Činy v rámci vztahů

„Činy mají smysl pouze v rámci vztahů a bez porozumění vztahům povedou činy na jakékoliv úrovni pouze ke konfliktu. Porozumění vztahům je nekonečně důležitější než jakékoliv plánovaní činů.“                    

                                                                      Jiddu Krishnamurti

V tomhle citátu je parádně shrnuto, proč jsme celoplanetárně tam, kde jsme. 🙂 Dělá se spousta omezených rozhodnutí, která neberou v potaz skutečné vztahy mezi lidmi a prostředím, ve kterém žijeme.

Dlouhodobé důsledky těchto nesmyslných rozhodnutí budou mnohem náročnější, než to, před čím se nás nevědomí* lídři současnosti „snaží ochránit“. Ať už se jedná o opatření proti pandemii, nebo proti environmentálním, sociálním a dalším změnám současnosti. 

Mocní současnosti

Lidé, kteří se řídí jen výsledky, pocitem moci a výkony, nejsou ve spojení se svým srdcem. Neumí skutečně být se sebou ani s druhými, umí jen mít. 

Vztahy jsou pro ně jen nástroj k cíli. Mají v sobě „díru“, kterou se snaží zaplnit zvenčí. A i když se stanou ministrem, nebo miliardářem, ta prázdnota je tam stále. 

A tak dělají víc toho, co dobře znají. Nemocná mysl si myslí, že když bude dělat VÍC toho samého, něco se změní.. 

Nemocná mysl se neumí pustit, protože pak by se musela konfrontovat s tím, že ona je součástí problému..

Ten paradox. Někdo má k dispozici veškeré informace světa, finanční a technické zdroje…A naprosto netuší to, co přirozeně ví a cítí každý indián v domorodé kultuře.

Někteří lidé jsou natolik v zajetí svojí osobnosti, že nejsou ve spojení s hlubší dimenzí vědomí a nemohou chápat přirozené intuitivní souvislosti, na kterých funguje tento svět. 

Pro takto odpojeného člověka je nesmírně lákavá možnost řídit „jednoduše a efektivně“ vše a všechny. Jsem-li řízený strachem tak potřebuji hromadit víc moci a donekonečna se zajišťovat.

Současné technologie jsou v tomto příliš lákavé. Nabízejí naprostý přehled a kontrolu. 

Ať už se díváme na čínského prezidenta, nebo na ředitele Amazonu Jeffa Bezose, princip je stejný. Pro oba jsou lidé jen zdroje, které se dají řídit a ovládat. 

Co svědomí?

Odpojenému člověku jeho přebujelé ego vysvětlí, že je „zachránce a dobrodinec“ a pracuje pro „dobro všech“. Tichý hlas vnitřního svědomí je přehlušen. 

Čelní představitelé u nás i v zahraničí, v politice i v soukromém sektoru, se postupně stávají diktátory. Proč? Protože mohou. Protože jim to my lidé umožňujeme a spolupracujeme s nimi. 

Mnoho lidí se chytne na přebujelé ego nezralých vůdců a zaměňuje je za charisma. V době, kdy je nedostatek zralých veřejných osobností, se tohle stane snadno. 

Protože většina chce „mít hlavně klid“ a „nemít problémy“ a chtějí „být zajištěni“, tak spolupracují na nesvobodných zřízeních až do momentu, kdy je pozdě z nich vystoupit..

A pak se se zděšením dívají, co pomáhali vytvořit. 

Hitler, Mao, Stalin, Pol Pot. 

Stále stejné. Je jen na nás, jestli tohle umožníme – tentokrát se to poprvé může stát na globální úrovni. 

Jaké to má řešení? 

Změna potřebuje přijít odspoda. Od jednotlivců a obyčejných lidí, kteří udělali „vnitřní práci“ a do větší, nebo menší míry se zbavili vnitřního strachu. Cestou je kombinace terapie a meditace. Protože naším problémem není nemoc těla, ale nemoc přebujelé mysli. 

To vyžaduje podívat se tváři v tvář jakékoliv bolesti, temnotě a stínům, které si nosíme uvnitř. Propustit bolesti minulosti. Zacelit staré rány. Usmířit se se sebou. Stát se opět celistvými. 

Jen tak přestaneme bojovat sami se sebou. Jen tak nejsme kontrolování z ega a mysli. A pak nejsme ani manipulovatelní těmi, kteří touží jen po moci a osobním prospěchu. Manipulovat lze jen toho, kdo podléhá strachu. 

Člověk, který již není v zajetí své osobnosti, svého ega, si uvědomuje, kým skutečně je. Je to však o každodenní, trpělivé vnitřní práci. 

Je to o neustálém vracení se k sobě. O schopnosti se zastavit a nedělat čas od času vůbec nic. 

Jít do Vědomí a pozornosti tomu, co se právě děje. Bez ohledu na to, co se v mém životě děje, jsem pozorovatelem. Ten pozorovatel je tu neustále. Jsem si vědom jeho a jsem si vědom toho, co pozoruje. 

To mi dává nadhled a vhled. Tomu se říká být „ve svém středu“. S tímto přístupem se nechytám na spoustu situací, nehraji hry o moc a energii. 

Tím se vše mění. 

Je to jako probudit se uvnitř Matrixu. Dívat se kolem, vnímat co se děje, ale chápat, že nejsem obětí, ani pachatelem. Možná jsem vystřídal/a mnohé role, ale teď vidím, že jsou to jen role. 

Už nejde o život. Dokážu si spolu-tvořit život, který je mnohem svobodnější a plnější, než jsem si kdy dokázal/a představit. 

Díky této vnitřní svobodě a narůstajícímu vědomí a energii uvnitř sebe — snáze nacházím řešení i venku ve světě. 

Umím být uvolněný i tam, kde bych v minulosti podlehl strachu. A díky tomu jsem i skutečným tvůrcem / tvůrkyní v osobním a pracovním životě. Tvořím v souladu s celkem. V souladu s tím, co mne přesahuje. 

Snáze se propojuji s ostatními kolem sebe, i když mají úplně opačné názory, protože pocitově chápu, že na té nejhlubší úrovni jsme stejní. 

Vím, co je potřeba udělat, když přijde změna, protože naslouchám tichému hlasu svojí intuice, která je spojena s hlubší moudrostí, než která se nachází v knížkách. 

Začínám tvořit tam, kde žiju. Podporujeme se jako místní komunity, než abychom dávali energii mocichtivým skrze svůj odpor. 

Vracíme se k základům – K úctě Zemi, svému tělu, k oceňování blízkých rodinných a sousedských vztahů, k tvoření smysluplných věcí v souladu s přírodou – Tak se zmenšuje naše závislost na korporacích a zkorumpovaných vládách. Také závislost na technologiích, které nás připravují o lidství, energii a přítomnost.  

Staré systémy mají svoji setrvačnost. Dříve či později budou nahrazeny. Když s tímto tématem pracujeme konstelačně, ukazuje se, že staré systémy nemohou být reformovány a potřebují „dojet svoji užitnost“.  

Možná to bude bolestivý a dlouhodobý proces, o to víc si budeme vážit skutečných vazeb a toho, co má hodnotu. 

Nemusíme čekat na vnější změny, můžeme je začít sami tím, že nejprve uděláme změny vnitřní. 

*Nevědomý lídr se vyznačuje tím, že nerozumí ani sám sobě. Reaguje jen na svou touhu po moci a prospěchu. 

O mužích a vztazích

O víkendu jsme měli konstelace a bylo to přesně napůl – 8 žen a 8 mužů. Když se to takhle vyváženě sejde, je to většinou úžasné. 

Chvílemi jsem měl pocit, že „jede mužský kruh“. A bylo neocenitelné, že ženy jsou u toho – skutečně přítomné svým srdcem. Mohly vidět muže v jejich síle i zranitelnosti. Mohly skutečně vnímat, že tyto dvě kvality se navzájem nevylučují ani u mužů, ba naopak. 

Ženy viděly mužská rodová traumata a co to dokáže udělat s chlapem, když se neřešené trauma přenáší z generace na generaci po desítky (a někdy i stovky) let.. 

A stejně tak obráceně. 

Pracovali jsme celkem hluboko s ženskými rody, s přijímáním stínů i „temnoty“. Temnoty, která není tím „zlým“, ale skrytou silou, která si přeje být uznána, uctěna a uchopena ženou, která právě žije svůj život…viděna svou předkyní, která svou sílu nepopírala.

Dívali jsme se na to, když se rozkmotří matka s dcerou způsobem, který přináší zkušenost plnou utrpení. A jak vypadá návrat do plnosti svého ženského rodu. 

A muži mohli být u toho. To je dar. 

Touto vzájemnou přítomností u záležitostí mužů a žen probíhalo – velmi přirozeně – i léčení starých křivd mezi muži a ženami, které se táhnou již mnoho pokolení.. Díky vzájemnému pochopení, díky vzájemné přítomnosti probíhá samo uzdravení. 

Díky bytí.

Spolu.

Tohle jsou momenty, kdy svou práci prostě miluji. 🙂 Momenty, kdy jsem vděčný za všechny ty s..čky, kterými jsem si mohl během svého života projít, protože mám pocit, že bez nich bych byl stále ještě v korporátu a tohle by byl jen nejasný sen.

Tím se dostávám k dnešku..

Máme před víkendem Dva jsou Nejvíc. Ten je jak pro páry, tak pro jednotlivce, kteří by rádi prohloubili, uzdravovali a podporovali své vztahy. Nejen ty partnerské, ale i další blízké vztahy. 

Na víkendu je nás k dnešku 35 celkem. A z toho jen 7 chlapů! Takový rozdíl jsem na víkendovém semináři neměl roky. 

Vztahy jdou dnes celkem na dřeň.  

Opakuje se často stejný příběh. 

Žena je roky s mužem, který maká. Často zabezpečuje, stará se způsobem, který je mu blízký, takhle chlap projevuje lásku. Materiálně to funguje a nenutí ho to do skutečných změn – tím je to „celý bezpečný“ a „pod kontrolou“ i z hlediska jeho vnitřních záležitostí. 

„Podívej, jak makám, co chceš ještě víc?“

Ale ten chlap tady prostě není. Často je v práci. Často je někde jinde. Nechce řešit žádné nepříjemné záležitosti. Když tady je fyzicky, tak tady taky není. Protože je zavřenej svým srdcem. Sex tudíž mnohdy nefunguje, alespoň pro ženu ne. Blízkost a intimita nefunguje a to si to „rovnou mohu udělat sama“. Postupně narůstá odcizení, protože konflikty se neřeší na hlubší úrovni.

Chlap pak zaopatřuje a maká na něco, z čeho se vytrácí esence a láska.

Ano, žena má svůj podíl na tom, že věci jsou, jak jsou. Někdy si vybere pro život někoho, kdo až příliš připomínal otce, protože věřila, že tohohle chlapa už konečně změní.. 

Jindy je žena vnitřně tak spojená s pocitem oběti a trestá se mnoha způsoby, kdy ani nechce pomyslet na to, že je čas začít si nastavovat zdravé hranice a starat se o své přirozené potřeby.

Některé koleje jsou příliš vyjeté, ale stejně nezbývá nic jiného, než ty koleje začít měnit, když se v tom nedá žít. Měnit koleje krok za krokem, i když se to často nedaří. Prostě to nevzdat. 

Hodněkrát se stane, že vztah je fakt na šlupky a jen jeden partner se fakt snaží něco s tím dělat, druhý obviňuje. A většinou je to v tom páru ta žena, kdo začne. Ta žena, která si najde čas na osobní rozvoj a hlubší změny, i když se vedle práce ještě stará (často) téměř sama o několik dětí. 

Chlap mnohdy nevidí a nechce slyšet nic, co zahrnuje hlubší emoce a náročnější témata. 

Co je smutný? 

Chlapi se často probudí a něco hlubšího by začali dělat, až když je pozdě a vztah už v podstatě není. 

Je fajn zachraňovat vztah, dokud je ještě čas. Jenže chlap, když vidí, že to je sice v pr.. , ale stále to nějak – jakžtakž – funguje… tak místo toho přidá, víc maká, vydělává, staví barák, prostě se za něčím (venku) honí. Místo aby se konfrontoval se sebou, se svojí bolestí uvnitř.

Jinými slovy dělá víc toho starého, co nefungovalo, i když si to nepřipouští. Protože nic moc jiného nezná. Proto se často ti dva rozejdou, když se barák dostaví. Protože ta prázdnota je tam stále. 

To je signál od života, že tohle nefungovalo. Jenže chlap najde nějakou jinou ženskou, aniž by se skutečně „zastavil sám se sebou“. A po letech je zase tam, kde byl. 

Nebo ten muž zahořkne a zavře se ženám úplně, má svoje koníčky a blbárničky, pár kámošů, co to mají podobně. Tohle nic moc neřeší. A vlastně to ani netěší, protože dokud se chlap nedívá do té bolesti uvnitř…bolesti skrze kterou vede cesta z toho marastu ven, tak se nic opravdu nezmění. 

Průser je, že společnost muže takhle vychovává. Aby věci ustáli. Poslušní roboti, kariéristi, odborníci na jistoty a zabezpečení. 

Stále ještě slyším někdy od učitelek říct malému klukovi, že „kluci přece nepláčou“. Mému synovi řekla vychovatelka ve školce, že když bude předstírat, že „ho to nebolí“, tak to přestane bolet. A nebo: „Když budeš brečet, tak maminka tě nebude chtít a budeme si tě tady muset nechat.“ 

Ženy nemohou skutečně vychovat muže. A cenu za to, že ve školách, školkách a sociálních zařízeních je 90 procent žen, platí opět ženy. Protože vedle sebe nemají často rovnocenné partnery, kterým by mohly být rovnocennými partnerkami. 

Stejně si nikdy nezvyknu na to, když vidím, že ženská jede sama na seminář, aby dávala dohromady svůj partnerský vztah. Muž je nepřítomen, protože „tohle jsou blbosti“. A opět.. Muž se často přidá, až když je pro vztah pozdě a ze vztahu už se žádná „jiskra nevykřeše“. 

Tohle není „bitching“ proti chlapům. 

Možná upřímné zvolání „Chlapi, pojďte do toho.“ od někoho, kdo velmi dobře sám zná všemožné kličky a úniky. I nepřítomnost, vypínání se, znecitlivování se, vyčerpávání se prací. Toho všeho jsem si užil do té míry, že dneska už vím, že před ničím se utéct nedá.. 😉 

Nakonec se každý potřebujeme obrátit do sebe a tam hledat cestu, jak změnit své vztahy k lepšímu.

Jak muži, tak ženy mají své lekce ke zpracování.

Znám víc a víc skvělých chlapů, kteří se nebojí konfrontovat s tím nepříjemným v sobě. Přijímají zodpovědnost, často jsou to oni, kdo na vztahu skutečně maká. 

Doba se opravdu mění. 

Ale jestli moje osobní zkušenost lektora a terapeuta za posledních 10 let o něčem vypovídá…tak o tom, že chlapi to sice myslí dobře, ale často se soustředí na ty méně důležité věci. Alespoň pokud jde o vztahy. 🙂 Proto bude v Živé vodě víc a víc vztahových seminářů, které jdou k podstatě..

Ohromně se na víkendový seminář těším. Třeba to má svůj dobrý důvod, že je na semináři tentokrát o tolik méně mužů. A třeba se někteří ještě přihlásí potom, co si tohle přečtou. 🙂 

Roky jsme s partnerkou Ivou měli vizi, ve které podporujeme (nejen partnerské) vztahy do větší zralosti. Sami nejsme zdaleka dokonalí, ale prošli jsme si toho spolu tolik, že se tato vize začíná naplňovat téměř „sama od sebe“. Ve mně to vyvolává zas a znovu velkou vděčnost. Děkuji <3 

Stále ještě jsou otevřené registrace. Máme ještě pár volných míst pro muže i ženy. Ať už jste v páru, či nikoliv. Více k víkendovce Dva jsou Nejvíc najdete tu: http://www.orsag.info/akce/dva-jsou-nejvic/

Art: LDR by Etsy

Co mám dělat, když mě můj partner / blízký nerespektuje a zasahuje to zásadním způsobem do mého života?

„Jsem nastavený na klidná rána, ale moje partnerka vstává na poslední chvíli a přináší to každodenní drama, které nás oba vyčerpá.“

„Necítím se dobře, když můj partner řídí auto. Mám pocit, že si v autě ventiluje svoje frustrace, jezdí rychle a bezohledně, ale já sedím vedle a cítím bezmoc.“

„S partnerem máme odlišný pohled na výchovu našich dětí. Většinou to dospěje do bodu, kdy se pohádáme a děti se obviňují, že se hádáme kvůli nim.“

Tři úplně odlišné situace. 

S každou se dá pracovat jinými přístupy. Jeden vztahový psycholog vám poradí, že se máte naučit nastavovat hranice a nebo správně komunikovat o svých potřebách a pocitech. 

Regresní či konstelační terapeut s vámi nejspíš půjde do souvislostí ve vašem dětství, v ženském, či mužském rodě. 

Možností je spousta. A přesto je pro většinu lidí tak obtížné měnit své vztahy.

Jedno řešení

Když jdeme na hlubší úroveň, všechny tři situace mají jedno řešení. To se nachází vždy v přítomnosti a vychází z podstaty našeho vědomí. Aby fungovalo, je potřeba přijmout plnou zodpovědnost za svůj život a za to, co si ve svých vztazích tvořím. 

Jeden z mých učitelů říkával, že ve vztahu mají oba partneři stoprocentní zodpovědnost za to, co si tvoří. Až po letech jsem pochopil, jak pravdivé toto tvrzení je. 

Na úrovni logiky tohle vytváří paradox. Jenže tady je logika krátká. Existence je pro naši logickou mysl neuchopitelná. Mysl není moudrá. Kromě toho naše mysl je u zdroje většiny našich životních problémů.

První krok

Je uvědomit si, že to, co se děje venku, není zdaleka tak důležité jako to, jak se k tomu uvnitř postavím. Realita není většinou problém. Problém je to, co kolem své každodenní reality vytváříme svými myšlenkami, emocemi a dramaty. 

Jinými slovy, to co se děje v našich životech… To je, jaké je. Ani špatné, ani dobré. Dnes tomu můžeme dát znaménko mínus, protože se v tom trápíme.. A za dva roky si uvědomíme, co všechno nám to přineslo a dáme tomu znaménko plus. Má smysl to hodnotit?

Potřebujeme si uvědomit, že většina utrpení nevychází z toho, co nám život servíruje. Většina utrpení vychází z toho, kolik odporu, boje, úniků a bolestných příběhů kolem toho vytváříme. 

Alchemy of love by Rassouli

To je v zásadě nemoc naší moderní lidské mysli. Kočky ani psi tohle neumí.

Nikdy nevidíme celý obrázek. Jen naše mysl si myslí, že je pán / paní tvorstva a vynáší nesmyslné soudy o něčem, co nikdy nepochopí v úplném kontextu a celistvosti. 

Druhý krok

Pojďme to přenést do vztahového kontextu. Partnerka něco udělá. Mně se to nelíbí. Jsem ve vnitřním odporu. Začnu argumentovat, vysvětlovat, nebo jsem prostě v tiché rezistenci, odcházím, štvu se.. Jako již tisíckrát. 

Partner cítí, co se u mně děje. A zachová se jako obvykle. Je to stále stejné. Moje reakce, vyvolá jeho reakci. Je to celé nevědomé. To partnera vede k tomu, aby udělal to samé.. jako již tisíckrát. 

Kdy to konečně uvidím? 

Kdy uvidím to, jak spolupracuji na stavu svých vztahů? 

Až když pochopím, že tím, jak nevědomě reaguji na druhé, tak udržuji v chodu i jejich nevědomé chování, tak se vše může ve vztahu změnit. 

Moje vnitřní energie v daném okamžiku… Můj boj a odpor… To je způsob, jak spolupracuji na tom, aby můj partner pokračoval ve svém chování. A celé se to děje většinou naprosto nevědomě. 

Protože nevidím svůj díl spolupráce na současném stavu a soustředím se na to, co dělá blbě ta ženská / ten chlap, tak nedokážu změnit, co žiji. Jsem oběť. 

Nemám nástroje, protože řešení hledám z 90 procent venku. 

Tam se však řešení nenachází..

Třetí krok

Když tohle celé uvidím.. tak mohu přijmout svůj díl zodpovědnosti za to, jak si tvořím své vztahy. Pak mohu propustit i vnitřní odpor v náročných vztahových situacích. Vlastně tak z mých vztahů odejde velká část ega (ať už bojovníka, pachatele, nebo oběti), kterou jsem do vztahu přinášel.

Vnitřně přijmout chování druhého, to přinese více vědomí do celé životní situace, kterou spolu sdílíme. Také to způsobí, že najednou nespolupracuji s partnerem tak, jako tomu bylo dosud. 

To otevírá příležitost pro partnerku, či partnera, aby změnil/a své chování. 

Je to vlastně energetická změna, která se nevyhnutelně projeví ven. 

Tanec se dá tancovat jen ve dvou. I dlouholetý a destruktivní tanec ztratí setrvačnost, když mu přestanu dávat energii.

Tohle moje přijetí není kapitulace, ani odevzdání. 

Je to vědomá práce, aktivní pozornost otočená dovnitř k tomu, co je beztak nefunkční a připravuje mne jen o čas mého života.

Když udělám svůj díl vnitřní práce, tak se dějí obvykle zázraky. 

Jinak se to nedá nazvat. 

Partner/ka se zázračně mění nám před očima. Oni sami často neví, co se děje. Jen je pro ně najednou snazší udělat něco jinak, protože už nejsou s druhým zaklesnutí ve starých vzorcích chování. Klíč už jednoduše nepasuje do zámku. 

Píšu o partnerských vztazích, ale je vám nejspíš jasné, že podobně to funguje v jakýchkoliv bližších vztazích. 

Když se nejste ochotní změnit, když nepřijmete osobní zodpovědnost, když postupně nedozráváte, tak vás nezachrání ani svěcená voda. Ani ten nejlepší guru, léčitel, věhlasný terapeut, či psycholog. Nic nepřeskočíte.

Všechny metody, techniky, přístupy budou mít jen dočasnou účinnost, když se nejste ochotní obrátit dovnitř a propustit destruktivní vzorce svého chování. Život se nedá obelhat. A vztahy jsou velkou součástí našich životů. 


Vztahy nám nastavují zrcadlo

Blízké vztahy jsou jedním z největších nástrojů našeho osobního a spirituálního rozvoje. V současnosti lidé řeší ve svých vztazích víc problémů, než kdykoliv dřív. Vidím to ve své terapeutické a lektorské praxi.

Proč se to děje?

Je to dané dobou, ve které se nacházíme. Je to dané nastupujícími nejistotami v mnoha oblastech života.

A je to dané i tím, že mnohdy hledáme ve svých vztazích záchranu a utíkáme před sebou samými.

Upínáme se k iluzi, že přijde někdo, kdo nám zajistí trvalou radost, štěstí a postará se o naše potřeby tak, jak to naši rodiče (ne)dokázali. Dovedně se bude vyhýbat všem našim zraněním z dětství a slíbí nám, že už nebudeme cítit emocionální bolest.

To je recept na nespokojenost v jakémkoliv vztahu.

Rassouli – Joy Riders

Dokážu si přiznat, že si nikoho nepustím k sobě? Že toužím po plnohodnotném vztahu, ale moje tužba není zdaleka tak silná, jako strach z toho, že skutečně budu s druhým člověkem intimně sdílet? Podvědomě vím, že když se otevřu druhému, tak to vytáhne na povrch spoustu nepříjemných věcí.

Jaká je ale alternativa?

Pokud se rozhoduji, nežít skutečné vztahy, je dobré si to přiznat.

Vše vyjde na povrchVztahy jsou tady ve skutečnosti od toho, aby z nás vynesly na povrch vše nevědomé. Vše, na co jsme se dlouho odmítali podívat. Vztahy nám pomáhají, abychom se vnitřně osvobodili. A abychom dokázali žít lásku bez dlouhého seznamu podmínek. Abychom spíše sdíleli z toho, co uvnitř máme, než abychom si vynucovali na druhých něco, čeho se nám v minulosti nedostávalo.

Je jen na nás, jestli to uvidíme. Jestli budeme dál (často nevědomě) obviňovat své blízké za to, že nejsme ve svých životech šťastní a naplnění.

Je na nás, jestli na nevědomé chování druhých (obvinění, nátlak, manipulace, agrese) budeme sami reagovat nevědomě a tím se budeme navzájem udržovat v tom, co má ke zralému vztahu daleko..

Většina lidí přenáší svou osobní zodpovědnost na druhé, protože je to snazší, než si přiznat, že ve skutečnosti nechtějí udělat potřebné změny. A dělají to tak skoro všichni. Je to celospolečenský návyk, který má hypnotickou sílu.

Mnoho mužů a žen je ve svých vztazích a v životě nespokojených. Ale alespoň jsou na to zvyklí. Dobře to znají. Strach z neznámého je mnohem větší. Obzvlášť když se vydáváme někam, kam se nevydaly celé generace mužů a žen před námi..

Často až teprve velké krize nás dovedou ke změně. Až když jsou naše životní okolnosti neúnosné a nemáme co ztratit, tak se rozhodneme. S rozhodnutím se nám nabídne i vnitřní a vnější podpora, abychom „prošli skrz“.

První krok je uvidět, co vlastně ve svých nejbližších vztazích žiji. Druhý krok je uvěřit, že mohu žít něco jiného a rozhodnout se ke skutečné změně, která vede jen a jen skrze mou vnitřní transformaci.

Nenalhávat si, že jsem ke změně rozhodnutý, jen „nevím jak“. Protože to je jen další hra o čas. Když se skutečně rozhodnu, vždy se nabídnou i jasné cesty, jak opustit jakoukoliv nevyhovující životní situaci.

Změnit vztahy potřebuji zevnitř – u sebe – protože to je jediná možnost, jak se mohou skutečně změnit i naši partneři. Ti se nikdy nezmění naším tlakem, přesvědčováním ani manipulací.

Skutečná změna začíná u nás.

Meditace není cíl

Když jdete do posilovny, jdete tam proto, abyste měli silnější, pružnější tělo. Možná proto, abyste shodili pár kil. Nebo proto pořádně se zapotit a cítit se dobře. 

Ty skutečné benefity jsou pak přítomné ve vašem každodenním životě. Vaše tělo s vámi lépe „spolupracuje“, nezadýcháte se do každého kopce. Vaše páteř má větší podporu ve svalech.

S meditací je to docela podobné. 

Je to „posilovna“ pro vědomý život v přítomnosti.

Sednete si do meditace, když víte, že máte příliš mnoho myšlenek a nedaří se vám uvolnit se. Možná potřebujete vypnout z každodenních starostí. Poznat lépe sami sebe, abyste nenaskakovali do stále se opakujících vzorců. 

Získat nadhled, abyste nebrali dramata a svou životní situaci tak vážně.

Jako mladší jsem chodíval několikrát týdně do posilovny. Bylo tam pár borců, kteří tam trávili mnoho hodin denně. Když jsem se s nimi dal do řeči, tak se ukázalo, že jsou tam, protože jinde jim něco nefunguje. 

Utíkali do posilovny před svými vztahy. Nebo neměli nic jiného, než ty svaly a tady získávali obdiv a ocenění, kterého se jim jinde nedostávalo. 

I meditace se může stát útěkem před životem. Člověk chodí stále dovnitř, aby se nemusel postavit čelem ke své životní situaci. 

Přiznat si, že to, co vydávám za duchovní cestu vlastně slouží k vyhýbání se životu…to chce odvahu. A je to první nutný krok ke změně.

Meditace má svůj smysl. Je to nástroj na vaší cestě. 

Alespoň dokud se meditace „neusadí“ natrvalo ve vašem každodenním, obyčejném životě. Pak už to není duchovní praxe. Je to život. 

Už to není nic speciálního. Prostě jste tady. V tom co děláte. Ať děláte cokoliv. Nesnažíte se dostat od jedné činnosti ke druhé, protože JAK věci děláte, má pro vás větší hodnotu, než CO děláte. 

Vaše partnerka má radost, protože jste o tolik víc přítomní. 🙂 Pak se o vás může opřít, pak s vámi může sdílet. Ví, že vnímáte a cítíte. Jste mnohem méně v hlavě. Nejste jinde. 

Život vám už neutíká kvůli banalitám. 

Jste v tom, co se právě odehrává ve vašem životě. 

Nechoďte si do meditací pro zážitky. Nechoďte si pro úniky. Stále objevujte cestu k přítomnosti, citlivosti, vnímavosti ve svém životě. I hodiny potom, co jste uklidili svůj meditační polštář..

V našich čtvrtečních meditačních setkáních jsme lehce upravili formát. Dáváme si na začátku prostor na to, jak přinést více bdělosti, uvolnění, přítomnosti do svých každodenních životů. Pak je čas na vaše dotazy k vaší praxi meditace a všímavosti v životě. 

Na meditaci máme celou hodinu, často je zakončená intuitivně vybranou hudbou. Je to o tom, abyste mohli přinést meditativní všímavost do svých večerů po skončení našeho setkání. Ať jste kdekoliv. Ať děláte cokoliv. Ať jste s kýmkoliv.

Čekání na Zázrak

Tahle doba v nás pracuje. Nepamatuji za 10 let své terapeutické a koučinkové praxe, že by tolik vztahů bylo na hraně. Na druhou stranu lidé, kteří byli na hraně v předchozích letech jsou dnes víc v pohodě.

Pokud ty hrany využili a udělali potřebnou vnitřní práci.


Je to jako se třemi prasátky. Dvě prasátka se smějí, když třetí prasátko buduje domeček z cihel, zatímco oni si vystačí s domkem ze slámy a nebo ze dřeva. Proč se třetí prasátko tak moří? My se jdeme bavit.😉 (Na zábavě není nic špatného, pokud není únikem ze života.)


Když přijde velký vítr a chatrné domečky se zboří, dvě prasátka se obrací ke třetímu prasátku s prosbou o pomoc.


Stejné je to v osobním rozvoji a spiritualitě.


Pro běžného člověka, který žije stylem „z práce domů a k telce“, jsme blázni. Diví se, co máme s těmi svými rody, s odbouráváním tělesných bloků, s propouštěním emocí a přijímáním svých stínů.


„Bavit se s partnerkou o tom, co jí ve vztahu nevyhovuje? Ztráta času a energie, protože se stejně nic nezmění. Vstávat dřív kvůli józe a meditaci? Blbost..“


Když přijde krize – vztahová, psychická, finanční, či zdravotní – hodně lidí čeká na zázrak. Mají pocit, že by měla přijít nějaká informace, nějaký hack, či tip, který to opraví. Naše potřeba vyhnout se vnitřní bolesti – naše nechuť konfrontovat se s vnitřní a vnější pravdou – je veliká..


Je lákavé hledat nějakou zkratku. Nějaký odklad dlouhodobého řešení své situace.


Nenechte se oblbovat svou myslí, protože ta většinou nechce skutečnou změnu. Změna přijde, pokud uvidíte, že ta malá mysl je jen navyklý proud myšlenek, který tak často odmítá přijmout realitu tak, jak je.


Krize a náročné situace fungují jako očista. Zbavují nás toho, co beztak (už dlouho) nefungovalo. Nečekejte na zázrak a využijte jakoukoliv krizi k tomu, abyste se vnitřně osvobodili z pout lpění a iluzorních představ o sobě. O to nejdůležitější, o to reálné, beztak nemůžete přijít.


Ve skutečnosti fungují ty nejjednodušší věci, když jim ve svých životech dáme pravidelnou pozornost. Dostatečný pohyb a uvolněný dech. Láskyplný, fyzický kontakt s partnery, i kdyby k němu vedla cesta skrze uvolnění zadržovaných emocí.


Pozorování….Rozhodnutí neskákat už na hry své mysli. Spojení se svým hlubším jádrem. Zastavení se a prosté bytí bez cíle a snahy, kdykoliv můžeme. Nádhera probouzející se přírody kolem nás. I kdyby to byla maličká květina u cesty.


Máme svou energii, pozornost, vědomí, schopnost tvořit. Víc nepotřebujeme. Můžeme začít dnes a něco malého změnit tak, aby to udělalo dobře našemu srdci, našemu tělu, mysli, nebo duši.


Krize budou stále přicházet, protože mají svou funkci.


Můžeme jít s proudem života . Dávat na signály uvnitř a kolem nás. Otevírat se novým věcem. Dávat péči tomu, na čem skutečně záleží. Bez ohledu na vnější okolnosti máme vždy spoustu možností.

Jsme tvůrci svých životů. Naslouchejte existenci a ta vás povede. Tohle je jedinečná doba. I když to tak „venku“ nevypadá, v těchto časech se můžeme uvolnit z mnohých vnitřních stereotypů, omezení a iluzí.

Rituály pro blízkost a lásku ve vztazích

Ve vztazích – a v životě a obecně – to není o množství času, který spolu nějak strávíte. Je to spíš o kvalitě bytí. O bytí v přítomnosti, bdělosti, otevřenosti, o přijetí. Spolu.

Tahle informační doba nás systematicky učí dělat víc věcí naráz. Letmo něco uděláme a už jsme u něčeho dalšího. Naše pozornost je přelétavá a u ničeho dlouho nevydrží.

Je to návyk. A platíme za něj vysokou cenu. Platíme svými životy. Možná toho víc stihneme, ale v ničem skutečně nejsme naplno. Jsme na povrchu.

Chybí nám víc a víc hluboké prožitky, alespoň pokud ke svým životům nepřistupujeme vědomě. Když jsem během minulých deseti let pracoval s páry v individuálních sezeních a na skupinových seminářích, tak se některé věci opakovaly stále dokola.:

1. „Nemáme na sebe čas“ ….protože děti, práce, dům,…

2. „Když spolu „jen“ jsme, tak vyplavou nepříjemné věci z minulosti a hádáme se, obviňujeme, cítíme se zranění.“

3. „Jsme odcizení, chybí nám intimita a osobní kontakt, ale už se bojíme otevřít.“Pojďme se podívat blíž na jednotlivé body.

1. „Nemáme čas“: Není to o množství času. Je to o kvalitě a přítomnosti. Například… Když se ráno loučíte s partnerem, který jde do práce, udělejte to na 2-3 minuty. Zeptejte se, co ho/jí dnes čeká. Obejměte ho/jí, zůstaňte chvíli v objetí. Buďte tady. Co jsou dvě tři minuty?

Tyhle minuty, když se stanou malým rituálem, tak udělají ve vašem vztahu zázraky. Nebo.. Naučte se večeřet společně u stolu, bez mobilů a jiných vyrušení.

Vnímejte energii druhého, ptejte se na to, na čem skutečně záleží. Většina lidí potřebuje jíst. Tomu času můžete dát hlubší vztahovou kvalitu. Je to váš rituál, na který se těšíte, když jdete domů.

2. „Zraňujeme se“: Místo abychom řešili své emocinální a pocitové záležitosti, tak je často zametáme pod koberec. Tam ale nezmizí. Spíš tam zahnijí. A když jste spolu s druhým a můžete se uvolnit, protože nemáte žádné zadání či agendu, tak ty věci vyplavou.

Proto tolik lidí musí stále něco dělat.

Utíkají před sebou a neřešenými bolestmi minulosti. Je snadné obvinit partnera za bolest, kterou v sobě cítím. Je snadné si najít něco, co mi dá důvod sjet si emoce na ní, na něm.

Těžší je přijmout osobní zodpovědnost za ozvěny bolestných zážitků z děství a našich rodů. Bolestné vzpomínky… Uvědomit je a dovolit jim jít.

Nestahovat se kolem nich svým odporem. Pokud chceme skutečně žít a nedívat se stále dozadu….je jiná cesta?

Pokud jste si s partnerkou / partnerem dlouho nedopřávali společný vědomý čas, tak na začátku se pravděpodobně něco bude „vyplavovat“. Je důležité pokračovat. Nebrat si to osobně. Protože když vytrváte, obnoví se intimita a hloubka ve vašich vztazích.

3. „Jsme odcizení a bojíme se otevřít“: Jsme zase u té bolesti, kterou si někdy v sobě nosíme uloženou. Většinou to nejde napůl. Buď jste otevření, nebo jste zavření. Nemůžete se zavřít bolestným emocím a zůstat otevření radosti, soucitu a lásce. Nemůžete se znecitlivět na něco a zůstat krásně citliví na něco jiného. Je to jako nechat si jen jednu „stranu mince“.

Stavy deprese jsou důsledkem toho, že jsme v sobě potlačili to, co nám bylo v určitých životních situacích nepříjemné. Něco, co jsme tehdy nedokázali zpracovat.

A tak dnes možná necítíme chuť k životu. Otevřít se druhému… znamená otevřít se i životu.

Respektujme, že někteří v sobě mají uložená traumata, která opravdu potřebují čas. Pokud vám na někom záleží, buďte tady s nimi a pusťte svoje představy o tom, co by se mělo dít.

Postarejte se o své zraněné části a přijměte za ně zodpovědnost. Je to o malých rituálech během dne. Je to o vědomém životu v přítomnosti.

To je cesta ke zralosti a skutečnému sdílení blízkých lidí.

Cesta ke spontánní radosti ze života.

Je rozdíl mezi potěšením a přirozenou radostí ze života

Až tohle jako společnost pochopíme..vyřeší to většinu soudobých problémů.

Potěšení můžeme rozvíjet. Například můžeme nacházet potěšení ve věcech, v nejrůznějších substancích a v zážitcích. Potíž je, že aby to fungovalo, potřebujeme stále víc a stále něco nového. A ani tak to skutečně a dlouhodobě nefunguje. Nenaplní nás to.

Není to jen problém drogově závislých a alkoholiků. Je to problém celé společnosti – nás všech. Protože celá společnost dnes rozvíjí závislosti v honbě za ziskem. Jsme závislí na svém standardu života, na zábavě, na elektronických hračkách, na svých dovolených, na vozidlech, na vztazích, na výkonech a na uznání ze strany druhých.

A platíme tu nejvyšší cenu. Přicházíme tak o radost ze života. To vám řekne každý člověk, který si zažil úspěch, bohatství, či obdiv a slávu.

Problém není něco vlastnit, něco zažívat, něco budovat. Problém je, když na tom nezdravě lpíme. Lpění způsobuje stažení, způsobuje neustálou aktivitu mysli. Držíme se toho, co nemá zdaleka takovou hodnotu, jakou tomu naše mysl přisuzuje.

Přirozená radost přichází jen tehdy, když se uvolníme.

Když se uvolníme z okovů své uměle vytvořené identity. Když slevíme ze svých nároků, představ a cílů. Proto jsou děti přirozeně radostné.

A proto – čím jsme starší, tím méně radosti v životech zažíváme.

Pokud nežijeme vědomý život. Pokud hromadíme, lpíme na minulosti, na představách o sobě. Máme strach, že přijdeme i o to, co máme. Tak zkostnatíme. Tak zkameníme zaživa.

Paradox je, že hnát se za potěšením brání přirozené radosti ze života. Přináší to strach, že něco nedopadne. Hnát se za potěšením nám brání, abychom se uvolnili.

Protože na honbě za něčím je založená celá společnost, tak jen prohlubujeme problém. Je to hypnotizující. A covid, stav planety a neudržitelnost liberální ekonomiky je jen přirozeným důsledkem.

Nepotřebujeme žádné konspirace. Potřebujeme jen přijmout osobní zodpovědnost.

Představitelé vlád a ekonomik si nevidí na špičku nosu a usilovně pracují na tom, aby se věci vrátili tam, kde byly před pandemií. Tenhle systém by celkem dobře fungoval pro zralé lidi. Ale fakt je, že prakticky každý systém by dobře fungoval pro zralé lidi.

Potíž je, že nezralí lidé každý systém dříve nebo později zneužijí. Protože chtějí stále víc. A to je nemoc. Většinově nejsme zralí.

Jsme konzumenti. Děláme to zas a znovu.

Když zažijeme přirozenou radost ze života, tak se ji snažíme zopakovat, kontrolovat, vlastnit – a tím ji proměníme na potěšení. A to je něco jiného než radost. Radost je svobodná, nelze ji kontrolovat.

Díky své potřebě kontroly, díky svým touhám, jsme „žízniví“ u studny plné průzračné a čisté vody. Neumíme se pustit a důvěřovat životu, že nám dá, co skutečně potřebujeme.

Přirozené zákonitosti to zařídí za nás. Současné události nás nutí se „pouštět“ již dnes. Stav je nadále neudržitelný.

Existence nás vede za ruku jako malé děti. Slovo „odvykačka“ jsme měli donedávna spojené jen se závislými.

Dnes je na odvykačce celá planeta.

Buď tu lekci pochopíme a obrátíme se k přirozené radosti ze života. Nebo budou přicházet další, stupňující se lekce.

Obnova radosti ze života

Nemusíme podléhat současné situaci. Máme svůj život ve svých rukách. Spoustu věcí neovlivníme a pak jsou na přijetí. Spoustu věcí, které přispívají ke kvalitě našich životů naopak ovlivnit můžeme.

Nedávejme příliš pozornosti tomu, co nám jen bere energii a nic nedává zpět. Ani politikům, médiím, stěžovatelům, ani konspirátorům a konstantním bojovníkům proti něčemu.

Tohle divadlo pojede i bez nás.

Když dáme pozornost svému tělu, postaráme se o svou energii a nejbližší vztahy a prostředí, tak to má skutečný vliv na náš život a na životy našich blízkých. Je spousta malých věcí, které přispívají k radosti ze života. A můžeme mnoho udělat i pro to, abychom se radovali z každodennosti.

Můžeme zažívat klid i v oku hurikánu. Bez ohledu na to, co zrovna děláme.

JAK přistupujeme k životu, je mnohem důležitější, než CO ve svých životech děláme. To je podstata tisíciletých duchovních nauk – například v praxi zenu člověk žije obyčejný život, ale jeho přístup je naprosto neobyčejný. A přitom přirozený.

Je smutné, že to, co je přirozené, je v této době neobyčejné. Uvolněnost. Klid. Plná pozornost tomu, co právě dělám. Plná přítomnost s druhým člověkem. Schopnost být se sebou a přijímat se, tak jak jsem. To příspívá k radosti života víc, než cokoliv jiného.

Hodně lidí je dnes v apatii a rozvíjejí pocit oběti. Mnohdy je jejich situace skutečně náročná a potřebují pomoc. Kdo však chce být obětí, kdo chce trpět a obviňovat, tomu nepomůže ani „svěcená voda“.

Je na každém, co si vybere. Můžete hledat důvody, proč něco nefunguje. Potvrzení pro to, že jste opravdu obětí. A nebo začnete objevovat cesty, jak změnit to, co změnit můžete.

A nacházet radost v tom, co vám život přináší.

Krok za krokem.

Den za dnem.

Síla tvého záměru a role víry ve tvoření života

Ve středověku církve ovládaly davy skrze víru. Víra může být nástrojem moci a kontroly, což si mnozí uvědomují i dnes. Jiný úhel pohledu je – že víra je nástrojem tvoření v našich životech.

Tvoření našich vztahů, profesí, zázemí, zkušeností,..Svět je stále postavený na víře.Lidé po staletí věřili, že loď z kovu by nemohla plout. To dá přece rozum. Dřevo pluje, kov se potopí. Díky této víře nikoho dlouho nenapadlo, že by mohli vytvořit celou loď z kovu, kov se používal jen jako spojovací materiál. Až v 19. století se stala hlavním stavebním materiálem velkých lodí ocel. V současnosti ví i malé dítě, že loď z oceli může plout. Je to součástí jeho zkušenosti.

Víra stále hraje prim. Dnes věří vědci v ryze materialistický model. Což je celkem paradox.

Vědci věří, že hmota generuje vědomí. To je základní vědecký předpoklad a od něj se odvíjí všechny výzkumy vědomí. Je to „překvapivé“, ale žádný vědec, který tomuto věří, ještě nenašel, kde se to vědomí v té hmotě tvoří. Je to záhada.

Místo aby přistoupili vědci k problému vědecky – a zpochybnili model, ze kterého vycházejí, tak stále dokola opakují základní chybu. Kvůli své slepé víře, které si ani nejsou vědomi.

Kde se bere vědomí? Mystici v Indii znají odpověď již po tisíce let – skrze osobní zkušenost, která pramení z meditace. Skutečný mystik pracuje jen se svou osobní zkušeností a vše ostatní zpochybňuje. V tom je víc vědec než současní vědci, kteří by se mohli od mystiků učit.

Až dnes se začíná věda potkávat se spiritualitou. Viz Gregg Braden, Bruce Lipton, Rupert Sheldrake,…tito vědci samozřejmě nejsou přijímáni mainstreamem, což je klasický proces. Z heretiků a kacířů se stávají oslavovaní badatelé až postupem času.

Jednou přijde doba, kdy každé dítě bude vědět, co je vědomí. A třeba se to bude učit i ve školách. Jak můžeme ve svých životech něco vytvořit, když nevěříme, že to je možné?

Jak mohu mít harmonický vztah, když si jej ani nedokážu představit?

Jak mohu dělat práci, která mě baví, když mi odmala vtloukali do hlavy, že nikdo nechodí rád do práce?

Jak mohu mít hojnost, když nevěřím, že jsem hoden mít dostatek?

Víra prostě hraje v životě velkou roli. Můžete mít pevnou víru v něco, nebo někoho, protože jste se o něčem přesvědčili opakovaně na vlastní zkušenost.

Ve víře je ohromná síla a spolu s osobní zkušeností vytváří pozitivní zpětnou vazbu.

Pokud však něco ještě není součástí vaší zkušenosti, je třeba nejprve uvěřit.

V něco nového, pro vás možná neuvěřitelného.

Hodí se mít dobrou představivost a schopnost vizualizace.

Hodí se uvědomit si, že tvoříme svými pocity.

Když v nějaké situaci zažijete nový pocit, je to tvoření, které nejprve probíhá uvnitř.

A když tyto nové pocity ukotvíte – pak se přenesou i ven a mění naše vztahy, práci, hojnost v životě.

Otevřete se novému, i když to zpochybňuje to, o co jste se opírali řadu let. I když to chce odvahu.

Nechte se více vést svou intuicí.

Skutečně pozorujte, co se děje kolem vás i ve vás.

Zpochybňujte vše, co je založené jen na slepé víře.

A přečtěte si životopis Leonarda da Vinci.

Top