Meditace není cíl

Když jdete do posilovny, jdete tam proto, abyste měli silnější, pružnější tělo. Možná proto, abyste shodili pár kil. Nebo proto pořádně se zapotit a cítit se dobře. 

Ty skutečné benefity jsou pak přítomné ve vašem každodenním životě. Vaše tělo s vámi lépe „spolupracuje“, nezadýcháte se do každého kopce. Vaše páteř má větší podporu ve svalech.

S meditací je to docela podobné. 

Je to „posilovna“ pro vědomý život v přítomnosti.

Sednete si do meditace, když víte, že máte příliš mnoho myšlenek a nedaří se vám uvolnit se. Možná potřebujete vypnout z každodenních starostí. Poznat lépe sami sebe, abyste nenaskakovali do stále se opakujících vzorců. 

Získat nadhled, abyste nebrali dramata a svou životní situaci tak vážně.

Jako mladší jsem chodíval několikrát týdně do posilovny. Bylo tam pár borců, kteří tam trávili mnoho hodin denně. Když jsem se s nimi dal do řeči, tak se ukázalo, že jsou tam, protože jinde jim něco nefunguje. 

Utíkali do posilovny před svými vztahy. Nebo neměli nic jiného, než ty svaly a tady získávali obdiv a ocenění, kterého se jim jinde nedostávalo. 

I meditace se může stát útěkem před životem. Člověk chodí stále dovnitř, aby se nemusel postavit čelem ke své životní situaci. 

Přiznat si, že to, co vydávám za duchovní cestu vlastně slouží k vyhýbání se životu…to chce odvahu. A je to první nutný krok ke změně.

Meditace má svůj smysl. Je to nástroj na vaší cestě. 

Alespoň dokud se meditace „neusadí“ natrvalo ve vašem každodenním, obyčejném životě. Pak už to není duchovní praxe. Je to život. 

Už to není nic speciálního. Prostě jste tady. V tom co děláte. Ať děláte cokoliv. Nesnažíte se dostat od jedné činnosti ke druhé, protože JAK věci děláte, má pro vás větší hodnotu, než CO děláte. 

Vaše partnerka má radost, protože jste o tolik víc přítomní. 🙂 Pak se o vás může opřít, pak s vámi může sdílet. Ví, že vnímáte a cítíte. Jste mnohem méně v hlavě. Nejste jinde. 

Život vám už neutíká kvůli banalitám. 

Jste v tom, co se právě odehrává ve vašem životě. 

Nechoďte si do meditací pro zážitky. Nechoďte si pro úniky. Stále objevujte cestu k přítomnosti, citlivosti, vnímavosti ve svém životě. I hodiny potom, co jste uklidili svůj meditační polštář..

V našich čtvrtečních meditačních setkáních jsme lehce upravili formát. Dáváme si na začátku prostor na to, jak přinést více bdělosti, uvolnění, přítomnosti do svých každodenních životů. Pak je čas na vaše dotazy k vaší praxi meditace a všímavosti v životě. 

Na meditaci máme celou hodinu, často je zakončená intuitivně vybranou hudbou. Je to o tom, abyste mohli přinést meditativní všímavost do svých večerů po skončení našeho setkání. Ať jste kdekoliv. Ať děláte cokoliv. Ať jste s kýmkoliv.

Čekání na Zázrak

Tahle doba v nás pracuje. Nepamatuji za 10 let své terapeutické a koučinkové praxe, že by tolik vztahů bylo na hraně. Na druhou stranu lidé, kteří byli na hraně v předchozích letech jsou dnes víc v pohodě.

Pokud ty hrany využili a udělali potřebnou vnitřní práci.


Je to jako se třemi prasátky. Dvě prasátka se smějí, když třetí prasátko buduje domeček z cihel, zatímco oni si vystačí s domkem ze slámy a nebo ze dřeva. Proč se třetí prasátko tak moří? My se jdeme bavit.😉 (Na zábavě není nic špatného, pokud není únikem ze života.)


Když přijde velký vítr a chatrné domečky se zboří, dvě prasátka se obrací ke třetímu prasátku s prosbou o pomoc.


Stejné je to v osobním rozvoji a spiritualitě.


Pro běžného člověka, který žije stylem „z práce domů a k telce“, jsme blázni. Diví se, co máme s těmi svými rody, s odbouráváním tělesných bloků, s propouštěním emocí a přijímáním svých stínů.


„Bavit se s partnerkou o tom, co jí ve vztahu nevyhovuje? Ztráta času a energie, protože se stejně nic nezmění. Vstávat dřív kvůli józe a meditaci? Blbost..“


Když přijde krize – vztahová, psychická, finanční, či zdravotní – hodně lidí čeká na zázrak. Mají pocit, že by měla přijít nějaká informace, nějaký hack, či tip, který to opraví. Naše potřeba vyhnout se vnitřní bolesti – naše nechuť konfrontovat se s vnitřní a vnější pravdou – je veliká..


Je lákavé hledat nějakou zkratku. Nějaký odklad dlouhodobého řešení své situace.


Nenechte se oblbovat svou myslí, protože ta většinou nechce skutečnou změnu. Změna přijde, pokud uvidíte, že ta malá mysl je jen navyklý proud myšlenek, který tak často odmítá přijmout realitu tak, jak je.


Krize a náročné situace fungují jako očista. Zbavují nás toho, co beztak (už dlouho) nefungovalo. Nečekejte na zázrak a využijte jakoukoliv krizi k tomu, abyste se vnitřně osvobodili z pout lpění a iluzorních představ o sobě. O to nejdůležitější, o to reálné, beztak nemůžete přijít.


Ve skutečnosti fungují ty nejjednodušší věci, když jim ve svých životech dáme pravidelnou pozornost. Dostatečný pohyb a uvolněný dech. Láskyplný, fyzický kontakt s partnery, i kdyby k němu vedla cesta skrze uvolnění zadržovaných emocí.


Pozorování….Rozhodnutí neskákat už na hry své mysli. Spojení se svým hlubším jádrem. Zastavení se a prosté bytí bez cíle a snahy, kdykoliv můžeme. Nádhera probouzející se přírody kolem nás. I kdyby to byla maličká květina u cesty.


Máme svou energii, pozornost, vědomí, schopnost tvořit. Víc nepotřebujeme. Můžeme začít dnes a něco malého změnit tak, aby to udělalo dobře našemu srdci, našemu tělu, mysli, nebo duši.


Krize budou stále přicházet, protože mají svou funkci.


Můžeme jít s proudem života . Dávat na signály uvnitř a kolem nás. Otevírat se novým věcem. Dávat péči tomu, na čem skutečně záleží. Bez ohledu na vnější okolnosti máme vždy spoustu možností.

Jsme tvůrci svých životů. Naslouchejte existenci a ta vás povede. Tohle je jedinečná doba. I když to tak „venku“ nevypadá, v těchto časech se můžeme uvolnit z mnohých vnitřních stereotypů, omezení a iluzí.

Rituály pro blízkost a lásku ve vztazích

Ve vztazích – a v životě a obecně – to není o množství času, který spolu nějak strávíte. Je to spíš o kvalitě bytí. O bytí v přítomnosti, bdělosti, otevřenosti, o přijetí. Spolu.

Tahle informační doba nás systematicky učí dělat víc věcí naráz. Letmo něco uděláme a už jsme u něčeho dalšího. Naše pozornost je přelétavá a u ničeho dlouho nevydrží.

Je to návyk. A platíme za něj vysokou cenu. Platíme svými životy. Možná toho víc stihneme, ale v ničem skutečně nejsme naplno. Jsme na povrchu.

Chybí nám víc a víc hluboké prožitky, alespoň pokud ke svým životům nepřistupujeme vědomě. Když jsem během minulých deseti let pracoval s páry v individuálních sezeních a na skupinových seminářích, tak se některé věci opakovaly stále dokola.:

1. „Nemáme na sebe čas“ ….protože děti, práce, dům,…

2. „Když spolu „jen“ jsme, tak vyplavou nepříjemné věci z minulosti a hádáme se, obviňujeme, cítíme se zranění.“

3. „Jsme odcizení, chybí nám intimita a osobní kontakt, ale už se bojíme otevřít.“Pojďme se podívat blíž na jednotlivé body.

1. „Nemáme čas“: Není to o množství času. Je to o kvalitě a přítomnosti. Například… Když se ráno loučíte s partnerem, který jde do práce, udělejte to na 2-3 minuty. Zeptejte se, co ho/jí dnes čeká. Obejměte ho/jí, zůstaňte chvíli v objetí. Buďte tady. Co jsou dvě tři minuty?

Tyhle minuty, když se stanou malým rituálem, tak udělají ve vašem vztahu zázraky. Nebo.. Naučte se večeřet společně u stolu, bez mobilů a jiných vyrušení.

Vnímejte energii druhého, ptejte se na to, na čem skutečně záleží. Většina lidí potřebuje jíst. Tomu času můžete dát hlubší vztahovou kvalitu. Je to váš rituál, na který se těšíte, když jdete domů.

2. „Zraňujeme se“: Místo abychom řešili své emocinální a pocitové záležitosti, tak je často zametáme pod koberec. Tam ale nezmizí. Spíš tam zahnijí. A když jste spolu s druhým a můžete se uvolnit, protože nemáte žádné zadání či agendu, tak ty věci vyplavou.

Proto tolik lidí musí stále něco dělat.

Utíkají před sebou a neřešenými bolestmi minulosti. Je snadné obvinit partnera za bolest, kterou v sobě cítím. Je snadné si najít něco, co mi dá důvod sjet si emoce na ní, na něm.

Těžší je přijmout osobní zodpovědnost za ozvěny bolestných zážitků z děství a našich rodů. Bolestné vzpomínky… Uvědomit je a dovolit jim jít.

Nestahovat se kolem nich svým odporem. Pokud chceme skutečně žít a nedívat se stále dozadu….je jiná cesta?

Pokud jste si s partnerkou / partnerem dlouho nedopřávali společný vědomý čas, tak na začátku se pravděpodobně něco bude „vyplavovat“. Je důležité pokračovat. Nebrat si to osobně. Protože když vytrváte, obnoví se intimita a hloubka ve vašich vztazích.

3. „Jsme odcizení a bojíme se otevřít“: Jsme zase u té bolesti, kterou si někdy v sobě nosíme uloženou. Většinou to nejde napůl. Buď jste otevření, nebo jste zavření. Nemůžete se zavřít bolestným emocím a zůstat otevření radosti, soucitu a lásce. Nemůžete se znecitlivět na něco a zůstat krásně citliví na něco jiného. Je to jako nechat si jen jednu „stranu mince“.

Stavy deprese jsou důsledkem toho, že jsme v sobě potlačili to, co nám bylo v určitých životních situacích nepříjemné. Něco, co jsme tehdy nedokázali zpracovat.

A tak dnes možná necítíme chuť k životu. Otevřít se druhému… znamená otevřít se i životu.

Respektujme, že někteří v sobě mají uložená traumata, která opravdu potřebují čas. Pokud vám na někom záleží, buďte tady s nimi a pusťte svoje představy o tom, co by se mělo dít.

Postarejte se o své zraněné části a přijměte za ně zodpovědnost. Je to o malých rituálech během dne. Je to o vědomém životu v přítomnosti.

To je cesta ke zralosti a skutečnému sdílení blízkých lidí.

Cesta ke spontánní radosti ze života.

Je rozdíl mezi potěšením a přirozenou radostí ze života

Až tohle jako společnost pochopíme..vyřeší to většinu soudobých problémů.

Potěšení můžeme rozvíjet. Například můžeme nacházet potěšení ve věcech, v nejrůznějších substancích a v zážitcích. Potíž je, že aby to fungovalo, potřebujeme stále víc a stále něco nového. A ani tak to skutečně a dlouhodobě nefunguje. Nenaplní nás to.

Není to jen problém drogově závislých a alkoholiků. Je to problém celé společnosti – nás všech. Protože celá společnost dnes rozvíjí závislosti v honbě za ziskem. Jsme závislí na svém standardu života, na zábavě, na elektronických hračkách, na svých dovolených, na vozidlech, na vztazích, na výkonech a na uznání ze strany druhých.

A platíme tu nejvyšší cenu. Přicházíme tak o radost ze života. To vám řekne každý člověk, který si zažil úspěch, bohatství, či obdiv a slávu.

Problém není něco vlastnit, něco zažívat, něco budovat. Problém je, když na tom nezdravě lpíme. Lpění způsobuje stažení, způsobuje neustálou aktivitu mysli. Držíme se toho, co nemá zdaleka takovou hodnotu, jakou tomu naše mysl přisuzuje.

Přirozená radost přichází jen tehdy, když se uvolníme.

Když se uvolníme z okovů své uměle vytvořené identity. Když slevíme ze svých nároků, představ a cílů. Proto jsou děti přirozeně radostné.

A proto – čím jsme starší, tím méně radosti v životech zažíváme.

Pokud nežijeme vědomý život. Pokud hromadíme, lpíme na minulosti, na představách o sobě. Máme strach, že přijdeme i o to, co máme. Tak zkostnatíme. Tak zkameníme zaživa.

Paradox je, že hnát se za potěšením brání přirozené radosti ze života. Přináší to strach, že něco nedopadne. Hnát se za potěšením nám brání, abychom se uvolnili.

Protože na honbě za něčím je založená celá společnost, tak jen prohlubujeme problém. Je to hypnotizující. A covid, stav planety a neudržitelnost liberální ekonomiky je jen přirozeným důsledkem.

Nepotřebujeme žádné konspirace. Potřebujeme jen přijmout osobní zodpovědnost.

Představitelé vlád a ekonomik si nevidí na špičku nosu a usilovně pracují na tom, aby se věci vrátili tam, kde byly před pandemií. Tenhle systém by celkem dobře fungoval pro zralé lidi. Ale fakt je, že prakticky každý systém by dobře fungoval pro zralé lidi.

Potíž je, že nezralí lidé každý systém dříve nebo později zneužijí. Protože chtějí stále víc. A to je nemoc. Většinově nejsme zralí.

Jsme konzumenti. Děláme to zas a znovu.

Když zažijeme přirozenou radost ze života, tak se ji snažíme zopakovat, kontrolovat, vlastnit – a tím ji proměníme na potěšení. A to je něco jiného než radost. Radost je svobodná, nelze ji kontrolovat.

Díky své potřebě kontroly, díky svým touhám, jsme „žízniví“ u studny plné průzračné a čisté vody. Neumíme se pustit a důvěřovat životu, že nám dá, co skutečně potřebujeme.

Přirozené zákonitosti to zařídí za nás. Současné události nás nutí se „pouštět“ již dnes. Stav je nadále neudržitelný.

Existence nás vede za ruku jako malé děti. Slovo „odvykačka“ jsme měli donedávna spojené jen se závislými.

Dnes je na odvykačce celá planeta.

Buď tu lekci pochopíme a obrátíme se k přirozené radosti ze života. Nebo budou přicházet další, stupňující se lekce.

Obnova radosti ze života

Nemusíme podléhat současné situaci. Máme svůj život ve svých rukách. Spoustu věcí neovlivníme a pak jsou na přijetí. Spoustu věcí, které přispívají ke kvalitě našich životů naopak ovlivnit můžeme.

Nedávejme příliš pozornosti tomu, co nám jen bere energii a nic nedává zpět. Ani politikům, médiím, stěžovatelům, ani konspirátorům a konstantním bojovníkům proti něčemu.

Tohle divadlo pojede i bez nás.

Když dáme pozornost svému tělu, postaráme se o svou energii a nejbližší vztahy a prostředí, tak to má skutečný vliv na náš život a na životy našich blízkých. Je spousta malých věcí, které přispívají k radosti ze života. A můžeme mnoho udělat i pro to, abychom se radovali z každodennosti.

Můžeme zažívat klid i v oku hurikánu. Bez ohledu na to, co zrovna děláme.

JAK přistupujeme k životu, je mnohem důležitější, než CO ve svých životech děláme. To je podstata tisíciletých duchovních nauk – například v praxi zenu člověk žije obyčejný život, ale jeho přístup je naprosto neobyčejný. A přitom přirozený.

Je smutné, že to, co je přirozené, je v této době neobyčejné. Uvolněnost. Klid. Plná pozornost tomu, co právě dělám. Plná přítomnost s druhým člověkem. Schopnost být se sebou a přijímat se, tak jak jsem. To příspívá k radosti života víc, než cokoliv jiného.

Hodně lidí je dnes v apatii a rozvíjejí pocit oběti. Mnohdy je jejich situace skutečně náročná a potřebují pomoc. Kdo však chce být obětí, kdo chce trpět a obviňovat, tomu nepomůže ani „svěcená voda“.

Je na každém, co si vybere. Můžete hledat důvody, proč něco nefunguje. Potvrzení pro to, že jste opravdu obětí. A nebo začnete objevovat cesty, jak změnit to, co změnit můžete.

A nacházet radost v tom, co vám život přináší.

Krok za krokem.

Den za dnem.

Síla tvého záměru a role víry ve tvoření života

Ve středověku církve ovládaly davy skrze víru. Víra může být nástrojem moci a kontroly, což si mnozí uvědomují i dnes. Jiný úhel pohledu je – že víra je nástrojem tvoření v našich životech.

Tvoření našich vztahů, profesí, zázemí, zkušeností,..Svět je stále postavený na víře.Lidé po staletí věřili, že loď z kovu by nemohla plout. To dá přece rozum. Dřevo pluje, kov se potopí. Díky této víře nikoho dlouho nenapadlo, že by mohli vytvořit celou loď z kovu, kov se používal jen jako spojovací materiál. Až v 19. století se stala hlavním stavebním materiálem velkých lodí ocel. V současnosti ví i malé dítě, že loď z oceli může plout. Je to součástí jeho zkušenosti.

Víra stále hraje prim. Dnes věří vědci v ryze materialistický model. Což je celkem paradox.

Vědci věří, že hmota generuje vědomí. To je základní vědecký předpoklad a od něj se odvíjí všechny výzkumy vědomí. Je to „překvapivé“, ale žádný vědec, který tomuto věří, ještě nenašel, kde se to vědomí v té hmotě tvoří. Je to záhada.

Místo aby přistoupili vědci k problému vědecky – a zpochybnili model, ze kterého vycházejí, tak stále dokola opakují základní chybu. Kvůli své slepé víře, které si ani nejsou vědomi.

Kde se bere vědomí? Mystici v Indii znají odpověď již po tisíce let – skrze osobní zkušenost, která pramení z meditace. Skutečný mystik pracuje jen se svou osobní zkušeností a vše ostatní zpochybňuje. V tom je víc vědec než současní vědci, kteří by se mohli od mystiků učit.

Až dnes se začíná věda potkávat se spiritualitou. Viz Gregg Braden, Bruce Lipton, Rupert Sheldrake,…tito vědci samozřejmě nejsou přijímáni mainstreamem, což je klasický proces. Z heretiků a kacířů se stávají oslavovaní badatelé až postupem času.

Jednou přijde doba, kdy každé dítě bude vědět, co je vědomí. A třeba se to bude učit i ve školách. Jak můžeme ve svých životech něco vytvořit, když nevěříme, že to je možné?

Jak mohu mít harmonický vztah, když si jej ani nedokážu představit?

Jak mohu dělat práci, která mě baví, když mi odmala vtloukali do hlavy, že nikdo nechodí rád do práce?

Jak mohu mít hojnost, když nevěřím, že jsem hoden mít dostatek?

Víra prostě hraje v životě velkou roli. Můžete mít pevnou víru v něco, nebo někoho, protože jste se o něčem přesvědčili opakovaně na vlastní zkušenost.

Ve víře je ohromná síla a spolu s osobní zkušeností vytváří pozitivní zpětnou vazbu.

Pokud však něco ještě není součástí vaší zkušenosti, je třeba nejprve uvěřit.

V něco nového, pro vás možná neuvěřitelného.

Hodí se mít dobrou představivost a schopnost vizualizace.

Hodí se uvědomit si, že tvoříme svými pocity.

Když v nějaké situaci zažijete nový pocit, je to tvoření, které nejprve probíhá uvnitř.

A když tyto nové pocity ukotvíte – pak se přenesou i ven a mění naše vztahy, práci, hojnost v životě.

Otevřete se novému, i když to zpochybňuje to, o co jste se opírali řadu let. I když to chce odvahu.

Nechte se více vést svou intuicí.

Skutečně pozorujte, co se děje kolem vás i ve vás.

Zpochybňujte vše, co je založené jen na slepé víře.

A přečtěte si životopis Leonarda da Vinci.

Jak se vyhnout utrpení v životě

Neznám nikoho, kdo by vyrůstal naprosto harmonicky a nikdy neutržil žádné emocionální šrámy, menší či větší traumata a bolístky. I kdyby se rodiče přetrhli, tak své děti neochrání stoprocentně před životem.

Zklamání, pocit opuštění, či selhání, stud a bolest nenaplněných očekávání. To vše nám přináší životní situace. Můžeme si vytvořit kolem svých minulých bolestí falešnou identitu. Pak si své staré bolístky hýčkáme, i když to většinou nevidíme.

Jaký to je paradox. Když přijdete na seminář a řeknete lektorovi, že už nechcete emocionálně trpět. A pak zdlouhavě vyprávíte o všem hrozném, co se vám v životě stalo. Jste hrdinou svého příběhu. A ten příběh má pro vás ohromnou cenu..

V žádném případě nesnižuji nutnost sdílet a uvolňovat emoce v procesu psychického léčení. Na sdílení je postaven celý terapeutický proces.

V určitém momentě je však třeba přiznat si, jestli se zoufale nedržím něčeho, co mi přináší nadále do života další utrpení. Hluboko uložená utrpení uvnitř nás přitahují další utrpení do našeho života.

Když jsem založil svou identitu na tom, že jsem trpěl a nadále trpím, tak se mi utrpení nebude chtít pro-pouštět. Tahle umělá persóna, kterou jsem si vytvořil mi může přinášet pozornost druhých, ocenění a respekt. Proč se toho vzdávat?

Protože to je velmi chatrné a pomíjivé. A tak to stojí spoustu času a energie tohle celé udržovat. A pak nemám čas a prostor skutečně vidět život kolem sebe. Ani své nejbližší.

Ve „věži velkého utrpení“ není většinou místo pro další lidi. Čas od času se někdo nastěhuje, ale dříve či později se zase odstěhuje. I kdyby to bylo do jeho vlastní věže, kde si může statečně trpět.

Možná to vidíte u některých svých blízkých. Někteří zastavili svůj život ještě za života. Stále si přehrávají svá stará dramata, někdy v nových kulisách, a vlastně nevidí, že už by se dalo žít jinak.

Utrpení mají vepsané ve tváři a nechtějí nic jiného, než se o něj podělit s ostatními. Najdou si za den dalších deset důvodů, proč dál trpět. Když nabídnete řešení, tak neslyší. Chtějí jen aby v tom na chvíli byl někdo další s nimi.

Je to jejich volba. Je třeba to ctít. Svým odporem je v tom naopak nadále udržujeme. Na druhou stranu nemusíme spolupracovat.

Hromadění

Když v sobě nosíme hodně bolesti, tak máme potřebu hromadit. To přináší dočasnou úlevu. Opravdu jen dočasnou.

Hromadíme další představy o sobě, které jsou spojené s majetkem, statusem, zážitky, spiritualitou, či něčím jiným, co nám dodává auru jedinečnosti. Tím vším překrýváme starou bolest v sobě. Je to konstrukce na nejistých základech.

Je jedno jestli jsem manažer, spíkr, téměř osvícená, budovatel, dobrodruh, workoholička, celoživotní matka, či konspirátorka.

Potíž je v tom, že si to nahromaděné pak musím udržovat. Představy o sobě musím bránit před všemi, kteří ukazují to, co přirozeně vidí…

To že „král je nahý“.

To je fakt makačka.

Kdokoliv se dotkne naší umělé identity, tak v nás vyvolá odpor, zranění, znecitlivění, nejistotu,..Vyvolá v nás nějakou akci, která nás stojí energii a čas.

A život mezitím běží. Co si z toho odnést?

Když ze svojí zkušenosti a zkušenosti blízkých vidíte, že…Vytvářet si o sobě představy je stále dokola zraňující, energeticky náročné a stojí to moře času..

Tak se můžete rozhodnout přestat to celé udržovat.

Když někdo poukáže na vaše umělé konstrukce, tak pozorujte, co to ve vás vyvolá. Jen pozorujte. Upřímně. Než abyste šli do reakce.

Ta reakce je totiž většinou naprosto nevědomá. V ten moment jede program. Nejste to vy. A pak je to promarněná příležitost získat zpátky trochu své svobody a lehkosti.

Když dokážete pozorovat, tak uvidíte, jak absurdní to je. Tohle celé bránit.

Síla vaší vědomé pozornosti, síla vašeho vědomí vám pomůže, abyste uviděli a propustili jakékoliv iluze, kterými jste se obestírali. Cokoliv dokážete uvědomit, dokážete změnit.

A když to změnit nejde, najdete úhel pohledu, který již nebude vycházet z pocitu oběti.

Díky meditaci, mindfulness, vědomé pozornosti v životě můžete propustit své staré bolesti a nánosy představ o sobě, protože na tom již nebude záviset vaše identita. A nemusíte již tvořit nové.

Objevte svou skutečnou identitu, která má trvalý charakter a leží pod vším tím balastem. Přinese to větší spojení se životem. Spojení s lehkostí, radostí a láskou bez příčiny.

Vztahy jsou běh na dlouhou trať

Všude mnoho vztahových poradců, terapeutů, psychologů a průvodců. Mraky knih na podporu vztahů se spoustou technik, metod a návodů, jak harmonizovat své vztahy s nejbližšími.

Vidím u svých klientů, že mají spoustu talentů, jsou úspěšní v práci, daří se jim starat o tělo a svou energii. A ve vztazích mnohdy zápolí.

A tahle doba nás nutí řešit, co jsme dlouho ve svých vztazích odkládali.

Vztahy jsou běh na dlouhou trať. Nejsou „stovka“ a nefungují žádné lifehacky, zaručené tipy a zkratky.

Můžete načíst spoustu knih a vědět všechna vztahová doporučení, ale je vám to k ničemu pokud…

Nepřijmete za své vztahy plnou zodpovědnost.

A to znamená přestat obviňovat druhé.

To předpokládá přestat nejprve obviňovat sebe.

Jak to udělat? Poznat sebe. Smířit se s minulostí. Přiznat si, proč setrvávám v něčem, co je pro mě neuspokojivé. Nevymlouvat se na děti, ani na kohokoliv, či cokoliv jiného.

Podívat se pravdivě, jak ve vztazích žiju.

I když to na začátku bolí.Odpustit sobe. Odpustit rodičům. Ano, je to cesta, která přinese pravděpodobně i emocionální bolest. Málokdo do toho chce dobrovolně jít.

Když se ale na tu cestu nevydáme, nikdy nebudeme (vnitřně) svobodní. Pak žijeme napůl.

Když se na tuhle cestu vydáme a pochopíme, že to není o tom, vědět spoustu informací, ale dostat se do kontaktu se svými zraněnými částmi.

..a propouštět..

Tak například:

Pochopíme, proč ve vztahu neslyšíme.

Proč tak často zavíráme své srdce.

Proč jsou pro nás některá témata tak problematická. (Peníze, Sex, Výchova,..)

Můžeme přestat stále dokola v něčem „narážet do zdi“.

Můžeme přestat bojovat a vytáčet se.

Můžeme se vymanit z neustálých koleček destrukce, obviňování, odpojování a neustálé ztráty energie ve svých vztazích.

Je to jen na nás.

Nevyřešíme to „jednou“, až….

Vyřešíme to jen v přítomnosti.

Pozvání od života

Když pracuji s pravidelnými účastníky meditačních seminářů přes ZOOM, tak vidím, že tahle doba významně podporuje meditační praxi.

Jsme nuceni pouštět se spousty věcí, protože už nechceme / nemůžeme investovat energii do nesmyslů. Život nám nabízí více příležitostí se zastavit a prostě být.

Někdy nás k tomu život dovede, protože nám pozavírá spoustu „dveří“. Když najednou „nic nefunguje“, tak to je pozvání od života něco si uvědomit, zpomalit, víc cítit.

Meditace nejsou o žádných složitých technikách, jsou hlavně o propouštění. Ze všeho nejvíc o propouštění svých představ, jak by správná meditace měla vypadat. Také o nelpění na meditačních zážitcích a dosažených stavech. O uvědomění si, kým jsme.

Vždy se můžeme posunout za to, co nás omezuje. Posunout se za mysl a pozorovat její snahy, představy a cíle. Nejsme svými myšlenkami. Když si to uvědomíme, můžeme se konečně uvolnit.

Někteří hrají konstantní hru na produktivitu a výkon. V tom je napětí a stažení.

Místo toho se nabízí přirozený postoj k životu, i když dál máme své povinnosti, cíle a představy…tak nejsou tím hlavním, o čem je Život.

Život je ve skutečnosti o okamžicích, kdy jsme plně ve spojení. Ve spojení sami se sebou. S okolní přírodou. S blízkým člověkem. Se svou tvořivostí..

Když selhává systém..

Když selhává systém, je třeba přijmout osobní zodpovědnost za svůj život a prostor, ve kterém žijeme. Nejlépe jak dovedeme.V bezpečném systému se můžeme oddávat iluzím.

Třeba iluzi, že jsme zralí a zodpovědní, když ve skutečnosti nejsme. Fyzicky a psychicky silní. A máme ve všem správný názor. Systém nás (do jisté míry) ochraňuje i před pravdou a realitou. Nic nás netestuje, když nechceme.

Co když se však sám systém stane nebezpečným? Co když systém podřezává větev sám sobě a tím i komunitám, rodinám a jednotlivcům?

Tak jako se to stalo v historii již mnohokrát a vedlo to k pádu civilizací? Když se civilizace začaly chovat neudržitelně, tak prostě zanikly. Co když je civilizace celosvětová a nedá se vlastně nikam uniknout?

Pak nezbývá než rozvíjet své vnitřní kvality. Vnitřní sílu a lásku. Intuici a přirozenou moudrost. Fyzickou i psychickou odolnost. Pravdivost k sobě sama. Pak nezbývá, než se starat o svou komunitu. Ať už žijeme kdekoliv.

Starat se o dobré vztahy. O okolní přirodu. O svoje spojení se Zemí.

Uvolňovat svou mysl a otevírat své srdce.

Rozvíjet schopnosti a dovednosti. Zaměřovat se na to podstatné. Zbytečně nebojovat. Ani nezavírat oči před pravdou.

Nikdo nevíme, jak tohle celé bude pokračovat. Tahle lekce může být jen začátek. Pandemie je drobností proti tomu, co ve skutečnosti jako společnost potřebujeme řešit.

Pandemie je vlastně jen důsledek. A může být prvním z mnoha přicházejících důsledků, na jejichž úrovni řešení není.

Můžeme dokola hasit „požáry“, ale až když se podíváme, proč ty požáry pořád vznikají, tak se něco změní. Řešení je u příčin.

Většina světových lídrů příčiny řešit nechce. Zatím hasí jen důsledky. To je známka vnitřní nezralosti. Příčina je přitom celkem jasná.

Je příliš mnoho lidí, kteří chtějí příliš mnoho věcí a zážitků. Je příliš mnoho lidí odpojených od přírody a od svého srdce a své citlivosti.

A tak příroda dává stále důraznější signály, že jsme na limitu toho, co je reálně možné a udržitelné..

Až budou ve vedení zemí zralí lídři, kteří se nebudou bát pojmenovat skutečnost, tak jak je, a dělat nepopulární – a nutná – rozhodnutí a přesto budou mít důvěru, tak se něco může změnit.

Ta změna však může přijít jedině odspoda. Od zralých jednotlivců, kteří si takové lidi zvolí do vedení. A covid nás poslední rok vede k vnitřní zralosti skrze obtížné osobní lekce.

Známkou zralosti je, když přistupujete k přírodě jako k něčemu, co vám nepatří, ale co spravujete pro budoucí generace. Nepotřebujete tolik vlastnit, nehromadíte nesmysly, protože jste spokojení uvnitř sami se sebou.

Víte kdo jste a nemusíte si nic dokazovat. Propustili jste své existenční strachy.

Nemusíte utíkat (sami před sebou) za prchavými zážitky. Tam, kde ostatní vidí tmu, tak vy vidíte světlo na konci tunelu a příležitost k hlubokému růstu a vnitřní obrodě. Protože máte důvěru v život.

Jaká je tedy cesta?

Skrze změnu sebe sama.

To úplně stačí.

Vaše skutečná vnitřní změna ovlivní každého, s kým se potkáte. Proto má smysl vnitřní rozvoj. Proto má smysl spirituální cesta. Je jedno, jak tomu říkáte.

Žijte v souladu s hodnotami, které cítíte ze srdce jako správné.Důležitý je osobní záměr být nejlepší verzí sebe sama. Nechte se vést moudrostí přírody.

Top