Ve vzduchu je nová energie

Poslední tři roky jsem měl pocit, že jsem už profesně `na svém místě` a takhle to bude. Konstelační práce, která podporovala vaše životy.. Pokaždé to bylo jiné, stejně jako jste jiní vy. Dva tři výživné konstelační semináře do měsíce, kde jsme pracovali s vašimi záměry, zakázkami, hlubinami a vrcholy. Většinou tak 30 konstelací do měsíce. Do toho keltské, kouzelně transformační rituály v krásné přírodě. Meditace a kruhy sdílení. Samostatné večery s tancem. Bylo za ty předchozí roky i docela dost individuálních sezení / konzultací.

A když mi druzí (léčitelé, zkušení mentoři, koučové, blízcí přátelé) přímo říkali, nebo naznačovali, abych se skutečně podíval..jestli není čas na další krok…k něčemu většímu, tak jsem si dal načas. Nějaká moje část byla trochu (víc) ukřivděná, že by tohle nebylo dost.. Byl jsem v tom spokojený, víc jsem se usazoval. A pak začaly chodit signály ze života, které už byly důraznější..

Často píšu o těch branách, kterými je třeba projít, když se otevřou. A dneska je pro mě něčím významný den, na té vnitřní úrovni. Zítra začíná první z úvodních, samostatných víkendů Nebe na Zemi, který předchází celému, novému cyklu pro tento čas.

Cyklu, který podpoří všechny z vás, kteří už víte, cítíte, nebo tušíte, že jste láskou a tvořivou silou v jednom jedinečném balení.

Těžko se to dává do slov. Zítra začíná nová kapitola. Pro mě je to možnost být součástí něčeho většího než jsem já…co se bude rozkrývat kousek po kousku.

Co přináší obzor..

Znáte ten pocit, když navazujete a všechno je navenek podobné a přesto vlastně jiné? Na horizontu svítá, stejně jako tolikrát předtím a ve vzduchu je přesto nová energie. Uvnitř vám to našeptává, že to bude dobré. A že se nemusíte obávat kroku do neznáma. Jste součástí hry existence. Hlava to nemůže uchopit..a vám nezbývá, než se do toho všeho uvolnit a brát to jedno po druhém.

Tak tohle je pro mě jeden z těch momentů. Momentů, kdy mě život vyzývá a vystavuje uvnitř všemu možnému. Je to joyfear.

Před jedenácti lety jsem poprvé viděl pěkný anglický výraz na blogu Leo Babauty: joyfear (joy: radost, fear: strach). Tedy ta krásně namíchaná směsice strachu a radosti, kdy jdete za svou komfortní zónu a cítíte život, který proudí ve vás..

Změnou sebe měníme celý svět

Je mnoho cest. Je mnoho vnitřních pravd. Každý objevujeme svůj vlastní přístup ke svému životu. Nikdy nenajdeme dokonalý návod od někoho druhého, který by nám bez výhrad fungoval. Kdo kráčíte cestou seberozvoje a spirituality, tak víte, jak to je. Sbíráte jeden střípek tady, druhý tamhle.
Vše se odvíjí od konkrétní situace, konkrétního člověka. Naše vnímání reality je jen naše.


Každý vidíme, cítíme a vnímáme něco jiného…podle toho ze kterého místa se díváme.


Málokdy si uvědomujeme, jak velkou schopnost tvořit v sobě máme..
V každém z nás třímá obrovský potenciál. Neseme si v sobě nevyčerpatelný zdroj síly, lásky a moudrosti.


Každý z nás.


Nic na tom nemění, že jsme často odmala byli vychováváni k tomu, abychom se spokojili s malou vizí sebe sama. Nůžky se rozevírají. Mnoho lidí se dnes propadá až na dno. A mnoho lidí se probouzí a objevují a tvoří realitu, o které se jim donedávna ani nesnilo.


Nabízím vám a vaší duši hrací pole, které není svázané umělými omezeními. Zvu vás k tomu, abyste si dali podporu pro důležité životní změny. Abyste žili v esenci svého bytí. S laskavostí a přijetím k sobě. Ve svém vlastním tempu a s ohledem k vaší jedinečnosti.
Dovolte si rozkvést a transformovat sebe..


Rozvinul jsem celistvý přístup k seberozvoji, který respektuje vaši jedinečnou cestu.


Třeba již tento víkend… Co potřebujete do vaší životní skládačky, abyste mohli žít své Nebe na Zemi? Objevujte nové úhly pohledu pro radost a spokojenost v životě. To vše v lehkosti, hravosti a s podporou všech energetických center těla. Pracovat budeme skrze skupinové i individuální záměry a zakázky. Pro každého z vás je jedinečná cesta a tvoříte ji každým krokem a rozhodnutím.


Blíží se také jeden z každoročních, velkých rituálů – keltský Beltain (Čarodějnice). Vloni jeden z nejkrásnějších skupinových seminářů, o kterém mi klienti říkají, že doteď čerpají z darů, které ty dny přišly.


V neposlední řadě připravuji pro vás `online` podporu do vašich každodenních životů. Videa, webináře, vedené meditace, podpora návyků a články. Tvoříme skrze náš přístup k životu, vědomé žití a drobné, prospěšné návyky. To je to, co tak často chybí..podpora, abyste nově nabyté prožitky, poznatky, zkušenosti žili ve svých každodenních životech. Tak jak právě potřebujete.


A o tom je ten přiložený obrázek..


O možnosti vyzvednout na povrch to, co si v sobě nosíme skrze pravidelnou, celistvou, vnitřní práci. S podporou hlubokých, tisíciletých tradic a rituálů, které dávají tolik podpory těm, kteří mají otevřené dveře. O spojení s komunitou podobně naladěných lidí, kteří se vzájemně podporují, respektují vzájemně osobní cestu druhého. A sdílí to, co máme všichni společné..
Na konci tohoto roku se ohlédneme zpět a uvidíme, co všechno je možné.. 😉 Změnou sebe měníme celý svět.

Cílová nemoc

Po pár traumatizujících, životních zkušenostech jsem se rozhodl, že už budu mít nad svým životem kontrolu. Věřil jsem, že to jde. Byl to plán dvanáctiletého ditěte, které už nechtělo být zraňováno. 🙂


Prostě magické, dětské myšlení. Dohoda sama se sebou. „Když si to dobře naplánuji a udělám, co mám, tak to bude dobrý a nepříjde další bolest.“
A tak jsem si poprvé ve 12ti letech dělal roční cíle. Nepředvídatelnost života jsem chtěl „vyléčit“ svou cílevědomostí. Měl jsem to promyšlené.


Deník, tabulky a silná, osobní prohlášení a závazky.


Asi tak dvě další desítky let se v mém životě střídaly fáze velké cílevědomosti a následné apatie a prázdnoty, že věci po splnění cílů nejsou takové, jaké jsem si je představoval. Během té doby se moje cíle přesunuly z materiální, světské oblasti do oblasti duchovní, to jim ale neubíralo nic na jejich zrádnosti. 🙂


Od vyzdvihované práce pro prestižní firmy a zahraničních kontraktů jsem se přesunul k dosahování duchovních cílů a získávání duchovních zážitků. Už nebýt oceněn od TOP managera, ale pro změnu od zralého duchovního učitele.


Byl to však stále ten stejný uzavřený kruh. Moje cílová nemoc. Ta stejná nemoc, která prostupuje celou naší společností.


Začal jsem se (pro)pouštět až kus po třicítce. Dnes je to mnohem lepší, i když semtam přijde něco, na čem mi tolik záleží, že to neumím tak úplně pustit – udělat z mojí strany to nejlepší a pak důvěřovat, netlačit, nechat být. To se týká pochopitelně těch nejbližších lidí v mém životě. Nebo mojí lektorské práce s vámi, když se posouvám do nové oblasti a vynořují se vnitřní nejistoty.


Vnímám to tak, že když věci v životě pustíme, tak si nestojíme sami v cestě. Není to apatie, ani letargie, je to vnitřní živost a bdělost, která nechává věcem volný průběh, potom, co jste se postarali o tu aktivní, akční, tvořivou část. Je to jako dva břehy jedné řeky, které umožňují životu proudit. Konat a být.


Mnohdy máme pocit, že jen jsme a přitom nějaká část nás stále maká a něčeho se drží.


Až teprve když se skutečně pustíme, tak vidíme, jak moc jsme se něčeho drželi a kolik nás to stálo energie, životní síly.


Současně jen v tom stavu propuštění a uvolnění jsme si plně vědomi, kdo vlastně, tam uvnitř, skutečně jsme. A ze spojení s tímto místem klidu a míru v sobě tvoříme to nejkrásnější. Ať už se jedná o věci hmotné, nebo záležitosti nehmotné..

Erikova cesta k vnitřní pravdě

Pojďme se seznámit s Erikem. Erika už odmala zajímala spiritualita a duchovno. Prožitky v dětství jej dovedly k tomu, že kolem a uvnitř nás je něco víc. Něco nepopsatelného, něco hlubokého a krásného, o čem většina dospělých (už) neví.


Erik začal tedy už během dospívání objevovat v literatuře, ve svém prožívání a v meditaci, u vnějších živých a spirituálních autorit.
Dlouhou dobu se obracel k Bohu tam venku ve formě západních i východních náboženských tradic. Obracel se i k inspiraci od velkých osobností jako byli Ramana Maharshi, nebo Rúmí, František z Assisi a Jiddu Krishnamurti.


Erik praktikoval množství nejrůznějších metod a postupů, ve snaze získat odpovědi na palčivé otázky a v neposlední řadě i nekonečnou blaženost a radost v životě.


Skrze moudré a zkušené učitele mu nakonec byly zprostředkovány i stavy rozšířeného vědomí, stavy blaženosti a spokojenosti s tím, co je. Pocit, jaké to je, být součástí oceánu bytí, aniž by byla využita podpora ve formě nějakých přírodních, či chemických látek.


Erik si začal vzpomínat, že tyto stavy byly jeho přirozeností, když byl ještě malý.


Něco mu začalo našeptávat, že možná je to celé jinak. Že k osvícení se nelze propracovat.


Tolik let strávil poctivou prací na sobě, někdy s většími, někdy s menšími výsledky. Přesto často pociťoval zmar, víc a víc cítil, že protáčí kola svého úsilí a nadějí.


Tak dlouho se opíral o nejrůznější vnější autority, vnější moudrost a tolikrát se právě v těchto zdrojích a jejich vedení zklamal, až konečně pochopil signály od existence.


Pochopil, že každý jsme tady na Zemi jiný. Tohle byla jeho cesta duše a nikdo jiný nebyl tak úplně on. 🙂 A začal se mnohem více obracet ke svému vnitřnímu vedení.


Když se však skutečně obrátil dovnitř a propustil vnější naděje, objevil něco nepříjemného. Dokud se bezpečně opíral o nejrůznější meditační metody, techniky a přístupy, chránil se nevědomky před sebou samým. Teď to vše propustil a jako kdyby se otevřela stavidla chaosu.


Najednou byl skutečně sám se sebou. A nebylo se o co opřít, kromě sebe.
„Kdo jsem však já?“ říkal si Erik..


Měl přístup ke svému Vědomí. Je jen tím vědomím? Je vědomím, které si uvědomuje samo sebe? Současně s tím tu však byla i změť emocí, obrazů z dětství a pocity marnosti, že to je vše k ničemu. A to vše bylo velmi živoucí.
Tato změť celý jeho život do velké míry překrývala to tiché, blažené, otevřené a svobodné Vědomí. Teď to jen bylo více zviditelněno a palčivěji prožíváno.


Z dřívější meditační praxe věděl, jak snadno se dá utéci od bolesti. Vrátím se do svého středu a ta bolest tam zevnitř, z nitra vlastně neexistuje.
Na nějaký čas se uvolním a je mi dobře.


Když se však vrátím ke všem těm horním vrstvám své osobnosti, svého já tady na Zemi, tak se bolest opět vynoří a doráží nejrůznějšími způsoby. A je až dětinská.


Znáte to, přijíždíte domů po nabušeném semináři, kde vám bylo krásně ve skupině podobně naladěných lidí…a pak může přijít tvrdé dosednutí na zem. Vynoří se věci, které nejsou hezké a teď jste na to sami.


Erik tohle všechno zažil již mnohokrát a rozhodl se, že je čas přestat utíkat sám před sebou. Utíkat skrze sofistikované duchovní okecávání si a berličky.


Erik si znovu vzpomněl na ten čas před celou tou svou spirituální cestou. Vzpomněl si na život, spontánnost, vášeň a údiv z úplně obyčejných věcí. Na tvořivost, které bylo jedno, jestli se věci povedou a jak vypadají pro druhé lidi.


A najednou uviděl, že při všem tom zodpovědném osobním rozvoji a spiritualitě se jaksi nedostávalo na tu skutečnou ztřeštěnost a hravost, ani na bezcílnost a touhu dělat věci pro nic za nic.


Dlouhou dobu trpělivě a důsledně rozvíjel to vyšší. A přitom se vyhýbal tomu nižšímu, neboť pohled na to nižší tak často bolel. Ano, mnoho technik a metod na seminářích se dotýkalo toho nižšího, bylo to však vždy jen takové smočení se v proudu něčeho, co je živé, ale také nezvladatelné a divoké. Uřvané a nebo příliš ukňourané. A to se nehodilo, protože to hrozilo, že to zboří všechny ty pracně vybudované životní konstrukce. A tak převážná většina času a pozornosti šla tomu vyššímu. Dospělé, vědomé části.


Jenže Erik se dostal do bodu, kdy to už nefungovalo. Je možné, že během všech těch let vědomého a spirituálního životního přístupu jsem se vyhýbal něčemu velkému v sobě?


Chtělo to hodně odvahy, Erik si však přiznal, že to asi tak bude. Rozhodl se, že nemá co ztratit.


A sám si dal souhlas a otevřel bránu v sobě. Bránu mezi nižším a vyšším.
Nikdo mu neukázal, jak se to dělá. Přirozeně k tomu dospěl a věděl jak. Ty předchozí roky seberozvoje nebyly ztraceny, vše jako kdyby zapadlo na místo.


Erik pustil světlo svého vyššího já (anděla v sobě, duše, svého spojení s oceánem bytí a existence) ke svém nižšímu já (k dítěti v sobě, k pozemskosti, k silným emocím a živelnosti).


Možná tohle byl ten správný čas. Možná si dával Erik dlouho na čas. Nakonec to nehraje roli. Důležité je, že se to stalo. A Erik uviděl, že toto spojení prospívá celku. Uvnitř i venku.


To neprojevené uvnitř Erika se konečně mohlo naplno, zdravě projevit. Erik začal objevovat skutečný význam Nebe na Zemi. Jedno bez druhého, jako kdyby doteď nebylo. Došlo ke skutečnému propojení mezi vědomím (tím vyšším) a prožíváním (tím nižším).


A jedno bez druhého není skutečným životem na Zemi.


Erik už nebyl tolik času na nějakém duchovním obláčku, ani rozsekaný v emocích, se kterými si nevěděl rady. Těch extrémů si užil ažaž. A začínal objevovat ten skutečný Střed svého bytí na Zemi. Spolu s tím přicházelo nové vedení, které jej měnilo zevnitř.


Proud nezvladatelných emocí – těch poslů nepochopených záležitostí minulosti – se ve světle vědomí začal proměňovat a propouštět. Začalo nastupovat vedení a pochopení skrze pocity a každodenní prožívání. Erik začal rozvíjet intuitivní přístup k životu, který se neopíral o dogmata, ani zkostnatělá pravidla.


S tím, jak Erik poznával sám sebe, začal objevovat i okolní svět v souladu se svou vnitřní pravdou a s tím přicházela moudrost. Dokud neznáme sami sebe, je pro nás okolní svět nepoznatelný.


Teprve teď Erik dokázal obejmout s láskou ty dětské, nepochopené části v sobě, i když byly vyděšené, rozhněvané, navztekané.


Všechny důležité složky uvnitř jeho bytosti začaly komunikovat mezi sebou a spolu s tím se otevřelo i Erikovo životní směrování. Místo dřívějšího tlaku (musím, měl bych) nastoupil tah ze srdce k něčemu. Směrování, které nevycházelo z pokynů nějaké vnější autority, ale z vědomí sama sebe, z blízkého spojení mezi andělem i dítětem v Erikovi.


Erikova cesta byla otevřená..


Jestli byly uvnitř ještě nějaké další třinácté komnaty, Erik byl mnohem lépe vybavený, aby jimi vědomě prošel, až přijde čas..


—-
Přidejte se příští víkend (16. – 17.) na jeden, či oba dny na Nebe na Zemi. Víkend funguje jako samostatný seminář i jako velké seznámení s celým cyklem Nebe na Zemi. Budeme pracovat prožitkově & vědomě s vašimi konkrétními tématy a ukážeme si tak celostní přístup ke spiritualitě a osobnímu rozvoji, který respektuje vaši jedinečnou, osobní cestu životem.

Vnitřní Plamen

Vnitřní plamen je tím jediným, co stále zůstává, když naše myšlenky a vnitřní obrazy, pocity a emoce, tělesné a smyslové vjemy proplouvají neustále kolem. Všichni máme okamžitou možnost spojit se s touto esencí sebe – v sobě. Bez technik a metod. Je to stav našeho uvědomění – ve kterém se můžeme uvolnit a se kterým můžeme zůstávat.


Je to tak samozřejmé a přirozené, že si toho přes všechny ty objekty světa většinou ani nevšimneme. A tak ve spojení s tím, kým ve skutečnosti jsme, zůstáváme jen chvíli a pak už zase jedeme na vlně toho, co se neustále proměňuje. Neustále směřujeme pozornost ve fascinaci vším, co se objevuje.


Zůstat v tomto uvědomění sebe déle…je pozvánkou pro klid, lásku a uvolnění, které mohou prostoupit celým naším tělem, myslí, srdcem.

Je to tak těžké, protože jsme my – bytosti akce – zapomněli, že by to mohlo být tak jednoduché..

Vnitřní Plamen

Kouzlo života – 2 úrovně tvoření

Nejčastější způsob tvoření v naší společnosti je založený na vůli a egu.: Tady mám nějaká obecná pravidla a (mechanické) návody a postupy a prostě zamakám a vůlí to protlačím. Nefunguje to? Když to nefunguje, tak mám špatné postupy a potřebuji je vymakat a začít znovu. Samozřejmě pomůže také, když víc zatlačím svou vůlí. To jsem dobrej. 🙂


Tento přístup může nějaký čas fungovat, ale je s ním spojené značné opotřebení a únava. Stejně tak pocit vnitřní prázdnoty a nablýskané vnější fasády. Pocit prázdného úspěchu – proč to vlastně všechno dělám?
Mnozí jste již poznali, že pravidla, metody a techniky mají jen omezenou užitnost a užitečnost. Není to něco, o co bychom se mohli s jistotou opřít. Když se opřeme příliš, nechají nás pravidla ve štychu. A tak je to správně.

Prostě návod na život není.

Návodem můžete vybudovat něco, co nemá trvalý charakter a co se přesto v prach obrátí. Stejně tak každé přefouklé ego se nakonec vyfoukne, protože tyto věci jsou od přírody neudržitelné. Všimněte si, že přefouklá ega nejvíce obhajují největší egoisti. Je to jediný způsob, jak prodloužit jejich životnost. Jediný způsob, jak si ještě chvíli nalhávat, že to je v pořádku. 🙂

Kouzlo života nadosah

Co je ta druhá cesta?

I druhá cesta zahrnuje vůli a ego. Ty jsou však ve službě něčeho většího. Je to cesta srdce. U výše zmíněného přístupu jste většinou pod tlakem a sami tlaku druhé vystavujete. U této druhé cesty ze srdce cítíte spíše přirozený tah. Nedáte tolik na to, co vám našeptává vaše mysl, vaše osobnost.
Nemáte potřebu se zajišťovat na budoucnost, ani dělat opatření kvůli svým strachům. Klíčová složka tohoto tvoření je intuice. Intuice ve spojení se srdcem nabízí řešení, která jsou ušitá na míru právě pro vás a pro konkrétní situaci.

Pokud vaše rozhodnutí z intuice, ze srdce vidí někdo druhý a podrobí je racionální analýze, nebo použije nějaký soubor pravidel, tak mu to nebude dávat smysl. Řekne si, že jste se zbláznili.

A je na vás, jestli dáte na svůj vnitřní tah a uděláte to, co cítíte, i kdyby to nebylo logické.

Stále používáte i svou vůli, vy ji však nevyčerpáváte. Stále máte svou osobnost, skrze kterou se zaměřuje vaše tvořivost ven do světa, vaše osobnost a ego jsou však ve službě a jsou nástrojem, ne vládcem.
Tato úroveň tvoření však vyžaduje hodně důvěry. Pravděpodobně se, minimálně na začátku, přesto potkáte se všemi svými velkými strachy, obavami a nejistotami.

Máte na výběr…můžete se vrátit ke starému způsobu tvoření. Ten nepřináší radost, ale alespoň nějak fungoval.. A nebo projdete skrz svá temná údolí na druhou stranu.

Postupně začínáte objevovat, co je to vnitřní mír, bez ohledu na vnější podmínky. Tvoříte trvalejším, hodnotnějším způsobem, který je v souladu s celkem. Jednotlivé složky toho, čemu tady na Zemi říkáme člověk se dostanou do souladu.

Soulad se tvoří ze spojení s oceánem klidu, který ve svém srdci nosíme. Ne skrze vnější úpravy sebe, které naordinovala naše mysl a ego. Místo kosmetických zákroků zvenku se necháváme přetvořit ze své vnitřní esence. A prvním krokem je uvědomit si, kde právě jsme a co jsme ochotni propustit…abychom získali mnohem víc, než naše představivost byla kdy schopna zahlédnout.

A tak se stáváme postupně mistry ve tvoření své životní reality. Objevujete sílu a krásu tam, kde jste je dříve neviděli.

Současně s tím, jak se postupně uvolňujeme z područí svých strachů, své kontroly, tak se otevíráme tomu nejkrásnějšímu kouzlu.

Kouzlu Života.
—-
Mým posláním je vytvářet podporu pro tyto vnitřní změny skrze rituály, které jsou odkazem našich předků. Jeden z nejmocnějších rituálů tohoto roku Rituál Světla a Ohně – o keltském svátku Imbolc – je za dveřmi a do středy máme pro vás speciální nabídku. Dejte prioritu sobě a otevřete se kouzlu života. Dáte tak dárek i svým nejbližším. Více v kalendáři akcí.

Když se není o co opřít

Svátek Světel je až o víkendu a já mám přesto pocit, jako kdyby ty brány ke vnitřnímu světlu byly víc otevřeny již teď. Ony jsou vlastně otevřeny neustále…jen někdy je ta clona, která nás tady na Zemi jakoby odděluje, mnohem tenčí.

Clona, díky které věříme, že jsme odpojení od celku. Clona, díky které si hrajeme na oddělené já. Pro tuto zkušenost jsme si sem přišli.

Vím, že mnozí z vás máte teď pocit, že se není o co opřít. Někteří jste možná (ne)vědomě rezignovali na svou cestu. Spirituální, růstovou, životní,…pojmenujte si to, jak potřebujete.

Tím, že se nemáme o co opřít, nám nakonec nezbyde než se bezezbytku ponořit do svého skutečného Já. V ohni svých pochybností, selhání a zklamání shoří to, co není tak důležité a my máme možnost vidět to podstatné.

Potkáváme sami sebe.

Tohle však není pasivní záležitost. Právě teď je snadné zaměnit důvěru v život – uvolnění a odevzdání se …. za letargii, stagnaci a otupělost.

Skutečné odevzdání se je aktem velké odvahy. Dovolujeme si být živí v sobě se vším tím, co se právě vynořuje na povrch.

Nechat se prostoupit světlem působí nevinně a krásně esotericky.

Svátek Světel je tady.

Pustit však světlo vědomí do míst, která skutečně bolí a jejichž existenci jsme tak dlouho popírali….to vyžaduje velkou upřímnost k sobě.

Někdy jsme již malý kousek od řešení, od nové cesty, od uzdravení na úrovni těla, srdce, mysli i duše a náhle se zastavíme a přešlapujeme na místě. Váháme. Racionalizujeme. Uzavřeme se do svých vnitřních bludišť. Schováme se za plexisklo. A máme pocit, že nic se vlastně nezměnilo a nezmění. Celé si to shodíme, roky vlastní práce, objevování a sebepoznání, snah a vnitřního vývoje.

Ano, i to je třeba propustit, ale propuštění, není odmítnutí.

Tohle je ta poslední, nebo jedna z posledních strategií, které máme a my se jí držíme jako klíště. Ano, to se právě děje ve velkém. 😉

Před úsvitem největší tma. A my nevěříme, že nějaký úsvit přijít může. Vlastně se děsíme úsvitu, protože co by přinesl jiného, než neznámo?

Možná nezůstane vůbec nic z toho, co jsme tak dlouho, důvěrně znali.

Pokud ta cena je taková, tak to nechceme..

Někdy si potřebujeme přiznat, že sami to nezvládneme a potřebujeme podporu. Podporu zevnitř i zvenčí. Podpora přichází v mnoha formách. Když se rozhodneme, když se podpoře otevřeme, tak ji dostaneme. Je to klišé.. a je to tak.

Pracuji teď s méně lidmi, než v loňském roce. Většina těch, kteří přichází na semináře, se však vnitřně rozhodli a podle toho to vypadá.

Vše se mění pod rukama.

Tohle je čas zázraků.

Cesta transformace 2019

V tomto roce jsem pro vás připravil ucelený přístup k hluboké, vnitřní transformaci. Jádrem je cyklus Nebe na Zemi. Opíráme se také o úžasnou podporu keltských a slovanských svátků, během kterých vás čekají Rituály. Podpořím vaše prožívání a prospěšné návyky pro život v každodennosti. S lehkostí a ve vědomí sebe sama. Vše najdete v kalendáři akcí. Obrázek níže zahrnuje vše podstatné..

Naše duše volá. Doba pokročila. Čas pro život v tvořivosti, v souladu se svými dary. Ve spojení se svou esencí.

Cesta bez úsilí

Jsou momenty v životě, kdy je všechno jinak, než jste si naplánovali. Pak můžete vynaložit úsilí a vůli k tomu, abyste přetlačili realitu.. Ano, když zatlačíme, tak někdy dosáhneme svého. Ostatně jsme Tvůrci svých životů.

Na konci však nemusí být pocit vítězství, ale pocit podivné prázdnoty.
Tam někde hluboko v nitru víte, že jste právě minuli jedny otevřené dveře, propásli jste cennou příležitost vydat se do neprobádaného prostoru svého nitra. Možná jste se připravili o novou životní zkušenost a v srdci to víte.

Další možností je se zastavit. Vnímat, co mi existence právě napovídá. Vytyčený směr z nějakého důvodu nejde následovat. V tom vnitřním zastavení, v prázdnotě tady a teď…se můžete uvolnit. To je pro moderního člověka těžší, než se zdá. Jsme odmalička vedeni k akci. Prázdný prostor je něco, čeho se přirozeně bojíme.

Prázdného prostoru, stejně tak jako skutečného ticha.

V tomto prostoru je totiž všechno možné. Vydáváme se za hranice své mysli a iluze jistoty je tatam.

Když se však takto zastavíme…a nasloucháme, otevírají se nové cesty, mnohdy cesty bez úsilí. Víme jen jeden další krok a to úplně stačí.

Pak padají všechna omezení a možné je téměř všechno. Přichází dary, objevujeme sami sebe. Přicházíme na to, kdo vlastně jsme.

Když píšu tato slova, vybavil se mi jeden loňský rituál. Byl to jeden z menších rituálů formou společného večera, který jsem si dopředu připravil.
Když jsme byli na místě, tak mi došlo, že to nemůže proběhnout tak, jak jsem měl dopředu připravené…

Byli jsme s větší skupinou, přibližně třiceti lidí a mne to vystavilo načas vnitřní nejistotě. Většinou, když jdu do prostoru nevědění, tak se mi otevřou nové cesty, přichází vedení…i kdyby to měl být ten jeden, jediný krok.

Tady však nic nepřicházelo..

Nakonec mi to došlo.

Tohle je výzva, nedat tomuto rituálu obsah žádný, žádnou strukturu, žádnou formu. Prostě s tím být. Bez bezpečí cílů a instrukcí. Byla to velká výzva pro mě jako lektora a rozhodně to byla výzva i pro větší část účastníků.

Rozmístili jsme svíce. Pustil jsem hudbu, otevřel jsem rituál. Viděl jsem na ostatních, jak si neví rady. Co se má vlastně dělat? To jako vážně?

V rituálu na 90-120 minut se věci začaly, velmi pozvolna, odehrávat samy. Byl tady jeden velký živoucí organismus cca 30 lidí. Mnozí zůstali v cyklu svých pochybností a nejistot, postupně se víc a víc lidí uvolňovalo do prostého bytí, bez úsilí. V jednom prostoru probíhala řada velmi odlišných zkušeností.

Nemohu psát za druhé a tak posdílím něco, co se tehdy stalo pro mě.

Během rituálu se začala otevírat krásná, tichá dimenze světla, která začala prostupovat vším. Šel jsem do interakce s dalšími účastníky a vnímal jsem, že ač držím prostor pro druhé zvenku, tak jsem součástí něčeho nádherného a hranice mezi mnou a druhými mizí..

Pro mne se ten večer stal zázrak. Ten se pro mě rozbaloval ještě řadu dní potom. Prožil jsem v minulosti mystické, extatické zážitky, které často odvál čas. Toto bylo něco velmi jemného a přesto tak silného, co však nadále zůstává a mění mne to postupně zevnitř v každodennosti.

Je tomu již téměř rok, kdy tato zkušenost proběhla.

Bylo to na loňském Imbolcu, o Hromnicích, při Rituálu Světla a Ohně, kdy se otevírají brány nebeského světla a my se můžeme rozhodnout a vstoupit, pokud nastal náš čas… Není to něco, co si musíme odmakat.

Je to něco, do čeho se můžeme uvolnit. Když si dáme svolení. Když dovolíme sami sobě.

Je jen přirozené, že jsem se letos rozhodl dát této době – tomuto starokeltskému a slovanskému svátku více prostoru. Letos Rituál Světla a Ohně proběhně během celého víkendu. Připravuji obsah 🙂 , velmi se těším, a jsem ochoten propouštět připravené…

…protože nebeské brány jsou v tomto čase otevřeny.

Přidejte se, pokud nastal váš čas.

Jsme tady na prchavý okamžik…než jako ta tající vločka opět splyneme s celkem.

Pozvánka na rituál najdete tady.

Cesta Srdce

Dokud skutečně nepřijímáme svou realitu, popíráme sami sebe jako Tvůrce. Pokud se nám nelíbí části toho, co vidíme kolem sebe, popíráme části sebe samých, které tuto realitu spolutvořily. Tyto části (sebe i reality) nemohou pak být propuštěny.

Skrze popírání, odpor, boj a vymezování se vůči něčemu nemůžeme, už z principu, dosáhnout svobodnější, více milující a přijímající reality. Ani klidu a míru v sobě samých.

Naopak přidáváme více toho, co se nám nelíbí a vůči čemu se vymezujeme. Současně budujeme návyky, které nám neslouží..

Jediným skutečným lékem je dostat se do spojení se svým srdcem. Se svým středem. S kvalitami, které jsou za nálepkami „dobrý“, nebo „špatný“, „světlý“, nebo „tmavý“. Za emoce, za myšlenky. Jen skrze srdce se dostáváme do spojení s tím, co skutečně JE.

Dostáváme se do spojení s prostorem v sobě, který nemá potřebu hodnotit a posuzovat. Dostáváme se do spojení s esencí ticha a klidu, která je sama o sobě nekonečným Tvůrcem, aniž by měla potřebu cokoliv měnit. Ta esence je přesto součástí všeho a současně pozorovatelem všeho.

Najednou je to celé snadnější. Přestáváme tlačit na okolní realitu, přestáváme mít potřebu měnit lidi kolem sebe.

Necháváme realitu být takovou, jaká je.

A pak nastane paradox. Náš život se začne celkově měnit, v souladu s tím, co začneme vyzařovat do svého okolí. Měníme sebe i své okolí, přirozeně a nenásilně. Dostali jsme se pod vrstvy své osobnosti až k jádru sebe samých. Navenek může být všechno stejné.

Přesto se změnilo všechno podstatné..

Kvalita našeho bytí je tou změnou, která přináší nám, našim nejbližším, i širší společnosti, nejvíc.

Objevujeme tak i nový způsob tvoření. Takový, který je více založen na „náhodách“ a synchronicitách. Do našeho života přichází více lehkosti a hravosti. Jsme vyzýváni více důvěřovat životu.

Pravděpodobně se čas od času opět chytneme, naše hlava může začít panikařit, že takto to přece nejde. Semtam máme možná chuť sjet si to staré, emoční drama oběti, nebo jiných rolí..

My už ale víme o prostoru v sobě samých, který je svobodný, volný a otevřený. Víme o prostoru, do kterého se můžeme opakovaně vracet, než se stane naší přirozeností. Přirozeností, ke které se nevracíme, kterou se vlastně postupně opět stáváme.

Je to cestička, kterou si postupně prošlapáváme sami v sobě skrze svou vlastní, životní praxi.. skrze propouštění starých návyků, objevování a přijímání sebe ve své nedokonalosti, v pravdivosti k sobě samým.. Objevujeme, jak to celé funguje nohama na Zemi, když jsme spojeni se Zdrojem celé existence.

Není žádná zázračná metoda, či meditační technika, je naše jedinečná cesta. Cesta, na které jsme sami a přesto sami nejsme. Uvnitř sebe jsme ve spojení se vším. Můžeme se nechat podpořit i „venku“. Můžeme se propojit s lidmi, kteří objevují také svou cestu srdce, každý svým vlastním způsobem.

Top