Životní volba

S kým sdílíme čas. Jaké myšlenky, ideje a energie přijímáme.

Pokud (pro jistotu) hromadíme vše, výsledkem je chaos v nás, který se promítne do prostředí kolem nás. Snaha hromadit je ze strachu, že nám něco unikne.

Hromadění a konzum je také slabou náplastí na to, že si nedovolujeme ze srdce tvořit.

Číst dále ›

Co mužům bolestně chybí

Včera bylo na celodenních konstelacích více mužů než žen.

To jsem míval běžně před dvěma třemi roky, když jsem prováděl mužské skupiny. K mužským skupinám se v příštím roce opět vracím. Jen budou probíhat víc v `terénu`, než v seminářových prostorách. Více života, více pohybu, přírody a smyslu.

Tak to možná včera byla první vlaštovka po delší době. 😉

Po včerejší práci s muži ve mně rezonuje jedno důležité téma.. a tak text níže..

Muži potřebují (vnitřní) strukturu víc, než ženy. Určitá vnitřní struktura je pro chlapy ohromně důležitá. Podobně jako je důležitá páteř pro každé tělo, které podepírá.

Často pracuji s muži, kteří neměli přítomnost a pozornost otce. Otec vůbec nebyl a nebo byl nepřítomný duchem.

U chlapů, kteří neměli otce ta vnitřní struktura téměř a nebo zcela chybí.

Co to znamená? Muž bez vnitřní struktury míchá jedno s druhým.

Neví, jestli chce sex a nebo spíš obejmout. Vlastně má strach z žen, i když si to často nepřizná.

Stanoví si cíle, ale protože vlastně neví, jestli jsou opravdu důležité, opravdu jeho, tak je po chvíli změní na něco jiného.

Zabývá se detaily a uniká mu to podstatné.

Pokud přijde tlak zvenku, tak se ukáže, že si takový chlap není vlastně ničím opravdu jistý. (Navzdory sebejistým prohlášením.) Za ničím si skutečně nestojí, protože vlastně neví.

Má strach, že to ostatní poznají. Že ho odhalí jako podvodníka, kterým se ve skutečnosti cítí.

Tento muž má všechno trochu v mlze a rozhodují aktuální trendy a nebo vlivy zvenku.

Bez vnitřní struktury se cítí zranitelný a křehký. Může to kompenzovat nejrůznějšími formami vnějšího brnění. Třeba ve formě společenského statusu, namakaného těla, adrenalinových sportů, výkonu, pronikavého intelektu,..

Nic zvenku trvale nepomůže.

Nakonec se každý muž potřebuje spojit s bolestí v sobě. S bolestí toho, že tady otec nebyl. A chyběl.

Může propustit ten ideál, po kterém touží. Ideál dokonalého otce, který nikdy neexistoval a tam venku prostě nikde není.
(Možná tak v superhrdinských filmech.) Ideál, který slouží jako útěcha. Ale odvádí od života….Ideál, který slouží k popírání otce skutečného.

A tak i k popření sebe.

Muž bez struktury nejprve zkusí vše ostatní. Vyzkouší všechny slepé uličky, které se navenek tváří úspěšně.

A dříve nebo později pochopí. Pochopí, že musí přijmout svého otce tak jako tak.

Pokud mu záleží na jeho vlastním životě.

Přijmout otce s tím co dal i nedal. Se všemi jeho chybami a nedostatky.

Takový muž možná jednou dokáže od srdce říct: „Děkuju Ti za život, který jsi mi dal, táto.“

Místo aby se soustředil na hodnocení svého otce, bude se teď moci otevřít a spojit s celým svým mužským rodem. Kdoví, co vše pak bude moci přijít..

Tohle je poněkud zjednodušený text. Ve skutečnosti nic neprobíhá lineárně. Je to cesta pokusů a omylů. Střípky naší skládačky se doplňují nahodile a s podporou toho, co nás všechny přesahuje. Je to však cesta k tomu, aby muž obnovil svou vnitřní strukturu a s ní i důvěru v sebe samého.

Outsider

Někteří od svého raného věku prostě nezapadají. Mají trochu jiné zájmy, vidí svět trochu jinak. A dílem okolností jsou prostě totálně out.

Většinu základky mě doprovázel stud. Nejprve jsem se styděl za to, že nedokážu, tehdy ještě za komunismu, udržet `žákovskou disciplínu`. Ruce za zády a tak. Nedokázal jsem udržet ani pozornost na věcech, které mi vůbec nedávaly smysl. Navzdory urputné snaze. 😉

Dříve nebo později jsem tedy ve vyučování v první třídě dal přednost tomu, co se děje za oknem. Jenže to nebylo, že bych se tam jen díval, někdy jsem si k tomu oknu i přímo zašel. A uvědomil jsem si to až později..s křikem učitelky.

Skončil jsem díky tomu už na druhou třídu ve vyrovnávačce. Posudek od 20ti leté třídní odbornice: nedostatečný intelekt pro dokončení běžné základní školy. Ona mě tedy měla přímo za mentálně retardovaného.

To nebyla špatná věc. V nové třídě bylo mnohem víc zábavy. Protože cikáni a další `nepřizpůsobivé` děti měly stejně nespoutanou povahu jako já. Nenechaly se ubít systémem a tak pro ně měl systém odložiště.

Tam jsem se mohl konečně rozvíjet v celkově svobodnější a otevřenější atmosféře.

Bohužel mě asi po roce šoupli zpátky do mé původní třídy. Prozradilo mě, že jsem četl ve škole Mayovky a Foglara. A ve třídě mezitím jelo „máma mele maso“.

Protože jsem měl spoustu energie, tak jsem rád běhal. Bavil mě hlavně orientační běh po lese. Reprezentovat první stupeň naší základní školy mě přestalo ale bavit, protože se to bralo příliš vážně. A člověk musel odpovídat na stanovištích na otázky typu: kdy vystřelila Aurora, jaký je největší ruský zvon, kdo je Lenin.

V páté třídě jsem však doběhal. Kvůli záhadně rozpadlé kyčli jsem si dal na nějaký rok a půl kolečko po nemocnicích, operacích a léčebnách.

Když jsem se vrátil, odmítl jsem opakovat třídy, protože to s sebou neslo stigma, kvůli kterému bych nemohl jít na střední školu.

Začal jsem dohánět postupně učivo.

Styděl jsem se za berle, které jsem čas od času měl. Styděl jsem se za to, že nemohu cvičit s ostatními v tělocviku.

Styděl jsem se za svou oční vadu. Styděl jsem se za svou citlivost, kterou jsem považoval za velký hendikep.

Pro třídu jsem byl outsider.

Na druhém stupni jsem četl Tao te ťing a Carla Gustava Junga, to jsem ale radši tajil. Hledal jsem odpověď, proč se rozpadne sama od sebe kyčel desetiletému děcku. Doktoři neměli vysvětlení.

Moc jsem nesdílel své představy o životě. Už tak jsem byl za divného.

Měl jsem už tehdy svoje každodenní návyky, protože jsem se bál, že bych zase na tak dlouho skončil v léčebně Košumberk. Už tak přede mnou byla ještě jedna operace.

Naučil jsem se na `svoje` cvičení, na samostudium, na záměry,.. Mnohé z toho mi slouží doteď.

Vím, že v tomhle nejsem nijak výjimečný. Když se bavím s muži i ženami na seminářích, tak vidím, že řada z vás byla za outsidery. Mnozí jste to proměnili v příležitost. Uvědomili jste si, že být outsider je dar. Škola života. Objevujete zdroje sami v sobě. Má to něco do sebe, když se na některé věci dokážete dívat zvenku. Když umíte stát sami za sebe. I když vedle je celá skupina, která to vidí jinak.

Na druhou stranu. Když jste outsider, tak můžete zahořknout na celý svět. Můžete nacházet argumenty, proč se vlastně o nic nesnažit.

Jsme sociální bytosti a potřebujeme někam patřit. Mnoho lidí by raději umřelo, než aby byli vyloučeni ze svých sociálních skupin.

Když už však vyloučení jste, tak nemáte co ztratit.

A v tom je ohromná síla.

K rodičům

„Život, který jste mi dali přijímám za plnou cenu toho, co vás to stálo, a plnou cenu toho, co to stálo mě. Přijímám ho se vším, co s ním přichází, se všemi omezeními a možnostmi.“

Chvíli to trvá. Umět říct tato slova svým rodičům. Cítit, co je za slovy. I když to je `jen jako` v konstelaci.

Nejprve možná budete potřebovat uvolnit staré emoce, které v sobě vůči mámě a tátovi zadržujete. Objevíte, že na váš životní příběh se dá dívat i jinými úhly pohledu. Hodí se podpora od druhých.

Říct nahlas ta slova v úvodu textu..To neznamená, že jste odsouzeni opakovat chyby a `špatnosti` svých rodičů.

Naopak.

Pokud dokážete upřímně vyslovit tato slova, tak to znamená, že spolu s rodiči přijímáte i život takový, jaký je.

S tím odpadne mnoho dramat, bojů, iluzí a lpění.

Najednou máte možnost volby tam, kde donedávna nebyla. Možnost tvořit život mnohem více v souladu se sebou.

Vaše srdce se konečně může naplno otevřít.

A vy pociťujete klid a mír, který přesahuje vše.

Co se týká nás všech

Když pracujete delší dobu terapeuticky s klienty, tak se k vám nevyhnutelně dostane spousta zajímavých informací. Třeba i o tom, jak to dělají kolegové.

Je pro mě zajímavé, že docela dost (psycho)terapeutů straní svým klientům proti jejich rodičům. Je to pochopitelné, že jste jako terapeut na straně klienta. A většina lidí obecně má nějaký problém alespoň s jedním z rodičů. Rodiče měli dostatek času nějaké ty chyby udělat.

Možná je to proto, že spousta terapeutů má svoje problémy se svými rodiči a nejsou stroje, aby vždy dokázali oddělit osobní rovinu. 😉

Nepřijímat své rodiče má však konkrétní důsledky pro naše životy. I když tady naši rodiče už dlouhé roky nejsou.

Bude to možná znít rezolutně, ale praxe mi tohle za roky nekompromisně ukazuje:

Nikdo není sám se sebou v míru, když není v míru se svými rodiči.

Když obviňujete své rodiče. Když chcete, aby to rodiče udělali jinak.. I když už tady dávno nejsou, tak očividně žijí stále ve vás.. Když si hledáte partnery, kteří jsou podobní jako vaši rodiče. A chcete, aby se vám s nimi povedlo to, co se s rodiči nepovedlo..

Tak žijete minulostí. A ubližujete především sobě..

Nepřijímáním rodičů bráníte sami sobě, abyste byli v proudu života. Nedovolujete si přijímat hojnost života. Ba ani tu hojnost života kolem sebe nejste většinou schopni vidět.

Mnoho lidí je v depresi především proto, že nedokážou přijmout své rodiče. Jistě proto mají svoje důvody, protože dětství někdy nebyla zrovna procházka růžovým sadem.

Většina klientů je tak ochotna pro své štěstí a spokojený život udělat téměř cokoliv. Kromě skutečného přijetí rodičů.

Což je přesně ta obtížná vnitřní práce, ke které vás dobrý terapeut vede.

Skutečná terapie zahrnuje uctění a přijetí rodičů. Se vším všudy. Pak se naše srdce může otevřít. A my můžeme využít tu přirozenou sílu, která se nám tolik let nabízela.

Konstelace jsou jedinečným, terapeutickým a koučinkovým nástrojem právě proto, že umožňují pracovat s přijetím rodičů prožitkovým a celistvým způsobem.

To jedinečné v nás

Každý jeden z nás má v sobě něco, co nemůže být nikým okopírováno. Je to osobní, je to jedinečné. Je to něco nového, co přináší další kvalitu do našich rodin, našich rodů, do celé společnosti.

Je to další střípek do skládačky celku. A ne vždy to je střípek, který je námi (či ostatními) vnímán dobře a pozitivně.

Přinesli jsme něco nového, neznámého a tak to možná nebylo přijímáno našimi rodiči. Nebylo to pochopeno a uznáno jako naše součást.

A tak to ani my – dnes – nepřijímáme.

A život nám nastavuje zrcadlo našeho nepřijetí. Zas a znovu. Abychom se nespokojili s iluzí, že jsme (se) přijali. 😉

Nevidíme, že v celkovém řádu přináší právě tento střípek mnoho dobrého. Nevidíme jeho skutečnou hodnotu.

Možná přináší více života.

Více tvořivosti.

Více pohybu a dynamiky tam, kde je stagnace.

Proto pracuji skrze konstelace. Ty nás podporují, abychom přirozeně přijali to, co již může být přijato. Abychom uviděli nové úhly pohledu. Abychom zacelili staré rány a obnovili celistvost v sobě. Konstelace jsou cesta ke spokojenosti, tvořivosti a lásce v našich každodenních životech.

V síle osobních hranic / nová série článků

Máte svůj pozemek. Ten má svoje dané hranice. Víte, kde končí pozemek váš a kde začíná pozemek vašeho souseda. Je to jasné vám a je to jasné i těm okolo vás.

V této situaci většinou víme, co bychom dělali, kdyby někdo do našeho pozemku nějak zasáhl. Kdyby někdo narušil náš prostor. Je to dané i společenskými a právními zvyklostmi tam, kde žijeme.

Tato celková jasnost nám umožňuje, abychom se na svém pozemku cítili bezpečně a mohli se na něm uvolnit.

Pozemky většinou nejsou zdaleka tak důležité, jako my sami – naše tělo, naše energie, naše pozornost. Nemluvě o času a dalších zdrojích, které máme.

Málokdo si dá dnes tu práci, aby si ujasnil, kde začíná jeho osobní prostor a kde začíná prostor druhého. Co si ke mně někdo může dovolit a co už ne? Jaké to má následky, když někdo naruší moje osobní hranice? Protože pokud to následky nemá, ty hranice fakticky neexistují.

Žijeme ve světě s dalšími osmi miliardami lidí. Každý z nich vnímá své osobní hranice jinak. Podle toho, v jakém prostředí vyrůstal, v jaké rodině, jaké kultuře. A podle sebe vnímá i hranice vaše.

Pokud své hranice jasně nekomunikujete, pokud si za nimi vnitřně nestojíte, tak vás neustálé nastavování hranic s okolním světem stojí spoustu energie.

Abyste si za svými hranicemi mohli stát, znamená to někdy podívat se do stínů v sobě a zpracovat vlastní témata, která dlouho ležela ladem.

Většina lidí si v oblasti osobních hranic nedokáže pomoci sama. Potřebují podporu zvenku. Když si poprvé skutečně nastavujete svůj osobní prostor a jste ochotni vyvodit důsledky, když vám jej někdo naruší, tak to zčeří vody. A podpora skupiny, nebo terapeuta se pak velmi hodí, abyste to ustáli.

Protože téma hranic je zásadní a má většinou málo pozornosti v osobním rozvoji, tak bude jedním z hlavních témat v cyklu Nebe na Zemi 2020. (Cyklus bude otevřený pro přihlášky od půlky listopadu.)

Současně bych pro vás rád vytvořil seriál článků (i v audio verzi na spotify), která se bude tématu hranic detailně věnovat. Čerpám z osobního rozvoje za posledních 25 let, z pěkné řádky seminářů a výcviků, kde jsem byl jako účastník. A ze zkušeností stovek klientů, pro které jsem tu jako lektor, terapeut a kouč.

Témata, která by byla součástí této série:

hranice v našem hlavním vztahu
hranice v digitálním věku
hranice a podpůrné skupiny
terapeutická práce pro zdravé hranice
propustné hranice vs nepropustná zeď, která izoluje
hranice a přátelé & širší rodina
intimita a hranice

Máte o něco takového zájem? Pište do komentářů, co by vás specificky zajímalo. Co je pro vás důležité z hlediska vašich životů konkrétně..

Následovat mrtvé

„Raději já, než ty tati.“

„Následuji Tě sestřičko.“

„Beru to za tebe mami.“

Je tady čas Dušiček. Čas prastarého keltského svátku Samhain. Čas, kdy máme blíž k našim předkům. Blíž k těm, kteří už tady na Zemi s námi nejsou.

V tomto čase je opona tenčí..

Smrt však není nikdy oddělená od Života. Život by beze Smrti nemohl být „živý“.

My živí někdy následujeme do Smrti naše blízké. Mnohdy nevědomě.

A tak jsou někteří lidé, často citliví a ještě mladí, na hraně života a smrti. Dějí se jim často nehody. Přichází život ohrožující nemoci. Nebo se přímo sami pokouší o sebevraždu.

Když se stane v rodině sebevražda, nebo dojde k pokusu o ni, tak se uvádí nejrůznější důvody, proč se tak stalo.. Ty důvody však nejsou většinou pravdivé.

Když postavíme rodinnou konstelaci, tak se ukáží důvody skutečné.

A tak řada sebevražd je následováním někoho do smrti. Možná někoho, kdo umřel náhle. Jako matka při porodu. Nebo sestřička, která se tragicky utopila. Děda, který zahynul za tajemných okolností a raději se o něm v rodině nemluví.

Ve skutečnosti je tak sebevražda projevem lásky k někomu blízkému. Je projevem touhy se k němu přidat.

Následovat někoho do smrti.

Sebevražda může být provedena konvenčně tím, že spolknete prášky, nebo si podřežete žíly.

Stejně tak můžete však usilovat o svůj život i jinými způsoby. Skrze extrémní sporty a nebezpečné výlety. Nebo tak, že ve svém těle psychosomaticky spustíte zhoubnou nemoc, se kterou si lékaři nedokáží poradit.

Skrze rodinné konstelace může ve většině případů přijít pochopení, uzdravení a přijetí.

Konstelace umožňují vytáhnout z hlubin nevědomí sebedestrukční mechanismy, které se opakovaly v mužských a ženských rodech po řadu generací. Umožňují přerušit řetěz utrpení.

Konstelace jsou cestou pro živé, jak se obrátit od Smrti k Životu.

Nikdo to nemůže vzít za vás, ani terapeut, či léčitel

Může vám poskytnout prostor, koučinkovou nebo terapeutickou podporu, abyste se mohli učit postupně svou zkušeností. Nenechte si však nikdy říkat, co byste měli přesně dělat.

Jsou lidé s darem napojení, ale pokud na lidské rovině nemají pořešená témata, která potřebujete zpracovat, stejně vám to je dobré jako mrtvému zimník.

Na začátku takové vedení bude vypadat super. Zdánlivě to pěkně funguje. Můžete odevzdat část své zodpovědnosti. Někdo vám říká, co máte dělat a vy chcete věřit. Postupně však začnou být vidět větší rozpory. Někdo “vidí” a má aroganci a ego tlačit vás do něčeho, co vy sami přirozeně máte vidět až za 2-3 roky. Mnohdy vás tlačí do něčeho, co sám neumí a nemůže tak ani nabídnout energetickou, lidsky prošlapanou cestu. Tím vám spíš přibouchne dveře. Zbytečně jste pak jako na horské dráze.

Stáváte se závislými. Přejímáte omezení toho, kdo vás takto vede, jeho slepé skvrny. A ztrácíte nevyhnutelně sebe. Nakonec nevýhody převáží nad výhodami. Možná tuto osobní zkušenost potřebujete. Mnohé tak pochopíte. Je jen na vás, kdy nastavíte hranice. Kdy si uvědomíte.

A přijmete svou vlastní sílu. Zodpovědnost sami za sebe. Spojíte se s pramenem lásky v sobě.

Mám v tomto ohledu rád konstelace, rituály a meditace. Protože z místa zdravé pokory nám vždy ukáží to, co jsme připraveni vidět. Sami jimi procházíme, nikdo to nedělá za nás.

Je to naše cesta.

O zachraňování druhých

Když zachraňujete své blízké (nebo klienty) od následků jejich činů, tak proč by se měli měnit? Když odstraníte pro druhého následky jeho chování, tak mu umožňujete pokračovat dál. V tom, co nefunguje.

Současně tím posilujete nezdravou vazbu mezi sebou a zachraňovaným. (Platí to ostatně i ve výchově.)

Vodit druhé neustále za ručičku… Dotovat je svou energií, pozorností a komplexní péčí má smysl jen v krizové situaci. Dočasně, nikdy dlouhodobě.

Pokud si vážíte sebe sama. A máte vnitřně zpracovanou svou minulost.

Nemusíte čekat, až to celé přeteče. Až se to stane neudržitelným. Až se to otočí proti vám. Nemusíte čekat na vyhoření.

Místo toho se můžete podívat dovnitř své skutečné motivace, proč celé to zachraňování děláte. Co vám to přináší? Proč dáváte svou energii do černé díry?

Pokud jste upřímně rozhodnutí pro změnu, pomohou vám v tomto konstelace, či jiné metody, které pracují celistvě a přes prožitek.

Když to pochopíte / změníte u sebe. Tak můžete změnit své chování ke druhým a tím je (a sebe) podpoříte nejvíc.

Pak to bude o vašich hranicích. Protože zachraňovaný si začal postupně dělat nároky na vaše zdroje. Bere toto nezdravé nastavení zcela automaticky. A může být velmi naštvaný, že pramen zvenku se již nenabízí.

Pak je to z vaší strany o důslednosti. Neustoupit, ani když se cítíte jako ta špatná / ten špatný. Místo toho se podívat, kde tento váš pocit pramení. A udržet ty hranice. Ty se snáze drží, když máte podporu skupiny, přátel,..

S odstupem času vám dříve zachraňovaný možná poděkuje. Obrazně řečeno.. Naučil/a se rybařit a hospodařit s rybami. Místo aby byl/a závislá na nošení ryb od ostatních.

A nebo netouží po změně. A najde si nějakého jiného zachránce, na kterém může být závislý. 😉 To už však je jejich příběh.


Fatal error: Can't use function return value in write context in /data/web/virtuals/53752/virtual/www/wp-content/themes/responsive/footer.php on line 112