít..

Tohle je, pro názornost, poněkud zjednodušený obraz toho, jak to ve skutečnosti funguje. 

Ve skutečnosti nic neprobíhá lineárně. 

Je to cesta pokusů a omylů. 

Střípky naší skládačky se doplňují nahodile a s podporou toho, co nás všechny přesahuje. Je to však cesta k tomu, aby muž obnovil svou vnitřní strukturu a s ní i důvěru v sebe samého.

V bezpečném prostředí, kde se mohou muži spolu setkat a žádné téma není tabu, je snazší objevit, co je náš další krok, ať už jde o vztahy, energii a tělo, práci a poslání, a především vztah k sobě samotnému. 

— 

Síla Muže. 

Tento třídenní seminář bude o srdečné, vzájemné mužské podpoře. Bude o odpočinku pro tělo i duši v srdci panenské přírody Novohradských hor. Půjdeme do témat, která se dotýkají současných mužů nejvíc.: Fyzická energie. Mentální a psychická odolnost. Naplněné vztahy. Poslání a služba. Finanční stabilita. 

Budeme objevovat, co umožňuje nám mužům zůstávat ve své síle a láskyplné podpoře a inspiraci pro sebe a naše blízké. Podíváme se, jak udržovat rezervoár své energie naplněný. Poznáme, díky čemu mohou zůstávat naše srdce otevřená, nejen k našim partnerkám, rodinám a dalším blízkým,…ale k celému Životu. 

Více v události: https://www.facebook.com/events/182578987971469 

Když se oddělím od bolestivých částí sebe sama, tak to dělám proto, abych je už necítil. Nejprve je to obranný mechanismus a ochrana před zahlcením silnými emocemi, to platí o to víc v dětství. Nakonec se však tato ochrana stane překážkou plnohodnotného života. 

Vnitřní rozdělování přinese dlouhodobě mnohem víc bolesti a prázdnoty. 

Když jsem vnitřně rozdělený, nedokážu být přítomný. Nežiju teď. Stále se obracím do minulosti, nebo do budoucnosti. Stále mne tělo, mysl, psychika vrací k tomu, že mi něco důležitého chybí. Ať už je moje životní situace jakákoliv, vždy nebude něco v pořádku. Vždy si „něco“ najdu. 

Protože ani já nejsem v pořádku. 

Moje „realita“ je vždy obrazem mého nitra. 

Když jsem nešťastný, tak volám o pomoc. 

Tiše. Hlasitě. 

Různými způsoby si říkám o pozornost. 

Mnoho lidí volá o pomoc tím, že vytváří ještě víc bolesti. 

Sobě. 

I druhým. 

„Nevidíte, jak to bolí?“ 

„Já vám to ukážu.“ 

(Ne)vědomě pak člověk stahuje ostatní do toho místa, ve kterém se sám nachází. To přináší dočasnou, i když velmi prchlivou, úlevu. A je to cesta utrpení ve vztazích. Je to obrovská ztráta energie. A je to tragické o to víc, když mám současně velkou moc nad životy ostatních. 

Je to také odraz naší soudobé společnosti, ve které zatím většina lidí není ochotna přijmout zodpovědnost za stav svého nitra. A tak stále řeší druhé. 

Když jsem plný bolesti, tak chci rozdělovat, protože jsem sám vnitřně rozdělený. Chci víc, protože mne nic nenaplní. 

Když je klid, harmonie, láska a pohoda, tak to nebezpečně vytahuje na povrch mé nepřijímané části. A tak potřebuji odvádět pozornost od sebe. Stále hledám viníky. Stále jsem proti někomu, nebo něčemu. Krmím se informacemi, které energeticky odpovídají marastu, ve kterém se nacházím. 

Někdy je té bolesti tolik, že se její pohár naplní. 

Je to svým způsobem dar. 

Něco ve mně řekne tichým hlasem „stačilo“. 

A já se vydám na cestu vnitřní celistvosti. S velkou laskavostí a trpělivostí si začnu vytvářet podmínky k tomu, aby dlouho odmítané části sebe sama byly opět uviděny a přijaty do celku. Nacházím si cestu k obyčejnému bytí a vděčnosti za každý den. 

S velkou odvahou se „pouštím“ zpátky do Života. 

Tohle je jedno z velkých dobrodružství života na Zemi. 

Každý z nás máme svou cestu. I když můžeme mít pocit, že víme, co je dobré pro druhé, tak potřebujeme cestu druhých respektovat. Žádným tlakem, ani manipulací druhé dlouhodobě nezměníme. Je to ztráta energie. Můžeme měnit jen svým příkladem. 

To nejlepší, co můžeme udělat, je začít od sebe. 

Pokud nesnesu míru agresivity, nepřijetí a rozdělování ve společnosti, tak stojí za to dát si čas se sebou. 

Co to ve mně vytahuje na povrch? Co v sobě vlastně nesnesu? 

Když jsem sám (skrytě) agresivní, těžko zbavím agresivity druhé. 

Když mám potřebu vysvětlovat druhým, co je správně, tak mne budou pouze zrcadlit. A budou mi taky vysvětlovat, co je správně. Celé to pak může jít do spirály, která nevede k ničemu dobrému.**

Naopak.

Když přijmu zodpovědnost za svůj život a zacelím staré bolístky… 

Když objevuji své dary, své prospěšné & naplňující místo ve společnosti. 

Když uzdravuji své vztahy, místo abych si vynucoval. 

Když nehledám zkratky a upřímně dávám ze sebe to nejlepší. 

Postupem času zjistím, že mám kolem sebe víc a víc lidí, kteří dokáží být sami se sebou, přijímat následky svých činů, respektovat druhé, tvořit místo ničit. 

— 

Pro cyklus 2023 ~ Esence Života ~ který začne na konci ledna, se právě dává dohromady velmi hezká skupina žen a mužů. Navazujeme na loňský cyklus, chystáme změny. Těšíme se s Ivou na viděnou. 

Vy, kdo se rozhodujete, jestli se zúčastnit celého cyklu, nebo máte kolem sebe někoho takového, nabízíme možnost přidat se samostatně na úvodní, velmi transformativní část – První Nádech do Života (konec ledna 2023) – a následně se rozhodnout. Podmínkou je, že jste s námi dosud neabsolvovali žádný cyklus v Živé vodě.  

Více tu: http://www.orsag.info/akce/esence-zivota-cyklus-2023/

—

** Opakovat stále dokola stejné chování a čekat jiné výsledky, to je bláznovství. A přesto jsou toho plné sociální sítě. Jedni se snaží přesvědčit druhé o své pravdě. Větší hlasitost a tlak nic nezmění. Jen může vést k něčemu, v důsledku k davovým psychózám, kdy jsou lidé v podobném transu, jako byli v Německu třicátých a čtyřicátých let. Probuzení bývá celospolečensky tvrdé.

Poslední roky byly o prohlubování práce s vámi. V loňském roce byla většina našich seminářů na 4 až 6 dní. Na úrovni těla, duše, osobnosti, i ducha se některé procesy často ani neotevřou, když víte, že seminář skončí o den později. Jsou osobní témata, která potřebují prostor, trpělivou péči a čas. Tyto delší formáty tady stále budou. Počínaje cyklem Esence Života, který začíná již za 8 dní.

Vloni mi hodně chyběl i ten jednodenní, hodně spontánní způsob společné práce v menší skupině, kde skupinově pracujeme i s individuálními tématy…ale když jsem se k němu chtěl vracet „postaru“, tak to prostě nešlo. Nemělo smysl to tlačit.

Na sklonku loňského roku vše „sedlo“ energeticky na místo a já se těším, že při cyklu, dvou šestidenních seminářích na podzim (a jednom dalším překvapení, které dozrávalo pět let a bude venku na přelomu ledna a února) otevřeme brzy registrace také na jednodenní (a časem i delší) semináře, které budou probíhat venku, v přírodě, pravděpodobně cca pro 10 lidí.

Téma si to zavolá. Bude to konstelační, meditativní, rituální, očistné, ve spojení s živly, intuitivní, autentické.

Nenechme si vzít radost ze života některými celospolečenskými procesy. Beztak nás to vše probouzí k tomu podstatnému v nás i kolem nás. Přijímejme zodpovědnost za sebe sama. Starejme se o svou vnitřní zahradu.

Těším se na společnou radost, spontánnost a tvořivost.

Těšíme se s Ivou na vídanou.

Intimita ve vztahu

Mnoho lidí má krásné představy o vztahu plném intimity, důvěry a lásky, ale když možnost takového vztahu přijde, tak utečou. Aby mohl být vztah skutečně intimní, je to nejprve o odvaze dvou lidí být intimní se sebou sama. 

Potřebujeme umět být s čímkoliv, co je naší součástí, i s těmi nejhlouběji uloženými částmi, které někdy vyplavou na povrch. Slovo intimita pochází z latinského „intimus“ – nejvnitřnější. Pokud se nedokážeme otevřít ani sami sobě, těžko se otevřeme druhým. 

A druzí nás svou otevřeností budou ohrožovat. 

Budeme se natahovat po energii a pozornosti druhých, ale nenecháme se poznat takoví, jací opravdu jsme. A to může být pro lidi kolem nás velmi náročné.

Intimita není o sexualitě. Sexualita může být velice intimní. Může být splynutím dvou lidí, kteří se dávají tak, jak jsou. A nebo může být o dvou lidech, kteří si každý / každá dělají to své, uspokojují si své potřeby a hlídají si, aby nedostali méně, než dávají. Pak to není naplňující na úrovni duše, a nakonec ani na úrovni srdce a těla.

Teprve když přestaneme utíkat sami před sebou, tak můžeme žít v důvěrném, intimním vztahu. Do té doby si na intimitu pouze hrajeme. Je to o vývoji každého z nás. Pro mnoho lidí je intimita velmi zraňující. Je to dané jejich minulostí, traumaty, která si v sobě nosíme, prostředím v našich původních rodinách.

V cyklu mají muži a ženy dostatek prostoru a času. Pozvolna nachází důvěru se znovu otevřít.. Sobě. Životu. Blízkým lidem. Získávají schopnost být i s náročnými emocemi, objevují cestu, jak uvolnit své tělo a být zase sami sebou.

• 

Pracujeme tak skrze krásná prožitková cvičení, ve dvojicích i ve skupinkách. Čekají vás nové konstelační rituály, které budou přinášet ozdravující účinek na úrovni těla, duše, srdce a mysli. Protože jsme ve velmi bezpečném prostoru, mohou odcházet stará dramata. 

Můžete uvidět, kým skutečně jste. Pouštíte se strategií a představ o sobě, které nebyly slučitelné s životem v naplněném vztahu. Vše ve vašem vlastním čase a respektem k vašim individuálním, životním cestám.
Některé části cyklu jsou především o propouštění / pouštění se. Není to o tom, abyste „nabalili“ víc vědomostí a znalostí.

Je to o tom, abyste si vytvořili prostor pro prožívání života v přítomnosti. Ať už zrovna žijete své vztahy, svou tvořivost, jste sami, nebo s blízkými někde v přírodě,.. Celkově se úplně mění vaše kapacita užít si život se vším všudy.

V reálném, každodenním životě pak dokážete komunikovat s partnery a blízkými vše, co se vás niterně dotýká. Děje se tak bez vzájemného obviňování se, bez křivd a bojů. Protože oba přijímají osobní zodpovědnost za své nitro. Pak může být také vzájemná důvěra. S tím, jak lépe poznáváte sami sebe a to, jak funguje život, tak nacházíte víc pochopení pro sebe, i druhé. 

Nedá se ani popsat, jak velkou vděčnost tohle celé vyvolává. 
Objevujete, jaké to je, když jsou dva lidé v intimním spojení a dokáží se skutečně navzájem „odevzdat“, mohou se pustit kontroly a „jen“ být. Sdílí to krásné, i bolestné a je v tom hodně svobody, lásky a sounáležitosti. 

Letošní cyklus Esence Života začíná na konci ledna. Toto je třetí díl seriálu, který popisuje konkrétní benefity, které tento formát společné, skupinové práce přináší. Vycházím jak ze své praxe a pohledu lektora, tak ze zpětných vazeb účastníků v čase konání cyklů, i s odstupem času.