Přijetí není žádná metoda

Nauč se přijímat druhé.

Potřebuješ druhé pochopit, abys je mohl přijmout takové, jací jsou.

Tohle slyšíme na poli seberozvoje často..

Potkal jsem spoustu lidí, kteří z přijetí dělají vrcholnou olympijskou disciplínu. Sám jsem to nějakou dobu dělal a honil si triko. Často je to celé jen hra pro ego, pro oddělené já. Je to hra, která má své limity a dříve nebo později to celé praskne.

Ale než to praskne, tak přidáváme další vrstvy chování k těm vrstvám, které už jsme nabrali od dětství. Celé je to s bohulibým úmyslem, přesto jsou to vrstvy. Další balast.

Je to dobře vidět ve spirituálních komunitách, ve kterých si nějakou dobu všichni hrají na osvícené a přijímající, ale dříve nebo později ty stíny stejně vystoupí na povrch a je třeba se na ně podívat. Nějakou dobu to bublá pod povrchem, semtam cítíte ve vzduchu nějakou pasivní resistenci a neopravdovost.

Pak to bouchne. Všem se uleví a přijetí je tady najedou samo od sebe. 🙂 Číst dále ›

Spojení dovnitř

Během svého života jsem potkal pěknou řadu inspirujících lidí ze všech oblastí a oborů. Někteří mi dávali dobře míněné rady a informace, inspiraci, zprostředkovávali zkušenosti.

Čas vše prověří.

Čas ukáže, že to obyčejné a téměř nedůležité bylo mnohem cennější, než se tehdy zdálo.

Čas ukáže, že většina, i dobře míněných, rad je spíše o tom, kdo radí. Bez ohledu na to, kolik zkušenosti, moudrosti a napojení ten který člověk má. I kdyby to byl světově uznávaný lektor, nebo mystička s velkou aurou kolem sebe.

I to největší a nejhlubší učení má určité limity, které vychází z toho, kdo je vytvořil. I osvícení učitelé mají svou osobnost. A každé učení je náchylné na všemožné interpretace těch, kteří jej přijímají. Nejen Buddhovo a Ježíšovo učení. Stačí pár desítek let, aby i učení takových přirozených lidí, jako byl Ramana Maharishi, bylo rozmělněno a mělo desítky interpretací. A tak to asi má být.

Zodpovědnost za život

Klíč je v tom nedat nikomu zodpovědnost za svůj život. Nevzdávat se osobní svobody rozhodovat sami za sebe. Když to uděláte, život vám vždy ukáže, že ta jediná skutečná pravda se nachází uvnitř, ve vlastním zdroji.

Jsou záležitosti, které nemůžete přehodit na druhé. Číst dále ›

Nejdůležitější vnitřní Klik

Jako malí jsme nakonec uvěřili, že nejsme spojeni s celkem.

Celé naše prostředí podporovalo v dětství tuto víru v oddělenost. Tak dlouho, až se tato víra stala naší součástí. A z této víry se postavil celý náš život. I způsob, jak přemýšlíme, cítíme, vidíme, vztahujeme, představujeme si,..

Uvěřili jsme ve velký svět plný individualit, kde si každý musí najít své místo.

A tak hledáme venku. Já jsem tady a tam je něco pro mě. Hledáme tam štěstí, lásku, krásu i Boha.

Vymezujeme se skrze já a ty, skrze my a oni.

Málokdy vidíme ve druhém sebe.

Co když..

Co když to, na čem stavíme má celé mylný základ? Co když nejsme ani myslí, ani tělem. Co když božství / esence není někde tam venku, ale uvnitř nás samotných?

Co když už dávno máme vše, co hledáme, ale právě kvůli samotnému hledání to nemůžeme najít?

Žijeme v přesvědčení, že naplnění tužeb a cílů je cestou k radosti, spokojenosti a vnitřnímu míru. Co když právě cíle a tužby jsou tím, co nám brání (v tomto módu) tyto kvality zažívat?

Když máme nenaplněný cíl, touhu, záměr a lpíme na nich…tak vytváříme větší nebo menší napětí. To je s námi pořád, prakticky neustále. Nelpět je s nastavením oddělenosti téměř nemožné..

Když dojde k naplnění tužby, cíle, záměru…tak zažíváme stavy radosti, pocit štěstí, míru,..které si spojujeme se splněním něčeho.

Není to však mnohem jednodušší?

Ty příjemné stavy ve skutečnosti souvisí s tím, že tužba, cíl a záměr dospěl ke svému konci. A s nimi dospělo ke konci i související napětí. Pak může přijít uvolnění.

V tom uvolnění může na povrch vystoupit naše esence. Naše prosté bytí, které tady bylo celou dobu, ale my jsme je neviděli, protože jsme byli fixováni někde na něco. Něčeho jsme se pěkně drželi.

A tak zažíváme pocity svobody.

Dokud nepřijde další fixace na něco.

A tak stále dokola.

Přestat s tím vším?

Navádím vás k tomu, abyste nežili žádné záměry, cíle ani touhy?

Ne, protože by to nemělo žádný smysl.  Číst dále ›

Zrcadlo a brána

Život není fér.

Tuhle hlášku někdy vidím ve výrazu a v energii člověka.

Víra v tohle přesvědčení pramení, jak jinak, z osobní zkušenosti nás samých a našich nejbližších.

Všichni jsme spolu uzavřeli v dětství nějaké dohody. Bez ohledu na to, jestli ty dohody jsou v souladu s principy fungování tohoto světa. Bez ohledu na to, jestli přináší radost, nebo zmar. Zas a znovu věříme, že taktika, která nefungovala 20 let, začne jednou fungovat.

Dohoda většinou zní:

Když udělám to a to, když budu takový a takový, tak mi to přinese radost, štěstí, naplnění mých potřeb a spokojenost v životě.

.. když budu hodný / hodná

.. když se rozdám (naplním nejdříve potřeby ostatních)

.. když budu podávat veliké výkony a hodně pracovat

.. když budu pracovat na sobě a chodit na spousty kurzů

.. když ostatním ukážu, jak jsem dobrý a přesvědčím je o své ceně

.. když ponesu břemena, která mi nenáleží

.. když zachráním maminku a tatínka (celý svět)

.. když se obětuji za druhého

atd.

Někdy máme pojistku, kdyby dohoda nefungovala: Když moje dohoda fungovat nezačne, tak za to může okolní svět a já vám ukážu. Možná budu tak nešťastný, až vám umřu. A uvidíte tu nespravedlnost! Takhle vás potrestám a všichni uvidíte tu křivdu.

S těmito věcmi pracujeme při konstelacích. A nikdy není pozdě pro změnu. S vyšším věkem mohou být změny těžší, ale mnohdy se dějí doslova zázraky v tom, co jsou lidé jakéhokoliv věku vnitřně změnit.

Síla víry a osobní zkušenosti

Když jsme byli před nějakými pěti lety v Thajsku, tak jsem tam viděl nádherné veliké slony, kteří byli přivázaní k malému kolíku v zemi. Přišlo mi, že by jim stačilo maličko cuknout tou nohou, která byla ke kolíku přivázaná a kolík by okamžitě vyletěl. Slon by byl volný.. Číst dále ›

Jedna jediná věc

Všichni máme 24 hodin času denně. Čas se někdy subjektivně natahuje, jindy zkracuje, ale to číslo je pro všechny z nás stejné.

Někdy můžeme mít pocit, že si čas (a energii) ušetříme, když dáme pozornost více věcem naráz.

Máme otevřený email a sociální sítě, do toho připravujeme podklady pro novou práci. Prokládáme tvořivou činnost emaily, telefony a zprávami.

Jsme na procházce v lese a u toho posloucháme novou audioknihu.

Myjeme nádobí a u toho řešíme s partnerkou dovolenou na léto.

Máme puštěnou televizi, nebo nějaké streamované video na počítači a spolu s tím si děláme seznam úkolů na dnešní den.

Povídáme si s kamarádem a částí pozornosti jsme u telefonu a útržků zpráv, které na něj právě přichází.

Multitasking | Singletasking

Multitasking – současné věnování se více činnostem – byl dlouho běžnou metodou práce s časem. Na první pohled se zdá, že tohle je způsob, jak na čas vyzrát. Skutečně stihnete víc. Už se tolik neřeší kvalita vašich výstupů. Ani to, jaký máte celkový pocit ze života.

V současnosti nabírá víc a víc na popularitě Singletasking – pozornost plně soustředěná na jednoho člověka, jednu věc, jeden úkol. Prostě jedním směrem. Hlava může pak namítnout…no to ale nestihnu skoro nic. Paradoxně dostanete mnohem víc..

Co ukazuje praxe

Číst dále ›

Tam není více, než tady

Co nás vrací zas a znovu na ta stejná místa?

Oblíbená louka, oblíbený strom, které jsou pro většinu lidí naprosto obyčejné. Pláž ve Španělsku nebo Chorvatsku, ke které se opakovaně vracíme na dovolenou. Ta stejná procházka podél rybníku, kterou jsme prožili již mnohokrát ve všech ročních obdobích a za každého počasí.

Na určité úrovni si uvědomujeme, že žádný sebevíc bombastický prožitek, žádné odhalené tajemství, žádná nová místa, ani žádní noví lidé nám nepřinesou víc toho, co skutečně naplňuje. Když nějaká místa hodně poznáme (na té rozumové, analytické úrovni), přestáváme se čehokoliv držet, nesnažíme se z toho vymáčknout maximum a klesáme uvolněně pozvolna zpátky do hloubky svého nitra. Pak teprve dostaneme možnost skutečně uvidět. To se však děje samo od sebe, ne na základě našeho konání a chtění.

Netoužíme po ničem a dostáváme vše.

A když dáme pozornost svému prostředí a jsme přitom „ve spojení“ se svou podstatou, tak objevujeme novou krásu i tam, kde jsme byli tisíckrát. Blaženost prostého bytí.

Přijde velké uvědomění. Pochopíme, že krása, láska, ani síla není vlastností nějakých objektů. Krása, láska i síla je projevem esence, která je „za“ všemi objekty tohoto světa a která přirozeně a sama vyplouvá do popředí, když se přestaneme o cokoliv snažit a jednoduše se uvolníme. Uvolněný pozorovatel vidí krásu, lásku a sílu všude kolem sebe a sám je projevem těchto kvalit. Číst dále ›

Nejcennější čas dne

Když jsme úplně malí, nasáváme spoustu vjemů z prostředí kolem nás. Jsme jako houby. Jsme svým prostředím formováni a my přijímáme. Přišli jsme do života a tak žijeme. S jistou nadsázkou se stáváme svým prostředím. Stáváme se nejbližšími lidmi kolem nás. Ne nadarmo se říká „čemu dáváš dlouhodobě svou pozornost, tím se stáváš“.

Čím jsme starší, tím víc přijímáme nějakou ustálenou formu a tím těžší je udělat nějaké skutečné vnitřní změny. Obrazně řečeno, náš šálek je plný.

Proto je dobré se změnami v životě nečekat. Čím jsme starší, tím mohou být těžší. Čím jsme starší, tím může být více závazků a méně životní energie,..tím více bude mít naše hlava argumentů proti změnám. Velká životní zkušenost je cenný poklad. Přináší moudrost, současně může být však i omezením, pokud jde o přijímání nového. 

Nejcennější čas

Přesto je čas v našem životě, který nabízí vzácnou příležitost. Bez ohledu na náš věk. Tento čas se ještě k tomu pravidelně opakuje. Každý den.

Málokdo si hodnotu tohoto času uvědomuje a tak s ním mnohdy mrháme. Když nám to nikdy nikdo neukázal, tak ani nevíme, o co přicházíme.

Jde o první desítky minut po probuzení. Číst dále ›

Ta nejprospěšnější technika

Existuje spousta užitečných technik na cestě osobního rozvoje. Techniky meditační. Techniky na práci s myslí. Techniky na uvolnění těla a odbourávání bloků. Techniky na doplnění energie. Techniky očistné.Techniky na propojení se sebou, s druhými, s bytím…

Prostě techniky, kam se podíváš.

Duchovní konzum

Vejdete (surfujete) do knihkupectví a tam je v sekci osobního rozvoje a spirituality takové množství knih, až z toho oči přechází. Můžete si vybrat cokoliv. Pro duchovního hledače je to učiněný ráj. Tak trochu jako když malé dítě přijde do obchodu s cukrovinkami.

Všechny techniky jsou do větší nebo menší míry prospěšné…dokud se nestanou překážkou. Dokud je nepřerosteme. Dokud si neuvědomíme, že nejsme stroj, který můžete naprogramovat a on bude dávat roky a roky nějaké výsledky.

Nakonec pochopíme, že s praktikováním více technik (a více intenzivně) nedospějeme dříve do ráje.

Je to nefér. Zase žádné záruky od života.

Ještě k tomu si plno těch návodů protiřečí a kdo se v tom má všem sakra vyznat. Je to celé docela matoucí. 

 Duchovní cesta

Můžete si říct..tak jo, vyberu si raději jednu cestu a tu budu prohlubovat. Deset, dvacet let. Už žádný duchovní konzum. Už žádné hrabky. 🙂 Bytostně se odevzdám nějakému učení, technikám, metodám.  Číst dále ›

Udělej toto (vyčistíme to) a vše bude dobré

Každý z lektorů, terapeutů, bodyworkerů, koučů, průvodců a dalších lidí v podobných profesích má specifický přístup k práci s klienty. Ta rozmanitost a svoboda výběru, kterou u nás v ČR máme je docela úžasná a ve světě není běžná.

Každý v nějaké fázi své cesty potřebujeme něco jiného. Aby mohla nastoupit nová fáze, je však třeba tu předchozí fázi opustit. Vnímám, že určitým znakem zralosti u človíčka, který přijde ke mně na konstelace, nebo na rituál, je přijetí osobní zodpovědnosti za svůj život. Bez osobní zodpovědnosti není ani skutečné svobody. To je o vnitřním vývoji, ne o vnějších okolnostech. Je znakem vnitřní moudrosti, když si z něčeho vyzobáte to, co je tam pro vás a jdete dál.

A přitom se umíte upřímně podívat, jestli před sebou právě neutíkáte.

Asi není náhoda, když potkáte nějakého léčitele a ten vám čistí auru a čakry. Ani není náhoda, když potkáte někoho, kdo vám dá přesné instrukce, co byste měli udělat, aby vše bylo v nějaké oblasti fajn. Někdy to vychází z jejich osobní zkušenosti, někdy z určitého napojení.

A přesto..

Nakonec je to jen o nás samých, co si z toho všeho vezmeme. Nikdo, skutečně nikdo není odborníkem na náš život. Může nám dát vodítka, cennou inspiraci, upozornit nás na zdroje, které jsme nevyužili. Třeba zprostředkuje nějakou zkušenost, která je pro nás cenná..

Nikdo nás však nezachrání. 🙂

Takhle život nefunguje. Tohle není hra, která má jasně daná pravidla a záruky.  To by nebylo žádné dobrodružství.

Naše duše ví, ale někdy nepoví. 🙂

Jen my sami si můžeme upřímně odpovědět, jestli jsme náš život svěřili do rukou někomu jinému a jestli se na něm náhodou nestáváme závislými. Závislí můžete být i na člověku, který dělá dobrou práci.

Jako vždy to není ani tak o tom, jak to vypadá navenek, jako o tom, s jakým vnitřním postojem se to děje..

Někdy dostanete dobře míněnou radu, abyste pak udělali přesný opak. Někdy na vás okolí tlačí ze všech sil a všichni vám říkají „ne“. A život vás zrovna postavil do zkušenosti, kdy máte i tak říct „ano“.

Nevzdávejte se své svobodné volby. Nikdy. Cena je příliš vysoká.

Ticho mezi slovy

Podívejte se na moudré učitele 20. a 21. století: Jiddu Krishnamurti, Ramana Maharshi, Osho, Eckhart Tolle, Mooji, Rupert Spira,.. V jejich slovech je potrava pro naši mysl. Pochopili, že naše mysl je něčím, bez čeho bychom se v této době tak úplně neobešli. Neustálý tok myšlenek současně může být i neprostupným vězením, žroutem životní energie a zdrojem omezeného pohledu na svět. Mysl se snaží na všechno přijít, uchopit, kontrolovat, vyjasnit. Mysl je zcela v pořádku, jen nesmí být naším pánem.

Mysl je skvělým nástrojem, když víme, že nejsme svou myslí. Jsme vědomím, které je za / nad myslí a to je nekonečně moudřejší, než kdy naše mysl může být. Toto vědomí v mysli není a nikdy nebylo, není její součástí. Řada vědců se snažila v moderní době přijít na to, kde je naše vědomí uložené. V mysli jej nikdy nenašli. Nenašli jej ani v těle. A že se snažili. Co když se tělo i mysl naopak nachází uvnitř vědomí? To je úhel pohledu, ze kterého se na svět málokdy podíváme. Přesto z tohoto pohledu přistupují k životu osvícené bytosti. S takovým pohledem na život se žije ve větší lehkosti, beze strachu a s větším pochopením pro celek.

Jsme tak srostlí s přesvědčením, že já jsem tohle tělo, tahle mysl, že nás ani nenapadne, že by tomu mohlo být jinak. Jediné, o co se můžeme opřít, je naše smyslová zkušenost a nemáme žádný důkaz, že vědomí je limitované naším tělem. Naopak zde jsou zážitky klinické smrti, které ukazují na nezávislost vědomí na těle a mysli a které nelze rozumově, moderní vědou uspokojivě vysvětlit.

Když věříte, že jste svým tělem, nebo myslí a současně to je chybná víra…tak jakékoliv další úvahy, které stojí na chybném základě, budou zcela logicky také chybné. Když takto žijete desítky let, je těžké přiznat si, že byste se mohli takto mýlit.

Chce to hodně velkou sebereflexi a otevřenost, abyste přijali, že nějaký koncept byl řadu let mylný. Pak se vrátit na začátek a jinak.. Velikáni historie, např. Leonardo Da Vinci tohle dokázali. (Doporučuji jeho životopis, který vychází z tísíců stran jeho deníků, jeho děl, výpovědí jeho současníků,..)

Číst dále ›

Top