Vše pomine (a proto je to tu boží)

Čas od času nám existence připomene, že vše je pomíjivé. Včetně těch velkých, lidských staveb, které byly stavěny do krásy a velikosti jako „věčné“ monumenty. Vloni jsme na Notre Dame střeše, která už není, měli možnost s rodinou být.

Pálilo slunko, provoz byl jednosměrný, takže jsme tam mohli spočinout tak na půl hodiny, než jedna skupina dojde nahoru a my budeme moci jít dolů. To zastavení bylo nejvíc. Lidé kolem z toho byli dost rozmrzelí, jak to tam „není zařízené“ a zpozdí se jim harmonogram. Stavitelé ve středověku holt na všechno nemysleli. 🙂 Vypadalo to, že Notre Dame byl pro mnohé samozřejmostí na dlouhém seznamu památek pro daný den. Dnes se na to možná dívají jinak..

Mimochodem, 15. dubna (1912) se potopil Titanic.

Zkáza ve větším měřítku nám připomíná.. Současný moderní člověk totiž většinou není smířený s konečností věcí. Není smířený ani se smrtelností svého těla.

Smířený být ani nemůže, protože není spojený se svou vnitřní esencí. Není spojený sám se sebou. Nepíšu o náboženství. Spíše o osobní zkušenosti, kdy si člověk uvědomí, že není zdaleka jen toto tělo, ani intelekt. Tuto zkušenost může zprostředkovat meditace. Našim předkům tyto hluboké, niterní zkušenosti přinášely i tradiční rituály. Někdy přijde člověku toto „požehnání“ samo od sebe. Třeba někde na ulici. Nebo při procházce lesem. Když si člověk dovolí vše pustit a být. Pak si uvědomí, že přes všechno pomíjivé je tady něco, co je trvale přítomné. Za všemi prožitky, smysly a myšlenkami..

O budování a přirozené spiritualitě

Kultury, které smířené se svou pomíjivou, tělesnou existencí byly, i díky svému duchovnímu přesahu, nepotřebovaly tolik budovat. Věděly, že formy (věci, vztahy,..) zanikají, aby mohly další formy vznikat. Ale esence (energie) se nikdy neztrácí..

Lidé byli spokojení s tím, co jim zajišťovalo každodenní obživu. S tím, co podporovalo vzájemné soužití a radost ze života. Měli svoje rituály, které byly „výživou“ pro jejich srdce a duši. Rituály byly spojením s tím „neviditelným“ v nás a kolem nás. Zdravou spiritualitu poznáte i podle toho, že nepotřebuje přílišnou pompéznost a velikost. Jde v souladu s každodenností a přirozeností přírodních cyklů.

Na budování není nic špatného. Často je to nádhera pro mnoho dalších generací. Přišli jsme sem tvořit a žít na všechny způsoby. Když však budují lidé, kteří už se nevnímají jako součást celku (přírody, kosmu, existence), tak může toto budování vést k sebezničení. To je nám připomínáno právě teď..

Žíznivý u pramene

Když nejsme uvnitř spojení s tou tichou esencí, která je za všemi formami, tak nám neustále něco chybí. Hledáme to někde venku…nakupujeme, budujeme svůj odkaz, jdeme ze vztahu do vztahu, honíme se za prožitky, zkoušíme si z toho života urvat co nejvíc…a nic nás přitom nenapojí.

Jsme těmi žíznivými u pramene čiré vody.

Čas od času…často když zanikají ty nejkrásnější, dlouho trvající věci kolem nás, boří se dlouholeté vztahy a končí velké kariéry….máme příležitost otočit se dovnitř. A objevit to nejkrásnější…uvnitř sebe. A pak i kolem nás, pod všemi formami tohoto světa.

Přidejte se na čtyři dny naplněné tancem, relaxací a pohodou. Připravujeme pro vás nejkrásnější ze starokeltských svátků: Beltain. Tento a další keltské svátky jsou v naší krvi. Jsou součástí darů naší minulosti. Podpora a požehnání k nám v tuto dobu proudí od našich předků skrze tyto tradice. Beltain je příležitostí ke spirituálnímu i tělesnému rozkvětu. Ve videu v pozvánce jsou ohlasy několika účastníků z roku 2018. Do 23. dubna máme velikonoční slevu 15 procent pro nové účastníky a 30 procent pro všechny přihlášené na cyklus Nebe na Zemi. Další info, krátké video a přihlášky na letošní Beltain jsou v kalendáři akcí.

Jak tvoříme své životy v každodennosti.

Asi jste již zaslechli, že… „čemu dáváme svou pozornost, tím se stáváme“.

Můžete strávit spoustu času v nenávistných diskuzích některých internetových médií. Vymezovat se nonstop proti všem fb příspěvkům, se kterými nesouhlasíte. Zabývat se neustále svými strachy. Promýšlet, co všechno by se mohlo stát.. Sjíždět nejrůznější konspirační teorie a dezinformační média, která rostou jako houby po dešti. Buďte v tom pár měsíců, nebo let a nejspíš se to odrazí na vašem těle, ve vaší energii, ve vašem přístupu k životu. Pak můžete přijmout svou osobní zodpovědnost, nebo obvinit ty druhé..

A nebo. Dávejte si pravidelný čas v přírodě. Poslouchejte hudbu, která pozvedává vašeho ducha. Sdílejte s inspirativními lidmi. Jezte skvělé jídlo. Buďte se zvířaty, která dokáží být přirozeně ponořena v prožitku přítomného okamžiku. Hrajte na hudební nástroj.. A sledujte, co to s vámi všechno dělá, když si tohle dopřáváte pravidelně. S vaším tělem, s vaší myslí, s vaším srdcem a duší. Nakonec jediné, o co se skutečně můžeme opřít je naše vlastní zkušenost.

Obracejte se dovnitř k esenci sebe sama. Objevujte ten tichý prostor, který je přirozeně láskyplný, svobodný a otevřený.. Máme ho v sobě všichni. I když je někdy trochu zahrabaný. 😉

Je to celé o malých, každodenních rozhodnutích. Rozhodujeme se tak jako tak, jen to je často nevědomé, ze setrvačnosti.. A my nevidíme, jak moc svobodné volby ve svých životech máme..

Čas od času přijdou situace, ve kterých se vám vůbec nebude líbit a nad kterými nebudete mít pražádnou kontrolu. Život vás tak upozorňuje, že je třeba se na něco podívat. Konfrontovat se se svým vnitřním stínem, protože je váš a potřebuje být viděn a uznán.

Vlny jsou součástí života, ale my rozhodujeme o tom, na které se svezeme. Nebo kterou se necháme semlít. Někdy nás to semele tak jako tak, otázka je, jestli se pro příště alespoň trochu poučíme. Jestli uvidíme další cesty.

Vlny jsou součástí života.

Někdy je taky fajn si nastavit svoje hranice s druhými. Nechat zaznít svou pravdu. Někdy je třeba jít i do konfliktu a jasného NE. I když to nedokážete rovnou hezky a příjemně. Udělejte to tak, jak to právě umíte. Možná to vyvolá odpor, ale vy jste se projevili tak, jak to pro vás v ten moment bylo pravdivé.

My se však někdy raději (a zbytečně) babráme v něčem, co nám už nijak neslouží…. Prostě z návyku. Nebo proto, že to dělají lidé kolem nás. Děláme z loajality a pocitu příslušnosti něco, co je v přímém rozporu s námi samými.

Možná se stačí, čas od času, zastavit. Prostě STOP. Nadechnout se. Podívat se na sebe. Podívat se na svou životní situaci. Zastavit zajetý automat. Rozhodnout se.

A začít objevovat, prošlapávat nové, neznámé cestičky..

Méně úsilí, více vědomí..

Protože vaše vědomí tvoří.

To stejné vědomí, které dodnes vědci nenašli. Neustále ho hledají někde ve hmotě (mozku). Protože vědomí tvoří hmota, to je jasné, ne? 😉 A nedochází jim, že jsme mnohem víc, než tohle tělo.. S tímto uvědoměním se otevírá tvořivý potenciál pro každého z nás..

Výzva pro tebe.. Možná jsi velkou část svého života tvořil/a spíše pro druhé, než pro sebe. Řídil/a jsi se požadavky rodičů, učitelů, šéfů, systému. Tak dlouho to bylo o tom, aby jsi „zapadl/a“ mezi ostatní, že jsi ztratil/a vědomí toho, kdo jsi. Co potřebuješ. Co miluješ. Kde končí tvůj prostor a začíná prostor druhého.. Teď se probouzíš a objevuješ věci, o kterých ti ostatní neříkali. Věci, které tě nikdo neučil. Nacházíš cestu sám/sama za sebe. V souladu se svým srdcem.

Zvu Tě na prožitkový seminář Spojení se Zemí (12. až 14. dubna v centru Živá voda v Podkrkonoší). Na seminář je možné se přihlásit samostatně, i jako součást celého letošního cyklu, více v kalendáři akcí tady na webu.

Některé dny jsou více..

Jsou dny, kdy mám pocit, jako kdyby mne podporovala celá Existence. Ona podporuje pořád. Jen to ne vždy vidím, protože se zabývám tím, nebo oním. Někdy mě život trochu obouchá (zpracuje), abych otevřel víc oči a dovolil si jen tak přijímat.

Jen tak být.

Díky Bohu za to, že dnes už to „zpracovávání“ není tak často, jak tomu bývalo. Mám svoje tělo rád a nechci mu zbytečně ubližovat. Užilo si za ten můj skoro čtyřicetiletý život už docela dost záseků. Už to nepotřebuji „na hraně“. Nemusím měnit ty směry se skřípěním kol a s rukou na ruční brzdě.

Mám raději ty oči víc otevřené kdykoliv a rád si ušetřím zbytečné výkruty.. Do toho je tady ještě ta moje výhoda, že se dokážu dívat dvěma směry naráz. 😉 Asi mě to naučili jako malého chameleoni, které jsme chovali doma..

K jednomu takovému „zpracování“ od života stejně nedávno došlo. Doslova mě to posadilo na zadek, zpomalilo. Téměř zastavilo.

Stačilo to na pár dní.

Teď zažívám velkou vděčnost. Připadám si, jako kdybych procházel posvátným rituálem někde během semináře. On to ale není seminář, tohle je „normální“ život. S Ivou, s Kubou, uklízením, procházkami, rozjímáním, v přípravě Nebe na Zemi a dalších seminářů.

Dostávám tyto dny víc, než jsem si kdy představoval, že je možné. A přitom se navenek nic moc nezměnilo. Tohle jsou momenty, kdy si uvědomuji život mnohem živěji. A taky mi dochází, co jsou jen malichernosti…

Požehnání od života nejsou sezónní záležitost. Přichází vždy tam, kde jsou dveře (a oči) otevřené. Tam, kde je zdravá pokora a spojení s celkem.

A přesto..některé dny, jak cítíme, jsou víc podpůrné..

Někde v hloubce nás tichý hlas volá: „zastav se a dívej se, co právě přichází..“

Vděčnost za včerejší den

Vděčnost za včerejší den

„Řídím se vnitřním vedením. A vnějšími signály. Mám úplně krystalicky jasný záměr. Tvořím. A pak to naprosto spirituálně pustím a nechám pracovat.“ 🙂

Tak to je ideální představa. Realita bývá jiná..

Umím se na něčem pěkně zaseknout.

A investovat se víc, než je zdrávo. Protože mi hodně záleží na tom, aby vše klaplo. Obzvlášť když se to týká vícero lidí a nějakého dlouhodobějšího záměru na kterém mi záleží.

Včera jsem si udělal prostor, abych se věnoval Nebe na Zemi a podpořil nerozhodnuté a potenciální nové účastníky. Takže jsem plánoval udělat hafo věcí.. 🙂

Místo toho se vše sešlo tak, že náš Kuba nešel do školy. Iva měla individuální terapii a další program. A já svou „domácí kancelář“. 🙂

Nevím, kdy Kubovi naposledy něco bylo, aby nešel do školy, tak jsem to chvíli zpracovával.

Zkrátím to.. Nakonec jsem neudělal téměř nic.

Tedy kromě čtení Kubovi. Společného povídání. Koukání se spolu na National Geographic. Vaření. A klimbání s Kubou v posteli.

Když se za tím dnem ohlédnu, tak teď cítím vděčnost za to obyčejně neobyčejné sdílení. Sdílení otce se synem. Vděčnost za svobodu v životě rozhodovat plně o svém čase.

A do toho od vás přichází celý den přihlášky na cyklus Nebe na Zemi. Dnes se vás přihlásilo víc, než za předchozí týden dohromady.

🙂 Asi tak. 🙏 Děkuju.

Život je zázrak

Pociťuji velkou vděčnost za tenhle život. Za tu svobodu tvořit v souladu se sebou. Za blízké lidi kolem. Za celou tu cestu do tohoto místa prostorem a časem. Za svoje tělo, ve kterém se cítím před čtyřicítkou o dost lépe, než když mi bylo dvacet.

Je to teď celé snazší než před lety? Pravděpodobně ne.

Život přináší situace, které vyžadují více bdělosti a přítomnosti, než kdykoliv dřív. Semtam mě něco pěkně dostane. Ale už to nejde brát celé tak smrtelně vážně. Mohu se dnes s lehkostí uvolnit tam, kde to předtím nebylo možné..

Ponořit se do zkušenosti, i když to není zrovna ideální.

Někdy nemáme možnost změnit podmínky, či vnější okolnosti svého života. Vždy však můžeme změnit to, jak se na své životní situace díváme.

A to nám dává spoustu nových, tvořivých možností..

Život je zázrak, který tvoříme každý den.

Skupiny a spolupráce VS Svoboda jednotlivce

Jsem ohromně svobodomyslný člověk. Na moji svobodu mi nikdo nesmí sáhnout. Ano, jsem na to citlivý kvůli předchozím, životním zkušenostem. Respektovat svou svobodu mi dává větší cit pro respektování svobody druhých. Našel jsem si ženu, která to má velmi podobně. A náš syn to ohledně potřeby své svobody dovedl na další level. Jak už to s našimi potomky bývá. 🙂

Velkou část svého života jsem se spoléhal jen na sebe. Byla to ochrana sebe samého před možnými komplikacemi a zklamáním. Neuměl jsem příliš spolupracovat s druhými. Pracovně jsem to měl nastavené většinou tak, že jsem byl sám svým pánem. A když už byl nějaký šéf, tak byl často stovku (nebo tisíce) kilometrů daleko. Naučilo mě to do jisté míry všestrannosti a schopnosti spolehnout se sám na sebe. A raději jsem udělal práci za dva, než abych „musel“ spolupracovat.

Tyto dny se dívám více zpět. Je takový přirozený čas rekapitulace. Propouštění, aby člověk s větší lehkostí mohl jít do nového, co je za dveřmi.

Skupinová podpora

A já se dívám na svou cestu a uvědomuji si, co všechno se během let změnilo.. Můj osobní rozvoj se rozjel až v momentě, kdy jsem se skutečně dokázal s důvěrou „odevzdat“. Až když jsem si dokázal říct o podporu. Nejvíc mi daly semináře, kde jsem mohl čerpat z dlouhodobějšího kontaktu s komunitou lidí, kteří měli spoustu (často odlišných) pohledů na věc. Čím rozmanitější, tím lepší. Mnoho nastavených „zrcadel“, prožitků a sdílení. Mnoho individuálních záměrů a také společné záměry, které měly skupinově skutečnou sílu.

Nejdřív jsem se bál, že v tom ztratím sebe. Logicky, protože v mládí mne rodiče nenaučili mít své hranice. Postupně jsem naopak sám sebe začal objevovat. Začal jsem především díky skupinám a komunitám zjišťovat, kdo jsem já, co máme všichni společné a v čem jsme každý jedinečný.

Své skutečné silné stránky a dary jsem objevil v prostředí skupinové práce. Mohl jsem naživo sledovat, jak se moje vnitřní změny projevují venku ve světě. I skrze vztahování druhých ke mně.

Nebylo to vždycky jen hezké. Semtam jsem si pěkně naběhl a natloukl si nos. Přesto se to dělo v chráněném prostředí a všechno to bylo neocenitelné pro můj každodenní život.

Uvědomuji si dnes, že ty skupiny a komunity na seminářích, které mi dávaly dlouhodobější podporu na mé cestě, byly stejně důležité jako to ostatní. Stejně důležité jako samotný obsah a esence a zkušenost, kterou předávali lektoři, kteří je vedli.

Klíčový rok

Tohle je klíčový rok. Vím, že to opakuji pořád. Dělám to proto, že v našich životech zpětně nejvíce litujeme promarněných příležitostí.

Někdy, relativně nedávno, jsem měl hodně signálů, že je čas vykročit určitým směrem…a já jsem to přesto neudělal. Sekl jsem se svou hlavou, nebo na své nepropuštěné emoci. Držel jsem se něčeho, co byl už čas pustit. Byl jsem paličák.

Nakonec jsem vykročil, ale zbytečně jsem se připravil o přirozený, pozvolný přechod k tomu novému. Pokud máte rádi dramata navíc, tak budiž. V minulosti jsem to tak měl taky. Víc dramat, víc akce na hraně, víc zvládání na poslední chvíli. Prý dobrodružství. 🙂 A pak zase opačný extrém…apatie, či letargie, kterou jsem někdy vydával za nadhled, uvolnění a prostor pro sebe.

Dnes to už vidím jinak. Každé drama navíc nás stojí naši pozornost, energii. Stojí nás život. Jsou to zkušenosti, ale je třeba si přiznat, kdy je to už jen zdržovací taktika. Kdy jen zdržujeme sami sebe od toho, abychom tvořili krásné věci a byli skutečně sami sebou.

Abychom nechali rozkvést své dary.

Viděli sílu a lásku, kterou v sobě máme.

Užívali si klid a mír v sobě.

——–

Zvu vás do podpůrné komunity a esence cyklu Nebe na Zemi. Můžete se přihlásit samostatně na úvodní seminář, který proběhne v Pardubicích 9.-10. března. Ten vám dá mnohé pro váš život sám o sobě. Budu s vámi pracovat individuálně i skupinově. Samostatné přihlášení je ještě možné i na první blok – Spojení se Zemí (12.-14. dubna), který bude v Živé vodě v Podkrkonoší. Při přihlášení na celý cyklus budete čerpat z komunity lidí, kteří jsou rozhodnutí vykročit ze stínu. Pro vás připravuji online podporu pro každodenní, životní změny. Živé semináře budou jen jedním dílkem skládačky.

Využijte tu energii

Dnes je 22.2., z numerologického hlediska docela citlivý den. Současně už o úplňku přicházela spousta energie a vypadá to, že se kohoutky docela neuzavřely.. 🙂

Možná jste si na začátku týdne naplánovali, že uděláte to a toto. A teď je vaše pozornost vedena k něčemu úplně jinému. Může to být útěk před tím důležitým a nebo se také spontánně věnujete tomu, co potřebuje skutečnou péči. Vnímejte si, jak vám v tom je.

Stále pokračují živé sny. Zpracováváme si přes noc svá témata, aby pak v denním prožívání docházelo k rychlejšímu a plynulejšímu rozhodování. 🙂

Číst dále ›

Krok z místa

Je vás tolik, kdo jste řadu let věnovali mnoho svého času a energie osobnímu rozvoji. Svému objevování toho, co pro vás znamená vaše vlastní spiritualita. Už se nechcete nechat omezovat nějakými náboženstvími a doktrínami. Ani `jedinými metodami` a pravdami někoho jiného, kdo vám říká o té jediné, zaručené cestě k úspěchu. 🙂 Vy cítíte a ctíte hodnotu vlastní cesty. Často cítíte, že jste „něčemu“ blízko..

A pak jste tu vy, kdo jste teprve nedávno zjistili, že život má více rozměrů bytí, tvoření a žití. A teď se díváte na svět novýma očima a objevujete své skutečné Já, nové zdroje síly a možnosti. Vše se pro vás přeskládává a život získává další barvy.

Spolu s tím vším je tady setrvačnost společnosti, která jako celek teprve začíná hledat skutečné odpovědi. Žijeme v době, kdy i méně citliví vnímají nadcházející čas změn. Čas změn, který nás vystaví tomu, co je skutečné a trvalé a co není. Čas, kdy vyrosteme díky tomu, že se upřímně podíváme na to, co dlouho leželo v našem stínu neviděné a nepřijímané. Bolest a tajemství. A pod tím naše dary, naše síla. Spojení s celkem.

Číst dále ›

Odvaha říkat „Ne“

Dokázat říct „Ne“ tomu, co mi bere energii a sílu. Co mne okrádá o cennou pozornost tomu, co je skutečně důležité. Umět nastavit hranice, za které druzí nemohou, protože toto je můj prostor…toto umění nebylo nikdy důležitější.

Pokud se nevidím, nevážím si sám sebe, možná ani nevím, jaké to je….být v bezpečí svého prostoru, kam druzí nemohou bez mého pozvání. Tak dlouho byly mé hranice překračovány, lidé si ke mně dovolovali to a ono. Požadavky druhých byly důležitější než to, co potřebovalo moje srdce. Než abych následoval tichý proud vlastní inspirace, tak jsem se podvoloval věcem, které chtěli druzí. A dnes nevidím cestu ze začarovaného kola ven.

Mohu každý den meditovat, odříkávat mantry, nabíjet se v přírodě. Říkat si pozitivní afirmace, procházet očistami a nejrůznějšími technikami. Pokud jsou mé hranice děravé, jak řešeto, tak o všechnu tu cennou energii přijdu ještě rychleji, než jsem ji nastřádal.

Hranice nejsou něco, co si potřebujete úzkostlivě střežit. Není to o tom, být 24 hodin denně na stráži před možnými útočníky. Ti jen ukazují na určitou nerovnováhu v mém životě.

Číst dále ›

2019 na dřeň

S každým dalším seminářem v letošním roce se prakticky potvrzuje to, co slyším i od kolegů lektorů, terapeutů, koučů. Ale o čem mluví i numerologové, astrologové, nebo prostě vnímaví, zkušení lidé životem.


Tenhle rok je na dřeň. Jakékoliv naše únikové strategie a hry jsou prakticky hned prohlédnuty. Kdo se sebou něco dělá, tak ujíždí i těm, kteří na sobě (někdy navenek) pracovali roky, ale teď stojí a váhají před svým důležitým krokem. Už neobstojí, že na něčem makáte, když to makání je na zbytečnostech a nepodstatných záležitostech. I to je úniková strategie, která přestává fungovat.

Upřímně do sebe

Ta skutečná práce spočívá ve schopnosti se upřímně podívat do sebe. Přiznat si třeba, že se děláte záměrně, dlouhodobě malí, protože se prostě bojíte. Bojíte se svojí síly, svojí jedinečnosti. Bojíte se toho, že byste mohli zářit. A vy si zářit nedovolíte, protože se odsuzujete za to a ono. Obáváte se, co by se stalo, kdybyste si dovolili jít dál a vaši nejbližší by zůstali tam, kde jste donedávna byli i vy. A tak přepínáte, chvíli něco děláte pro sebe, chvíli se obracíte k dalším.

Pomáháte a podporujete, zapomínáte nějaký čas na sebe. Pak se naštvete, že jste se potlačovali, tak dáte chvíli pozornost zase sobě. Po chvíli se odsoudíte, že jste asi sobci a zase se vrátíte do starých kolejí. A tak dokola. Celkově to vypadá jako spousta práce, ale vlastně je to ve výsledku velmi pomalý proces. I to má smysl a to je život.

Nejsem z tohohle všeho výjimkou. Život umí být pěkně nemilosrdný i ke mně, když si něco nalhávám, někde utíkám. A jsem vděčný za to, že mám kolem sebe lidi, kteří mi upřímně řeknou, když potřebuji zpětnou vazbu. I tu podporu a malé, laskavé drcnutí, abych se v něčem rozhýbal.

Strhnout náplast rychle

Někdy je lepší tu náplast strhnout rychle, než se trápit dlouhodobě. Protože roky běží a nikdo to důležité za nás neudělá. Jsme nakonec Tvůrci svých životů a jestli se chceme motat v kruzích, tak se budeme motat v kruzích.

Zdravě sobecky

Když se podívám nazpět, tak vidím, že nejvíc mne posunuly dál úseky života, kdy jsem zaměřil svou pozornost, své vědomí, své zdroje jedním směrem, s důvěrou a vizí něčeho dobrého. Bylo to zdravě sobecké, dal jsem si sebe na první místo, i když mi to nebylo příjemné. S odstupem času vidím, že to bylo to nejlepší nejen pro mne, ale i pro lidi, které mám rád.

Skokové posuny

Pracuji s klienty intenzivně nějakých osm let. A nikdy jsem neviděl to, co vidím letos. Tedy začalo to už na sklonku minulého roku. Lidé jdou do toho. Jdou rozechvěle, ale svým způsobem překračují sebe. Svá omezení, své největší strachy. Svou potřebu být obětí. Neodejde nic, co nebylo skutečně zvědomeno, takže to překračování zahrnuje schopnost se na věci skutečně podívat. Přesto mi tam ten výraz sedí, protože jsou to teď skokové posuny.

Jedinečné příběhy

Někdo, koho znám jako oběť a neustálého „stěžovatele si na něco“ se rozhodne jít do svého života čelem, s očima otevřenýma a najednou vyzařuje auru síly a odhodlání. Jiný byl velmi hodný kluk, bez hranic, přikyvovač a hledač nových postupů a metod. Měl tisíc překážek, které je ještě potřeba zdolat. Na židli sedí ten stejný člověk a vnímám ho úplně jinak, je tady někdo, kdo je sám za sebe.

Z jiného člověka, který byl přesložitý a nedokázal dát dohromady jednu srozumitelnou větu vyzařuje totálnost a jednoduchost. Předtím kombinoval všechny možné varianty možného vývoje, teď to bere prostě krok za krokem. Někdo byl takový roztřesený a rozsypaný zdravotně a teď mi na semináři chodí bosky venku v zimě.

Všichni tihle lidé jsou velkou inspirací i pro mě.

Příležitost tohoto roku

Nevím, jestli to takhle už bude, nebo jestli je tenhle rok specifický. Netuším, jaké všechny faktory v tom hrají roli. Jestli to je konstelace hvězd, či duchovní obroda.. Nebo prostě symptom současné doby, kdy už hodně lidí má dost nějakých her a povrchnosti.

Upřímně mi příjde ohromná škoda na něco čekat. Žádné dveře nejsou otevřené donekonečna. Tohle jsou naše životy a proč žít jen stín toho, co můžeme žít? Co je důležitější? Starat se o loužičky toho, co máme, když se nám otevírá celý oceán? Být v roli trpitele, který je odkázaný na ty, které to ještě nepřestalo bavit? Hrát si na něco, co nejsem a vyhýbat se těm, kteří mne ohrožují svou opravdovostí?

Vím, že to chce důvěru. A taky odvahu.

A jsem rád, že mne intuice vedla nabídnout v letošním roce možnost pustit se do skutečných změn. Protože je tenhle rok na dřeň, tak jsem připravil přístupy, které jdou s jemností a citlivostí ke každému účastníkovi. A s respektem k vaší svobodě a individualitě. Pro vás, kdo víte, že nastal čas je tady cyklus Nebe na Zemi. Možnost pracovat 8 celých měsíců s velkou podporou. Skrze každoměsíční živé semináře, které přistupují celistvě k osobnímu rozvoji a spiritualitě. A skrze skupinovou podporu mezi živými setkáními – webináře, každodenní zvyky, videa, články, online komunita nadosah odkudkoliv. Nabízí se vám nástroj, který můžete užívat svobodně a skrze své nitro, skrze sebe, měnit prospěšně celý svůj život.

Připojit se můžete na jednorázový úvodní seminář 9.-10. března v Natura Parku v Pardubicích. I na první část cyklu Spojení se Zemí (12.-14. dubna v Živé vodě v Podkrkonoší) je možno přijít a až pak se rozhodnout k účasti v celém cyklu. Vše mám v kalendáři akcí:

Top