Chtěl bych jen žít, nechci už nic řešit.

Všichni si v sobě nosíme témata, která potřebují na světlo. Hledáme soulad mezi srdcem, tělem a svou myslí. Vracíme se do minulosti. Díváme se na strachy v budoucnosti. Díváme se na svoji (někdy) neschopnost se prostě zastavit a jen tak být tady a teď.

Chtěli bychom si „to“ už, jednou provždy, vyřešit a pak být spokojení, živí a tvořiví, milující, v souladu, v harmonii…a tak dále. Jenže život nefunguje, jak by naše hlavičky chtěly.

Něčím projdeme, nějakou katarzí, očištěním…pustíme se… A prožijeme období klidu a míru a máme pocit, že už „to“ máme. Je to konečně za námi! A pak do nás zase něco po čase cvrnkne a my se díváme na to, o čem jsme netušili, že by tu mohlo být. Mysl se může zbláznit. Třeba přijde obviňování se v duchovních souvislostech…TOHLE, že nemáš ještě vyřešený? A to seš lektor? Vypadá to, jako kdyby to bylo zase to samé, jako předtím a přesto je to o dost jiné.

Můžeme se taky dívat z jiné úrovně vědomí a pochopení.

Zapomněli jsme, jak jsme na tom byli před deseti, dvaceti lety. Tehdy nás položily věci, které dnes jsou úplné malichernosti a prostě přes nás projdou.. Když přišla náročná emoce, tělo se stáhlo…

„Uvolni se do toho?“ Co to jako je?

Dnes se to prostě děje samo a my nad tím nemusíme přemýšlet.

Pro věci, které jsme složitě analyzovali hodiny, máme dnes prožitkově praktickou odpověď za pár minut..

Rychle zapomínáme na to, kde jsme byli a kvůli naší výchově a tréninku od společnosti často vidíme jen to, co ještě není. Co chybí. Čeho se nedostává. Co je, to je pro mysl po nějakém čase vždy samozřejmé a automatické. Co není, to se musí rychle napravit. Obzvlášť, když na sobě „pracujeme“, že?

Jestli budeme žít fajn život, není asi o tom, jestli jsme zrovna ve fázi řešení, nebo klidu.

Je to o tom přijmout to tam, kde to právě je. Zkoušet se v tom uvolnit. S důvěrou, že jsou ve hře širší souvislosti, které hlavičkama zrovna teď nepobereme. S odstupem času…možná.

Život nám nehází klacky pod nohy pro nic za nic, nebo proto, že by byl krutý.

Život nás vidí a ví, že jsme se sem nepřišli nudit.

Přišli jsme se sem bavit, radovat, plakat, jen tak být, štvát se, vzdávat to, zase vstávat…i řešit. 😉

Třeba je čas..

Někdy sami bráníme životu v sobě. Tím, že nevěříme, že bychom mohli propustit břemena, se kterými jsme se táhli po řadu let. Tím, že si neseme tajemství, jejichž utajení však bolí víc, než jejich odhalení. Možná tím, že jsme se odpojili od sebe a vydali jsme se do područí mysli. Mysli, která nás úzkostlivě chrání před něčím, co už nás ve skutečnosti dávno neohrožuje..

Třeba je čas..

Volání vaší Duše

Svět je plný protikladů, které jsou obsaženy v sobě navzájem.

Nejkratší den v roce, den nejkratšího svitu Slunce nese příležitost rozsvítit zdroj, který s sebou máme neustále…bez ohledu na vnější podmínky.

Zdroj světla uvnitř.

Nabízí se příležitost sdílení, propojení, propuštění a započetí nového.

S podporou přírodní medicíny se vydáme každý na dobrodružnou, objevnou cestu. Každý sám za sebe a přesto spolu, propojeni ve svém záměru, v tomto podporujícím čase. Propojeni v touze vyjádřit energii svého těla, svého srdce skrze pohyb, skrze tanec.

Propojeni ve své opravdovosti. Tak, jak jsem, tak to je. Velká úleva dovolit si i v rámci větší skupiny a prostě BÝT. Dovolit si otevřít se ve své zranitelnosti a propustit dramata, která s námi byla po tak dlouhou dobu.. Propustit je tancem, hlasem, dechem.

Pak se otevírá to další..

Odevzdejme se s důvěrou plánu své duše. Ať je jakýkoliv. Když nevyslyšíme volání své duše, pak vše ostatní ztrácí svůj smysl. Bez esence je vše jen prázdným tvarem.

Nastal čas přivést do reality všedních dní to, co dlouho zůstávalo jen hezkými sny. Nastal čas, žít a tvořit nohama na Zemi to, o čem vám říkali, že je nereálné. Nemožné. Směšné.

Nastal čas pro outsidery, rebely, snílky, vynálezce,… Pro všechny, kteří se dlouho viděli na okraji a neviděli, co skutečně mohou přinášet na Zemi v tomto čase.

Můžeme inspirovat tím, že se vydáme s odvahou na neprobádaná území. Inspirovat nejprve u těch nejbližších, v našich rodinách a postupně rozšiřovat ten kruh. V souladu se svou energií, svým srdcem, svým tělem, i zdravým rozumem.

Sejdeme se o zimním Slunovratu 21. 12. Máme vhodné místo, čas i podporu okolní přírody. Vzdálenost nehraje roli, koordinujeme přespávání i dojíždění. Hlásíte se i zdaleka.

Jediné, co se počítá, je volání vaší Duše.

Uvidíte to, až tomu uvěříte

Nedávno jsem tady zahlédl klasické „Uvidíte to, až tomu uvěříte.“ Je to současně název jedné z knih od Wayna Dyera. Jedna z prvních knih, které mi rezonovaly, když jsem objevoval na své cestě.

Pro mnoho lidí je tohle těžká esoterika. Přitom uvedení tohoto prohlášení do praxe vás naopak může zbavit slepé víry a přiblížit realitě. 😉 Je to ujetý?

Pokud je před vámi zeď a vy nevěříte, že by se dala obejít… Nebo nevěříte, že by se dala přelézt… Nevěříte, že má někde dveře… tak se ani nebudete snažit hledat, budete na určité úrovni v rezignaci. A přijmete svoje vězení a omezení, ať už má formu jakoukoli.

V životě skoro každý z nás má nějaká taková imaginární vězení a omezení. Je to přirozený důsledek toho, jak nás ovlivnilo naše prostředí.

Někdy stačí uvěřit, podívat se jinak a nabídnou se nová řešení, která tady vždy byla.

Paradoxně jsme zaměnili často v životě víru za realitu a „Uvidíte to, až tomu uvěříte.“ nám pomáhá zpět z omezující víry do reality.

O tomhle je velká část mojí práce s vámi. Účastníci objevují svobodu, svůj potenciál, svoji sílu, svoji krásu… Objevují sebe. Objevují to, co vždy měli, jen to neviděli.

Zvu vás tuto, nebo příští sobotu na konstelace v pardubickém Natura Parku.

Dárkový poukaz pro vás

Věřím více v darování zážitků, které nás obohacují na naší cestě, než v darování věcí. Je to víc a víc v souladu s mojí životní filozofií, co se naší Země týče. Dneska jsem měl takové „aha“ a došlo mi, že mohu být tohoto součástí i „z druhé strany“. A proto vám touto cestou nabízím možnost zakoupit u mě dárkový poukaz na jeden z lednových jednodenních seminářů. Můžete si vybrat ze tří typů seminářů: Konstelace, terapeutický Léčivý Dotek, meditační Ve Světle Vědomí, všechny najdete v kalendáři akcí a na pravé straně od tohoto příspěvku. 😉

 Stačí použít standardní formulář pro přihlašování na konci tohoto příspěvku, následovat pokyny a brzy ode mne obdržíte poštou dárkový poukaz. Pokud by nebylo již možné dodat vám poukaz před Vánocemi, dohodneme se na předání elektronicky a můžete si jej vytisknout dle libosti sami.

Svoje semináře ladím tak, aby byly přístupné všem lidem bez rozdílu. Nakonec máme všichni více společného, než rozdílného. Přesto dobře zvažte, komu tento dárek dáváte a jaký je váš záměr. 😉 Pokud byste si nebyli jistí, klidně se mi ozvěte zprávou přes facebook.

Do rovnováhy

Je snadné, hlavně na začátku, nedívat se na to nepříjemné v sobě. Alespoň po nějakou dobu. Zaměříme se na meditaci, otevíráme svá horní energetická centra… Jsme ve spojení s celým Universem.. Takto začíná spirituální cesta mnohých..

Je to jako kdyby se vám najednou otevřel celý svět, spíš celé nové světy. Tolik nových souvislostí a zajímavostí.

Hltáme knížky, přístupy, koncepty, nabídky, které jsou k dispozici.

Nějakou dobu to funguje a cítíme se opravdu líp. Máme potřebu to předávat nějak všem okolo. Dáváme rady, protože to s druhými přece myslíme dobře.

Naše zaměření je však jen na jednu půlku přesýpacích hodin…na tu horní, blaženější a příjemnější.

A pak jsme možná jako balónek ve větru.  Přijde-li vnější krize, tak nevíme, co s ní. Kdokoliv nás vyvede z rovnováhy, za použití sebemenšího tlaku. A nebo jsme neteční. Z pohledu druhých neukotvení a nepřítomní.

Možná je tohle nutná fáze na duchovní cestě. Pokud ten krok neuděláme vědomě sami…

Tak nás dříve nebo později náš život nasměruje do témat, se kterými jsme se dlouho nechtěli vnitřně konfrontovat. Třeba skrze krize a vztahové záležitosti, skrze nedostatek hojnosti, skrze nemoc,..

Nakonec přirozenou vlastností života a přírody, které jsme součástí, je navracet vše do rovnováhy.

A my jsme najednou vystaveni i tomu nehezkému v sobě. Temnotě a stínům v nás. Starým zraněním, traumatům a bolestem. Tyto věci tady, v té naší hlubině, na konci páteře, v pánvi, v břiše, vždycky byly. Zkusili jsme je odčarovat, rozpustit. Zkusili jsme to cestou, která hlavně nebude nepříjemná. A chtěli jsme věřit těm lektorům a léčitelům, kteří říkali, že to udělají za nás.

Nebylo to nadarmo. Dostali jsme se do kontaktu se svým vědomím, se svou esencí, se svým světlem. Ty meditace, techniky a metody byly důležitým dílkem naší skládačky. Známe už svou pochodeň, svou jiskru.. A tak je jen přirozené, abychom tou pochodní posvítili i do míst, kde byla dlouho temnota. Do svých břemen, do svých ranečků, do svých okovů, na které jsme zapomněli, že je máme.

Nakonec právě ta temnota v nás touží po splynutí s jednotou.. Touží být vystavena světlu. Pochopena.

Nemusíme se s těmi náročnými emocemi, které vyplavou, ztotožňovat. Nemusíme s nimi ani bojovat. Tyto dvě cesty jsme již vyzkoušeli a zjistili jsme sami na vlastní kůži, možná opakovaně, že nefungovaly.

Třetí přístup

Stačí, když uvidíme, když pochopíme, jakou sílu má světlo naší vědomé přítomnosti. Teď to všechno můžeme dát do služeb sebeléčení. Vracíme se ke své celistvosti. Tak, že si dovolíme pozorovat i svoje základy.

Třeba uděláme rozhodnutí, že už neuhneme. Přestávají nás už bavit výlety do vzdálených světů, nezdrháme před sebou. Nějak to ztratilo své kouzlo. Obracíme se k sobě, tam, kde to má největší smysl. Pouštíme to světlo pozornosti i tam dolů. A postupně, se soucitem, s láskou a přijetím se díváme na to, co jsme dříve dokázali vidět jen s odporem, studem, možná se zhnusením. To je skutečná alchymie a metamofróza člověka. Když se i s tímhle vším dokážeme uvolnit.

Životní zkušenost se nedá nahradit tím, že budeme usilovněji meditovat, či používat nějaké techniky. Prostě je třeba procházet čelem svým životem, který nám dává moudrost a nadhled. Dává nám kapacitu a modrost, abychom přijímali více jak uvnitř, tak venku. Je to i o důvěře, že ty karty, jak nám byly na počátku rozdány, nám nebyly takto rozdány náhodou a celé to někam vede.

Přesýpací hodiny

Přesýpací hodiny jsou poměrně stabilní záležitost, kam je položíte, tam to ustojí. Čas ubíhá s tím, jak prochází jednotlivá zrnka. Ten tvar je přitažlivý tím, jak je vyvážený nahoře, i dole. I pro mě je to nikdy nekončící cesta. Objevuju sám v sobě neustále novou rovnováhu. S rovnováhou je to tak, že není jednou daná a hotovo. To by nebyl život. A tak se někdy otevírám víc té horní části a někdy mě to přivede zase víc k té spodní části. Stále se učím, jak být otevřený jak nahoře, tak dole a tyhle póly zdravě propojit do souladu.

O tom je ostatně i moje dynamická meditace, kterou jsme se skupinami v letošním roce rozvinuli.

Nahoře. Dole. Jedno bez druhého znamená zbytečně se v životě ochuzovat o prožívání ve všech barvách.

A srdce je, z hlediska naší životní energie..uprostřed.

 

 

Photo: flickr, Samuel John, Falling Time, under CC2.0

Součást zrání

Jsem vděčný za naši společnost, ve které se různým lidem mohou líbit i nelíbit různé věci a mohou to svobodně vyjadřovat. V ezoterických (i jiných) komunitách někdy převládá názor, že by se nám všem měly líbit stejné věci. Někdy se to dopředu očekává a poukázat na nějaký nedostatek, třeba v rámci jinak fajn zkušenosti, někteří berou jako kacířství…a kažení ultraspirituální nálady a pospolitosti.  Už jen proto, že dostane něco např. nálepku „duchovní“, tak to přece není impulz k tomu, aby se nám to povinně líbilo (celé).

Rozbořte vnitřní přesvědčení, že „Ukazovat na stinné stránky se prostě nemá“. To vede k popření se, které stejně jednou vybublá na povrch. Život má mnoho odstínů, užijme si, co nám vyhovuje. A učme se i z těch kontrastů kolem nás, které nám ukazují, co by šlo jinak.

Ano, dívat se v sobě, proč ve mně něco vyvolá určitou reakci..a současně se nebát mít nepopulární názor i navenek, když to je v dané situaci moje vnitřní pravda.

A říkejme to nahlas, to hezké, i nehezké. Je to cenná zpětná vazba pro ostatní, kteří by bez toho třeba byli moc ulítlí. A nebo by nebyli tak dobří v tom, co dělají, pokud jde o profese. Říkám si jako lektor o zpětnou vazbu svým klientům, bez ní bych byl do určité míry slepý a připravoval bych se o možnost profesně a lidsky růst.

Jo, někdy, když jste otevření, je to zraňující. Součást zrání. 😉

Howgh

Úplněk

Následující úplněk přijde 23. listopadu v 6:39.

Mnozí vidí příležitost k vnitřním posunům jen v čase před úplňkem. Energie se buduje. Části našeho nevědomí, pro které přišel čas, jsou vytahovány silou měsíce na povrch. Skrze vnější chaos nás to vede k tiché dimenzi uvnitř. Intenzita tohoto času může být až nepříjemná. Obzvlášť když jsme ve vnitřním odporu, v rezistenci a bráníme se změně.

Vyplouvají na povrch strachy, které se mohou projevit všemožnými způsoby a obrannými strategiemi. Řešením je přijetí svojí lidskosti. Přijetí sebe, tak jak jsem právě teď. Nesnažte se potlačovat svoje stránky, které považujete za stinné. Ty stránky, které nepřijímali vaše rodiče, vaše učitelka v mateřské školce, vaši kamarádi, váš kmen.

Nechte je vyjít na světlo pochopení, aby mohly být začleněny do celku vaší bytosti.

Jako vaše dary.

Jako vaše síla.

Jako vaše spojení se Zdrojem lásky uvnitř.

Několik dní po úplňku má stejnou hodnotu jako dny před ním. Máme možnost se z té intenzity uvolnit do jednoduchosti bytí a dát všemu volný průběh, aby se přeskládalo a usadilo, co potřebuje. Jsme více vnímaví. Přirozeně. S větší lehkostí. V souladu s plánem vaší duše. Tentokrát oba moje oblíbené formáty práce vychází na oba dny bezprostředně po úplňku. Náhoda. 🙂

Dveře jsou otevřené. Stále je jak na sobotních konstelacích, tak na nedělní práci skrze Léčivý Dotek pár míst pro vás.

Vše tady v kalendáři akcí.

Pro dnešek

Velmi snadno se sami můžeme stát těmi, které kritizujeme, hodnotíme, se kterými bojujeme. Jakékoliv vítězství za cenu obětování svých hodnot a principů nese trpkou pachuť. Obzvlášť tento den, v tomto čase, to chce větší míru bdělosti.

Pokud bojujete za svobodu tím, že omezujete právo na svobodu názoru a vyjádření druhému, tak v čem jste tak jiní? Víc a víc se v naší společnosti konfrontujeme s názory, které jsou pro nás často cizí a nepochopitelné. Je však třeba respektovat volby a názory druhých a smířit se s tím, že i kdyby jejich postoj byl, z našeho pohledu, sebehloupější, tak je větším tlakem a bojem nepřesvědčíme. Můžete mít i výborné argumenty, pokud však podprahově vysíláte např “já mám pravdu, jsi blbec”, tak se nikam s druhým nedostanete. Můžeme druhé přesvědčit a inspirovat svým příkladem, ukázkou toho, že život se dá žít a vnímat i jinak. Že jsou mnohé tvořivé úhly pohledu na žití. A nechat jim svobodnou volbu, pokud si sami vážíme svobody a nevyvíjíme tlak.

Vím, že na úrovni celé společnosti je to trochu problém…pokud umíte žít svobodně a nezávisle a vadí vám ten postupný trend omezování svobod ve jménu nejistot a strachů některých lidí, tak máte stále různé volby.

Číst dále ›

Propustit boj

Staré návyky se nepouští snadno.

Již v dětství mnoho z nás bojovalo za svou pravdu, za svoje potřeby. Za lásku, uznání a přijetí. Možná jste si připadali jiní a nezapadali jste do běžného kolektivu. Když si připadám jako exot, ousider, trochu jako mimozemšťan, a moje představy o světě jsou úplně jiné, než „mainstream“, hlavní proud společnosti, tak hledám způsoby a cesty, jak se s takovou situací vyrovnat. A boj je jednou z možností.

Tehdy to možná nešlo jinak. Co dnes?

Někdy je „na stole“ celková představa, že život je boj. I když postupně (znovu)objevím spiritualitu, duchovní rovinu života, stále mohu být tam uvnitř hluboce přesvědčený, že se někam dostanu jen přes boj a snahu okolnostem navzdory. Jsem svázaný s představou, že je třeba těžce makat na svém spirituálním růstu. Nic není zadarmo! Potřebuji víc certifikátů, víc načtených knih a vědomostí. Současně bojuju za sebe proti té hloupé společnosti, která stále ještě nechápe, co by měla dělat, co je skutečně hluboké a spirituální.

Vůbec nevidím, že v jiných kulisách vytvářím více toho samého. Stále ten klučík na pískovišti, který bojuje o prostor pro svoje bábovičky a o uznání.

V současnosti je tolik příležitostí k boji. Společnost se polarizuje. Máme tady svobodné a otevřené proudy, máme tady i nesvobodné a manipulativní proudy. Každý dostává to, co potřebuje pro svou vlastní zkušenost, aby se mohl na cestě své duše posunout tam, kam potřebuje. Je tady nízké, je tady i to vysoké. To je však vždy jen v očích pozorovatele. Nikdo nemá právo soudit, co druhý člověk potřebuje pro svůj vývoj.

Je snadné hodnotit druhé, že skáčou na špek něčemu, co mně přijde úplně samozřejmé a na co bych se už nechytil. Nechytím se na to jen díky tomu, že jsem si prošel určitou zkušeností. Nemohu stejnou zkušenost upřít druhým. Pokud si tím potřebují projít, nemám právo, je za to soudit. Také jsem v minulosti potřeboval stejnou možnost. Každý člověk si stejně projde svoji cestu, protože je na ni neodbytně přitahován.

Volba

Nabízí se mi volba. Mohu se vymezovat, dál bojovat, dávat spoustu energie, abych přesvědčil druhé, že něco je nějak, protože z mého úhlu pohledu, z mého místa, je to přece úplně jasné. Mohu se vymezovat za veganství, za odpor proti Rusku, za MeToo, nebo proti MeToo. Facebook je médiem, kde bych mohl strávit celý den vymezováním se za něco / vůči něčemu.

A nebo mohu jít do toho hlubokého tichého místa v sobě. Jít do své duše, do místa své esence. Ustoupit do vnitřního klidu. A nechat se vést.

Najít svou vlastní velikost.

Je boj tím, co po mně moje duše chce? Možná ano. Spíš však potřebuje, abych se vyprdnul na to, jak to mají ostatní a abych to pořádně rozjel a tvořil upřímně ze svých darů to nejlepší, co umím. Nemusím to nikomu rvát, ale mohu nabídnout a nechat na svobodné volbě druhého. Mohu pozvat druhé do svého světa a inspirovat je. Respektovat však jejich svobodu názoru. Podpořit druhé, aby byli v síle a lásce. To mě samozřejmě ještě víc motivuje, abych to, čím inspiruju, sám žil podle svého nejlepšího přesvědčení. Objevujeme svůj autentický projev celý život a stále se kalibrujeme.

Dnes se odehrávají obrovské změny na vnitřní úrovni. Ať už máme pocit, že jsme někde uvízli, nebo je to jízda a my máme co dělat, abychom se drželi..často nám stačí znát jen jeden další krok.

Ten však většinou nenajdeme nikde venku. Tu inspiraci najdeme uvnitř. Když přestaneme analyzovat, kalkulovat a začneme důvěřovat životu.

Pociťte, prožijte, co je vaší pravdou. A místo abyste za svou pravdu bojovali, zkuste tvořit a nabízet alternativy k tomu, co již existuje. Všichni jsme spojeni se zdrojem, současně jsme však prošli jedinečnou, individuální cestu a díky tomu můžeme sobě, svým nejbližším, celé společnosti, nabídnout něco nového, inspirativního a obohacujícího.

Top