Otevřená cesta

Těším se.

Vlastní semináře jsou pro mě v mnoha ohledech stejnou objevnou a dobrodružnou cestou jako pro jejich účastníky. Nejvíc mne rozvíjí a posouvá vlastní práce. Pokud ji mám dělat dobře, potřebuji se dívat v sobě do míst, která si žádají pozornost. Není to vždy příjemné. Mnohé se však mění ve světle vědomí samo. Odpadají iluze. Objevuji sebe jako součást celku. Pod těmi nánosy převzatých stereotypů a představ z okolí.

Sám Sobě Světlem je nový seminář v čase keltského Lughnasadu

Zas a znovu si uvědomuji, že jsem při této práci opravdu jen tím, kdo připomíná. To neprojevené, co prostupuje vším. To přirozené a přitom božské, co na nás všechny působí. Tu sílu, která nás vede a provází. Když (si) to dovolíme.

Tentokrát se těším nepopsatelně hodně. <3 Zítra začne Sám Sobě Světlem. Poprvé připravuji seminář v čase starokeltského Lughnasadu. Jsem rád, že jsem tohle nechal dozrát a dal jsem si roky..načas. 🙂 A vnímám to moře energie a světla.

Cesta je stále otevřená..

Ještě ne

Když nepotřebujete skoro nic, tak vám existence dá všechno. Existence neustále dává všechno, co právě potřebujeme. Jen my blokujeme přijímání tím, jak se snažíme a tím to celé škrtíme. Vzali jsme si do hlavy, že by to mělo přijít tudy a ono to zatím v plné parádě chodí jinudy. Máme představu, jak by „to“ mělo vypadat a odmítáme, když to vypadá jinak.

Je jedno, jestli se snažíme sbalit ženskou, mít svůj barák, krásné tělo, dosáhnout osvícení, nebo získat jiné formy zajištění..

Můžeme jít z cesty sami sobě. To není pasivní záležitost. To není letargie. Je to aktivní odevzdanost. I když neděláme nic, aktivně nasloucháme tomu, co nám existence, mnohdy už roky, našeptává. Někdy nám říká, že bychom mohli udělat tohle.. Něco, co jsme ještě nikdy neudělali. Možná pocítíme strach a vzrušení zároveň. Nejtěžší na tom jsou naše představy, co všechno by se mohlo stát.. Nacházíme spoustu věrohodných argumentů, proč „ještě ne“.

Pokud, tomu všemu navzdory, vykročíme na neznámé území, tak jsme vedeni existencí krok za krokem. Strach se, vstříc realitě, rozplyne.

A my cítíme, že tohle je život. Jak jsme mohli zapomenout..

Vnímáte ten rozdíl, když jste uvnitř své komfortní zóny a když si dovolíte z ní vystoupit?

Pravda si vždy najde cestu

Je na přelomu dubna a května. Před pár dny jsem měl sedmé narozeniny. Sbíhám o několik pater dolů z našeho třináctého patra v panelovém domě, abych zazvonil na kamaráda. Bydlíme v Marxově ulici v Hradci Králové. Píše se právě rok 1986.

S kamarádem děláme „vědecké“ přírodní průzkumy. Před nedávnem jsme „objevili“ nový druh čolka v obrovských loužích, které na staveništi velké hradecké třídy vznikají. Tohle je pro děti našeho věku ráj. Spousta bláta, prolejzaček a ukrývaček. A mezi tím plno všemožných zvířátek.

Byli jsme na dnešek domluvení, že budeme pokračovat. Píšeme si deník. Kamarád má moc prima mámu. Je to doktorka.

A tak u nich zvoním. Mamka mi otevírá, tváří se podivně a říká mi, že Dan si se mnou dnes nemůže jít ven hrát. Jako dítě okamžitě poznáte, když je něco špatně.. Trochu zklamaně odcházím a nechápu.

Až s odstupem času jsme se dozvěděli, že v té době nad ČSSR byl radioaktivní mrak z výbuchu čtvrtého reaktoru jaderné elektrárny Černobyl. Někteří něco věděli, jiní nevěděli skoro nic. Informace se zlehčovaly. Lidé byli v ulicích na 1. máje jako obvykle. A ten rok byly plné lesy houbařů. Fakt rostly. 😉

V té době nebyla důležitá pravda. Důležité bylo udržovat v lidech určitý obraz a realita se upravovala pro dobro pracujícího lidu.

S Ivou jsme včera viděli poslední díl pětidílné série Chernobyl od HBO. Nepamatuji si, kdy jsem u sledování seriálu měl tak mrazivý pocit.

Seriál má nejvyšší hodnocení napříč hodnotícími weby, které se filmovou a televizní produkcí zabývají. A právem. Neuvěřitelné herecké výkony. Pečlivá rekonstrukce toho, co se vlastně tehdy stalo.

Stalo se vlastně nemožné. Protože ten reaktor neměl být schopný vybuchnout. Kombinací všeho, co tehdy představoval východní blok se tak stalo. Nějaký čas můžete zakrývat nepohodlné informace. Dosazovat na místa lidi ne na základě jejich schopností, ale na základě jiných „zásluh“. Plnit roční plán, i za cenu, že se vynechá nějaký ten důležitý test bezpečnosti jaderné elektrárny. Šetřit na součástkách jaderného reaktoru, protože jich tak postavíte víc.

Pripyat poblíž Černobylu, dnes opuštěná oblast, kterou si příroda vzala zpátky. Po havárii se řadu hodin váhalo s evakuací 50 tisíc lidí, protože by to způsobilo špatnou publicitu komunistické straně. To vedlo k nevratným zdravotním následkům..

Docela chápu, že tato minisérie Rusko pobouřila. Ukazuje v plné šíři to, co si z té doby ještě docela jasně pamatuji. Zakrývání, lhaní, manipulaci, nízkou hodnotu lidského života. Tu absurditu. Taky už Rusové připravují svou vlastní verzi tehdejších událostí..v hlavní roli zákeřní agenti CIA. 😉

I když je dnes docela prokazatelné, že havárie jaderné elektrárny Černobyl stála tisíce, pravděpodobně desetitisíce životů (řada lidí umírala roky na důsledky ozáření), tak oficiální verze Ruska doteď trvá na 31 obětech. Pravda je tam totiž stále to, co opakujete dostatečně dlouho, dostatečnému množství lidí.

Vladimír Putin před pár hodinami na odjezdu na G20 ohlásil, že liberální demokracie jsou zastaralé a populismus (který představuje on, Trump, Bolsonaro, Babiš, Orbán,..) je moderní. Populismus má přitom mnohé shodné rysy s SSSR minulého století. Je to až příliš povědomé. A je to stejně destruktivní k přírodě, k lidem, k celé společnosti.

Dočasně to vždy funguje. Dáváte lidem informace, které chtějí, místo těch, které se zakládají na (někdy nepříjemné) pravdě. Děláte populární kroky teď, které budou mít bolestivé důsledky později. Pro populistické vůdce platí: „Po mně potopa.“ Nabízíte jednoduchá, zdánlivě účinná řešení podle toho, co je zrovna „in“. Upravujete realitu, aby sloužila zájmům určité skupiny lidí, ti na oplátku hlásají jen tu upravenou pravdu. Tvoříte nové zdi a rozdělujete, protože pak se lépe vládne. Naprosto chybí sebereflexe a uznání vlastních nedostatků, na úrovni vůdců i jejich populistických a totalitárních systémů.

Účet za popírání pravdy a přirozených zákonitostí však nakonec vždycky přijde. Realita vždycky zaťuká na dveře. V případě Černobylu ten účet byl vysoký a nedal se zakrýt před celým světem. Černobyl významnou měrou přispěl k sebezhroucení SSSR o několik let později. Stejně jako se zhroutí populismus u nás a v zahraničí, až lidé zjistí, že nepřináší žádná skutečná řešení.

Pak budou snad už ideální podmínky pro lidstvo, aby překonalo vzájemné rozdíly a táhlo za jeden provaz v tématech, které se týkají nás všech. Tohle je o vnitřní transformaci každého z nás. Aby naši potomci mohli sdílet přírodu na Zemi ještě ve 22. století v tomto čase celoplanetárních změn.

Foto: Pripyat poblíž Černobylu, dnes opuštěná oblast, kterou si příroda vzala zpátky. Po havárii se řadu hodin váhalo s evakuací 50 tisíc lidí, protože by to způsobilo špatnou publicitu komunistické straně. To vedlo k nevratným zdravotním následkům..

Svatební rituál

Je to pár let, co mne oslovilo pár blízkých kamarádů, zda bych pro ně nepřipravil svatební rituál. Tyhle záležitosti s sebou nesou značnou míru zodpovědnosti, energie a připravenosti. Tehdy jsem nakonec z vícero důvodů odmítl. Bylo pro mě snazší věnovat se věcem v komfortní zóně. Dneska vidím, že to bylo o mé zralosti. Prostě jsem nebyl připravený. 

Od té doby si mi řeklo o svatební rituál lidí podstatně víc. Stále jsem odolával, dokud mne letos neoslovil opět jeden blízký pár. Vybrali místo a když mi o něm řekli, tak jsem těžko potlačoval vlnu dojetí. Jejich místo je tím stejným místem, kde jsem měl své první pořádné rande. Je tím místem, kam jsem vždy chodil, když mi bylo těžko. To místo znám pár desítek let. To místo mne vždycky podpořilo. 

Tak jsem si řekl, dost už signálů a synchronicit.. Jediná cesta je skrz. Prostě jsem se rozhodl, že už před tím nebudu utíkat. Protože utíkání dříve nebo později vždycky unaví. 

Pár zde zmiňovat nebudu, ctím jejich soukromí. Přesto se chci podělit o svoje pocity. Máme totiž čerstvě po rituálu. Byli jsme tam jen my tři, oni a já. A cítím ohromnou vděčnost za vše, co rituální / konstelační formou proběhlo. Děkuji za to vedení krok za krokem během posledních týdnů.

A hlavně.

Velké díky muži a ženě, kteří se pustili za svou komfortní zónu a pomohli za komfortní zónu i mně.

Jsem v úžasu nad tím, jak tvoří existence. Obzvlášť když jste na místě, kde právě máte být..

Uvnitř i venku (2019)

Setkávám se v duchovních kruzích často s názorem, že demonstrace a podobné věci nemají smysl.: „Nedávej tomu energii.“ „Nešpiň se tím.“. „Nastavuje to zrcadlo, vyřeš to v sobě.“ „Stačí meditovat.“

Ano, současná situace nám nastavuje zrcadlo. Jak uvnitř, tak venku. Když budete vnitřně nasraní a v boji, budete se stále na něco chytat, tak se tím nic moc nezmění..

Žijeme však reálný život, stále jsme součástí různých systémů, jsme součástí společnosti. Narodili jsme se do této doby. Je super zpracovávat si věci na vnitřní rovině, protože to dává velký smysl. A někdy je třeba udělat i vnější kroky a neschovávat se za duchovno. Nemusíte si ujíždět na boji, vzteku, můžete však vyjádřit svůj názor, slušně, jasně a přímo. I s dobrým pocitem.

Kdyby se před lety nedemonstrovalo v Pardubicích, tak jsme dnes měli úhledný park, ale nebyly by v něm už ty vzrostlé stromy.. Většina se měla vykácet. Klasická situace: „Vylít dítě i s vaničkou“. Dnes máme úhledný park, i s těmi starými krásnými stromy. 😉 V době, kdy je více sucha a veder to mnoho Pardubáků oceňuje.

Ještě jeden příklad.

Když na vás někdo vytáhne kudlu, tak nebude čas zpracovávat si to uvnitř, budete se prostě bránit. Určitě pomůže, pokud v ten okamžik dokážete být plně přítomní a nenecháte se přemoci strachem. Současně však použijete své ruce, svou energii, svůj hlas.. Nemusíte do toho jít se stejnou agresí jako ten druhý, prostě uděláte, co je potřeba.

Tohle je možná extrémní příklad. Pro lidi, kteří si váží svobody, demokracie (ač to má celé své mouchy, jako každý systém) a slušnosti ten pohár přetekl. Možná přetekl i pro vás a spirituální okolí vás odrazuje, že tohle je ee. Dejte na svůj pocit a udělejte, co vnímáte sami za sebe jako správné.. Mnozí si pamatujeme doby minulé. Nevím jak vy, já bych to zpátky nechtěl. Pasivitou se příliš nezmění a ač sám znám sílu kolektivní meditace, modlitby, duchovní praxe, tak vnímám, že život má více rovin..

Jsme v čase turbulentních změn. Ukazuje se, že kapitalismus a tržní ekonomiky nemohou nadále fungovat jak fungují. Potřebujeme se postarat i o ty, kteří teď tahají za krátký konec lana. Musíme přehodnotit i svůj přístup k přírodním zdrojům. Máme EU, která není zrovna dokonalá, ale vyvíjí se. Jsme součástí celku, který nás respektuje jako rovnocenného člena. Což se nedá říci o uskupeních, jejichž součástí jsme byli ještě v minulém století. Celkově jsme na tom jako jednotlivci i společnost lépe, než jsme kdy byli. Je na na nás, jak to bude v příštích letech..

Přidávám experimentální konstelaci od Vojty Franče. Posledních 5 let fandím jeho práci. Jsem taky zaměřený zkušenostně. Než abych teoretizoval, raději ty věci „konstelačně postavím“ a dívám se v souvislostech. Mnohé z globálních konstelací, které jsme se skupinami stavěli byly v pozoruhodném souladu s konstelacemi, o kterých Vojta na svých stránkách a na fb píše.

Na viděnou na Letné. 😉

Iluze

Zase jsem si někde přečetl, jak víc a víc lidí trpí depresí ze sociálních sítí. Především z toho srovnávání se s ostatními. Ostatním se přece (na fotkách) tak daří, mají skvělé vztahy, jsou naplnění v práci a celkově to je prostě pecka. 🙂

Díky své profesi mám možnost nahlédnout, co se skutečně skrývá pod těmi fantastickými obrázky na facebooku a instagramu.

Pokud nemáte peníze, nebo nemáte vztah, či vytouženou práci, tak můžete uvěřit, že když to mít budete, tak budete (už jen) šťastní.

Příběhy mých klientů (a osobní zkušenost) však ukazují něco jiného. Život dává plnými hrstmi…a každá mince má dvě strany.

Mít více (finanční, pracovní) svobody přináší také o dost více zodpovědnosti, stresu, výzev a nastavování osobních hranic. Máte vysněného partnera, jste spolu krásní. Po nějakém čase začnou na povrch vystupovat dost „hustá“ témata a vy najednou nevíte, kde vlastně začít.

Už máte tu práci, kterou jste chtěli, ale netušili jste, že budete muset řešit i tohle a tamto.. Dokud to byl jen koníček, tak vás to bavilo a teď se začíná vkrádat ta stará známá rutina. Začínáte chápat, že o každou „zahradu“ se člověk potřebuje starat..

Obnovovat svoje záměry. Dávat láskyplnou pozornost. Objevovat, kdo vlastně jsem a jestli to, co dělám, dělám skutečně pro sebe. A nebo to dělám pro druhé (rodiče, děti, partnera) a nejsem ochotný/á si to přiznat.

Abych mohl/a zalévat své zahrady (vztahy, práci,..) tam venku, tak potřebuji mít kde brát vodu.

Mít, obrazně řečeno, plnou konev.

A jsme zase tam, kde jsme všichni začali.

U sebe.

Vnější věci nás mohou dlouhodobě naplňovat za předpokladu, že jsme sami (uvnitř) naplnění. Pak na tom všem, co tvoříme venku, nemusíme tolik lpět. Skutečné naplnění přichází jen a pouze zevnitř. A za to si každý neseme svou vlastní zodpovědnost.

Můžeme hrát hru, že nejsme tam, kde bychom měli být kvůli nějakým vnějším okolnostem. Pak jsme se stali obětí a okrádáme o svobodu a sílu sami sebe. Třeba tuhle zkušenost potřebujeme a pak je to v pořádku.

Má to však jednu potíž. Návyky mají silné kořeny. Když něco žijeme dostatečně dlouho, tak nakonec zapomeneme, že by to mohlo také být jinak. Pak je fajn nechat se podpořit zvenku. Uvidět. Získat nové úhly pohledu. Prožít nové zkušenosti. A nakonec se svobodně rozhodnout, když teď vidím více možností.

Život je spravedlivý. A každý má výzvy na své cestě. Jsme v tom všichni společně. Většina těch osobních fotek na internetu je skutečně jen iluze. Nikde to není ideální, to by nebyl život.

My však chceme věřit. Chceme věřit, že ti ideální lidé, kteří mají vše, tak jsou už šťastní. Můžeme závidět, může nás to motivovat…ale uvěřili jsme iluzi. Univerzální návod na štěstí totiž neexistuje.

To, co je nejblíž tomu univerzálnímu návodu, alespoň ve většině spirituálních cest, pravděpodobně je:

„Obrať se dovnitř a poznej sebe.“

Pak bude tvoje konev mít dostatek vody. 😉 Už jen ty okamžiky, kdy je tvoje konev naplněná budou radostí samy o sobě.

To však neznamená, že bychom se měli vzdávat vnějšího světa. To je past, kterou jsme mnozí poznali.

Naopak.

S vnitřním naplněním vidíme více plnosti a hojnosti všude kolem sebe. Vnější svět je jen zrcadlem našeho světa vnitřního.

A tak mohou vztahy, práce a další tvoření v tomto světě přinášet více radosti. Bez přílišného lpění. S o to větší hravostí.

—–

Připravuji pro vás o letním slunovratu Rituál Zrcadel a Bran na 500 let staré, pečlivě zrekonstruované chalupě. Rituály jsou nadčasovou možností jak „naplnit svou konev“. Jsou cestou osobního rozvoje a vnitřní spirituality. A kromě toho jsou i prožitkové a zábavné. Právě je v platnosti akční cena. Více v kalendáři akcí.

Co je to Rituál?

Rituál je osobním, často intenzivním zážitkem, který umožňuje v mém životě prospěšnou změnu.

Rituál je ohraničen v čase a prostoru. Je vedený lektorem, často jednoduše, s podporou několika principů. Podporou je okolní příroda a hudba. Pracujeme s vašimi individuálními a se skupinovými záměry.

Rituál nám umožňuje vidět nové úhly pohledu, díky kterým pak měníme reálně svůj život. Umožňuje překročit do dalších fází naší životní cesty. Uzavřít volné konce. Pustit se něčeho, co nám již nijak neslouží. Objevit své zdroje a tvořivé úhly pohledu na životní situace.

Rituály propojují rozumové i pocitové chápání života v jeho podstatě. Zahrnují tělo, srdce, mysl i duši. Jsou celistvým přístupem k osobnímu rozvoji.

Rituál je třeba zažít, slovy to tak úplně nelze předat.

V Rituálu procházíte silovými / léčivými místy. Často se pracuje s archetypy a univerzálními symboly, které jsou tady již po tisíce let. To vše v bezpečí chráněného rituálního prostoru.

Nepotřebujete dopředu žádné zvláštní znalosti ani dovednosti. Necháváte se vést krok za krokem. Rituál je konstelační – během rituálu jsme všichni ve spojení s inteligencí a moudrostí, která nás přesahuje.

Účinky a dary

Rituál Zrcadel a Bran může být transformačním, hlubokým zážitkem, na který nikdy nezapomenete. Bude vás provázet dál vaším životem během následujících týdnů, měsíců, nebo dokonce let.

Rituály často působí na více rovinách současně. Účastníci často přijíždí s jednou či dvěma záležitostmi, ale odjíždí s výrazně celistvějším pohledem na sebe, na život, na celek.

Pár příkladů (na základě zpětné vazby od účastníků mých rituálů):

Zbavila jsem se dlouhodobého psychosomatického problému.

Zase objevuji klid a mír v životě.

Byla jsem bez energie, musela jsem spát i přes den a teď mám energii na to, co mne baví.

Konečně mám vážný vztah.

Dovolila jsem si dělat pracovně to, co mne baví.

Rituál mi pomohl s velkým životním rozhodnutím / výběrem mezi více variantami.

Srovnal se mi vztah s tátou a mámou.

Odložil jsem břemeno, které zatěžovalo můj rod po řadu generací.

Zase se na sebe mohu dívat v zrcadle a mít se ráda.

Nalezl jsem zdroj vnitřní hravosti a radosti.

Vše pomine (a proto je to tu boží)

Čas od času nám existence připomene, že vše je pomíjivé. Včetně těch velkých, lidských staveb, které byly stavěny do krásy a velikosti jako „věčné“ monumenty. Vloni jsme na Notre Dame střeše, která už není, měli možnost s rodinou být.

Pálilo slunko, provoz byl jednosměrný, takže jsme tam mohli spočinout tak na půl hodiny, než jedna skupina dojde nahoru a my budeme moci jít dolů. To zastavení bylo nejvíc. Lidé kolem z toho byli dost rozmrzelí, jak to tam „není zařízené“ a zpozdí se jim harmonogram. Stavitelé ve středověku holt na všechno nemysleli. 🙂 Vypadalo to, že Notre Dame byl pro mnohé samozřejmostí na dlouhém seznamu památek pro daný den. Dnes se na to možná dívají jinak..

Mimochodem, 15. dubna (1912) se potopil Titanic.

Zkáza ve větším měřítku nám připomíná.. Současný moderní člověk totiž většinou není smířený s konečností věcí. Není smířený ani se smrtelností svého těla.

Smířený být ani nemůže, protože není spojený se svou vnitřní esencí. Není spojený sám se sebou. Nepíšu o náboženství. Spíše o osobní zkušenosti, kdy si člověk uvědomí, že není zdaleka jen toto tělo, ani intelekt. Tuto zkušenost může zprostředkovat meditace. Našim předkům tyto hluboké, niterní zkušenosti přinášely i tradiční rituály. Někdy přijde člověku toto „požehnání“ samo od sebe. Třeba někde na ulici. Nebo při procházce lesem. Když si člověk dovolí vše pustit a být. Pak si uvědomí, že přes všechno pomíjivé je tady něco, co je trvale přítomné. Za všemi prožitky, smysly a myšlenkami..

O budování a přirozené spiritualitě

Kultury, které smířené se svou pomíjivou, tělesnou existencí byly, i díky svému duchovnímu přesahu, nepotřebovaly tolik budovat. Věděly, že formy (věci, vztahy,..) zanikají, aby mohly další formy vznikat. Ale esence (energie) se nikdy neztrácí..

Lidé byli spokojení s tím, co jim zajišťovalo každodenní obživu. S tím, co podporovalo vzájemné soužití a radost ze života. Měli svoje rituály, které byly „výživou“ pro jejich srdce a duši. Rituály byly spojením s tím „neviditelným“ v nás a kolem nás. Zdravou spiritualitu poznáte i podle toho, že nepotřebuje přílišnou pompéznost a velikost. Jde v souladu s každodenností a přirozeností přírodních cyklů.

Na budování není nic špatného. Často je to nádhera pro mnoho dalších generací. Přišli jsme sem tvořit a žít na všechny způsoby. Když však budují lidé, kteří už se nevnímají jako součást celku (přírody, kosmu, existence), tak může toto budování vést k sebezničení. To je nám připomínáno právě teď..

Žíznivý u pramene

Když nejsme uvnitř spojení s tou tichou esencí, která je za všemi formami, tak nám neustále něco chybí. Hledáme to někde venku…nakupujeme, budujeme svůj odkaz, jdeme ze vztahu do vztahu, honíme se za prožitky, zkoušíme si z toho života urvat co nejvíc…a nic nás přitom nenapojí.

Jsme těmi žíznivými u pramene čiré vody.

Čas od času…často když zanikají ty nejkrásnější, dlouho trvající věci kolem nás, boří se dlouholeté vztahy a končí velké kariéry….máme příležitost otočit se dovnitř. A objevit to nejkrásnější…uvnitř sebe. A pak i kolem nás, pod všemi formami tohoto světa.

Přidejte se na čtyři dny naplněné tancem, relaxací a pohodou. Připravujeme pro vás nejkrásnější ze starokeltských svátků: Beltain. Tento a další keltské svátky jsou v naší krvi. Jsou součástí darů naší minulosti. Podpora a požehnání k nám v tuto dobu proudí od našich předků skrze tyto tradice. Beltain je příležitostí ke spirituálnímu i tělesnému rozkvětu. Ve videu v pozvánce jsou ohlasy několika účastníků z roku 2018. Do 23. dubna máme velikonoční slevu 15 procent pro nové účastníky a 30 procent pro všechny přihlášené na cyklus Nebe na Zemi. Další info, krátké video a přihlášky na letošní Beltain jsou v kalendáři akcí.

Jak tvoříme své životy v každodennosti.

Asi jste již zaslechli, že… „čemu dáváme svou pozornost, tím se stáváme“.

Můžete strávit spoustu času v nenávistných diskuzích některých internetových médií. Vymezovat se nonstop proti všem fb příspěvkům, se kterými nesouhlasíte. Zabývat se neustále svými strachy. Promýšlet, co všechno by se mohlo stát.. Sjíždět nejrůznější konspirační teorie a dezinformační média, která rostou jako houby po dešti. Buďte v tom pár měsíců, nebo let a nejspíš se to odrazí na vašem těle, ve vaší energii, ve vašem přístupu k životu. Pak můžete přijmout svou osobní zodpovědnost, nebo obvinit ty druhé..

A nebo. Dávejte si pravidelný čas v přírodě. Poslouchejte hudbu, která pozvedává vašeho ducha. Sdílejte s inspirativními lidmi. Jezte skvělé jídlo. Buďte se zvířaty, která dokáží být přirozeně ponořena v prožitku přítomného okamžiku. Hrajte na hudební nástroj.. A sledujte, co to s vámi všechno dělá, když si tohle dopřáváte pravidelně. S vaším tělem, s vaší myslí, s vaším srdcem a duší. Nakonec jediné, o co se skutečně můžeme opřít je naše vlastní zkušenost.

Obracejte se dovnitř k esenci sebe sama. Objevujte ten tichý prostor, který je přirozeně láskyplný, svobodný a otevřený.. Máme ho v sobě všichni. I když je někdy trochu zahrabaný. 😉

Je to celé o malých, každodenních rozhodnutích. Rozhodujeme se tak jako tak, jen to je často nevědomé, ze setrvačnosti.. A my nevidíme, jak moc svobodné volby ve svých životech máme..

Čas od času přijdou situace, ve kterých se vám vůbec nebude líbit a nad kterými nebudete mít pražádnou kontrolu. Život vás tak upozorňuje, že je třeba se na něco podívat. Konfrontovat se se svým vnitřním stínem, protože je váš a potřebuje být viděn a uznán.

Vlny jsou součástí života, ale my rozhodujeme o tom, na které se svezeme. Nebo kterou se necháme semlít. Někdy nás to semele tak jako tak, otázka je, jestli se pro příště alespoň trochu poučíme. Jestli uvidíme další cesty.

Vlny jsou součástí života.

Někdy je taky fajn si nastavit svoje hranice s druhými. Nechat zaznít svou pravdu. Někdy je třeba jít i do konfliktu a jasného NE. I když to nedokážete rovnou hezky a příjemně. Udělejte to tak, jak to právě umíte. Možná to vyvolá odpor, ale vy jste se projevili tak, jak to pro vás v ten moment bylo pravdivé.

My se však někdy raději (a zbytečně) babráme v něčem, co nám už nijak neslouží…. Prostě z návyku. Nebo proto, že to dělají lidé kolem nás. Děláme z loajality a pocitu příslušnosti něco, co je v přímém rozporu s námi samými.

Možná se stačí, čas od času, zastavit. Prostě STOP. Nadechnout se. Podívat se na sebe. Podívat se na svou životní situaci. Zastavit zajetý automat. Rozhodnout se.

A začít objevovat, prošlapávat nové, neznámé cestičky..

Méně úsilí, více vědomí..

Protože vaše vědomí tvoří.

To stejné vědomí, které dodnes vědci nenašli. Neustále ho hledají někde ve hmotě (mozku). Protože vědomí tvoří hmota, to je jasné, ne? 😉 A nedochází jim, že jsme mnohem víc, než tohle tělo.. S tímto uvědoměním se otevírá tvořivý potenciál pro každého z nás..

Výzva pro tebe.. Možná jsi velkou část svého života tvořil/a spíše pro druhé, než pro sebe. Řídil/a jsi se požadavky rodičů, učitelů, šéfů, systému. Tak dlouho to bylo o tom, aby jsi „zapadl/a“ mezi ostatní, že jsi ztratil/a vědomí toho, kdo jsi. Co potřebuješ. Co miluješ. Kde končí tvůj prostor a začíná prostor druhého.. Teď se probouzíš a objevuješ věci, o kterých ti ostatní neříkali. Věci, které tě nikdo neučil. Nacházíš cestu sám/sama za sebe. V souladu se svým srdcem.

Zvu Tě na prožitkový seminář Spojení se Zemí (12. až 14. dubna v centru Živá voda v Podkrkonoší). Na seminář je možné se přihlásit samostatně, i jako součást celého letošního cyklu, více v kalendáři akcí tady na webu.

Některé dny jsou více..

Jsou dny, kdy mám pocit, jako kdyby mne podporovala celá Existence. Ona podporuje pořád. Jen to ne vždy vidím, protože se zabývám tím, nebo oním. Někdy mě život trochu obouchá (zpracuje), abych otevřel víc oči a dovolil si jen tak přijímat.

Jen tak být.

Díky Bohu za to, že dnes už to „zpracovávání“ není tak často, jak tomu bývalo. Mám svoje tělo rád a nechci mu zbytečně ubližovat. Užilo si za ten můj skoro čtyřicetiletý život už docela dost záseků. Už to nepotřebuji „na hraně“. Nemusím měnit ty směry se skřípěním kol a s rukou na ruční brzdě.

Mám raději ty oči víc otevřené kdykoliv a rád si ušetřím zbytečné výkruty.. Do toho je tady ještě ta moje výhoda, že se dokážu dívat dvěma směry naráz. 😉 Asi mě to naučili jako malého chameleoni, které jsme chovali doma..

K jednomu takovému „zpracování“ od života stejně nedávno došlo. Doslova mě to posadilo na zadek, zpomalilo. Téměř zastavilo.

Stačilo to na pár dní.

Teď zažívám velkou vděčnost. Připadám si, jako kdybych procházel posvátným rituálem někde během semináře. On to ale není seminář, tohle je „normální“ život. S Ivou, s Kubou, uklízením, procházkami, rozjímáním, v přípravě Nebe na Zemi a dalších seminářů.

Dostávám tyto dny víc, než jsem si kdy představoval, že je možné. A přitom se navenek nic moc nezměnilo. Tohle jsou momenty, kdy si uvědomuji život mnohem živěji. A taky mi dochází, co jsou jen malichernosti…

Požehnání od života nejsou sezónní záležitost. Přichází vždy tam, kde jsou dveře (a oči) otevřené. Tam, kde je zdravá pokora a spojení s celkem.

A přesto..některé dny, jak cítíme, jsou víc podpůrné..

Někde v hloubce nás tichý hlas volá: „zastav se a dívej se, co právě přichází..“


Fatal error: Can't use function return value in write context in /data/web/virtuals/53752/virtual/www/wp-content/themes/responsive/footer.php on line 112