Prožitek naprosté svobody

Žijeme ve světě, ve kterém je na jedné straně „pozorovatel“ a na druhé straně „pozorované“. A o tom pozorovaném si většinu času myslíme: „chci / nechci“, „mám rád / nemám rád“, „líbí / nelíbí“, „přijímám / odmítám“, nebo to analyzujeme, pojmenováváme, rozebíráme. 

Většinu času, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, vymezujeme se nějak vůči světu. Stále posíláme do světa své preference, názory, lpění a odmítání. 

A díky tomu tvoříme „svůj“ život. 

Teď jsem „pro“ tohle a „proti“ tomu. Po čase přijde nová zkušenost, která může (někdy radikálně) změnit můj názor a moje preference se změní. A tak si do života přitahujeme nové a nové prožitky a zkušenosti. 

Často se však kvůli svým preferencím omezujeme jen na malou část možného vnímání a prožívání. Redukujeme Život. 

Existuje třetí volba? 

Je něco jiného, než dvě polarity? Mohu přestat hrát hru s myslí, která „chce / nechce“ a „má ráda / nemá ráda“ a má názor i na to, co nezná, často ani nemůže pochopit? ? 

Mohu prostě nechat život, alespoň čas od času být a jen pozorovat, co se děje, aniž bych podlehl tomu komentáři, hodnocení a preferencím?

Tahle třetí možnost se otevírá těm, kteří zůstávají tam, kde mizí jak pozorovatel, tak pozorované. Je jedna jediná výjimka, kdy „subjekt“ a „objekt“ najednou není, protože splyne. 

JÁ JSEM 

V meditaci, extatickém tanci, v posvátném rituálu, v doteku dvou vědomých lidí, v prostém přebývání v přítomnosti, v tom, co právě dělám…

Grant Ritchie / Unsplash

V okamžicích, kdy se pustíme svých představ, kdy si dovolíme „nevědět“, kdy se uvolníme natolik, že nás vtáhne Bytí.. Tehdy nastane „třetí možnost“: pozorovatel a pozorované jedno jsou. 

Pozorovatel vnímá se. 

Je to tak přirozené, jako to že Slunce ozařuje sebe sama. 

Tak jsme v esenci „Já Jsem“. 

Tohle je ten pocit „bytí u pramene“.

Poznáme to podle toho, že i když na povrchu mysl může dál generovat myšlenky, my jsme ve spojení s oceánem ticha. Je to bezbřehý prostor, který přináší prožitek naprosté svobody. Okolní svět mizí a je jen klid, mír, svoboda, láska, blaženost. 

Spojit se se svou podstatou „Já jsem“, je přesto jen první krok. 

Druhý krok je přinést všechny kvality bytí do každodenního prožívání, do svých činností, vztahů, své tvořivosti. To je postupný proces, kdy se uvolňují navyklé způsoby chování, které byly založené na pocitu naší oddělenosti. 

Pozvolna, jak zrajeme životem, učíme se být ve skutečném spojení se sebou sama a současně i „nohama na zemi“, ve spojení se světem. Jsme se sebou sama, pod všemi koncepty a rolemi. 

Učíme se přinášet toto spojení do každodenního života. 

Jsme ve spojení se vším, co je. 

Mizí pocit oddělenosti „já“ vs „svět“. 

A s tím přichází větší a větší plnost života. 

Je to o vědomém rozhodnutí. 

Je to o každodenní praxi. 

Uvnitř nás

Hluboko uvnitř nás je místo klidu, míru, moudrosti, síly a lásky. Do tohoto místa se nedá „dostat“. Můžeme si vytvořit prostor a nechat se jím vtáhnout. 

Tady člověk nemá potřebu hodnotit. Víc naslouchá. Dává stejnou váhu všemu, co přes den dělá. I obyčejné činnosti jsou tak neobyčejné. 

Žádná z rolí, ve kterých právě odehráváme hru Života, není víc, nebo míň. Všechno tak vnímáme jasněji. 

Navenek se nic nemění. Uvnitř se mění dost. 

Jak odchází lpění a rezistence, mizí i utrpení v našich životech. 

Svět se stává úplným, když spočineme v sobě sama. 

Meditace, jóga, další praxe? Jen příprava.

Každé náročné období je současně velkou příležitostí na cestě vnitřního osvobození ze zajetí naučených vzorců chování. Mám pocit, jako kdyby teď jakákoliv forma vědomé praxe přinášela násobně „větší plody“. 

Vědomá praxe (meditace, jóga, dechové techniky, apod..) je nesmírně přínosná, když ji přestaneme oddělovat od běžného života. 

Je snadné spadnout do představy o tom, co je spiritualita, duchovno, osobní rozvoj,.. A praktikovat několikrát denně, cítit se blažení, „odškrtnout si kolonku“. 

A pak po většinu dne sklouznout do naučených vzorců chování, kdy jsme reaktivní a přicházíme o energii, padáme do negativity, chytáme se na druhé..

Source: Pixabay

Je fajn si uvědomit, že vědomá praxe poránu, večer, nebo kdykoliv během dne je jen příprava. 

Příprava na běžné situace, kdy nás obviní za něco partnerka. Přijdeme o něco cenného, k čemu jsme měli osobní vztah. Náš rodič se dělá menší než my. Nebo naše dítě už tři dny kňourá a my těžko hledáme pochopení. 

Dobrá praxe nám pomáhá, abychom byli vědomí & tady během celého dne. Nečeká se od nás dokonalost. Prostě se díváme, jak vlastně žijeme. 

A pak přijde náročná situace a místo abychom zareagovali na obvinění svým obviněním, na agresi svou agresí, tak prostě pozorujeme, co se děje uvnitř. 

Hodně pomáhá, když se „k sobě sama“ vracíme mnohokrát během dne. Stačí na krátké momenty. Nádech. Výdech. Bytí. Postupně jsme méně a méně reaktivní a více zůstáváme v klidu i uprostřed náročné situace. Skutečně přítomní v tom, co se děje.

Tohle je to „rozpouštění karmy“ o kterém se tak často mluví ve spirituálních kruzích. 

Není to nic okázalého. 

Je to každodenní – obyčejná – vnitřní práce. 

Stojí za to přivstat si do tichého rána a naladit se v pohodě, uvolněně, ve svém těle a vědomí na celý den. Stojí za to ohlédnout se za svým dnem a podívat se, kde jsem se nechal připravit o energii a čas, kdy jsem pociťoval tvořivost, lásku, svobodu a co je za tím. 

A celé to funguje, když si s hravostí uvědomíme, že vědomá praxe probíhá během celého dne. 

Cítím vděčnost, když vidím, že roky trpělivé, niterné práce mají smysl. 

A pokoru, když přijde životní situace, kterou „totálně nedám“ a uvědomím si, že díky tomu cesta pokračuje. 

Stále se všichni učíme ze života. 

Když je to vědomý proces, ušetříme si spoustu bolesti. 😉

Tanec duše a osobnosti

„Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.“ Carl Gustav Jung

Naše osobnost je produktem karmy naší duše. 

Rodíme se na svět do jedinečných podmínek, které vytváří přesně tu osobnost, kterou naše duše potřebuje ke svému niternému vývoji. Naše duše navazuje na „předivo“ našich rodů. Vtěluje se do specifických energetických podmínek, které jí pomáhají tvořit tady na Zemi. 

Mnohdy máme pocit, že jsme jedna oddělená osobnost, jeden oddělený život. A protože nechápeme širší souvislosti našich životů, tak je snadné cítít se jako oběť životních okolností. Je snadné obviňovat druhé za to všechno, co se nám stalo, co se nám děje. Vymezovat se vůči životu samému. Nacházet bezpráví tam, kde není hlubší pochopení.

Naše duše je ve spojení s celou existencí. 

Je ve spojení s hlubší moudrostí, která přesahuje cokoliv, co se můžeme naučit za jeden život. Naše duše je dokonalá ve své nedokonalosti. Má vyspělé a moudré části a má části zraněné a bolavé. Duše „nasekala (často záměrně) mnoho chyb“, díky kterým se toho také spoustu naučila a mnohé prožila. Prošla si obdobími temnoty, i obdobími světla. 

Byla obětí, i pachatelem. Tvůrcem i ničitelem. 

Egoistická osobnost

Egoistická osobnost si (ještě) není vědoma svého spojení s celkem. Trpí mnohem víc, protože necítí své spojení se Životem ~ kvůli své oddělenosti. Není si vědoma duše, ani Existence. Nevnímá ten živý proud bytí, který je tady stále, který podporuje a vyživuje. Proud vědomí, kterého jsme si vědomi, když se načas zastavíme a obrátíme se dovnitř. 

Když jsme ztotožněni s egem, je pro nás to hmotné nejvíc, vše je jen prostředkem k nějakému cíli – i vztahy – proto nedokážeme skutečně žít a stále hledáme nějaké berličky a „ceny útěchy“. 

Ego se nemůže zastavit, protože by ho začala dohánět emocionální bolest z toho, jak to vlastně celé nefunguje. A tak musí jít stále dopředu. Stále opakuje stejné chyby. 

Kde je hodně ega, tam duše čeká. 

Trpělivě. S pochopením. Se soucitem. 

Duše ví, že každé ego má v sobě sebedestrukční mechanismus. 

„Hodně ega“ v osobnosti přináší hodně utrpení. Když si přijdu oddělený, musím neustále bojovat o svou existenci a obávám se druhých. Je to „já proti nim“. Když nezískám já, získají oni a já budu mít o to méně. Proto potřebuji hromadit. Zajišťovat se. Vymezovat se. 

Musím obhájit své názory, protože pro ego jsou názory součástí „mne samého“. Proto je to tak často boj „na život a na smrt“, když jde o dva opačné názory. Proto egoistická osobnost potřebuje názorově rozdrtit druhé a mít pocit, že „moje názory jsou lepší, než názory druhých“. Jak to dnes často vidíme ve společnosti. 

Dříve nebo později se stane zázrak. 

Osobnost v první fázi života kvůli životnímu utrpení často rozvíjí ego – přidává ke své identitě spoustu věcí, které pak může považovat za „já“. Statusy, věci, schopnosti,.. Vše přidané je však umělé a vyžaduje to neustálou ochranu, obranu a péči. Nakonec je to celé neudržitelné. Začne se to bořit jako domeček z karet. To pochopitelně „bolí“. 

A tak to, co dříve pomáhalo budovat ego, teď slouží k tomu, aby to stejné ego rozebralo na kousky. Pomíjivost je cestou k vnitřnímu osvobození. 

Utrpení se nabaluje a život přináší víc a víc situací, kdy jsme nuceni se něčeho vzdát, něco „pustit“. Tím se v životě uvolňuje prostor. Čím víc je v životě prostoru, tím snáze můžeme zahlédnout, nebo spíš ucítit zdroj života samého. Dostáváme se opět do kontaktu s duší, která je si přirozeně vědoma svého spojení s celkem, pokud není příliš rozštěpena. 

Tohle spojení s existencí samotnou & spojení s duší nám dává vědomí hlubší identity. Snáze se pak pouštíme všech pracně budovaných nálepek a rolí, které jsme za život nasbírali. Role dál trvají, dál nám druzí nějak říkají, dál oceňují naše schopnosti a vlastnosti, nebo je naopak haní, ale my na tom všem už zdaleka tolik nelpíme. Vnímáme, že uzrál čas, abychom objevovali hlubší pravdu o životě. 

Náš život se dostává do rovnováhy, když si jdeme trochu z cesty. 

Je to méně o konání a více o bytí. Když si dovolíme jen být, cítíme se víc ve spojení se životem. A pak toto „spojení“ přinášíme do každodenních činností, které získávají na úplně jiné kvalitě. 

Když jste umělec a ujdete nějakou vnitřní cestu, dostanete se do kontaktu se svou duší, vaše umění začne „svítit“ a dotýká se druhých. Druzí z vaší tvorby cítí esenci a pravdu, i když to často nedokáží vysvětlit slovy. Proto je tolik vysoce ceněných umělců, kteří našli plody tvořivosti často i uprostřed velkého životního utrpení.

V tomto jedinečném procesu se děje, že osobnost se nakonec přirozeně dává do služeb duše. A tím i do služeb hlubší a širší tvořivosti. Pak je osobnost jedinečným živoucím elementem tady na Zemi. Osobnost bez duše a duše bez osobnosti mají své limity. Když se spojí, je to něco jedinečného. 

Když jsme si tohoto vědomi, máme mnohem víc přijetí pro to, co se děje v našich životech. Chápeme, že nejsme odděleni. Cítíme to. Vnímáme, že aby se některé energie vyrovnaly, může se dít i něco nepříjemného, co současně otevírá dveře něčemu novému. 

Máme důvěru v existenci, že vše se děje pro to, abychom zráli na této vzrušující cestě. Nehodnotíme tak často, protože nemůžeme vidět do souvislostí tolika životů. Jsme součástí jedinečné skládačky, podobně jako v Atlasu Mraků. Víc a víc se dokážeme uvolnit i do situací, které by pro egoistickou osobnost byly podnětem k velkému boji.

Cítíme, že můžeme být vůči životu v rezistenci, nebo se mu můžeme otevřít ve všech aspektech a přijímat jej takový, jaký je. 

To neznamená, že jsme ve svých životech pasivní. 

Naopak získáváme vnitřní zdroje a moudrost být proaktivní. Všechen život vnímáme jako jedinečný a tak jej přirozeně chráníme. Umíme bránit to, co stojí za to bránit. Ale už to není v reaktivitě a agresi vůči druhým, kdy často (většinou v dobré víře) jen přiléváme do ohně a stáváme se tím, vůči čemu sami bojujeme. 

Být proaktivní znamená nereagovat na druhé a místo toho naslouchat tichému hlasu v sobě, který vnímá cenu života a pak se rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí. 

Když se vzdáme falešné představy o svém „já“, můžeme začít objevovat, kým jsme ve skutečnosti. To samo o sobě přináší svobodu, lásku, vnitřní sílu a moudrost. 

— 

O tom je prožitkový seminář Procitnutí do Života. Přináší to nejlepší z desetileté lektorské praxe s muži a ženami. Harmonicky propojuje moudrost tisíciletých tradic. Je to cesta uvolnění a radosti ve svém těle. Cesta tvořivého spojení duše a osobnosti. 

Info a registrace: http://www.orsag.info/akce/procitnuti_zivota/ 

Photo: My Inner Landscape, Pinterest 

Co mám dělat, abych dal/a do pořádku náš vztah?

To je oblíbená otázka, kterou dostávají terapeuti, koučové a další průvodci osobním rozvojem & vztahy. 

Pro obnovu vztahu se toho dá jistě dělat hodně. 

A někdy je dobré si uvědomit, že sama tato otázka v sobě obsahuje jádro problému. 

Nemusí to být o „dělání“, „konání“, ani „dávání vztahu do pořádku“. Protože to vše může vést k tomu, že „nejsme tady“. Jsme stále u nějakého cíle. Vnímáme rozpor mezi tím, jak to je, a jak by to „mělo být“. Společnost odměňuje konání a neustálou činnost a úplně zapomíná na bytí. Život je však o rovnováze. 

Zdrojem většiny problémů ve vztazích je to, že partneři tady nejsou často přítomní. 

Fyzicky mohou být tady, vnitřně tady nejsou. Znáte ten pocit, když byste rádi něco sdíleli a druhý „tady není“ svým vědomím. Není tady vnímavost, otevřenost, citlivost, ani vnitřní síla pobrat to, co se právě děje.

To se stane, když toho děláme příliš. Problém je, že když se většina lidí nevěnuje nejrůznějším praktickým záležitostem, tak dál něco „dělají“ svou hlavou. Jsou v minulosti, budoucnosti, stále něco řeší, přehrávají různá dramata. Hlavně, aby se něco dělo. 

To bere vztahu prostor. 

A žádný vztah nemůže zrát bez prostoru.

Bez prostoru, který přichází, když neděláme (alespoň čas od času) nic. 

Někdy je prostě fajn, být spolu „v tichu“. 

Jen tak. Bezcílně. Bez záměru. 

Nemusí to být nutně ticho vnější. Je to o tom dát prostor tichu vnitřnímu. Mít možnost uvolnit se s nejbližším člověkem. Sdílet se navzájem. 

V přírodě. Při poslechu hudby. Na procházce. Nebo při jízdě autem, kdy řídíte a jednoduše vnímáte vzájemnou blízkost. 

Nejkrásnější na tom je, že tento klid, toto ticho v nitru, nemusíme vytvářet. Nevede k němu úsilí.

Je tady stále. Je v nás. 

Jen bývá překryté vším tím hlučnějším v našich životech. 

Tohle vnitřní ticho je velmi naplňující a všeobsažné. Je víc naplňující, než většina záležitostí, jimiž se my lidé tak rádi naplňujeme „zvenku“.

Když jdeme tichu naproti a vytvoříme si prostor, jde nám v ústrety. Je to o každodenní praxi. O drobných rozhodnutích k vědomějšímu životu, která postupně mění naši osobnost do většího vnitřního míru, lásky a tvořivosti. O rozhodnutích, která nás otevírají neznámu a důvěře v existenci..

Pro naši mysl je to celé děsivé, protože bez obsahu a kontroly mysl ztrácí smysl. Proto tak často mysl moderního člověka generuje konflikty a neustále si hledá nějakou činnost, které by se mohla věnovat. Pro mysl je vnitřní ticho a klid nesnesitelnou prázdnotou. Pro vědomí je vnitřní ticho zdrojem živosti, radosti a vnímavosti. 

Mysl stále potřebuje obsah. Když své mysli nedáme žádné mantinely, nakonec platíme vysokou cenu. Ztrácíme hloubku ve vztazích a v celém životě. Jsme doslova odpojení od života. 

Vztah, do kterého přinášíme vnitřní klid, ten obsáhne všechno. 

Je (ne)obyčejně radostným, svobodným a láskyplným sdílením.

Venkovní Rituál Zrcadel a Bran v Loutí

Některé venkovní rituály přináší něco nepopsatelného. Navždy zůstanou v srdcích těch, kteří se jich účastní. O víkendu se v Loutí uskutečnil Rituál Zrcadel a Bran, který si zaslouží uctít. 

Když přišel čas, po delší meditační a konstelační přípravě, uváděl jsem postupně muže a ženy do samotného rituálu. 

Pomalu jsme ~ vždy ve dvou ~ stoupali k přírodnímu háji, tvořenému ze dvou mohutných dubů, které ve své majestátnosti shlíží na celé údolí. 

Tyto stromy mají svůj vlastní chráněný prostor. Když přicházíte k nim a nasloucháte, všechno se uvnitř ztiší a vy jste ve spojení s moudrostí samotné existence. 

Jak jsme se přibližovali ke vstupní bráně, vlny energie procházely celým tělem. 

Někdy u žen a mužů dozrál vteřiny před začátkem záměr pro průchod rituálem. Jindy se člověkem rozlilo „děj se vůle boží“ & uvolňuji se s důvěrou do přítomnosti.. 

Nejprve jsme stoupali při svitu zapadajícího Slunce. Sluníčko postupně zapadlo za blízký kopec, vyšel veliký měsíc a dubový háj byl osvícený pochodněmi, které označovaly cestu samotným rituálem. 

dubový háj v Loutí

Pokračovali jsme až do půlnoci. 

V tom čase proběhlo mnoho dávání a přijímání. 

Často nečekanými způsoby, které jsou nám obvykle skryté do posledního momentu. 

Když si dovolíme vydat se na cestu do neznáma. 

Objevujeme hlubší dimenzi prožívání. 

Vděčnost.

Za sílu a moudrost přírody. 

Za to, že lidé se stále více otevírají sobě & životu. 

Za dar této práce. 

Skutečná svoboda II.

Spoustu okolností ve svých životech neovlivníme. Na světě jsou miliardy lidí a většina z nich má své představy o tom, jaký by život měl být. A život si stejně dělá, co chce. 

Ztratíme sebe v partnerství, partner/ka se s námi rozejde a my jsme ještě víc ztraceni. 

Budujeme majetek a pak o něj přes noc přijdeme. 

Pečujeme o své tělo a pak přijde nemoc a všechno změní. 

Když přijde náročná životní situace, máme svobodu nereagovat. 

To je někdy ta jediná svoboda, kterou máme. Není to akt odevzdanosti. Je to proaktivní rozhodnutí. Protože když se něco stane, většině lidí naskočí naučený program a tak se nic nezmění. 

Spadnou do oběti a začnou obviňovat. Hledají cestu, jak se ještě lépe zajistit, aby se nic podobného už nestalo a nevidí, že se zajišťují před prožíváním Života samotného. 

Když jsem dostatečně vědomý / vědomá na to, abych nereagoval/a, nebo svou reakci zastavil/a…tak se může stát něco nového. Když zastavím své reakce a dám si místo toho prostor „Být s tím“, tak je to to, čemu se v buddhismu říká „zastavit karmu“. 

S každým takovým zastavením se mi nabízí jedinečná příležitost poznat sebe sama. Ve své podstatě. A s tím se otevírá nezměrná svoboda, síla a láska z vnitřního zdroje. 

S otevřením vnitřních zdrojů se stávám skutečným spolutvůrcem života. Méně lpím na tom, co by se mělo stát v mých vztazích, mém povolání, mém životě. Více si uvědomuji sebe. A tak získávám mnohem větší vliv, nejen na svůj život, ale také na životy ostatních. 

Nejen tím, co dělám. 

Tím, kým jsem. 

Vědomý život

Když jsem nevědomý, tzn. ztotožněný se svými myšlenkami a rolemi, tak nemám jinou možnost než reagovat. V situacích a vztazích svého života se chovám stále stejně. A vyvolávám stejné reakce u dalších nevědomých lidí. 

Do každého dne přináším svou minulost a naučené, nevědomé návyky. To se v průběhu desetiletí ještě posiluje, jako vyjeté koleje, kterými projíždíme zas a znovu.

Kdyby měl někdo vnímavý možnost uvidět film mého života ~ vidět mé narození, výchovu, školní docházku, i traumata, dokázal by s velkou pravděpodobností říct, jak v které situaci dnes zareaguji. 

Co je to reakce? 

Neustálé spouštění nevědomých mentálních a emočních vzorců, které si v sobě nosíme od dětství. 

Pokud jen reaguji, tak z životních výzev vytvářím drama a utrpení, místo abych v nich viděl příležitost k vnitřnímu růstu. Když jsou v mém vztahu problémy, tak spouští nevědomé vzorce mého chování. 

„Boj. Oběť. Uzavření se. Obhajování se. Manipulace.“ 

A protože nevědomí lidé se navzájem přitahují a posilují se v nevědomých vzorcích, nic se nezmění. Oba hrají svou porouchanou desku a chtějí, aby se změnil ten druhý. Věří v pohádku. Nebo to vzdali. 

Pokud jsem zcela nevědomý, tak nechápu, že nejsem svými reakcemi, nejsem svými vzorci chování. Všechno je součástí mé identity. Snadno obviňuji druhé za to, jak se nevědomě chovají. Nedokážu rozlišit chování a podstatu člověka. Nerozumím tomu, že když je někdo nevědomý, tak vlastně nemá příliš na výběr, jak se bude chovat. Zraněný člověk zraňuje. 

Krize jako probuzení

V životě přichází krize, které jsou natolik velké, že způsobí trhlinu v naší naučené identitě. Rozchod. Těžká nemoc. Bankrot. Konec kariéry. 

Nemusí to být nic velkého, někdy prostě stačí, když pohár utrpení přeteče. 

Konečně se něčeho „pustíme“.

A v uvolněném prostoru si začneme uvědomovat sami sebe. Svou podstatu. Pozorovatele uvnitř nás. Tichý klid, který prostupuje vším. 

Většinou je to postupný proces. 

Když mám na semináři někoho, z koho tento klid vyzařuje, vnímám moudrost pod jeho slovy, tak většinou zjistím, že toho muže / ženu, většinou život o mnoho připravil. A tím uvolnil prostor pro probouzející se vědomí. 

Méně formy přináší více esence.

Co vypadalo nejprve jako rána osudu, to se ukázalo být požehnáním. 

Protože v momentě, kdy narůstá vědomí uvnitř nás, tak dokážeme vidět své „porouchané gramodesky“. Začínáme vidět vzorce svého chování, vnímáme konečně své mentální a emocionální nastavení. Uvědomujeme si, že to všechno jsou jen programy. 

A najednou je tady někdo (něco), kdo to celé pozoruje a vnímá. 

Postupem času zjistíme, že najednou máme na výběr. 

Už nemusíme tolik reagovat. Některé náročné životní situace nás dokáží stále ještě strhnout, ztratíme se v dramatu a „probudíme“ se, až když ta smršť proběhne. Ale mnoho vztahových & životních situací s námi už jen tak nezamává. Nechytneme se na háček druhých, kteří ve své bolesti nechtějí zůstávat sami.

Dokážeme něco udělat nově. A být tam jinak. Nebo neudělat nic v situaci, kdy bychom to v minulosti nedokázali.

Dokážeme zůstat u sebe. A nepřijdeme o cennou energii. 

Když už máme v sobě dostatek vědomí, tak se můžeme „pro vědomí rozhodnout“. Již nemusíme trpět. Místo utrpení..

Zas a znova se vracet k tomu rezervoáru ticha, klidu a blaženosti, který se nachází hluboko uvnitř nás. Tímto způsobem odchází mnoho lpění a zbytečné bolesti. Nemusí to být skrze dlouhé meditace.

Lepší je být přítomen v každodenním životě, nohama na Zemi, v běžných činnostech a prostě si čas od času uvědomit „To Za“. Postupem času se to víc a víc „udržuje“ samo. 

Když zapomeneme, ztratíme se v myšlenkách, emocích, situacích…

Stačí si to uvědomit. 

„A jo, zase jsem na sebe zapomněl. Kdo na sebe zapomněl?“

A jsem zpátky. Vědomě účasten všeho.

Tohle je cesta, na které si uvědomíte, že štěstí, radost a blaženost jsou skutečně vnitřní stav. Nejsou podmíněné tím, co se děje venku. To přináší spoustu vnitřní svobody. Dokážete dávat mnohem víc lásky ve svých vztazích a vaše vztahy – ani vztah k sobě – nejsou plné podmínek…Vše může dýchat. 

Není to vždy cesta příjemná, protože narůstající vědomí z vás přirozeně vytahuje na povrch i staré bolestné záležitosti a traumata. Vy však postupně získáváte kapacitu tyto staré záležitosti uvědomit a propustit. 

Důvěřujete procesu. Obnovujete svou vnitřní sílu. Vracíte se ke spojení s částmi sebe sama, které byly dlouho neviděné. 

Zjišťujete, že většina bolesti je způsobena naší rezistencí. Vidíte, že to, čeho jste se tak obávali, nebylo zdaleka tak hrozné, jako vaše představa o tom.  

Už si nebráníte žít. 

Vědomý, každodenní život. 

Tělo, vědomí a láska

Vydali byste se na cestu kolem světa trabantem? 🙂 Někteří určitě ano a vzniknou z toho skvělé cestopisné filmy. Většina lidí raději pojede autem, ve kterém se cítí pohodlně. Zvolí si auto spolehlivé, které hodně vydrží a zvládne i skutečně náročné situace a terén. 

Náš život je jako cesta kolem světa. 

Jsme zas a znovu vystavováni nejrůznějším situacím, některé z nich mohou být celkem náročné, unikátní a nové. Nevozíme se ale stále v autě, vozíme se ve svém těle. 

Sice nemůžeme změnit „model svého těla“, ale na rozdíl od auta má naše tělo možnosti, o kterých většinou ani netušíme. Když pochopíme energetiku svého těla, změní to náš život.

Při své práci vidím, že hodně lidí naráží na limity svého těla. Hovoří o otevřeném srdci a vědomém přístupu k životu. A jejich tělo přitom může být plné nejrůznějších fyzických omezení a energetických bloků, které jim brání, aby to, o čem mluví, mohli skutečně žít v každodennosti. 

Některé věci na svém těle nezměníme a mívá to dobrý důvod, jiné se dají změnit relativně rychle a my si říkáme: „Proč jsem nezačal/a dřív.“

Když není tělo v pořádku, není snadné se v něm skutečně uvolnit. 

A bez uvolnění v přítomnosti se těžko žije vědomý život. Bez vědomého života vlastně nežijeme, nejsme skutečně tady. Náš život je sledem naučených návyků a reakcí. A přijde nám to normální, protože to je běžný stav člověka 21. století. 

U některých lidí přesně víte, co řeknou, co udělají, ať je potkáte jednou za rok, nebo za pět let. Je to stále stejné. Žijí bezpečně ve vyjetých drahách. Nedovolují životu, aby do nich skutečně „vstoupil“, protože by mohl vyvolat něco, s čím si nebudou vědět rady. A to nechtějí zažívat.

Tuší, že kdyby se vydali na „neprobádanou půdu“, tak ztratí pracně udržované představy o sobě. Přijdou o kontrolu, díky které alespoň nějak „fungují“. 

Jak můžeme milovat, když máme „zavřené“ tělo a vlastně necítíme?

Nevnímáme svou energii, ani energii druhých? Znecitlivujeme se vůči tomu nepříjemnému, ale pak nemůžeme cítit ani to příjemné. A tak hledáme silnější stimuly, které nás ještě víc znecitlivují. Je to začarovaný kruh.

Můžeme fyzicky cvičit každý den a cítit vitalitu ve svém těle a přesto být „zavření“. Máme navenek hezké tělo, ale co z toho, když jej skutečně nevnímáme. 

Až v momentě, kdy se dostaneme k energetické práci s tělem, tak to je příležitost pro skutečnou vnitřní transformaci.

Tahle transformace pak působí ve všech oblastech našich životů. Je cestou k láskyplným vztahům, i neomezené tvořivosti v našem povolání & poslání. 

Jsme skutečně šťastní, když si dovolíme být celiství.

Obzvlášť v duchovnu a spiritualitě se často (pod)vědomě odmítá to pozemské a velebí vše božské, to „vyšší“. Jenže to pozemské je božské jakbysmet. 

Unsplash, Matej Rieciciar

Při své práci podporuji muže a ženy v přijetí všeho, co k nim patří. Jak můžeme být spokojení ve svých životech a vztazích, když na sobě odmítáme fůru věcí.. Sebe si nosíme všude a filtr naší vnitřní nespokojenosti ovlivňuje celé naše životy, i kdybychom navenek měli vše.

Často něco v sobě odmítneme, někam to schováme a raději na to zapomeneme. A pak se divíme, proč se nedokážeme radovat ze života jako to malé dítě, které vidíme na pískovišti. 

Proč tlumíme svou energii, proč se zavíráme?

Protože by jinak vyšly na povrch staré emoce, nejrůznější bezmoci, marnosti a strachy, které jsme uložili hluboko ve svých tělech. 

Naše těla dokáží účinně ukládat energii. Dokáží uložit i nevyjádřené emoce ze situací, které jsme ve svých životech neměli kapacitu zvládnout. Do té doby, než máme schopnost je zpracovat. Jenže řada lidí jen donekonečna „ukládá“. 

Tyto emoce v nás pak zůstávají jako uvězněná a dlouho zadržovaná energie, která se čas od času ozve, že by už potřebovala propustit.. A my se divíme, proč se nám něco děje stále dokola – v našich vztazích, v každodenních životech. 

Když něco vyplave na povrch a je to nepříjemné, tak se často stáhneme, zareagujeme na ty, kteří to z nás vyvolali a opět „to zatlačíme“ někam v sobě – do svého těla. Je to naučený návyk.

Proto tolik lidí raději zůstává – tělesně a energeticky – ve stavu přežívání.

Podvědomě ví, že kdyby navýšili svou energii a uvolnili se, tak vyplave na povrch to nepříjemné. Volí si bezpečí a jistotu na úkor plného života. 

Neuvědomují si, že většinu těch nepříjemných stavů vytváří jejich pocit odporu a rezistence k dlouho zadržovaným emocím a pocitům. Většinou naše představy o něčem jsou horší, než bývá realita. 

Vězníme sami sebe mřížemi, které jsou vlastně iluzorní. 

V momentě, kdy se naučíte uvolnit se vědomě i se svými náročnými emocemi, tak mohou konečně odejít. S tím se osvobodí část naší energie. A to je pocit k nezaplacení. 

Není to tolik o technice, je to o důvěře v život. Je to o ochotě vystavit se i tomu nepříjemnému v sobě, protože nemáte co ztratit. Můžete jen získat. 

V desetileté klientské praxi s muži a ženami vnímám, že bez těla to opravdu nejde. Jakákoliv forma osobního rozvoje, či spirituality, která není celistvá, narazí nakonec na limity toho, co odmítá. 

Je potřeba zahrnout celek. 

Tělo, mysl, srdce i duši. 

Když žijeme většinu svých životů nepřirozeně, tak pro nás bude to přirozené nakonec nepřirozené. 

S podporou těch, kteří se rozhodli vědomě pro přirozenost, to můžeme změnit. 

Třeba nevíme, co přesně hledáme. 

Jen cítíme, že potřebujeme žít jinak. 

Vnímáme tichý hlas svojí duše, která nás volá ke změně. 

~

Jednou za rok připravuji šestidenní seminář, který probouzí skutečnou vnitřní transformaci. Je o těle, vědomí, lásce, síle a energii. To vše v bezpečném prostoru, ve kterém si můžete dovolit být skutečně sami sebou a nacházet cestu k vnitřní svobodě. 

Procitnutí do Života: http://www.orsag.info/akce/procitnuti_zivota/ 

Přijmout životní energii

Nějakých 7-8 let jsem připravoval hlavně jednodenní a víkendové rozvojové & prožitkové semináře. Fungovalo to (a funguje) dobře. I v tomto čase se dá jít do slušné intenzity, vědomí, hloubky a rozsahu. 

U některých témat jsem přesto měl pocit, že odjíždíme v momentě, kdy by se daly sklízet největší „plody“ vnitřní práce. V neděli odpoledne lidi přepínali do „běžného“ režimu, vyzvedávali děti, připravovali se na další týden. Zdárný vnitřní proces byl často přerušen krátce poté, co začal. 

Dát si po skončení semináře prostor pro sebe, čas na další integraci (ideálně v řádu hodin), to je stejně důležité, jako samotný seminář. Když jste matka samoživitelka, nebo makáte dvanáctky, bývá to celkem oříšek.

A do některých témat – obzvlášť, co se týče intenzivní práce s tělem, životní energií a traumaty, mne to do víkendů nepouštělo téměř vůbec. 

Letos se to poprvé „překlopilo“. Víkendů je méně, než čtyřdenních až šestidenních seminářů. Je to výzva pro mne, i pro moje klienty, kteří jsou připravení jít do větší hloubky a důvěry životu. 

Děkuji všem, kdo dáváte natolik velkou prioritu vnitřní práci, že si vezmete dny dovolené na seminář, investujete své prostředky, čas, energii, protože cítíte, že je čas něco v životě skutečně změnit. Jakákoliv prospěšná změna u sebe se nám násobně vrací z okolí, ze života.

Paradox

Největší je paradox, že jako lektorovi a terapeutovi se mi vlastně ulevilo. Jednoduše cítím, že s muži a ženami na delších seminářích máme konečně větší prostor a násobně větší možnosti. Je to úplně něco jiného. 

Vloni v létě na šestidenním semináři jsem viděl, že někteří z účastníků a účastnic dokázali udělat za ty dny větší vnitřní posun, než za celoroční cyklus, který probíhal o víkendech. 

To bylo sakra silné uvědomění. 

Když víte, že jste na semináři na víc dní, tak si prostě dovolíte. Dovolíte si otevřít se i s tématy, která potřebují čas na pochopení, přijetí a integraci. Je třeba respektovat proces. 

Všichni máme vnitřní moudrost a naše tělo má hlubokou vnitřní intuici. 

Energetické bloky a traumatizující situace mohou zůstávat v těle uložené celá desetiletí, dokud se neobjeví vhodná příležitost je nechat jít. Je to vnitřní ochrana a pojistka. A souvisí to i s vnitřní kapacitou.

Tělo pozná, že už máme natolik velkou vnitřní kapacitu, aby propustilo vnitřní bolest a přijalo více lehkosti, radosti a volně proudící energie. Více spojení se Životem.

Řada lidí vypovídá, že se uvolnili ze starých bolestí, traumat a omezujících vzorců často až kolem čtyřicítky. Měli kapacitu a nadhled, i obroušené ego a to jim umožnilo své vnitřní zátěže zpracovat. I mně v posledních letech přišly ty nejcennější posuny a uvědomění. 

Dnes žijeme v jiné době, než ještě před pár lety. Život nás vystavuje nejistotám a mnozí prochází vnitřními změnami, bez ohledu na svůj věk.

Šestidenní seminář je nejdelší seminář, který se mnou můžete absolvovat. Je to dostatek času na to, abyste se mohli skutečně uvolnit a jít k esenci. Pracovat se svou vnitřní energií tak, abyste skutečně nalezli zdroje své vnitřní síly a přinesli si to vše do každodenních životů.

Je to hluboce transformativní zážitek, který může doslova & prospěšně změnit váš život. Když to dovolíte. 

Moje hlavní role je v tom, abych vytvářel bezpečný prostor, kde je možnost s lehkostí pracovat i s těžkými a velmi osobními tématy. Tady máte čas a můžete pracovat vědomě s čímkoliv, co dlouho stálo za vašimi zády… 

Máte velkou svobodu nastavit si vše tak, jak potřebujete. Čerpáte z mojí plné podpory, jak ve skupinové práci, tak individuálně.

Po desítkách let v osobním rozvoji a spiritualitě, v každodenní praxi, stále objevuji, co funguje. Čerpám z nejhlubších tradic, i z moudrosti, která nás všechny přesahuje. 

Pokud jste připraveni na skutečně celistvou práci, která bude zahrnovat vaše tělo, srdce, mysl i duši, tak vás zvu na šestidenní seminář Procitnutí do Života. Tohle je příležitost k vnitřnímu osvobození a spojení se se zdroji své síly a vnitřní laskavosti. 

Čekají vás nesmírně osvobozující taoistické, energetické masáže. Krok za krokem uvolníte své tělo jedinečným způsobem a celou praxi si odnesete do svých životů a vztahů. Objevíte praktickou sílu tibetského buddhismu ve své esenci. Čeká vás spontánní praxe kašmírské tantry. Najdete úlevu ve spojení svého vnitřního ženského a mužského principu. Zažijete extatický tanec ve spojení s posvátnou kakao ceremonií. 

Takový seminář připravuji jen jedenkrát v roce. 

http://www.orsag.info/akce/procitnuti_zivota/

Příležitost rozevřít svá křídla.

Přijmout svou životní energii.

A osvobodit se do života. 

Top